Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 861/2017Usnesení NS ze dne 20.06.2017

HeslaBezdůvodné obohacení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.861.2017.1
Dotčené předpisy

§ 451 odst. 2 obč. zák.

§ 458 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 861/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO: 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, proti žalovaným: 1) J. U., a 2) J. U., o zaplacení 98 842 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 6 C 211/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. září 2016, č. j. 17 Co 31/2016-267, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobkyně proti shora označenému rozsudku odvolacího soudu (jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 7. 10. 2015, č. j. 6 C 211/2012-224, ve věci samé o zamítnutí žaloby co do částky 67 662 Kč s příslušenstvím), neboť není přípustné (§ 243c odst. 1 věty první, odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“).

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepatří mezi rozhodnutí, jež jsou vypočtena v ustanovení § 238a o. s. ř., a dovolání proti němu není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť dovoláním označenou otázkou hmotného práva, týkající se určení výše bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním cizí věci (řešené zde v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném a účinném znění do 31. 12. 2013), odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž se Nejvyšší soud nemíní odchýlit.

Je konstantní rozhodovací praxí (s níž je právní posouzení věci odvolacím soudem konformní), že v případě užívání nemovitosti bez právního důvodu se výše bezdůvodného obohacení poměřuje s obvyklou hladinou nájemného v daném místě a čase, s tím, že bylo-li nájemné za užívání nemovitosti v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2701/2004; rozsudek ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005, nebo rozsudek ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 30 Cdo 5484/2007).

Uvedené závěry o výši náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním cizí věci následuje rozhodovací praxe dovolacího soudu i v případech, kdy jde o nemovitosti ve vlastnictví státu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012, a ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013, nebo usnesení ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4334/2013, ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 443/2014, či ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5090/2014).

Argumentace dovolatelky (jež se domáhá náhrady vyšší než odpovídá zjištěné obvyklé hladině nájemného, dovozujíc oprávněnost svého požadavku z ustanovení § 27 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích) není relevantní již proto, že vychází z principiálně nesprávného názoru, že účelem bezdůvodného obohacení je kompenzace majetkové ztráty ochuzeného (vydání jakéhokoliv prospěchu, jehož by mohl stát jako vlastník neoprávněně užívané věci teoreticky dosáhnout), nikoliv vydání jen toho prospěchu, jehož se obohacenému skutečně dostalo (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99). Proto nemůže být pro kvantifikaci bezdůvodného obohacení zásadní, byl-li v rozhodné době vlastníkem bez právního důvodu užívaných pozemků stát či jiná osoba. Z citované judikatury (reflektující i příslušná ustanovení dalších relevantních právních předpisů – zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, a výměrů ministerstva financí o vydání seznamu zboží s regulovanými cenami) přitom jednoznačně vyplývá, že cenová regulace (stanovení maximální výše nájemného z pozemků nesloužících pro účely podnikání nájemce) představovala i z hlediska určení výše bezdůvodného obohacení omezení jen v tom směru, že jeho výše nemohla maximální nájemné stanové cenovými předpisy přesáhnout; není proto vyloučeno, aby v konkrétních případech hladina obvyklého nájemného (a tedy i výše bezdůvodného obohacení) byla oproti maximálnímu nájemnému nižší, kdy se pak ovšem cenová regulace – logicky – ani neuplatní.

Proti měnícím výrokům o náhradě nákladů řízení a nákladech státu (pod body II a III) je pak dovolání nepřípustné již s ohledem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, kdy nejde o žádný z případů, jež by v intencích § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. vylučovaly aplikaci takto nastaveného omezení (nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy, o pracovněprávní vztah nebo o věc uvedenou v § 120 odst. 2 o. s. ř.); ke kritériím přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. (ve spojení s omezením dle § 238 o. s. ř.) srovnej v podrobnostech např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V případě výroku pod bodem III, jímž bylo žalobkyni uloženo zaplatit částku 40 141 Kč, jde o závěr zcela zřejmý.

K rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi jeho účastníky (výrok II) sluší se uvést, že zde je pak pro aplikaci ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. určující výše nákladů řízení, jejichž náhrada měla být žalobkyni podle dovolání takto odepřena (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod č. 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), která – jak plyne z obsahu dovolání a v něm uplatněné argumentace – zákonem stanoveného limitu přípustnosti dovolání také nedosahuje (kritizuje-li žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu proto, že se jí má namísto soudem prvního stupně přiznané náhrady v částce 7 595,93 Kč dostat toliko náhrady ve výši 300 Kč). Proto je nezávažná i další argumentace dovolatelky (uplatněná v čl. III a IV dovolání), jež se vztahuje k řešení otázek procesního práva, na němž jsou založena tato nákladová rozhodnutí.

Vůči ostatním výrokům rozsudku (pod body IV. a V.), jež napadá patrně toliko jako výroky závislé na rozhodnutí ve věci samé, dovolatelka žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.) – neuplatňuje (nehledě na to, že i těmito výroky bylo rozhodnuto o peněžitém plnění z hlediska ustanovení § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. ve výši podlimitní).

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení – v situaci, kdy dovolání bylo odmítnuto – odůvodněno být nemusí (srov. § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.).

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaná po 1. lednu 2001, jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. června 2017

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru