Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 821/2020Usnesení NS ze dne 14.04.2020

HeslaBezdůvodné obohacení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.821.2020.1
Dotčené předpisy

§ 451 odst. 2 obč. zák.

§ 458 odst. 1 obč. zák.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 1874/20


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 821/2020-1097

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Olgy Puškinové ve věci žalobkyně WELS – MONT – PRAHA s.r.o., identifikační číslo osoby 25141031, se sídlem ve Zdobnice, Kačerov č. ev. 47, zastoupené Mgr. Tomášem Urbanem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Sadová 2446, proti žalovaným 1) H. K., nar. XY, bytem XY, 2) A. K., nar. XY, bytem XY, 3) V. K., nar. XY, bytem XY, 4) J. K., nar. XY, bytem XY, 5) P. K., nar. XY, bytem XY, 6) N. E., nar. XY, bytem XY, a 7) M. M., nar. XY, bytem XY, žalovaní 1) – 7) zastoupeni JUDr. Vladimírem Chyským, advokátem se sídlem v Praze 3, Žerotínova 1132/34, a 8) M. H., bytem XY, o zaplacení částky 2.682.274 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 81/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2019, č. j. 16 Co 258/2018-1025, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení celkem částku 114.606 Kč k rukám JUDr. Vladimíra Chyského, advokáta se sídlem v Praze 3, Žerotínova 1132/34, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

III. Žalobkyně a žalovaná 8) vůči sobě navzájem nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

(§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Rozsudkem ze dne 12. 12. 2017, č. j. 11 C 81/2001-794, Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 546.954,97 Kč spolu se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I), v části o zaplacení dalších 2.135.319,03 Kč s tam uvedeným příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení včetně nákladů státu (výroky III – V).

K odvolání žalobkyně (jakož i odvolání žalované 8/, jež však směřovalo toliko do výroku o nákladech řízení) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 2019, č. j. 16 Co 258/2018-1025, rozsudek soudu prvního stupně změnil toliko v části výroku II tak, že žalovaným uložil zaplatit žalobkyni dalších 124.875 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení; ve zbylém rozsahu napadený výrok rozsudku potvrdil (vše výrokem I) a rozhodl o nákladech řízení vzniklých účastníkům u soudů obou stupňů (výrok II); dále rozsudek potvrdil i ve výroku V o nákladech státu (výrok III) a současně rozhodl, že se státu nepřiznává ani náhrada nákladů vzniklých mu v odvolacím řízení (výrok IV).

Takto soudy rozhodly o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení, jež spočívalo ve zhodnocení nemovitosti ve spoluvlastnictví žalovaných (jejich předchůdců) investicemi žalobkyně bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“), kdy při určení peněžité náhrady odvolací soud vycházel ze znaleckých posudků podaných v řízení po jejich zhodnocení (opírajíce pak své závěry o posudek znaleckého ústavu Jokl Appraisal v.o.s., nikoliv o posudek znalec Ing. Jana Skyvy, jehož závěry –iv konfrontaci s posudkem podaným znaleckým ústavem – shledal nepřesvědčivý a nereflektující reálné zhodnocení nemovitosti žalovaných).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně (dále též jako „dovolatelka“), jež výslovně uvádí, že rozsudek napadá „v jeho celém rozsahu“, spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky „hmotného nebo procesního práva“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jako dovolací důvod dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za ně označuje hodnotící úvahu odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) o tom, zda žalovaní měli vědomost o investici žalobkyně (rekonstrukce prostor v dané nemovitosti na prádelnu a žehlírnu) a souhlasili s ní, pokládajíc v tomto směru závěry odvolacího soudu za rozporné s provedeným dokazováním, zejména s výsledky řízení, jež předcházelo vydání mezitímního rozsudku v dané věci; odvolací soud – dle názoru dovolatelky – řízení současně zatížil vadou, dospěl-li k odlišným skutkovým zjištěním bez zopakování dokazování a své závěry ani přezkoumatelně neodůvodnil. K tomu dovolatelka odkazuje na četnou judikaturu dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 256/2018, 30 Cdo 3025/2009, 30 Cdo 1238/2013, 30 Cdo 3119/2016) a Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 33/97, III. ÚS 1544/16), s níž se rozhodnutí odvolacího soudu dle jejího názoru rozchází. Dále kritizuje i hodnocení ve věci podaných znaleckých posudků, jimiž byla prokazována výše zhodnocení nemovitosti žalovaných, akcentujíc jako správné – na rozdíl od odvolacího soudu – závěry znaleckého posudku Ing. Jana Skyvy, nikoliv posudku znaleckého ústavu Jokl Appraisal v.o.s., jenž dle názoru dovolatelky „znaleckým posudkem vůbec není“ a nejde ani o posudek revizní. K otázce hodnocení důkazu znaleckým posudkem odkazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5698/2016. Navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“ a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Spolu s dovoláním učinila i návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

Směřuje-li dovolání žalobkyně i proti té části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II co do částky 124. 875 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (dle rozhodnutí odvolacího soudu jsou žalovaní povinni zaplatit žalobkyni i tuto částku), jde v uvedeném rozsahu o dovolání podané osobou neoprávněnou (ve smyslu § 240 odst. 1 o. s. ř. je k podání dovolání subjektivně legitimován jen ten účastník, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 3, pod č. 28; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné tamtéž, ročník 2000, sešit 1, č. 7). K procesním důsledkům subjektivně nepřípustného dovolání srov. § 243c odst. 3, § 218 písm. b) o. s. ř.

Jestliže žalobkyně napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů (II, III a IV), sluší se odkázat na ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jímž je výslovně stanoveno, že dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není podle § 237 o. s. ř. přípustné.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu v části výroku pod bodem I, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu zamítnutí žaloby na zaplacení částky 2.010.444 Kč spolu s dalším tam uvedeným příslušenstvím, není dovolání přípustné, proto, že napadené rozhodnutí (jež nepatří do okruhu rozhodnutí uvedených § 238a o. s. ř.) nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (a není tak naplněno žádné z hledisek přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.).

Rozhodovací praxe dovolacího soudu (uplatňovaná v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013, jímž se řídí práva a povinnosti účastníků projednávané věci, v níž se požaduje vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout v době před 1. 1. 2014) je ustálena v závěru, že vynaložením investic do cizí nemovitosti bez právního důvodu vzniká vlastníku bezdůvodné obohacení v rozsahu, v němž se nemovitost oproti předchozímu stavu zhodnotila, nikoliv v rozsahu hodnoty vynaložených prostředků (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1253/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1448/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3481/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1515/2006). [K odlišnému přístupu při vynaložení prostředků na cizí věc nikoli bez právního důvodu, nýbrž na základě neplatné či zrušené smlouvy, viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1448/2015, ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3521/2017, a ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 251/2018].

Tedy ani obsáhlá argumentace dovolatelky založená na tvrzení (dle jejího názoru již dříve spolehlivě prokázaného), že v souzené věci spoluvlastníci nemovitosti (žalovaní) měli vědomost o její investici a neprotivili se jí, nemohla by bez dalšího vést k závěru o kolizi hmotněprávního posouzení věci odvolacím soudem v otázce kvantifikace bezdůvodného obohacení (nejde-li zde o plnění, jež by si vlastníci objednali a jež by mělo původ v neplatné či zrušené smlouvě; to však ani žalobkyně netvrdí). Nehledě na to, že v dané souvislosti uplatněné námitky (o údajném souhlasu vlastníků s investicí) představují pak spíše kritiku skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnosti či úplnosti), jež ani nevystihuje (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samy o sobě vady řízení (nejde-li o spornou otázku procesního práva, jíž by odvolací soud řešil napadeným rozhodnutím) přípustnost dovolání také nemohou založit (shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014).V tomto směru – kritizuje-li dovolatelka údajnou změnu náhledu odvolacího soudu na skutkový stav věci bez zopakování dokazování – ovšem nejde ani o kritiku korektní (poměřováno důvody napadeného rozhodnutí), neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je založen na týchž skutkových zjištěních jako rozsudek soudu prvního stupně (odvolací soud se v otázce důvodu investic skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, nikterak neodchýlil) a nelze tak odvolacímu soudu opodstatněně vytýkat, že nezopakoval k dané skutečnosti již provedené důkazy – viz § 213 odst. 2 o. s. ř. Důvodná není ani námitka o možné kolizi s předešlými závěry učiněnými rozsudkem mezitímním (rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2004, č. j. 16 Co 526/2003-227), jehož důvody soud prvního stupně v jím vydaném rozsudku cituje, včetně aprobovaného skutkového zjištění, že „o investicích žalobce do domu žalovaných neexistovalo žádné ujednání“ a jež pak vede ke kvalifikaci vztahu jako bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu). Proto se odvolací soud napadeným rozsudkem nemohl zpronevěřit ani dovolatelkou současně odkazované rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu (kritika v nich uvedená upíná se k defektům, jimiž napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení v dané věci netrpí). Přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolatelkou vznesená námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Ostatně, ani takovou vadou rozhodnutí odvolacího soudu (či jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně) postiženo není [k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013].

K otázce hodnocení znaleckých posudků sluší se připomenout, že i podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je znalecký posudek jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018). Důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2790/2019, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01).

Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce (k povaze znaleckého posudku vypracovaného na objednávku účastníka mimo řízení, má-li předepsané náležitosti, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněný pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a proč nevychází ze závěrů druhého znaleckého posudku (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 33 Odo 325/2001). K jakému znaleckému posudku se soud v nalézacím řízení přikloní a ze kterého vyjde, je tedy také otázkou hodnocení důkazů (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2123/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4541/2018).

Jakkoli se tedy dovolatelka snaží navodit dojem, že rozhodnutí odvolacího soudu i v otázce vyčíslení zhodnocení nemovitosti provedením investic spočívá v tomto případě na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – svými výtkami zpochybňuje skutkové závěry, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod a samotné hodnocení důkazů nelze – se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř. – úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Samotná skutková zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání. [K tomu sluší se znovu připomenout, že na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., přičemž jeho uplatněním není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek].

V poměru k dovolací argumentaci je pak vhodné zdůraznit i tu okolnost, že odvolací soud při jednání zpracovatele obou konkurenčních posudků vyslechl a posudky hodnotil i s ohledem na výsledky takto doplněného dokazovaní, kdy také vysvětlil, proč vzal za základ svých zjištění (jde-li o vyčíslení zhodnocení nemovitosti ve spoluvlastnictví žalovaných v důsledku žalobkyní realizované investice) právě závěry posudku znaleckého ústavu Jokl Appraisel, v. o. s. (o jehož správnosti neměl žádné pochybnosti) a nikoliv posudku podaného znalcem Ing. Janem Skyvou (tedy proč tento jím podaný posudek, neodrážející reálné zhodnocení nemovitosti žalovaných, považoval za nepřesvědčivý a pro věc nepoužitelný – viz bod 26. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Tedy ani při hodnocení posudku soud nevybočil z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (a jeho konkluze v tomto směru zjevně nejsou v kolizi ani se závěry dovolatelkou odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5698/2016).

Z výše uvedeného je zřejmé, že zákonné předpoklady přípustnosti dovolání (ve smyslu § 237 o. s. ř.) v posuzované věci nebyly naplněny.

Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl jako nepřípustné (dle § 243c odst. 1 o. s. ř.) i v té části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby co do částky 2.010.444 Kč se specifikovaným příslušenstvím.

V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí (§ 243 písm. a/ o. s. ř.), jenž tak sdílí osud nepřípustného (meritorně neprojednatelného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. (dovolání žalobkyně bylo odmítnuto). K nákladům (k náhradě oprávněných) žalovaných 1/ až 7/, jež se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřili k dovolání, patří odměna advokáta (z tarifní hodnoty 2.135.319,03 Kč) ve výši 13.488 Kč za každého z žalovaných [§ 7 bod 6., § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s jednou paušální náhradou hotových výdajů advokáta v částce 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 19.890 Kč, tj. celkem 114.606 Kč. Žalované 8) podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. 4. 2020

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru