Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 858/2002Usnesení NS ze dne 28.08.2002

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.858.2002.1
Dotčené předpisy

§ 126 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 80 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 240 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst....

více

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 858/2002

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyň A) M. F., a B) A. S., obou zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) V. M., a 2) J. M., zastoupených advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 C 244/92, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2001, č.j. 16 Co 226/2001-196, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhaly žalobou, podanou dne 7. 7. 1992, vydání rozsudku, jímž měla být žalovanému uložena povinnost vyklidit přístřeší blíže popsané v petitu žaloby. Tvrdily, že jsou podílovými spoluvlastnicemi domu, v němž se nachází předmětné přístřeší. Nemovitost jim byla vydána podle zákona č. 87/1991 Sb. Žalovanému bylo na základě přípisu odboru bytového hospodářství bývalého ONV v P. ze dne 24. 9. 1990 poskytnuto přístřeší, a to do doby vyřešení jeho bytové situace s tím, že s ním nesmí volně disponovat. Předmětné přístřeší převzal dne 25. 10. 1990 a zavázal se veškeré nezbytné úpravy provést na vlastní náklady. Od té doby se v bytě příliš nezdržoval, většinou pobýval v zahraničí. Poskytnuté přístřeší užíval jako nebytové prostory pro účely podnikání.

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 2. 1993, č. j. 9 C 244/92-14, žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že dnem uzavření dohody ( tj. 27. 5. 1991) vzniklo žalovanému užívací právo k předmětnému bytu, které se transformovalo na nájem bytu. K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 2. 1994, č. j. 21 Co 534/93-24, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně uložil doplnění dokazování za účelem zjištění, zda vůbec a jaký právní vztah mezi účastníky existuje. Vyslovil názor, že žalovanému nevzniklo nájemní právo, neboť nebyl naplněn přidělovací a smluvní princip podle § 154 odst. 1 a § 155 odst. 1 o. z. v tehdy platném znění. Užívací právo (podle úpravy platné do 31. 12. 1991) mohlo vzniknout na základě dohody o odevzdání a převzetí bytu, jestliže ji předcházelo rozhodnutí o přidělení bytu vydané místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty. Za takové rozhodnutí nelze však považovat opatření odboru bytového hospodářství ONV v P. ze dne 24. 9. 1990. Dospěl k závěru, že nebyly splněny zákonné podmínky pro poskytnutí přístřeší podle § 53 zákona č. 41/1964 Sb.

Dalším rozsudkem ze dne 30. 10. 1997, č. j. 9 C 244/92-125, soud prvního stupně poté žalobě vyhověl. Věc posoudil podle § 397 a § 398 o. z. ve znění účinném do 31. 12. 1991.

Na základě odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 8. 1998, č. j. 21 Co 208/98-136, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 4. 1999, č. j. 9 C 244/92-155, žalobě vyhověl. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně jsou podílovými spoluvlastnicemi domu v P., v němž bylo žalovanému přiděleno předmětné přístřeší, a to na dobu vyřešení jeho bytové situace. Vzal za prokázané, že odborem bytového hospodářství ONV v P. bylo vydáno dne 24. 9. 1990 rozhodnutí o přidělení přístřeší žalovaným. Rovněž zjistil, že dohoda o užívání nemovitosti uzavřená dne 27. 5. 1991 mezi bytovým podnikem a žalovaným je neplatná, nebotˇ bytový podnik nemohl již ve smyslu § 9 zákona č. 87/1991 Sb. od doručení výzvy k vrácení nemovitosti ( 5. 10. 1990, resp. 8. 4. 1991) s předmětným přístřeším nakládat, jakož i přenechávat jej do užívání. Dále vzal za prokázané, že firma žalovaného A. E. a. s. měla v letech 1994 - 1997 sídlo na adrese předmětného přístřeší a že žalovaní mají v N. ,,firemní byt“. Dospěl k závěru, že žalovaní užívali předmětné přístřeší pouze k podnikání, trvale se zdržují v N., kde pobírají důchod a žijí tam i jejich děti. Uzavřel, že dočasné užívání nemovitosti, stanovené na dobu vyřešení bytové situace žalovaného, splnilo svůj účel.

Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 28. 4. 2000, č. j. 13 Co 149/2000-179, odmítl odvolání žalovaných jako opožděné podle § 218 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Na základě dovolání žalovaných podaného dne 3. 7. 2000 bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2001, č. j. 26 Cdo 2468/2000-188, výše uvedené usnesení odvolacího soudu zrušeno a věc mu vrácena s tím, že právní názor odvolacího soudu ohledně opožděnosti odvolání je nesprávný.

Městský soud v Praze jako soud odvolací poté rozsudkem ze dne 9. 10. 2001, č. j. 16 Co 226/2001-196, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Vyšel dále z nesporného zjištění, že v mezidobí (dne 15. 1. 2001) proběhl výkon rozhodnutí vyklizením předmětného bytu, a to v řízení vedeném pod sp. zn. 34 E 711/2000 Obvodního soudu pro Prahu 1, podle usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí ze dne 12. 9. 2000. Vyslovil poté právní závěr, podle něhož vzdor věcné správnosti odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně, odpadla důvodnost žaloby v této věci znějící na vyklizení. Podle odvolacího soudu okolnost, že došlo k splnění nároků, kterých se žalobci v řízení domáhali (byť i cestou nuceného výkonu), znamená zánik důvodnosti takové žaloby. Proto původně věcně správný rozsudek o žalobě na plnění změnil tak, že žalobu zamítl v plném rozsahu. Poukázal v této souvislosti na ustanovení § 153 a § 154 odst. 1 o.s.ř.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní včas dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 238 odst. 1 o.s.ř. Tvrdili existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Nesouhlasili s názorem odvolacího soudu, že dohoda o užívání bytu uzavřená dne 27. 5. 1991 je neplatná. Dále namítali, že dočasné užívání nemovitosti nebylo naplněno a ani právní vztah uzavřený na dobu určitou se nemohl transformovat novým právním aktem na dobu neurčitou. Podle dovolatelů předmětný byt nikdy nesloužil k jejich podnikání a za rozhodující nepovažovali okolnost, že pobírají v N. důchod a žijí tam i jejich děti. Poukazovali též na rozpor s dobrými mravy a na značné obohacení majitele domu. Navrhli proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Rozsudek soudu prvního stupně byl v této věci vydán dne 19. 4. 1999, tedy za účinnosti předpisů o.s.ř. do přijetí novely č. 30/2000 Sb. Odvolací soud tak v souladu s bodem 15 shora uvedených přechodných ustanovení rozhodoval rovněž podle těchto dřívějších předpisů. Tomu odpovídá důsledek, že i dovolací soud posoudil dovolání v této věci podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č.30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.“).

Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), avšak osobami, které k jeho podání nejsou legitimovány.

Podle § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. může účastník podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

Dovolání může podat jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. které byla tímto rozhodnutím způsobená jiná určitá újma na jejich právech. Při tomto posuzování nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím odvolacího soudu byla způsobena účastníku určitá, byť i nepříliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí.

Předmět řízení v této věci byl podle tvrzení žaloby a žalobního návrhu vymezen jako spor o vyklizení prostor v domě, který se nachází ve spoluvlastnictví žalobkyň a byl v době zahájení řízení užíván žalovanými. Šlo tak o posouzení nároku na ochranu (spolu)vlastnického práva podle § 126 o.z., formou žaloby na vyklizení, tedy na plnění ve smyslu ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř., nikoliv o žalobu na určení podle § 80 písm. c) o.s.ř. Podmínkou úspěšnosti žaloby na ochranu vlastnického práva (na vyklizení) je, aby přinejmenším v době vyhlášení rozhodnutí soudu (§ 154 odst. 1 o.s.ř.) trval nárok na soudní ochranu, která žalobci přísluší ve smyslu § 1 o.s.ř. Odpadne-li (byť i v průběhu řízení) důvod k poskytnutí soudní ochrany žalobci podle jím podané žaloby na plnění (v této věci na vyklizení), nejsou dány podmínky pro vyhovění takové žalobě. Tomu v dané věci odpovídá měnící zamítavý rozsudek odvolacího soudu ve věci samé.

Postavení žalovaných, vůči nimž žalobci uplatnili původně nárok dovozovaný ze svého spoluvlastnického práva, tak v důsledku věcně zamítavého rozsudku odvolacího soudu nedoznalo újmy. Žalovaní proto nejsou účastníky řízení (stranou sporu), oprávněnými k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jenž jim žádné povinnosti neukládá. Pak je ovšem pojmově vyloučen závěr o jejich oprávnění k podání dovolání ve smyslu § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. Uvedený důsledek znamená, že dovolání podané žalovanými v této věci je podáno osobami, které k němu nebyly oprávněny ve smyslu § 218 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (za použití §243b odst. 4 o.s.ř.).

Dovolací soud proto za použití citovaných ustanovení dovolání žalovaných odmítl, aniž mohl přistoupit k posouzení meritorních námitek v dovolání uvedených.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaní neměli se svým dovoláním úspěch a žalobcům v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 28. srpna 2002

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru