Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 868/2016Usnesení NS ze dne 24.10.2017

HeslaNáklady řízení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.868.2016.1
Dotčené předpisy

§ 237 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 868/2016-210

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně CHODOV REALITY a.s., IČO 27075257, se sídlem v Praze 6, Hokešovo náměstí 26, zastoupené Mgr. Janou Tichou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Nežárská 613, s adresou pro doručování v Praze 1, Revoluční 23, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, o zaplacení 2 420 218 Kč s příslušenstvím a náklady řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 53/2013, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2015, č. j. 64 Co 126/2015-177, takto:

I. Dovolací řízení se ve vztahu k dovolání žalobkyně zastavuje.

II. Dovolání žalovaného se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. září 2015, č. j. 64 Co 126/2015-177, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 12. 2014, č. j. 19 C 53/2013-130, ve věci samé (o zamítnutí žaloby na zaplacení 2 420 218 Kč), zatímco výrok nákladový změnil tak, že žalobkyni zavázal zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 91 050 Kč a samostatným výrokem rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. K rozhodnutí o nákladech řízení uvedl, že náklady za zastoupení advokátem nelze mít za účelně vynaložené, neboť s ohledem na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu u statutárního města lze presumovat dostatečné personální a materiální vybavení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva, a to i bez advokátní pomoci. V dané věci nejde o výjimečnou problematiku vyžadující zastoupení. V měnící části rozhodnutí přiznal odvolací soud toliko náklad vynaložený na soudní poplatek ve výši 91 050 Kč.

Rozsudek odvolacího byl napaden dovoláními obou účastníků, přičemž dovolání žalobkyně směřovalo proti rozhodnutí ve věci samé, zatímco dovolání žalovaného napadá toliko výrok nákladový.

Žalobkyně v průběhu dovolacího řízení svým podáním ze dne 10. 11. 2016 vzala v plném rozsahu dovolání zpět a navrhla zastavení dovolacího řízení, pročež Nejvyšší soud, s ohledem na tento její procesní úkon postupem podle ustanovení § 243c odst. 3 o. s. ř., věty druhé, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále také o. s. ř.), dovolací řízení zastavil. Dovolací soud v tomto dovolacím řízení s přihlédnutím k datu zahájení řízení resp. okamžiku podání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Zbývalo se zabývat již pouze dovoláním žalovaného, které směřovalo výhradně proti výroku o nákladech řízení, jímž žalovanému nebylo přiznáno právo na jejich náhradu před soudy obou stupňů. Z hlediska ustanovení § 237 o. s. ř. namítal odvolatel odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při současném nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), s nímž spojoval otázku účelnosti vynaložení nákladů na zastoupení statutárního města advokátem. Poukazoval na to, že i hlavní město Praha má mít u sporů s komplexním základem nárok na náhradu nákladů řízení. Jde o respektování zásady úspěchu ve věci a o poskytnutí práva na soudní ochranu a minimalizaci zásahu do majetkové sféry účastníka. V dané věci jde o vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků třetích osob jako veřejného prostranství, což není běžná agenda žalovaného (nejde o běžnou správu majetku ani o záležitosti svěřené mu ke správě právním předpisem). Případ je také složitý právně, existuje zde řada protichůdných rozhodnutí, což se projevilo i v projednávané věci, kde soud prvního stupně rozhodl opačně než soud odvolací. Náklady za zastoupení advokátem proto jsou vynaložené účelně, případně jest mít za účelně vynaložené ostatní skutečně vynaložené náklady (na zaměstnance, kancelářské prostory, energie atp.) – je otázkou, zda by tyto náklady byly nižší, než náklady vynaložené na advokátní zastoupení. Odepření i těchto nákladů by bylo porušením práva na spravedlivý proces (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. III. ÚS 292/07).

Nejvyšší soud ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení) a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval se jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Jak je zřejmé z napadeného rozsudku, vycházel odvolací soud zejména z presumpce materiálního a personálního zabezpečení žalovaného a z toho, že jde o běžný spor, rozuměj spor, s nímž by si měli poradit jeho zaměstnanci, neboť se typově nevymyká běžné agendě žalovaného. Uvedené v souladu s již ustálenou judikaturní praxí vylučuje možnost považovat náklady vynaložené na zastoupení advokátem za vynaložené účelně.

Rozhodování o náhradě nákladů řízení se (při rozhodování meritorním) řídí obecně zásadou úspěchu ve věci, kdy jejich náhradu soud přisoudí (jde o konstitutivní rozhodnutí) tomu účastníku, který měl ve věci úspěch, respektive tyto náklady přizná podle rozsahu tohoto úspěchu. Jde o zásadu (obecné pravidlo), která je jasně a srozumitelně vyjádřena v ustanovení § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř., ze které ovšem existují výjimky. Specifické okolnosti případu mohou vést k závěru, že náklady v řízení vynaložené nebyly zčásti nebo zcela vynaloženy účelně, popřípadě že jde o náklady nepřiměřené. Jinak řečeno lze úspěšného účastníka zkrátit rozhodnutím soudu na jeho právu vyplývajícím z právního (procesního) předpisu např. i s poukazem na jeho specifické vlastnosti, jež mu oproti jiným účastníkům přinášejí výhody, přičemž v takovém případě jistě nelze hovořit (je-li rozhodnutí řádně odůvodněno) o zkrácení práva na spravedlivý proces.

Nejvyšší soud se v návaznosti na rozhodovací praxi soudu Ústavního již opakovaně přiklonil k názoru, že u statutárních měst (mimo jiné výslovně též u hlavního města Prahy) lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, svá práva a své zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů; takové zastoupení je vyhrazeno jen pro zcela mimořádné případy. Není-li v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na jejich zastoupení advokátem náklady účelně vynaloženými (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, či ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015). Jinými slovy judikatura možnost přiznání práva na náhradu nákladů statutárnímu městu (státu) nevyloučila zcela, avšak omezila ji na případy, kdy je tohoto zastoupení prokazatelně třeba, a to např. proto, že jde o případ mimořádně složitý či zcela mimo běžnou agendu, kterou statutární město (jeho právní oddělení) běžně či opakovaně vyřizuje. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu se pak dále podává, že zaměstnávají-li dotčené subjekty pracovníky s vysokoškolským právním vzděláním, lze rozumně očekávat, že tito budou schopni řešit právní záležitosti týkající se činnosti zmíněných subjektů (právě proto jsou zde zaměstnáni), třebaže nepůjde o standardní agendu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13). Závěry o neúčelnosti nákladů na zastoupení statutárního města advokátem si současně nikterak neprotiřečí se zásadou úspěchu ve věci, jakožto výchozím kritériem rozhodování o nákladech civilního sporného řízení (akcentovaným v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 1085/13), neboť nesměřují k odlišnému vymezení účastníka, jemuž mají být nahrazeny, ale toliko odpovídají na otázku, jaké výdaje kompenzovat (respektive nekompenzovat) coby účelně vynaložené a které nikoli.

Jestliže tedy odvolací soud vyšel ze závěru, že daný spor o vydání bezdůvodného obohacení je sporem, který v zásadě představuje běžnou agendu statutárního města (jde o majetkový spor o náhradu za užívání cizí věci), pak tomuto závěru nelze ničeho vytknout, pokud jde o souladnost se shora uvedenou judikaturou posuzující otázku účelnosti nákladů řízení. Pro úplnost považuje dovolací soud za vhodné doplnit, že judikaturní ustálenost v otázce náhrady nákladů statutárního města, ve sporech vedených vůči žalovanému městu o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků jiných vlastníků, na nichž se nachází (mimo jiné) veřejné prostranství, a obdobnost právní argumentace používané v daných sporech vyplývá i z celé řady rozhodnutí, v nichž byl uplatněn nárok na vydání bezdůvodného obohacení s obdobným skutkovým základem, přičemž jde jak o rozhodnutí data staršího, tak i o rozhodnutí, která Nejvyšší soud vydal v době nedávné (viz např. usnesení z 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, usnesení z 5. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4648/2015, usnesení z 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5047/2015) a i proto neshledává Nejvyšší soud jediného důvodu se v dané věci od již ustáleného výkladu odchýlit, neboť vskutku nejde o věc mimořádnou, nýbrž o věc se v agendě statutárního města opakující. Za uvedené situace se tudíž požadavek žalovaného města na náhradu výloh spojených s jeho advokátním zastoupením v projednávané věci nejeví obhajitelným.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolatel nepoukázal na právní otázku, pro niž by bylo možno na dovolání pohlížet jako na přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., pročež je Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že na ně žádný z účastníků nemá právo. V případě žalovaného, který se vyjadřoval k dovolání žalobkyně (jež bylo posléze vzato zpět), je nutno vycházet z presumpce odpovídajícího materiálního i personálního vybavení, které je dostatečné k tomu, aby tento účastník byl schopen kvalifikovaně hájit své zájmy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13), neboť závěr o dostatečném personálním vybavení hlavního města Prahy k řešení daného sporu nebyl zpochybněn a žalobci podle obsahu spisu žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. října 2017

Mgr. Miloš Pól

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru