Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 878/2004Usnesení NS ze dne 26.10.2004

KategorieB
EcliECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.878.2004.1
Dotčené předpisy

§ 196 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 196 odst. 2 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 15 odst. 2 předpisu č. 116/1990 Sb.

§ 237 odst. 1 písm. b) předpisu č. 99/1...

více

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 878/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ireny Hladíkové v právní věci žalobkyně Mgr. M. J., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. Č., zastoupenému advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 93/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2003, č. j. 12 Co 358/2003-319, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni, k rukám jejího zástupce na nákladech řízení o dovolání částku 1.025,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2003, č. j. 12 Co 358/2003-319, byl s výjimkou změny v délce lhůty k vyklizení (místo 15 dnů 30 dnů) potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 3. 2003, č. j. 10 C 93/2001-280, aby žalovaný byl povinen vyklidit ateliér, sklad a předsíň s příslušenstvím v podkroví domu č. p. 766 v P. – S., L. ul. 1. Žalovaný byl zavázán k náhradě nákladů řízení žalobkyně před soudy obou stupňů.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání. Dovodil v něm přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), danou odlišným rozhodováním soudu prvního stupně v předchozím řízení oproti soudu odvolacímu; ten měl opakovaně zrušit prvostupňové rozsudky pro svůj jiný právní názor. Dovolatel podal též návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku a dovolací důvody, jež podřadil pod ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/, b/ i odst. 3 o. s. ř., vylíčil v rámci těchto tří bodů:

1. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování

2. Nesprávný závěr o doručení výpovědi do rukou žalovaného

3. Vázanost soudu předmětem řízení vymezeným žalobou.

Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně žádala v písemném vyjádření k dovolání, aby bylo dovolání zamítnuto.

Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Klíčovou pro rozsah posouzení uplatněných dovolacích důvodů se však stala otázka, zda resp. podle kterého zákonného ustanovení je dovolání přípustné.

Ve věci bylo celkem pětkrát meritorně rozhodováno oběma řádnými instancemi; po dovolání žalovaného proti v pořadí třetímu rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud svým kasačním rozsudkem zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. nepřipadala v úvahu, neboť nyní dovoláním napadený rozsudek odvolací instance je rozsudkem, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně.

Dovolatel tvrdil přípustnost dovolání na základě tzv. skryté diformity rozhodnutí obou nižších instancí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., tj. odlišného než předchozího rozsudku soudu prvního stupně v důsledku jeho vázanosti právním názorem, vysloveným v kasačním usnesení odvolacího soudu. Konstantní výklad tohoto předpokladu přípustnosti dovolání vychází z obecné teze, že autonomie rozhodování soudu prvního stupně tu je potlačena právním názorem odvolacího soudu, vnuceným soudu prvního stupně a majícím za následek odlišné než dřívější rozhodnutí. Nemusí jít jen o takovou odvolací kasaci, jež by bezprostředně předcházela ve věci poslednímu rozsudku soudu prvního stupně a následně i tomu rozsudku odvolacího soudu, proti němuž se brojí současným dovoláním. Sled odlišných právních názorů obou instancí mohl nastat i dříve. Podmínkou však je, aby mezi závazným právním názorem, vysloveným ve zrušovacím usnesení odvolacího soudu, a pozdější právní kvalifikací věci soudem prvního stupně existovala příčinná souvislost (nepřerušená např. tím, že se změnil skutkový základ věci a v důsledku toho i právní názor prvostupňového soudu).

Dovolací soud tu zároveň považuje za nepochybné, že výchozím kritériem pro posouzení event. skryté diformity rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího je ten právní názor, který se stal určujícím pro oba po sobě následující rozsudky nižších instancí, z nichž posledně vydaný rozsudek odvolacího soudu byl nyní napaden dovoláním.

V posuzované věci Městský soud v Praze jako soud odvolací zrušil svým usnesením z 15. 4. 1997 zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 8. 1996 z toho důvodu, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci (kdy žalovanému vzniklo právo užívání prostor či jejich nájmu). Dalším kasačním usnesením z 3. 12. 1998 zrušil odvolací soud opět zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. 11. 1997 proto, že se – byla-li nájemní smlouva k nebytovým prostorám uzavřena dne 10. 9. 1990 – soud prvního stupně nezabýval otázkou platnosti výpovědi z nájmu, dané žalobkyní žalovanému dne 20. 5. 1993. Následoval rozsudek soudu prvního stupně ze dne 25. 2. 1999, kterým byla žaloba opět zamítnuta s tím, že výpovědní důvod, uplatněný ve výpovědi z 20. 5. 1993, v ní nebyl vylíčen s dostatečnou určitostí; materiálně tu přitom měl soud prvního stupně za prokázáno, že žalovanému vznikl dlouhodobě dluh na nájemném. Odvolací soud však tento rozsudek změnil a dne 13. 10. 1999 žalobě na vyklizení vyhověl; dospěl k závěru, že dluh na nájemném, jenž se stal důvodem výpovědi, vylíčila ve výpovědi žalobkyně s dostatečnou určitostí. Po dovolání žalovaného pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 3. 2001 zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. V závěru kasačního rozsudku dovodil, že výpověď z nájmu je, v interpretačních intencích dosavadní judikatury, dostatečně určitá; nižší instance se však dostatečně nevypořádaly s otázkou, kterým správním rozhodnutím (v úvahu přicházela rozhodnutí ONV v P. ze dnů 22. 2. a 22. 3. 1989) se naplnila podmínka přidělení nebytových prostor, nezbytná podle tehdejšího právního stavu k uzavření dohody o užívání těchto místností. Soud prvního stupně již poté rozsudkem ze dne 30. 7. 2001 žalobě vyhověl. Odvolací soud pak usnesením ze dne 6. 2. 2002 jeho rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že posouzení přidělovacích listin ze dnů 22. 2. a 22. 3. 1989 je rozporné a nemůže být relevantní, neboť bylo opomenuto provedení důkazu řádným čtením originálů těchto listin. Následoval rozsudek soudu prvního stupně z 10. 3. 2003, s nímž se nyní odvolací soud – i po stránce právního posouzení věci – ztotožnil.

Z této rekapitulace je patrno, že jediným právním názorem, který byl vysloven odvolacím soudem odlišně vůči soudu prvostupňovému, bylo posouzení formální stránky (konkrétnost vylíčení výpovědního důvodu) výpovědi z nájmu ze dne 20. 5. 1993 jako souladné se zákonem (s ustanovením § 37 odst. 1 občanského zákoníku – dále „o. z.“ - o určitosti právního úkonu), jak se stalo v měnícím rozsudku ze dne 13. 10. 1999. Nejvyšší soud poté v odůvodnění kasačního rozsudku ze 14. 3. 2001 tomuto právnímu názoru přisvědčil a ten pak již byl dále v řízení respektován.

Lze tedy uzavřít, že skrytá diformita ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nemůže být dána, jestliže jediný rozpor právních názorů mezi oběma instancemi byl ve prospěch názoru odvolacího soudu, bez „mezitímní“ kasace, vyřešen závazným a dále již respektovaným právním názorem dovolacího soudu. Za takového stavu řízení pochopitelně nemůže existovat – je přerušena - příčinná souvislost mezi právním názorem odvolacího soudu v rozsudku z 13. 10. 1999 a kterýmkoli ze zbylých dvou rozsudků soudu prvního stupně.

Dovolací soud byl však povinen ex offo zkoumat, zda ve věci není ještě dána, jako zbývající možnost, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tj. přípustnost pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí. Dovolatel pochopitelně, vzhledem ke svému postoji k otázce přípustnosti dovolání, případné otázky, navozující tento zásadní právní význam, v textu dovolání explicitně neoznačil.

V intencích své konstantní judikatury (viz např. usnesení NS ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Soudní judikatuře č. 7/2004) vyloučil dovolací soud z přezkumu, přicházela-li v úvahu přípustnost dovolání jen pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, veškerá dovolací tvrzení vztahující se k zákonným dovolacím důvodům podle § 241a odst. 2 písm. a/, odst. 3 o. s. ř. Přezkum tu byl přípustný jen vůči takovým tvrzením resp. námitkám, jež by mohly založit přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí a v důsledku toho pak dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci.

Z obsahu dovolání jsou patrna dvě taková tvrzení, představující současně určující právní otázky ve věci řešené:

- otázka právních důsledků rozhodnutí ONV v P. (odboru bytového hospodářství) o přidělení nebytových prostor žalovanému pro existenci užívacího či nájemního vztahu; dovolatel tvrdí, že z rozhodnutí je nutno, ať k němu došlo 22. 2. nebo 22. 3. 1989, vycházet v tom směru, že bylo pro soud závazné (viz jeho citace judikatury NS, zejména R 11/2000) a založilo povinnost souhlasu příslušného správního orgánu s výpovědí z nájmu nebytových prostor, užívaných žalovaným k umělecké tvůrčí činnosti podle § 15 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. v tehdejším znění;

- otázka platnosti doručení výpovědi z 20. 5. 1993 do rukou žalovaného; dovolatel namítá, že podle doručenky převzala výpověď v bytě dne 28. 5. 1993 jeho manželka a tak nemohly být vyvolány právní následky s výpovědí spojené; on sám nezmocnil manželku svým zastoupením a nešlo o běžnou záležitost mezi manželi v intencích § 145 odst. 2 o. z.

Obě takto nastolené právní otázky však postrádají zásadní právní význam. V případě prvně vyslovené je dokonce její řešení očividné již z textu relevantních zákonných ustanovení, druhá z nich pak nalezla konstantní interpretaci již v dřívější právní nauce i v aktuálních rozhodnutích Nejvyššího soudu.

Správní rozhodnutí o přidělení nebytových prostor (místností), ať již z toho či onoho data v roce 1989, bylo vydáno podle § 196 odst. 1 o. z. (zákona č. 40/1964 Sb. v tehdejším platném znění) a zakládalo právo občana k uzavření dohody o užívání místností; teprve takovou dohodou (o jejich odevzdání a převzetí) mohlo, podle § 196 odst. 2 o. z., vzniknout právo užívání místností nesloužících k bydlení. Tato dohoda však nebyla uzavřena do doby, než nabyl účinnost zákon č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, jenž posledně citovaná ustanovení o. z. zrušil (1. 5. 1990). Až poté, dne 10. 9. 1990, uzavřel Bytový podnik v P. se žalovaným již nikoli „dohodu“, ale smlouvu o nájmu nebytových prostor. Teprve tímto dnem tedy vzniklo žalovanému řádným způsobem právo nájmu prostor a na tento nájemní vztah se proto nemůže vztahovat dříve platný § 15 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. o podmínce předchozího souhlasu správního orgánu s výpovědí z nájmu (dané 20. 5. 1993) jako podmínce nezbytné v případech, kdy nájem prostor mj. užívaných k umělecké tvůrčí činnosti vznikl z práva užívání založeného již předchozími předpisy. (Je zajisté pozoruhodné opakované a listinami dokládané tvrzení žalobkyně, že i tento souhlas byl Magistrátem m. P. dán dne 4. 8. 1998, s univerzálními účinky ex tunc.)

Doručení výpovědi podle občanskoprávních předpisů se posuzuje cestou výkladu zejména ustanovení § 45 odst. 1 o. z. o dojití projevu vůle adresátovi právního úkonu (srov. komentář k § 45 o. z. v publikaci autorů Jehličky, Švestky, Škárové a kol. Občanský zákoník. Komentář, 6. vydání, C. H. Beck, Praha 2001, str. 285, 286). Žalovaný nepopřel, že na adrese doručení bydlel a zdržoval se tam. Listina o výpovědi se tak dostala do jeho dispoziční sféry a není rozhodné, že listinu převzala jeho manželka. Nevyžaduje se ani prokázání skutečnosti, že se adresát s obsahem listiny seznámil. Směšovat takto vymezené podmínky doručení s otázkami zastoupení mezi manželi či vyřizování jejich společných záležitostí, jak činí v dovolání žalovaný, je zcela irelevantní. Stávající doktrinární výklad této právní otázky je podepřen i aktuální judikaturou Nejvyššího soudu, jak patrno např. z rozsudku ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004 (Soudní judikatura č. 7/2004).

Zásadní právní význam dovolání po právní stránce (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.) tedy nelze dovodit a dovolací soud proto dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.). Z řečeného pak vyplývá i nedůvodnost návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, o němž s ohledem na odmítnutí dovolání nebylo nutno ani výslovně rozhodnout.

Mimo rámec dovolacího přezkumu lze poznamenat, že dovolatel předestřel též procesní otázku k předmětu řízení (viz bod 3. ve výčtu shora); žaloba totiž původně vycházela z jiné výpovědi z nájmu, dané žalovanému 19. 10. 1995. Zástupce žalobce ovšem při jednání odvolacího soudu dne 15. 4. 1997 tvrdil, že se opírá o výpověď ze dne 20. 5. 1993, předložil fotokopii listiny a další procesní přednesy tomuto tvrzení přizpůsobil. Takto se poté o výpovědi jednalo; je zajisté vadou postupu soudu prvního stupně, že ke změně žaloby usnesením nepřivolil. Lze však pochybovat o tom, zda zejména vzhledem k celému dalšímu průběhu řízení jde o vadu podstatnou, jež by v důsledcích narušila princip rovného postavení účastníků.

Odmítnutí dovolání vyvolalo povinnost žalovaného nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení (§ 243c odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř.). Tyto náklady spočívaly v odměně stále téhož právního zástupce za vyjádření k dovolání, představující ve výchozí sazbě částku 3.800,- Kč. Po dvojím krácení podle §§ 15, 14 a 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. dospěl dovolací soud ke konečné výši odměny 950,- Kč a k ní připočetl 75,- Kč režijního paušálu.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 26. října 2004

JUDr. Ludvík David, CSc., v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru