Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 77/2001Rozsudek NS ze dne 26.07.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.77.2001.1

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 77/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání a) J. Ř., b) L. Ř., obou zastoupených. advokátem, a 1) D. M. a 2) J. M., zast. advokátem, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 11. října 2000, sp.zn. 30 Co 380/2000 a 30 Co 381/2000 (v právní věci žalobců a) J. Ř., b) L. Ř., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému 1) D. M., 2) J. M., oba zastoupeni advokátem, o vydání nemovitosti vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp.zn. 6 C 685/95), takto:

I. Dovolání žalovaných 1) J. M. a 2) J. M. se zamítá, pokud byli rozhodnutím odvolacího soudu (rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. října 2000, sp. zn. 30 Co 380/2000 a 30 Co 381/2000) uznáni povinnými vydat žalobcům a) J. Ř. a b) L. Ř. každému ideální jednu polovinu domu číslo popisné 61 s příslušenstvím – to je prádelnou, přístřeškem, skladem a dílnou, kolnou, garáží, oplocením, studnou a venkovními úpravami, vše v katastrálním území P., zapsaných na listu vlastnictví číslo 970 pro obec P. u Katastrálního úřadu N. do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. V dalším, pokud Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. října 2000, sp. zn. 30 Co 380/2000 a sp. zn. 30 Co 381/2000 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 9. března 1999, sp. zn. 6 C 685/95 ve spojení s usnesením ze dne 19. dubna 1999, sp. zn 6 C 685/95, se rozsudek odvolacího soudu zrušuje a věc se vrací Krajskému soud v Praze k dalšímu řízení.

III. O nákladech dovolacího řízení rozhodne Krajský soud v Praze ve svém novém rozhodnutí.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce č.j. 6 C 685/95-220 ze dne 9. března 1999 bylo rozhodnuto tak, že žaloba, podle které jsou žalovaní povinni s žalobci uzavřít dohodu o vydání domu čp. 61 st. p. č. 64 a zahrady č. 7/6 v P., katastrální území P., ve znění dohody, která je nedílnou součástí tohoto rozsudku jako příloha, byla zamítnuta. Návrh na vydání navrhovaného předběžného opatření byl zamítnut. Žalobci byli uznáni povinnými zaplatit žalovaným k rukám jejich právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 3.865,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

K odvolání žalobců se věcí zabýval Krajský soud v Praze, který svým rozsudkem ze dne 11. října 2000, č.j. 30 Co 380/2000-290 a 30 Co 381/2000-290 rozhodnutí prvoinstančního soudu ve výroku I. tak změnil, že žalovaní jsou povinni vydat žalobcům každému ideální jednu polovinu domu čp. 61 s příslušenstvím, vše v katastrálním území P., zapsaných na listu vlastnictví číslo 970 pro obec P. u Katastrálního úřadu N. do tří dnů od právní moci rozsudku; jinak byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů před soudy obou stupňů. Povinnost náhrady nákladů státu České republice na účet Okresního soudu v Nymburce byla rovnoměrně rozdělena mezi obě strany sporu – jak žalobci, tak i žalovaní byli zavázání ke společnému a nerozdílnému zaplacení částky 7.548,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Jak správně zjistil okresní soud, žalobci byli podílovými spoluvlastníky domu čp. 61 se stavební parcelou číslo 64 a zahradou číslo 7/6 zapsaných na LV č. 970 pro obec a katastrální území P. a to každý jednou polovinou na základě smlouvy darovací uzavřené dne 22. 7. 1974. Žalobci byli rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 13. 2. 1987, č.j. 1T 88/87, který nabyl právní moci dne 7. 4. 1987 odsouzeni jednak k trestu odnětí svobody a dále k trestu propadnutí veškerého majetku v důsledku trestného činu opuštění republiky. Ve smyslu zák. č. 119/90 Sb. o soudní rehabilitaci pak oba prokázali, že uvedený rozsudek byl usnesením ze dne 18. 9. 1990, č.j. Rt 591/90 zrušen a to včetně výroku o propadnutí majetku. Na žalobce je třeba nahlížet jako na osoby oprávněné ve smyslu § 3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., když odvolací soud na základě šetření vlastního i soudu I. stupně vzal jejich české občanství ke dni 1. 4. 1991 i ke dni 1. 11. 1994 (účinnost nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb.) za prokázané.

Rovněž správně bylo zjištěno, že ke dni účinnosti zákona i nadále jsou bezpodílovými spoluvlastníky oba žalovaní, kteří byli žalobci dne 9. 3. 1995 vyzváni k vydání nemovitosti čp. 61/VI. v P. – P. Na rozdíl od soudu I. stupně se však odvolací soud neztotožnil se závěrem, že ve výzvě výslovně neuvedené nemovitosti (zde pozemky) nelze již vůbec uplatnit u soudu, neboť nárok na jejich vydání vůbec nevznikl. Na výzvu k vydání podle § 5 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. je totiž v souladu s principy restitučních zákonů třeba nahlížet jako na neformální úkon písemné povahy, z něhož však musí být patrno kdo ho činí, které věci se týká a musí zde být vyslovena výzva k vydání s uvedením důvodu. Označení věci, které se výzva týká jako nemovitosti čp. 61/VI. P. – P., je proto třeba vykládat nejen ve vztahu k domu, ale i k pozemkům s nemovitostí souvisejícími – zde tedy stavební parcely a zahrady – tedy ke všem nemovitostem, které tvoří jednu funkční jednotku. K tomu nepochybně také směřovala vůle projevená ve výzvě.

Odvolací soud dále na rozdíl od soudu I. stupně věnoval náležitou pozornost obsahu uplatněného nároku v žalobě ze dne 16. 6. 1995, kde oprávnění ve smyslu § 5 odst. 4 uplatnili v zákonné jednoleté lhůtě své nároky (založené výzvou) u soudu. Předmět nároku žalobci shodně s výzvou označili jako nemovitost čp. 61/VI. v Poděbradech. V žalobě se na žádném místě nehovoří o tom, jaké konkrétní nemovitosti se na adrese P. nacházejí. Nemovitostí čp. 61 je proto třeba rozumět pouze dům čp. 61, aniž pod toto označení lze vztahovat i další dva s nemovitostí spojené pozemky. Rozdílnost náhledu na přesné označení nemovitosti v žalobě oproti náhledu na stejnou věc v případě písemné výzvy krajský soud zdůvodnil kvalitativně vyšší důležitostí žaloby (nejde o neformální právní úkon), která podléhá kritériím § 79 občanského soudního řádu a to se všemi důsledky do sféry hmotněprávní těch osob, jichž se nárok žalobou uplatněný týká. Pokud žalobci rozšířili žalobu i na další nemovitosti dne 5. 6. 1998, stalo se tak až po uplynutí jednoleté prekluzivní lhůty, tudíž právo na vydání těchto dvou pozemků žalobcům zaniklo.

Na základě takto posouzeného rozsahu řádně uplatněného nároku se odvolací soud dále zabýval pouze nárokem na vydání domu čp. 61. S ohledem na provedené šetření soud uzavřel, že nemovitosti žalobců přešly na stát způsobem dle § 6 odst. 1 písm. a) zák. č. 87/1991 Sb. – tedy podle § 453a občanského zákoníku.

Podle § 4 odst. 2 cit. zák. bylo pro postavení žalovaných jako osob povinných třeba, aby věc získali buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele. V této souvislosti krajský soud přisvědčil tvrzení žalobců, spočívajícím v tvrzení, že okresní soud ze správně zjištěného skutkového stavu vyvodil chybné právní závěry. Žalovaní za předmětnou nemovitost se všemi součástmi a příslušenstvím zaplatili kupní cenu dle znaleckého posudku znalce K. ve výši 183.381,- Kč. Cena za zřízení práva osobního užívání činila 13.489,- Kč. Jak však bylo zjištěno z revizního znaleckého posudku znalce S., byla ke dni uzavření kupní smlouvy cena domu čp. 61 včetně všeho příslušenství 357.455,- Kč. I když se znalec vyjádřil tak, že z tohoto rozdílu připadá 42.000,- Kč na chybné metráže a 104.000,- Kč na rozdíl způsobený chybným výpočtem opotřebení, jde v tomto případě o chybný postup znalce K. při způsobu ocenění nemovitosti, který ve svém důsledku představuje rozpor s tehdy platnou vyhláškou o cenách.

Odvolací soud pak na rozdíl od soudu I. stupně uzavřel, že došlo i k dalšímu pochybení a to tím, že nemovitost nebyla nabídnuta J. Ř. staršímu. Ten v nemovitosti až do své smrti r. 1994 bydlel na základě smlouvy darovací uzavřené s žalobci v roce 1974, kterou mu bylo zřízeno právo doživotního bezplatného užívání nemovitosti – bytu v přízemí domu čp. 61. Tento smluvní závazek a jím odpovídající práva nemohly mít povahu práva věcného, ale posuzovaly se jako závazky osobní. Na základě tohoto osobního závazku, který je neodvozeným právním důvodem, se Jaroslav Řebík starší stal uživatelem bytu, kterému měla být v souladu s ustanovením § 18 odst. 5 vyhlášky č. 90/84 Sb. o správě národního majetku učiněna nabídka ke koupi nemovitosti. To se však nestalo, čímž došlo k porušení postupu stanoveného pro realizaci majetku emigrantů.

Žalovaní jsou tedy osobami povinnými ve smyslu § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., neboť k naplnění zákonné povinnosti vydat postačuje objektivní zjištění existence rozporu s právem, není třeba prokazovat zavinění či vědomost osoby povinné o porušení právního předpisu.

Povinnost žalovaných vydat dům je třeba vztáhnout i na příslušenství domu čp. 61 tak jak je popsáno již ve smlouvě darovací z r. 1974, tak i kupní N 434/88, NZ 415/88 a to vzhledem k funkční jednotnosti, kterou se dům a ostatní vedlejší stavby vyznačují.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě strany sporu. Žalovaní vytýkají rozsudku odvolacího soudu neúplné zjištění skutkového stavu ve vztahu k neúplnosti realizačního spisu bývalého ONV v N. či označení kolny jako příslušenství domu čp. 61. Tato žalovanými částečně vybudovaná stavba je podle znaleckého posudku M. S. ze dne 23. 11. 1998 stavbou samostatnou a nemůže se stavbou hlavní tvořit tzv. funkční celek. Žalovaní dále napadají právní závěry odvolacího soudu, když vyjadřují své přesvědčení o nezaměnitelnosti žaloby na vydání věci se žalobou určující povinnost uzavřít dohodu o vydání věci. Podle dovolatelů dále nebyl J. Ř. starší dosavadním uživatelem předmětné nemovitosti, když pro takové užívání neměl žádný titul. Osobní závazek žalobců zanikl přechodem vlastnického práva na stát. Pokud žalovaní ze soucitu užívání bytu v přízemí domu čp. 61 trpěli, postupovali tak s ohledem na stáří a situaci otce žalobce. V domě však jsou dvě bytové jednotky, takže svědčilo-li by panu J. Ř. staršímu užívací právo, potom pouze k části nemovitosti, což nezakládalo povinnost nabídnout ke koupi celou nemovitost. Žalovaní zpochybňují i závěr odvolacího soudu o rozporu s cenovou vyhláškou č. 128/1984 Sb. I podle revizního znalce je podstatná část rozdílného stanovení odhadní ceny (104 tisíc Kč) způsobena stanovením konkrétní výše opotřebení, které je věcí subjektivního názoru znalce a navíc předpoklad protiprávního zvýhodnění nabyvatele by byl naplněn pouze v případě, kdyby právě pro osobu nabyvatele a jen ve vztahu k němu byla sjednána cena nižší. To však v daném případě nepřicházelo v úvahu. Byla vytknuta i ta skutečnost, že odvolací soud ve svém změňujícím výroku neuvedl, ve které obci se sporná nemovitost nachází. Závěrem dovolatelé uvádějí, že se odvolací soud nevyrovnal s dopady svého rozhodnutí na žalované, kteří jsou zbaveni jediné možnosti bydlení, čímž byla nespravedlnost minulá nahrazena nespravedlností novou.

K tomuto svému dovolání doplnili žalovaní později ještě důkaz, a to geometrický plán č. 193-402/2000, zpracovaný dne 6. 12. 2000 a potvrzený Katastrálním úřadem v N. dne 8. 12. 2000 pod číslem 1098/2000. Z tohoto geometrického plánu vyplývá, že „kolna“, která je v napadeném rozsudku odvolacího soudu uváděna mezi příslušenstvím domu čp. 61 je samostatnou stavbou.

Žalobci podali s odkazem na § 239 odst. 2 občanského soudního řádu dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o nevydání pozemkových parcel. Ve svém podání vytýčili jako otázku zásadního právního významu otázku uplatnění nároku oprávněné osoby žalobou na vydání věci (domu se zastavěnou plochou a zahradou) jako funkční jednotky bez výslovného uvedení čísel pozemků v samotné žalobě ve lhůtě jednoho roku od účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb., nýbrž až v jejím doplnění před vyhlášením rozsudku soudu I. stupně. Žalobci upozorňují na nález Ústavního soudu ČR ze dne 31. 3. 1999 č.j. IV. 508/98, ve kterém se uvádí, že za situace kdy oprávněná osoba vyzvala povinnou osobu k vydání věci, která tvoří jednu funkční a nezaměnitelnou jednotku a ve výzvě označí nárokované nemovitosti jako rodinnou vilu či nemovitost s označením místa a ulice, kde se tato nemovitost nachází, potom takovou výzvou byla projevena vůle k vydání všech nemovitostí tvořících zmiňovanou funkční jednotku. Postrádalo by totiž smysl, jestliže by účastníci projevili svou vůli k vydání pouze domu, nikoli také stavební plochy a zahrady, umožňujících dům vůbec užívat. Dovolatelé dále připomínají, že v žalobě ze dne 14. 6. 1995 použili termínu „vydání nemovitosti čp. 61/VI v P.-P.“. V textu žaloby je tento rozsah určitelný ze skutkového tvrzení o tom, že cena nemovitosti byla zjištěna posudkem soudního znalce V. M. ze dne 23. 3. 1986 ve výši 355.666,- Kčs. V této ceně je přitom zahrnut i zastavěný pozemek a zahrada. Kromě toho uvedení nemovitosti čp. 61/VI odpovídá označení adresy nemovitostí a nikoli jen označení domu jako samostatné věci. Nemůže být zásadního rozdílu v označení nemovitosti jako funkční jednotky se zastavěným pozemkem a přilehlou zahradou a příslušenstvím ve výzvě k vydání věci a v samotné žalobě. Jde o stejně zásadní právní úkony, přičemž jediný rozdíl je v tom, že vydávané nemovitosti je nutno určitě označit nejpozději do vyhlášení rozsudku soudu I. stupně, případně i II. stupně. Znalecký posudek Ing. M. S. výslovně uvádí, že budova čp. 61 s příslušenstvím tvoří se zastavěným pozemkem a zahradou jeden funkční celek.

K tomuto dovolání žalobců podali žalovaní vyjádření, ve kterém uvádějí, že žalobci při žádném jednání a v žádném svém podání řádně v petitu nenavrhli, aby soud vyslovil, že dovolání je přípustné. Otázky, uvedené v textu podání ze dne 31. 5. 1999, nejsou zásadního právního významu, neboť již byly judikaturou i praxí vyřešeny. Dovolání žalobců v této věci tedy není přípustné. Žalovaní byli znevýhodněni při ocenění práva osobního užívání pozemku, při kterém byla stanovena vyšší cena. Znevýhodnění pro ně znamenal i fakt, že přestože podle měli dům čp. 61 převzít prázdný, ve skutečnosti spodní bytovou jednotku obýval pan J. Ř. starší. Žalovaní tak mohli obývat pouze polovinu domu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále uvádějí ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).

Po zjištění, že dovolání žalobců bylo podáno včas a osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. l o.s.ř., § 24l odst. l o.s.ř.), zabýval se dovolací soud přípustností podaného dovolání. Při vědomí, že žalobci vytýčili už v odvolání určité otázky, připustil dovolací soud dovolání (§ 239 odst. 2 o.s.ř.) s tím, že posléze formulovaná otázka zásadního právního významu týkající se vztahů účinků výzvy na vydání ve vztahu k žalobě na vydání, byla řešena teprve rozhodnutím odvolacího soudu. Judikatura, která by danou problematiku upravovala, přitom dosud není plně sjednocena. Po zjištění, že v daném případě je dán i zákonem stanovený dovolací důvod (§ 24l odst. 3, písm. d/ o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§ 242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle § 237 odst. l o.s.ř.

Dovolací soud tedy dále zjistil, že dovolání žalovaných se opírá o zákonem stanovený dovolací důvod (§ 24l odst. 3, písm. c/,d/ o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§ 242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle § 237 odst. l o.s.ř.

Po projednání věci Nejvyšší soud ČR dospěl k přesvědčení, že dovolání žalobců je důvodné.

V části napadené dovoláním žalobců jde o nevydání stavební parcely a zahrady souvisejících s vydávaným domem čp. 61 v P., katastrální území P. Dovolací soud má za to, že posuzování jednotlivých restitučních nároků musí být doprovázeno vědomím celkového účelu restituční legislativy. Do restitučního procesu vstoupily tisíce občanů, kteří pro časové omezení k uplatnění nároků postupovali mnohdy zcela laicky. Jejich neznalosti či pochybení by nemělo být využíváno proti cílům restitucí.

V daném případě by restriktivní interpretace znění ať už výzvy k vydání či samotné žaloby opomíjela skutečnou vůli žalobců, která byla vysledovatelná i ze – v žalobě - uváděné odhadní ceny, která zahrnovala všechny nemovitosti. Vycházeje z tohoto předpokladu, dospěl dovolací soud – se zřetelem k funkční jednotnosti domu, stavební parcely a přilehlé zahrady, jak ji v obdobné věci popsal Ústavní soud v nálezu ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. IV. ÚS 508/98 – k názoru, že ve sporné věci je třeba zvolit řešení pro restituenty příznivější, které lze věcně, zejména hospodářsky odůvodnit.

Mezi požadavky na obsahové náležitosti výzvy na vydání nemovitostí a žaloby na jejich vydání by neměl být podstatný rozdíl; rozhoduje, čeho se oprávněná osoba domáhá a k čemu směřuje její projev vůle domoci se zmírnění spáchané křivdy.

Při projednávání dovolání podaného ze stany žalovaných, zaměřil se dovolací soud nejprve na přezkoumání podmínek, s jejichž naplněním spojuje ustanovení § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb postavení osob povinných. Pokud jde o úvahu, zda otec žalobce byl dosavadním uživatelem sporné nemovitosti ve smyslu vyhlášky č. 90/84 Sb. o správě národního majetku, je podle názoru dovolacího soudu nutno vycházet především z fakticky existujících vztahů. Za situace, kdy otec žalobce předmět sporu jednoznačně užíval, nebylo jej možné jako potenciálního kupce nemovitosti obejít. Na tom nic nemění ani skutečnost, že obýval pouze jednu ze dvou bytových jednotek v domě se nacházejících.

Pokud se týče rozporu s tehdy platnými (cenovými) předpisy, ustálila se postupně judikatura vyšších soudů na stanovisku, že subjektivní zavinění je v tomto ohledu zcela nerozhodné, relevantní je rozpor s objektivním právem. V projednávané věci byla cena sporné nemovitosti stanovena – odchylně od správného postupu – značně níže, než byla cena odpovídající tehdejší cenové vyhlášce. Je tedy nutno přisvědčit názoru, že k rozporu s tehdy platnými předpisy došlo.

Stejně tak otázka zástupnosti žaloby na určení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci a žaloby na vydání věci ve smyslu příslušných ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích již byla vyššími soudy vícekrát řešena. Tyto dvě žaloby jsou naprosto rovnocenné, obsahově a významově zcela shodné.

V souvislosti s kolnou, která je podle žalovaných samostatnou stavbou, zváží odvolací soud, jehož dosavadní stanovisko v této věci bylo dosud rozdílné, ve věci nově předložené důkazy.

Na tomto základě nedospěl dovolací soud k závěru, že by dovolání žalovaných bylo důvodné, protože zjistil, že jimi napadená část rozhodnutí odvolacího soudu je správná (§ 243b odst. 1 o.s.ř.), nezbylo proto, než podle citovaného ustanovení dovolání žalovaných zamítnout.

Naproti tomu dovolání žalobců byla přiznána důvodnost. Podle § 243b odst. 2 věta první o.s.ř. byl proto rozsudek odvolacího soudu v té části, pokud Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. října 2000, sp. zn. 30 Co 380/2000 a sp. zn. 30 Co 381/2000 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 9. března 1999, sp. zn. 6 C 685/95 ve spojení s usnesením ze dne 19. dubna 1999, sp. zn 6 C 685/95, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. V tomto novém řízení rozhodne soud i o příslušných nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení. V novém rozhodnutí ve věci bude rovněž upřesněna lokalizace sporných nemovitostí, tak aby toto rozhodnutí bylo určité a vykonatelné.

Právní názor dovolacího soudu je podle § 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř. pro soud druhého stupně závazný.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 26. července 2001

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru