Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 826/2001Usnesení NS ze dne 01.06.2001

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.826.2001.1

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 826/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl o dovolání České republiky - Ministerstva financí ČR, 118 10 Praha 1, Letenská 15, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Co 428/2000, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 268/98 ( žalobkyně O. V., zastoupené advokátem, proti žalované České republice- Ministerstvu financí ČR, o finanční náhradu), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Odůvodnění:

Nálezem Ústavního soudu z 31. 8.1998, IV.ÚS 309/97, byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze z 30. 4. 1997, sp. zn. 13 Co 155/97, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze 17. 10. 1996, čj. 9 C 12/92-35, kterým byla zamítnuta žaloba žalobkyně domáhající se uložení povinnosti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR poskytnout žalobkyni náhradu za vyvlastnění nemovitostí - domu čp. 855 v K., okres H., s pozemky parc. č. 969 s parc. č. 2888/101, a bylo vysloveno, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ústavní sodu ČR dospěl k závěru, že byly-li na O. V. nemovitosti platně převedeny, byť osobami, na které se vztahovaly dekrety presidenta republiky z roku 1945, pak důvod vylučující restituci, uvedený v ustanovení § 1 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. ( tj. byl -li majetek získán v době nesvobody státně nespolehlivými osobami nebo v důsledku rasové perzekuce) nemůže nastat. Ústavní soud ČR považoval totiž za nepřípustné, aby výklad soudů současných mohl být pro O. V. nepříznivější než rozhodnutí učiněné v době, kdy její státní spolehlivost a neaplikovatelnost dekretu č. 108/1945 Sb. vůči její osobě byla s konečnou platností posouzena a aby v restitučním řízení byl brán větší zřetel na akty vydané v době nesvobody, navíc způsobem, který svědčí o účelovém zneužití dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb.

Městský soud v Praze pak usnesením z 24. 11. 1998, sp. zn. 16 Co 420/98, zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 10. 996, čj. 9 C 112/92-35, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším průběhu řízení soud prvního stupně provedl důkaz posudkem znalce z oboru odhadů nemovitostí o ceně čp. 858 v K. s pozemky a parc. č. 969 a parc. č. 2888/101 a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 23. 2. 2000, čj. 22 C 268/98-50, bylo České republice - Ministerstvu financí ČR uloženo zaplatit žalobkyni 1,006.462,90 Kč, a to částkou 10.000 Kč v hotovosti a zbývající částku cennými papíry, které nemají povahu dluhopisu a nahradit jim náklady řízení částkou 51.380 Kč, do 3 dnů od právní moci rozhodnutí. Bylo také rozhodnuto, že stát nese náklady řízení vynaložené na znalečné částkou 3.408,80 Kč a na tlumočné částkou 1.467 Kč.

V odůvodnění tohoto rozsudku uváděl soud prvního stupně, že se cítí být vázán právním názorem Ústavního soudu ČR. Byl tedy soud prvního stupně toho názoru, že žalobkyni je nutno považovat za oprávněnou osobu v souladu s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb. Nemovitosti, které jí patřily na základě odstupní smlouvy, uzavřené 7. 3. 1945 mezi ní a mezi F. a A. K., přešly na stát na základě výměru bývalého Krajského národního výboru v G. ( nyní Z.) ze dne 27. 8. 1950. Podle výměru bývalého Okresního národního výboru v K. byla zahájena obnova řízení o konfiskaci majetku F. a A. K. podle dekretu č. 108/1945 Sb. a bylo rozhodnuto, že jsou dány podmínky pro konfiskaci domu čp. 858 a ostatních nemovitostí zapsaných ve vložce č. 2701 pozemkové knihy pro katastrální území K.; odvolání zástupce předchozí vlastnice O. Š. proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto rozhodnutím bývalého Okresního národního výboru v K. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že v případě žalobkyně \" došlo k porušení lidských práv a demokratických svobod a tím ke splnění zákonných předpokladů přechodu vlastnictví na stát ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 a § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., neboť žalobkyni, jako nezletilou osobu v době, kdy o konfiskaci majetku bylo rozhodnuto, nebylo možné považovat za osobu státně nespolehlivou\". Proto se soud prvního stupně dále zabýval již jen výší finanční náhrady, náležející žalobkyni podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., která jí přináší za nemovitosti. Finanční náhrada byla stanovena podle předpisů platných pro oceňování nemovitostí ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. a přiznal žalobkyni náhradu ve výši vyplývající z posudku znalce Ing. F. D., ale s tou změnou, že po odstranění určitých numerických chyb a po dílčím odchylném hodnocení dospěl k závěru o tom, že finanční náhrada činí 1,006.462,90 Kč ( namísto znalcem uvedené částky 1,043.435,07 Kč ).Soud prvního stupně ještě dodával, že žalobkyni náleží finanční náhrada v hotovosti 10.000 Kč a zbývající část náhrady jí pak náleží v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalované České republiky - Ministerstva financí ČR proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Co 428/2000. Rozsudek soudu prvního stupně byl ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení státu potvrzen. Ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky řízení, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, tak, že výše těchto nákladů činí 55.200 Kč ( místo částky 51.380 Kč ). Žalovanému státu bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 10.875 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem rozsudku odvolacího soudu byl zamítnut návrh žalovaného na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že otázkou restitučních důvodů v této právní věci se zabýval už Ústavní soud ve svém nálezu, vydaném ohledně této právní věci dne 31.8.1998 ( IV. ÚS 309/97). Ústavní soud dospěl k závěru, že k odnětí majetku došlo v tomto případě v rozhodném období ( § 1 zákona č. 87/1991 Sb.) a že způsob provedení obnovy správního řízení a následně nové rozhodnutí bývalého Okresního národního výboru v K. i jemu nadřízeného krajského národního výboru o konfiskaci předmětných nemovitostí žalobkyni svědčí o účelovém zneužití dekretu č. 108/1945 Sb. a toto správní rozhodnutí bylo důsledkem postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody ( § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a § 2 odst. 1 téhož zákona ). Odvolací soud zdůrazňoval, že obecné soudy jsou vázány nálezem Ústavního soudu ČR. Protože tu jde o nemovitosti, které nelze vydat, proto se soud prvního stupně správně zabýval finanční náhradou za ně podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a při stanovení její výše vycházel ze znaleckého posudku, přičemž provedl jen dílčí korekci údajů z posudku vlastnictví hodnotící úvahou. Rozsudek soudu prvního stupně byl tedy odvolacím soudem potvrzen podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu.

Výroky o nákladech řízení byly odvolacím soudem odůvodněny ustanoveními § 220 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu i ustanoveními vyhlášky č. 177/1996 Sb.

Návrhu žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání odvolací soud nevyhověl, neboť měl za to, že žalovaným zdůrazňovaným řešením otázky, zda byly v daném případě splněny podmínky konfiskace majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. a zda k přechodu majetku na stát došlo v rozhodném období, se zabýval již Ústavní soud ČR ve svém nálezu v této právní věci z 31. 8. 1998, IV. ÚS 309/97.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen Ministerstvu financí ČR dne 8. 1. 2001 a dovolání ze strany České republiky - Ministerstva financí ČR bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 6. 2. 2001, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

V tomto dovolání bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání bylo v něm poukazováno na ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu. Co do důvodů dovolání bylo v dovolání poukazováno na to, že odvolací soud i soud prvního stupně dospěly k závěru, které nejsou v souladu s ustanoveními zákona č. 87/191 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.

V dovolání bylo zdůrazněno, že tu v řízení před soudy obou stupňů šlo o otázku zásadního právního významu, a to zda v daném případě byly splněny podmínky ke konfiskaci majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb., zda k přechodu majetku na stát došlo v rozhodném období a zda F. n. o. byl v tehdy probíhajícím správním řízení oprávněn podat návrh na obnovu řízení podle ustanovení § 86 tehdejšího správního řádu. Dovolávající se stát - Ministerstvo financí ČR v dovolání uváděl, že zásadně nesouhlasí s tím, že by tu nebyl F. n. o. oprávněn podat návrh na obnovu řízení; jim navržená obnova byla důvodná a oprávněně bylo o tomto návrhu kladně rozhodnuto. Podle názoru dovolatele státní orgány, které majetek v daném případě konfiskovaly v obnoveném řízení, nezneužily ustanovení dekretu č. 108/1945 Sb., ale pouze správně zhodnotily důkazní materiál a na základě toto dospěly k závěru, že důvody pro konfiskaci jsou dány; důvody pro konfiskaci tu byly dány od samého počátku. Dovolatel měl proto za to, že pokud předchozí soudní instance dospěly k závěru, že F. n. o. tu nebyl oprávněn podat návrh na obnovu řízení a že byl ve správním řízení dekret č. 108/1945 Sb. zneužit, pak jde o závěry, které nemají oporu v tehdy platných právních předpisech.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání bylo podáno proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů ( tj. podle ustanovení občanského soudního řádu /zákona č. 99/1963 Sb./ ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Přípustnost dovolání tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu ( v již uvedeném znění), podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podaném tímto účastníkem řízení přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, II.ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 ( usnesení ) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.

V nálezu Ústavního soudu ČR ze 14. 2. 1996, II.ÚS 156/95, uveřejněném pod č. 9 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR ( viz také Sbírku soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997, str. 149-151 /259-261/ ), bylo vysloveno, že rozhodnutí Ústavního soudu ČR je podle článku 89 odst. 2 Ústavy ČR závazné pro všechny orgány a osoby s tím, že za situace, kdy je Ústavní soud ČR nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti ( srov. hlavu čtvrtou, článek 83 a článek 87 Ústavy ČR) jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu ČR rovněž podle ustanovení § 226 občanského soudního řádu.

V daném případě odvolací soud ve svém rozhodnutí ze 14. 12. 2000 ( sp. zn. 20 Co 428/2000 Městského soudu v Praze) vycházel z právního závěru o vázanosti názorem Ústavního soudu, obsaženým v nálezu, jímž bylo zrušeno předchozí rozhodnutí odvolacího soudu, vydané v této právní věci. Z obsahu tohoto nálezu Ústavního soudu ČR z 31. 8. 1998, IV.ÚS 309/97, vyplývá, že se zabýval otázkami zda byly v daném případě splněny podmínky konfiskace nemovitého majetku ( domu čp. 855 v K. s pozemky parc. č. 969 a parc. č. 2888/101) a zda tu došlo k přechodu majetku na stát v rozhodném období ( 25. 2. 1948 - 1.1.1990), tedy otázkami, v nichž žalovaný stát - Ministerstvo financí ČR spatřovaly otázky po právní stránce zásadního významu a pro něž měl za to, že by k řešení těchto otázek měl dovolací soud pokládat dovolání tohoto dovolatele za přípustné ( § 239 odst. 2 občanského soudního řadu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Jestliže však odvolací soud vyšel z právního názoru, že tu odvolací soud ( stejně jako soud prvního stupně ) byl vázán právním názorem Ústavního soudu ČR, který již nebyl předmětem přezkoumání odvolacím soudem (a ani dovolacímu soudem), nešlo tu u rozhodnutí odvolacího soudu o rozhodnutí, které by se odchylovalo od ustálené judikatury nebo přinášelo judikaturu novou. Potom tu ovšem nebyly dána ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu ( a ve smyslu závěru shora již citovaného usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III.ÚS 181/95) přípustnost dovolání dovolatele proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu a ani dovolací soud nemohl přisvědčit názoru dovolatele, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ( ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) k odmítnutí dovolání jako dovolání nepřístupného.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalobkyní na vyjádření k dovolání žalovaného, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 a § 224 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) ustanovení § 150 téhož právního předpisu o možnosti nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané věci a k obsahu vyjádření k dovolání, rekapitulujícího procesní vyjádření žalobkyně, učiněná již v průběhu řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb. ve znění se změnami a doplňky vyhlášeném pod č. 69/2001 Sb.).

V Brně dne 1. června 2001

JUDr. Milan Pokorný, CSc.v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru