Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 88/2017Usnesení NS ze dne 18.05.2017

HeslaPřípustnost dovolání
Náklady řízení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.88.2017.1
Dotčené předpisy

§ 243f odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013

§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013

§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01....

více

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 88/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce hlavního města Prahy, se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1, Mariánské nám. 2, IČ 000 64 581, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, za účasti 1) A. Š., 2) Ing. M. S., obou zastoupených Mgr. Vlastimilem Beránkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Turgeněvova 19, a 3) Městské části Praha 4, se sídlem Úřadu městské části v Praze 4-Krči, Antala Staška 2059/80b, IČ 000 63 584, zastoupené JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4-Chodově, Medkova 913/48, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 66/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2016, č. j. 24 Co 51/2014-281, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2017, č. j. 24 Co 51/2014-282, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit účastníkům 1) a 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.476,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Vlastimila Beránka, advokáta se sídlem v Litoměřicích, Turgeněvova 19.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a účastníkem 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6. 12. 2013, č. j. 41 C 66/2013-133, určil, že účastníci 1) a 2) nejsou vlastníky každý k ideální 1/24 pozemků parc. č. 1770/79, 1770/143, 1770/144, 1770/145, 1770/146, 1770/147, 1770/152, 1770/155, 1770/156, 1770/158, 1770/166 a 1770/172, vše v kat. území P., obec P., a každý k ideální 1/48 pozemku parc. 1052/70 v kat. území K., obec P., a v tomto rozsahu částečně nahradil výrok I. rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 10. 12. 2012, č. j. PÚ 7613/93/2 (výrok I.), dále zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal určení, že účastníci 1) a 2) nejsou vlastníky každý k ideální 1/48 pozemku parc. č. 1052/70 v kat. území K., obec P. (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

K odvolání účastníků 1) a 2) a k odvolání žalobce Městský soud v Praze [poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 21. 7. 2014, č. j. 24 Co 51/2014-214, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, č. j. 28 Cdo 574/2015-262, částečně zrušen a věc mu byla v příslušném rozsahu vrácena k dalšímu řízení] rozsudkem ze dne 24. 10. 2016, č. j. 24 Co 51/2014-281, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 4. 2017 (nesprávně uvedeno 10. 4. 2016), č. j. 24 Co 51/2014-282, rozhodl, že rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. ve vztahu k pozemku parc. č. 1770/147 v k. ú. P. potvrzuje, a že ve vztahu k pozemku parc. č. 1052/70 v k. ú. K. se rozsudek soudu I. stupně ve výrocích I. a II. mění tak, že se určuje, že další účastníci 1) a 2) nejsou vlastníky každý 1/24 tohoto pozemku (výrok I.), že v tomto rozsahu se ve vztahu k těmto pozemkům nahrazuje výrok I. rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 10. 12. 2012, č. j. PÚ 7613/93/2 (výrok II.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok III.). Nákladový výrok odvolací soud odůvodnil (s odkazem na ustanovení § 142 odst. 1, § 245, § 224 a § 243g odst. 1 o. s. ř.) tím, že oprávnění byli v řízení úspěšní z jedné poloviny, neboť bylo zjištěno, že v daném případě byl naplněn restituční titul uvedený v ustanovení § 6 odst. 1 zákona o půdě, avšak o určení vlastnictví k předmětným pozemkům soud rozhodl negativně s ohledem na překážku uvedenou v ustanovení § 11 odst. 1 zákona o půdě, a že žalobce byl v tomto řízení úspěšný také z jedné poloviny, protože tvrdil, že není naplněn restituční „titul“ (v tomto směru byl neúspěšný), a že vydání pozemku brání překážka uvedená v ustanovení § 11 odst. 1 zákona o půdě (z tohoto hlediska byl úspěšný); účastníci byli tedy v tomto řízení úspěšní každý z jedné poloviny, žádný z nich tedy nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení, přičemž totéž platí pro náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení.

Proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů, podal žalobce z důvodu nesprávného právního posouzení věci dovolání, jež má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky posouzení úspěchu ve věci ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel s odkazem na komentář k občanskému soudnímu řádu a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4425/2013, poukázal na to, že podle právní teorie i ustálené judikatury dovolacího soudu platí, že „žalobce má plný úspěch ve věci v případě, že soud žalobě zcela vyhoví, a žalovaný v případě, že soud žalobu zcela zamítne; částečný úspěch ve věci znamená, že rozhodnutím soudu bylo žalobě vyhověno jenom částečně“. V daném případě se žalobce domáhal nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, kterým bylo určeno, že účastníci 1) a 2) jsou vlastníky každý id. 1/24 předmětných pozemků, a určení, že jejich vlastníky nejsou. Pokud tedy odvolací soud žalobě v plném rozsahu vyhověl (jedno z jakého důvodu), pak žalobce byl zcela úspěšný, a proto mu měla být přiznána náhrada nákladů řízení, kterou vyčíslil částkou 68.482,- Kč. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku III. změnil tak, že účastníkům 1) a 2) uloží povinnost zaplatit mu společně a nerozdílně náhradu nákladů před soudy všech stupňů ve výši 68.482,- Kč a aby účastníkům 1) a 2) uložil zaplatit mu společně a nerozdílně náhradu nákladů dovolacího řízení, event., aby rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku III. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Účastníci 1) a 2) v písemném vyjádření k dovolání uvedli, že jsou přesvědčeni o správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, neboť s ohledem na konstantní judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu nelze žalobci náhradu nákladů přiznat, když u něj lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů; žalobce disponuje desítkami právně vzdělaných zaměstnanců a od účinnosti zákona o půdě se účastnil a účastní stovek až tisíců restitučních sporů, přičemž v projednávané věci nejde o spor pro žalobce ojedinělý či vysoce specializovaný. Jelikož žalobce v řízení neprokázal opak, nemohou jím vynaložené náklady být náklady účelně vynaloženými. Navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání žalobce proti napadenému výroku III. rozsudku odvolacího soudu odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.

Soudní praxe dovolacího soudu je dlouhodobě ustálena v názoru, podle něhož v každém jednotlivém konkrétním případě, kdy účastníkem je územní samosprávná jednotka, je třeba podle konkrétních okolností tohoto případu zvažovat, zda příslušná územní samosprávná jednotka je schopna se v daném sporu účinně bránit za pomoci svých právníků, či zda jde o spor specifický, v němž k efektivní obraně a k úspěšnému výsledku sporu je třeba, aby byla zastupována advokátem. V případě statutárních měst a jejich městských částí se podle ustálené judikatury presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady pak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, či ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, a judikaturu Ústavního soudu, např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, či ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13).

V případě žalobce, který je statutárním městem a hlavním městem České republiky, lze předpokládat, že jeho personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musel vyhledat právní pomoc advokáta. Opak, tedy, že by se v daném případě jednalo o věc, která by vykazovala značnou míru složitosti a která by se svým skutkovým základem či právně vymykala běžné agendě hlavního města Prahy, žalobce v řízení neprokázal (a ani netvrdil); z toho vyplývá, že i za stavu, kdy žalobce měl ve věci plný úspěch, by nebylo možno dospět k závěru, že náklady, které na právní zastoupení ve sporu vynaložil, jsou náklady účelně vynaloženými. Řešení dovolatelem nastíněné otázky procesního práva, jež by měla podle jeho názoru založit přípustnost dovolání proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu, tak pro danou věc nemá žádný význam. Ať již by totiž byla otázka dovolatelem nastíněná zodpovězena dovolacím soudem jakkoliv, nemohlo by se její řešení projevit v jeho poměrech, tj. přivodit pro něj příznivější rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů. Řešení právní otázky, jejíž přezkum dovolacím soudem by byl bez významu pro jeho rozhodnutí o dovolání, proto přípustnost dovolání založit nemůže (srov. k tomu obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. května 2017

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru