Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 859/2016Usnesení NS ze dne 24.01.2018

HeslaNáklady řízení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.859.2016.1
Dotčené předpisy

§ 150 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 859/2016-153

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce PRVNÍ STAVEBNÍ CHRUDIM a.s., IČO 46504621, se sídlem v Chrudimi IV, Tovární 1130, zastoupeného JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Tovární 1130, proti žalovaným 1) L. Č., zastoupenému JUDr. Pavlem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, Majdalenky 844/7, a 2) H. R., zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 486/57, o zaplacení 2 563 032 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 232 C 177/2011, o dovolání prvního žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. září 2014, č. j. 49 Co 333/2014-129, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. září 2014, č. j. 49 Co 333/2014-129, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením odvolacího soudu byl výrok II. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2013, č. j. 232 C 177/2011-91, jímž soud prvního stupně uložil žalobci zaplatit prvnímu žalovanému na nákladech řízení částku 102 983 Kč, změněn tak, že se žalobci ukládá nahradit prvnímu žalovanému na nákladech řízení toliko 51 491,50 Kč (výrok I. usnesení odvolacího soudu). Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. usnesení odvolacího soudu).

Soud prvního stupně přiznal prvnímu žalovanému plnou náhradu nákladů řízení za užití ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud naproti tomu měl za to, že jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř., pro něž prvnímu žalovanému právo na náhradu nákladů řízení odepřel v rozsahu 50 %. Jejich existenci spatřoval v tom, že žalobce byl před zahájením řízení prvním žalovaným uveden v omyl ohledně skutečnosti, která měla vliv na posouzení jeho pasivní věcné legitimace, jejíž nedostatek byl následně důvodem zpětvzetí žaloby. Hodnotil současně okolnost, že žalobce při podání žaloby nepostupoval s potřebnou dávkou opatrnosti, pečlivosti a obezřetnosti.

Proti výroku I. usnesení odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřoval v tom, že se odvolací soud při posuzování existence důvodů zvláštního zřetele hodných, pro něž mu nebyla v plné výši přiznána náhrada nákladů řízení, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014 sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, případně další rozhodnutí v něm citovaná. Namítal, že pokud soud výjimečně, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřizná, musí jeho úvaha vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Vytýkal přitom odvolacímu soudu, že při aplikaci § 150 o. s. ř., zohledňuje toliko jedinou, v řízení navíc neprokázanou okolnost (že dovolatel v žalobci e-mailovým sdělením o převzetí dluhu vyvolal mylný dojem o nedostatku své pasivní věcné legitimace), zasáhl do jeho práva na spravedlivé řízení. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil a uložil žalobci, aby mu nahradil náklady řízení v celém rozsahu.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen – „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro dovolací přezkum (viz článek II bod 2 zákona č. 293/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).

Dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (prvním žalovaným), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 věta první o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., přičemž obsahuje náležitosti uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř.

Dovolání je přitom přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky procesního práva (otázka posouzení existence důvodů zvláštního zřetele hodných pro odepření práva na náhradu nákladů řízení), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Po přezkoumání napadeného usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je i opodstatněné.

Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud v hranicích otázky formulované dovoláním zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

Ustanovení § 150 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2117/2014). Obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení § 150 o. s. ř. zakládající diskreční oprávnění soudu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Toto ustanovení proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení. Je zřejmé, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku řízení větší újmu než druhému. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li k této skutečnosti okolnosti další. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (k tomu srov. více například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013).

Okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, přičemž je třeba vzít na zřetel nejen situaci toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a jiné skutečnosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2130/2016, usnesení sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, cit. výše, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015). Vzhledem k tomu, že dotčené ustanovení je v podstatě výjimkou z obecné zásady úspěchu ve věci, jež ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného řízení, je třeba je vykládat restriktivně a jeho aplikaci zakládat na pečlivém posouzení všech rozhodných hledisek (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 26 Cdo 4079/2014). Výjimečnost použití moderačního práva a obezřetný přístup k jeho uplatňování, jímž nesmí být zasaženo do práva účastníka na spravedlivé řízení dle č. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod, akcentuje ve své judikatuře též Ústavní soud (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 4677/12, uveřejněný pod č. 73/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Byť interpretace § 150 o. s. ř. může být Nejvyšším soudem korigována výhradně tehdy, je-li možné výklad dané normy soudy nižších stupňů pokládat za zjevně nepřiměřený (k tomu srov. více například v usnesení sp. zn. 22 Cdo 2117/2014, cit. výše), nezbývá než uzavřít, že v posuzovaném případě je uvedené hledisko naplněno, neboť odvolací soud při interpretaci dané normy nereflektoval základní judikatorně přijatá východiska. Odvolací soud totiž pochybil, když rozhodl o moderaci náhrady nákladů řízení, aniž zjišťoval, jaké jsou majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků řízení a jaký je možný dopad přiznání či naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení u toho kterého účastníka. Spokojil se přitom ve své podstatě s naplněním jediného aspektu, odůvodňujícího dle jeho názoru užití § 150 o. s. ř. na posuzovaný případ (okolnost, že dovolatel měl před zahájením řízení tvrzením o převzetí dluhu uvést žalobce v omyl ohledně skutečnosti, která měla vliv na posouzení jeho pasivní věcné legitimace a byla ve svém důsledku důvodem zpětvzetí žaloby), a nezabýval se dalšími judikaturou zmiňovanými podmínkami rozhodnými z hlediska aplikace uvedeného zákonného ustanovení, tj. poměry účastníků řízení, včetně zhodnocení osoby žalobce coby podnikatele a žalovaných jako spotřebitelů, či otázkou, do jaké míry negativně by se přiznání práva na náhradu nákladů řízení v plném či částečném rozsahu dotklo poměrů žalobce, a jak se na druhou stranu aplikace § 150 o. s. ř. projeví v poměrech dovolatele.

Se zřetelem k odvolacím soudem akcentovanému důvodu aplikace § 150 o. s. ř. sluší se nad rámec uvedeného vyložit, že k převzetí dluhu ve smyslu ustanovení § 531 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), jež se zřetelem k okamžiku, kdy měl dotčený právní úkon nastat, jest nutno aplikovat na posuzovaný případ, dochází na základě písemné smlouvy mezi dlužníkem a třetí osobou (přejímatelem), k jejíž účinnosti je třeba souhlasu věřitele. Smlouva se tak po svém uzavření (mezi původním dlužníkem a přejímatelem) stává účinnou až věřitelovým souhlasem. Tím vstupuje přejímatel (v rozsahu, v němž dluh převzal) do právního vztahu namísto původního dlužníka (stane se dlužníkem místo něj) a od té doby je věřitel oprávněn (a povinen) vymáhat pohledávku po něm. K tomu srov. v soudní praxi např. důvody rozsudku ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2011/2007, uveřejněného pod č. 60/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v literatuře pak např. dílo Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1584-1585, nebo Eliáš, K. a kolektiv: Občanský zákoník. Velký akademický komentář. II. svazek. 1. vydání. Linde Praha, a. s., Praha 2008, str. 1516-1517.

Z hlediska uvedeného výkladu jeví se pak úvaha odvolacího soudu, jíž odůvodnil částečné odepření práva na náhradu nákladů řízení dovolateli, jen obtížně udržitelnou. U žalujícího podnikatele zastoupeného advokátem lze totiž důvodně vyžadovat, aby v případě e-mailovou korespondencí sdělené informace o převzetí dluhu třetí osobou kvalifikovaně prověřil, zda se zřetelem k rozhodné právní úpravě (vyžadující existenci písemné smlouvy o převzetí dluhu a souhlasu věřitele) právní účinky privativní intercese (§ 531 odst. 1 obč. zák.), ovlivňující pasivní věcnou legitimaci účastníků zamýšleného soudního řízení, mohly vůbec nastat.

Vzhledem k výše uvedenému právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o shora uvedenou otázku existence důvodů zvláštního zřetele hodných pro odepření práva na náhradu nákladů řízení úspěšnému účastníku řízení – správné není. V situaci, kdy nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), a to včetně akcesorického výroku II. o nákladech odvolacího řízení.

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto usnesení je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 1. 2018

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru