Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 787/2001Usnesení NS ze dne 22.05.2001

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.787.2001.1
Podána ústavní stížnost

II. ÚS 478/01


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 787/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl o dovolání 1. J. G., 2. L. B. a 3. H. V., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 26. 10. 2000, sp.zn. 15 Co 310/2000, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.zn. 20 C 128/95 /žalobkyň J. G., L. B. a H. V. proti žalovaným: A. Obci P., zastoupené advokátem, a B. Městské části P., o uložení povinnosti k uzavření dohody o vydání věcí/, takto:

I. Dovolání dovolatelek se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Odůvodnění:

Žalobou podanou u soudu 30. 10. 1995 se žalobkyně domáhaly, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání domu čp. 1888 v P. s pozemkem parc. č. 1506, a to každé ze žalobkyň po jedné ideální třetině. V žalobě bylo uvedeno, že původním vlastníkem těchto nemovitostí byl otec žalobkyň V. G., který zemřel 11. 10 1979; žalobkyně jsou jeho dědičkami. Původnímu vlastníku bylo sděleno Obvodním úřadem v P., že nemovitosti, přešly na stát údajně podle náhradové dohody z 18. 4. 1973, uzavřené mezi vládami Československa a Kanady; podle názoru žalobkyň tu však šlo o převzetí nemovitostí bez právního důvodu, jak to má na zřeteli ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Uvedené nemovitosti přešly později ze státu na Obec P. - Městskou část P. Výzva k vydání nemovitostí byla zaslána dne 9. 11. 1994 Obci P., ale bezvýsledně.

K žalobě žalobkyň navrhla Městská část P. zamítnutí žaloby s poukazem na to, že podle vyjádření Majetkového úřadu v P. z 9. 3. 1995 byl v žalobě žalobkyň uváděný majetek vypořádán mezistátní majetkovou dohodou, uzavřenou mezi vládou Československa a vládou Kanady z 18. 4. 1973 / účinnou od 22. 6. 1973/, podle níž se dostalo původnímu vlastníku nemovitostí, uvedených v žalobě žalobkyň, odškodnění za ně, které původní vlastník převzal 3. 11. 1978. Podle názoru žalované městské části přešel tento majetek původního vlastníka V. G. do vlastnictví státu; nešlo tu o převzetí nemovitostí bez právního důvodu, nýbrž v důsledku zaplacení náhrady podle citované dohody za majetek kanadských občanů, dotčených omezujícím nebo odnímajícím opatření; poskytnutím náhrady byly čs. stát, čs. fyzické osoby i právnické osoby zproštěny závazku ohledně za majetek, na který se citovaná dohoda vztahovala.

K žalobě žalobkyň se vyjádřila také Obec P., která rovněž navrhla zamítnutí žaloby s tím, že na nárok žalobkyně se vztahuje článek II odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb., podle něhož věc nelze vydat, byla-li po 1. 10. 1991 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu, tedy i obce, jak je tomu v daném případě.

Soud prvního stupně si vyžádal vyjádření od Majetkového úřadu - oddělení mezistátních majetkových dohod v P. ze 4. 6. 1996 a konstatoval obsah listinných důkazů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 z 1. 11. 1996, čj. 20 C 128/95 -39, byla žaloba žalobkyň zamítnuta a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění tohoto rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že nemovitý majetek, uvedený v žalobě žalobkyň, byl odškodněn na základě mezivládní dohody /mezi Kanadou a Československem/ z roku 1973. Náhradu za nemovitosti obdržel původní vlastník V. G., otec žalobkyň, takže jeho nárok na tyto nemovitosti byl vypořádán a nelze se tedy téhož nároku domáhat znovu podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Soud prvního stupně proto z tohoto důvodu zamítl žalobu proti Městské části P., zatím co žalobu proti Obci P. zamítl pro nedostatek pasívní legitimace na straně této obce, která věci uvedené v žalobě žalobkyň nedrží. Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn tím, že žalovaní náhradu nákladů řízení nepožadovali.

K odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze usnesením z 5. 11. 1997, sp.zn. 39 Co 249/97, zrušil rozsudek soudu prvního stupně z 1. 11. 1996, čj. 20 C 128/95-39, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že výrokem svého rozsudku rozhodl o jiném žalobním návrhu, než který byl žalobkyněmi uplatněn. Dále odvolací soud měl za to, že bude třeba se v řízení podrobněji zabývat tvrzením žalobkyň, zda tu došlo k převzetí nemovitostí státem bez právního důvodu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.; podle názoru odvolacího soudu v případě, že k takovému převzetí nemovitostí došlo, bude třeba posoudit, zda byl a mohl být takový přechod zhojen tím, že původní vlastník nemovitostí uplatnil nárok u náhradového orgánu cizího státu podle mezivládní dohody dvou států a jaký význam mělo toto uplatnění pro pozdější uplatnění případných nároků žalobkyň podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. S poukazem na tyto okolnosti zrušil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve svém rozhodnutí se však odvolací soud také zabýval otázkou platnosti a účinnosti Dohody mezi vládou Československa a Kanady z 18. 4. 1973 a dospěl k závěru, že tato dohoda je platná a mohlo tedy být k ní v daném případě přihlíženo.

V dalším průběhu řízení Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl rozsudkem z 10. 2. 2000, čj. 20 C 128/95-81, že se zamítá žalobní návrh \"na nahrazení vůle žalované Městské části P. soudem k uzavření dohody podle zákona č. 87/1991 Sb.\" v žalobkyněmi navrženém znění. Žalovaným nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.

V odůvodnění tohoto rozsudku soudu prvního stupně bylo poukazováno na to, že původní vlastník nemovitostí V. G. uplatnil nárok u Kanadské náhradové komise / podle dohody mezi vládou Československa a Kanady z 18. 4. 1973/, a to na náhradu za majetek zanechaný v Československu, a že tato náhrada mu byla přiznána a vyplacena. Soud prvního stupně byl toho názoru, že poskytnutí této náhrady je důvodem, pro který nemůže být úspěšný žalobkyněmi uplatněný nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Přechod majetku, za který byla poskytnuta náhrada, na stát tu není přechodem bez právního důvodu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Proto soud prvního stupně žalobu žalobkyň zamítl, a to proti žalované Městské části P. pro nedůvodnost žalobního návrhu a proti žalované Obci P. pro nedostatek pasívní legitimace na straně této žalované, která nemovitosti uvedené v žalobě žalobkyň nadrží. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn tím, že žalovaní náhradu nákladů řízení nepožadovali.

O odvolání žalobkyň proti rozsudku soudu prvního stupně z 10. 2. 2000 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 26. 10. 2000, sp.zn. 15 Co 310/2000. Rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé byl potvrzen. Ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně upraven jen tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Bylo rovněž rozhodnuto, že ani na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá žádný z účastníků řízení právo. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo také rozhodnuto, že se nevyhovuje návrhu žalobkyň na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyň nebylo shledáno důvodným. Odvolací soud dospěl k závěru, že je třeba posuzovat tuto projednávanou věc s ohledem na platnost a účinnost dohody mezi vládami Československa a Kanady ze 17. 4. 1973, která má povahu mezinárodní smlouvy upravující občanskoprávní vztahy s mezinárodním prvkem. Tato dohoda nabyla účinnosti v souladu s jejím článkem VII dne 22. 4. 1973 poté, co došlo mezi oběma smluvními stranami k výměně dopisů oznamujících její schválení podle příslušných ústavních předpisů obou států. Z obsahu této smlouvy vyplývá zánik nároků na majetek ponechaný kanadskými občany na území bývalého Československa v důsledku výplaty náhrady za něj; taková náhrada byla i v daném případě vyplacena původnímu vlastníku V. G., jehož dědičkami jsou žalobkyně. Proto nemovitosti, za něž takto byla poskytnuta náhrada, nepřešly na stát bez právního důvodu. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správný. Výroky o nákladech řízení byly odvolacím soudem odůvodněny ustanoveními § 220 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 150 i § 224 odst. 1 občanského soudního řádu.

Odvolací soud nepřipustil dovolání proti svému rozsudku, neboť neshledal řešení zásadní otázky po právní stránce v žalobkyněmi zdůrazňované nutnosti aplikace ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.na tuto projednávanou právní věc, když byl toho názoru, že toto citované ustanovení se netýká problematiky majetku, ohledně něhož bylo provedeno vypořádání mezivládní dohodou mezi dvěma státy.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyně v řízení zastupoval, dne 19. 12. 2000 a dovolání ze strany žalobkyň bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 27.12. 2000, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.

Ve svém dovolání dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovaly dovolatelky na ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovaly, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§ 241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu/.

Dovolatelky zdůrazňovaly, že v daném případě došlo k přechodu nemovitostí, uvedených v jejich žalobě, na stát bez právního důvodu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru dovolatelek k takovému přechodu tu došlo v důsledku dohody, která se vůbec nastala součástí právního řádu České republiky, nebyla účinná a nebylo možné z ní dovozovat vznik, změnu či zánik právních vztahů. Dovolatelky vyslovovaly názor, že k platnosti dohody mezi vládou Československa a Kanady z 18. 4. 1973 bylo tehdy zapotřebí vydání zákona někdejšího Federálního shromáždění Československé republiky, k čemuž však nedošlo; nedošlo také k vyhlášení uvedené dohody ve Sbírce zákonů. Citovaná mezivládní dohoda je závazná pro subjekty, které ji uzavřely - tj. pro uvedené vlády obou států, nikoli však pro další subjekty. Poskytnutí náhrady za nemovitosti zanechané původním vlastníkem V. G. na území Československa nemůže bránit uplatnění nároku žalobkyň podle zákona č. 87/1991 Sb. Vyplacená náhrada nemůže být považována za přiměřenou náhradu za nemovitosti převzaté státem a lze ji srovnávat s vyplacenou kupní cenou ze smlouvy uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek / srov. § 6 odst. 1 písm.g) zákona č. 87/1991 Sb./. Dovolatelky v této souvislosti poukazovaly i na ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož v případě vyplacení kupní ceny nebo úhrady za převzatou věc je osoba, které byla věc vydána, povinna částku příslušnému orgánu státní správy vyplatit; tomu se žalobkyně nebrání.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona, se projednají a rozhodne se o nich podle ustanovení dosavadních právních předpisů / tj. podle ustanovení občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./.

Přípustnost dovolání v daném případě bylo nutno posoudit podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./, podle něhož nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, II. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 /usnesení/ ve svazku č. 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl vysloven názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 31/1989 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že při rozhodování o sporech, jež se týkají návrhů cizích státních příslušníků vůči našemu státu a státním orgánům ohledně majetku a majetkových práv, s nimiž bylo uvedenými subjekty nakládáno před účinností mezivládní dohody o vypořádání otevřených majetkových a finančních otázek, musí soud posoudit případný dopad takové mezivládní dohody na uvedená práva nebo právní vztahy. Právní závěry zaujaté v tomto uveřejněném rozhodnutí ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek se týkaly mezivládní dohody dvou států ohledně úplného vypořádání a vyrovnání nároků podle mezivládní dohody nevyhlášené ve Sbírce zákonů, a to co do nároků nejen vlád států, ale i státních příslušníků cizího státu vůči zdejším subjektům.

Z právních závěrů tohoto uveřejněného rozhodnutí, které pokládá dovolací soud za nadále použitelné, vycházel z projednávané právní věci už i odvolací soud. Nebylo proto možné přisvědčit názoru, že tu v případě rozhodnutí odvolacího soudu šlo o rozhodnutí, jež by se odchylovalo od ustálené judikatury nebo by přinášelo judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech / srov. k tomu již citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23. 8. 1995, III ÚS 181/95/. Nemohl proto dovolací soud dospět k závěru, že dovoláním dovolatelek napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu. Nebyla tedy v tomto případě dána přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení občanského soudního řádu.

Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelek podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu / ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb./ jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu / zákona č. 99/1963 Sb. ve znění se změnami a doplňky vyhlášeném pod č. 69/2001 Sb./.

V Brně dne 22. května 2001

JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru