Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 796/2001Rozsudek NS ze dne 22.05.2001

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.796.2001.1

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 796/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání 1. M. K., 2. H. M., a 3. L. S., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 5.12.2000, sp.zn. 24 Co 514/2000, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp.zn. 7 C 810/91 (žalobců M. K., H. M. a L. S. proti žalovanému Městu P., o vydání nemovitostí), takto:

I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Praze z 5.12.2000, sp.zn. 24 Co 514/2000, i rozsudek Okresního soudu v Nymburce z 15.6.1999, 7 C 810/91-178.

II. Věc se vrací Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 1.10.1991, aby žalovanému bylo uloženo vydat jim pozemek parc. č. 1742 (o výměře 452 m2) v P. a nahradit jim náklady řízení. V žalobě bylo uvedeno, že tento pozemek byl prodán původními spoluvlastníky M. K. a L. S. státu - Městskému národnímu výboru v P. za kupní cenu 6.780,- Kč, a to údajně k výstavbě bytových jednotek; k této výstavbě však nedošlo. Podle názoru žalobců kupní smlouva byla uzavřena prodávajícími v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, a to pod pohrůžkou vyvlastnění; pozemek byl prodán za cenu neodpovídající tomu, že šlo o pozemek v centru města blízko lázeňské kolonády. Žalované město bylo vyzváno k vydání nemovitostí písemně dne 24.6.1991, ale bezvýsledně.

Žalované město navrhlo zamítnutí žaloby s tím, že k uzavření kupní smlouvy z 12.4.1989 nedošlo v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Předmětem prodeje byl pozemek náležející do zemědělského původního fondu, takže by nárok žalobců měl být posuzován podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.

Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce jako účastníky řízení, vyslechl svědkyně E. K., Z. Š. a J. J., jakož i svědky Ing. M. T. a V. M., seznámil se s obsahem usnesení Okresního soudu ve Zlíně z 11.6.1998, čj. D 2008/97-15, o dědictví po zemřelém M. K. (9.10.1997), původním žalobci, vyžádal si zprávu od Okresního úřadu-pozemkového úřadu v N. a od Katastrálního úřadu v N. ohledně pozemku parc. č. 1742 v Poděbradech, provedl důkaz posudkem znalce z oboru odhadu nemovitostí a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení.

Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce z 15.6.1999, čj. 7 C 810/91-178, bylo žalovanému Městu P. uloženo vydat žalobcům M. K., H. M. a L. S. pozemek parc.č. 1742 (o výměře 452 m2), zapsaný na listu vlastnictví č. 3404 v katastru nemovitostí pro obec a katastrální území P. Žalovanému městu bylo uloženo zaplatit žalobkyni na účet Okresního soudu v Nymburce na úhradu zálohovaných nákladů řízení 5.289,- Kč a soudní poplatek 300,- Kč, ve lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění tohoto rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobce pokládal tento soud za oprávněné osoby podle ustanovení § 3 odst. 1 a 4 zákona č. 87/1991 Sb. a žalované město pokládal soud prvního stupně za povinnou osobu podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., protože pozemek uváděný žalobci má ve svém držení. Ohledně pozemku parc. č. 1742 v Poděbradech zjistil soud prvního stupně, že nikdy nebyl využíván k zemědělskému obhospodařování a že ohledně tohoto pozemku je dán podle územního plánu stavební záměr k výstavbě bytových jednotek. Posuzoval proto soud prvního stupně otázku, zda a jakým způsobem přešel tento pozemek na stát podle ustanovení § 1 a § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb. Na podkladě výsledků provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že smlouva z 12.4.1989 byla prodávajícími M. K. a L. S. uzavřena v tísni, když oba byli invalidní důchodci ve špatném zdravotním stavu a na oba bylo již od roku 1975 působeno ze strany bývalého Městského národního výboru v P., aby pozemek prodali, s tím, že jinak by bylo nutno přikročit k jeho vyvlastnění. Soud prvního stupně pokládal za doloženo i to, že smlouva z 12.4.1989 byla uzavřena i za nápadně nevýhodných podmínek, když podle údajů obsažených ve znaleckém posudku, pořízeném v tomto občanském soudním řízení, měla kupní cena činit (podle vyhlášky č. 182/1998 Sb.) 9.326,25 Kč a nikoli 6.780,- Kč, uvedených ve smlouvě, takže tu rozdíl v cenách představoval znevýhodnění prodávajících o 37,55 %; soud přihlížel i k tomu, že pozemek ani po vykoupení nebyl k ničemu využit a zůstal nadále pustý. Z uvedených důvodů soud prvního stupně proto žalobě žalobců vyhověl.

Výrok o náhradě nákladů řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanoveními § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu a výrok o soudním poplatku ustanovením § 11 odst. 2 písm. j/ zákona č. 549/1991 Sb.

O odvolání žalovaného města proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 5.12.2000, sp.zn. 24 Co 514/2000. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn tak, že žaloba žalobců byla zamítnuta. Žalovanému městu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně, ani náhrada nákladů odvolacího řízení. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně na účet Okresního soudu v Nymburce státem zálohované znalečné částkou 5.289,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaného města bylo shledáno důvodným. Odvolací soud se totiž neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně ohledně žalobci tvrzené tísně na straně prodávajících M. K. a L. S. při uzavírání smlouvy z 12.4.1989. Odvolací soud poukazoval na to, že bývalý Městský národní výbor v P. usiloval o odkoupení pozemku parc. č. 1742 už v roce 1975; tehdy bylo jednáno se spoluvlastníky pozemku o jeho odprodeji za cenu 1,60 Kč za 1 m2, později za cenu 3,60 Kč za 1 m2; „v té době se též na Městském národním výboru hovořilo, že je zde možnost vyvlastnění pozemku\". K uzavření smlouvy však v té době nedošlo a další jednání o pozemku bylo až v roce 1989. V dubnu 1989 přišel spoluvlastníkům dopis od uvedeného národního výboru, že má zájem o koupi pozemku, neboť tam hodlá stavět bytové jednotky. Městský národní výbor v P. jednal se spoluvlastnicí L. S., která donesla návrh kupní smlouvy dalšímu spoluvlastníku M. K., jenž smlouvu podepsal a vrátil ji L. S., která ji „asi zaslala do P. žalovanému, respektive jeho předchůdci\". Žalobkyně L. S. v soudním řízení vypověděla, že v roce 1989 nebylo žádné osobní jednání mezi účastníky smlouvy, ale přišel od uvedeného národního výboru přípis z 22.21989, na který L. S. reagovala podáním z 27.2.1989, kterým projevila souhlas s navrženým výkupem. „Obávala se vyvlastnění pozemku a měla za to, že by se spoluvlastníci stejně neubránili, a proto po dohodě se spoluvlastníkem M. K. s výkupem souhlasili\". Kupní smlouva, která byla spoluvlastníkům zaslána, byla jimi 12.4.1989 podepsána a vrácena bývalému Městskému národnímu výboru v P. Podle názoru odvolacího soudu v řízení provedené důkazy svědčí o tom, že kupní smlouva z dubna 1989 nebyla ze strany tehdejších spoluvlastníků pozemku uzavřena v tísni, jakou má na zřeteli ustanovení § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., i když „určité subjektivní obavy z toho, že při odmítnutí kupní smlouvy by mohlo následovat vyvlastňovací řízení, zde mohly být, nic nenasvědčuje tomu, že by ze strany žalovaného bylo činěno cokoli, co by tuto tíseň vyvolávalo\". Odvolací soud také zvažoval rychlost, s jakou na písemný návrh k odkoupení pozemku z 22.2.1989 bylo ze strany spoluvlastnice L. S. reagováno. Ze všech těchto skutečností vyvodil odvolací soud závěr, že tíseň na straně žalobců při uzavírání kupní smlouvy z dubna 1989 dána nebyla, a proto byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba žalobců byla zamítnuta.

Výroky o nákladech řízení byly odvolacím soudem odůvodněny ustanoveními § 224 odst. 1 a 2, § 148 odst. 1 a § 150 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 26.2.2001 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno 23.3.2001, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Ve svém dovolání dovolatelé navrhovali, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé byli toho názoru, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když z provedených důkazů v tomto řízení nebyl vyvozen správný právní závěr o žalobním návrhu žalobců.

Dovolatelé poukazovali na to, že odvolací soud vycházel ve svých právních závěrech o neexistenci tísně na straně prodávajících při smlouvě z 12.4.1989 z výpovědi původního žalobce M. K. (který v průběhu řízení dne 9.10.1997 zemřel), z výpovědi nynějšího žalobce M. K., z výpovědi svědkyně E. K., svědkyně J. J. a z výpovědí dalších svědků, jež byli slyšeni u soudu prvního stupně, nikoli u odvolacího soudu. Podle názoru dovolatelů skutkové závěry, které odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně vyvodil z těchto důkazů, provedených soudem prvního stupně, neodpovídaly obsahu výpovědí těchto účastníků řízení a svědků. Např. svědkyně E. K. a J. J. jednoznačně potvrzovaly, že prodávající M. K. a L. S. podepsali smlouvu z 12.4.1989 jen proto, že byli přesvědčeni (pod vlivem jednání na bývalém Městském národním výboru v P.) o tom, že by stejně došlo k vyvlastnění pozemku parc. č. 1742 v P. pro zamýšlenou výstavbu nemocnice nebo polikliniky. To uváděla zejména svědkyně E. K., která byla v roce 1975 při jednáních na bývalém Městském národním výboru v P. za svého manžela M. K.; obdobná byla i výpověď svědkyně J. J., která se také s E. K. zúčastnila jednání na odboru výstavby Městského národního výboru v P. Není podložen (podle názoru dovolatelů) závěr odvolacího soudu, že souhlas prodávajících s prodejem pozemku parc. č. 1742 smlouvou z 12.4.1989 bylo možné dovodit z dlouhé přestávky mezi jednáními z roku 1975 a z roku 1989 a z toho, že podepsání smlouvy z 12.4.1989 nepředcházelo vlastně již žádné jednání na městském národním výboru. Podle názoru dovolatelů naopak z těchto okolností vyplývalo, že se M. K. a L. S. od počátku bránili pozemek prodat a obava z prodeje či z jeho vyvlastnění v nich opět ožila při další nabídce ze strany uvedeného orgánu v roce 1989; prodávající nejednali svobodně, nýbrž pod dojmem bezmoci, navozené tehdejšími poměry. Odvolací soud neměl, podle názoru dovolatelů, důvod měnit rozsudek soudu prvního stupně, který vycházel jednoznačně z doložených výsledků jím provedeného dokazování.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. podle ustanovení občanského soudního řádu /zákona č. 99/1963 Sb./ ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (v již uvedeném znění), protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Odvolací soud přistoupil v daném případě ke změně rozsudku soudu prvního stupně poté, kdy v odvolacím řízení provedl doplňující výslech žalobce M. K. jako účastníka řízení. K opakování výslechu svědků odvolací soud nepřikročil, a to ani ohledně svědkyně E. K., z jejíž výpovědi čerpal „zejména\" (jak uvedl ve svém rozsudku na str. 5) své hodnotící závěry o jednání v roce 1975, týkajícím se prodeje pozemku parc. č. 1742 v Poděbradech.

Již v rozhodnutích uveřejněných pod č. 64/1968 a č. 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu, je nutno, aby svědecké důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro jejich případné odlišné hodnocení. Odvolací soud se nemůže bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků a svědků, kteří byli slyšeni při jednání; jestliže o tom uvažuje,musí důkazy přímo provedené soudem prvního stupně opakovat, popřípadě doplnit. To platí v případě výpovědí účastníků řízení a svědků především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které, ač nejsou bez vlivu na hodnocení těchto důkazů, nemohou být vyjádřeny v protokole o jednání.

Z uvedených právních závěrů, obsažených v uveřejněné judikatuře ze sbírky rozhodnutí, vydávané Nejvyšším soudem, dovolací soud nadále vychází, a to na rozdíl od názoru odvolacího soudu, vyplývajícího z jeho rozhodnutí, jímž došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé. Nemohl proto dovolací soud přisvědčit tomu, že je rozhodnutí odvolacího soudu správné, jak to mělo na zřeteli ustanovení § 243b odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). V postupu odvolacího soudu, neodpovídajícím ustanovení § 213 odst. 2 a § 221 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění), dovolací soud proto shledal dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu (v tomtéž již uvedeném znění), že totiž řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Soud prvního stupně věnoval v rámci prováděného dokazování v tomto řízení pozornost i výslechu svědků a účastníků řízení. Nelze však mít jednoznačně za to, že toto dokazování bylo provedeno v celém rozsahu a natolik zevrubně, když odvolací soud z obsahu téhož dovolání, které v podstatě nedoplňoval (s výjimkou výslechu jednoho ze žalobců), mohl dovozovat skutkové i právní závěry opačné než soud prvního stupně. Proto dovolací soud dospěl k závěru, že tu důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí zčásti i na rozhodnutí soudu prvního stupně, jak to mělo na zřeteli ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Soud prvního stupně má také ve srovnání s odvolacím soudem širší možnost provést doplnění dokazování (v součinnosti s účastníky řízení), a to zejména k tomu, zda v daném případě byly či nebyly splněny zákonné předpoklady ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., především z hlediska existence či neexistence tísně na straně prodávajících při uzavírání smlouvy z 12.4.1989 ohledně pozemku parc. č. 1742 v P. Proto dovolací soud přikročil také ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu v již citovaném znění).

V dalším průběhu řízení rozhodne soud prvního stupně také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, občanského soudního řádu v již citovaném znění).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu (zákona č. 99/1963 Sb. ve znění se změnami a doplňky vyhlášeném pod č. 69/2000 Sb.).

V Brně dne 22. května 2001

JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru