Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 751/2003Rozsudek NS ze dne 13.05.2004

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.751.2003.1
Dotčené předpisy

§ 4 předpisu č. 87/1991 Sb.

§ 6 předpisu č. 87/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

NEJVYŠŚÍ SOUD

ČESKÁ REPUBLIKA

28 Cdo 751/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání J. H., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 24.5.2002, sp. zn. 18 Co 112/2002, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 77/2001 (žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. K. L. a 2. M. L., zastoupeným advokátkou, o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb.), takto:

I. Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze z 24.5.2002, sp. zn. 18 Co 112/2002, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze 4.10.2001, čj. 13 C 77/2001-206.

II. Věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 17.3.1992, aby žalovaným bylo uloženo vydat žalobci dům čp. 131 v P.–Ř. s pozemky parc. č. 131, parc. č. 152 a parc. č. 103/26. V žalobě bylo uvedeno, že původním vlastníkem těchto nemovitostí byl otec žalobce; jednu ideální čtvrtinu nemovitostí byla však postižena propadnutím ve prospěch státu soudním rozhodnutím ze 7.6.1948 (čj. Ls XV 184/48 Mimořádného lidového soudu v Praze). Žalobce zdědil tři ideální čtvrtiny uvedených nemovitostí po svém otci J. H., zemřelém 20.3.1961 (v řízení o dědictví projednávaném u bývalého Státního notářství pro Prahu – západ pod sp. zn. D 474/61). Po odchodu žalobce do ciziny v roce 1965 byl žalobce odsouzen v trestním řízení soudním (vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 1 T 12/67) pro tehdy trestný čin opuštění republiky a byl odsouzen i k propadnutí svého majetku. V roce 1967 byl kupní smlouvou a dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemků z 19.7.1967 (registrovanými bývalým Státním notářstvím Praha – západ pod sp. zn. R I 807/67, R II 529/67) převedeny uvedené nemovitosti na žalované jako na bezpodílové spoluvlastníky. Žalobce vyzval žalované k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.

Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že žalobcem uváděné nemovitosti nabyli v roce 1967 v souladu s tehdy platnými právními předpisy a bez jakéhokoli protiprávního zvýhodnění. Uváděli také, že ze strany žalobce nebyli řádně vyzvání k vydání nemovitostí.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 z 29.10.1996, čj. 13 C 426/93 – 56, byla zamítnuta žaloba žalobce J. H. proti žalovaným K. L. a M. L. o vydání domu čp. 131 s pozemky parc. č. 315 a parc. č. 316 (díl I a II), zapsaných na listu vlastnictví č. 355 pro katastrální území Ř. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 5.020,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 26.2.1997, sp. zn. 19 Co 63/97, a to tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé byl potvrzen. Ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně byl rozsudek soudu prvního stupně změněn jen tak, že žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na těchto nákladech řízení 3.420,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobci bylo dále uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 1.900,- Kč do 3 dnů do právní moci rozsudku. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že je proti tomuto rozsudku přípustné dovolání.

K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze 7.10.1999, 2 Cdon 1133/97, rozhodl, že se zamítá dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze z 26.2.1997, sp. zn. 19 Co 63/97, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 29.10.1996, čj. 13 C 426/93 – 56, zamítající žalobu žalobce o vydání pozemků parc. č. 315 a parc. č. 316 (dil I a díl II), zapsaných na listu vlastnictví č. 355 pro katastrální území Ř. Jinak byl výrokem rozsudku dovolacího soudu zrušen uvedený rozsudek Městského soudu v Praze z 26.2.1997, sp. zn. 19 Co 63/97, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 29.10.1996, čj. 13 C 426/93 – 56, v části zamítající žalobu žalobce o vydání domu čp. 131, zapsaného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 355 pro katastrální území P. – Ř., a v tomto rozsahu byla věc vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.

V odůvodnění svého rozsudku dovolací soud se zabýval zejména tím, zda v daném případě žalobce řádně uplatnil svůj nárok na vydání nemovitosti vůči žalovaným a také zda je uplatnil včas. Právní závěr odvolacího soudu, podle něhož právo na vydání sporných nemovitostí zaniklo prekluzí v důsledku jeho neuplatnění ve lhůtě stanovené v § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., shledal dovolací soud správným jen ohledně pozemku parc. č. 315 a parc. č. 316 (díl I a díl II) v katastrálním území Ř. Dovolací soud uváděl: „Písemnosti z 9. a 21. dubna 1991, jejichž jazykové vyjádření lze interpretovat jako výzvu k vydání domu čp. 131, se netýkají pozemků“. Rozhodnutí odvolacího soudu ohledně uvedených pozemků je tedy správný, usoudil dovolací soud, a proto v tomto smyslu bylo dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu zamítnuto. Naproti tomu pokládal dovolací soud za nesprávný závěr odvolacího soudu ohledně údajného zániku práva žalobce na vydání domu čp. 131 v katastrálním území Ř. prekluzí. Dovolací soud proto v tomto smyslu rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším průběhu řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu vynesl Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudek ze 4.10.2001, čj. 13 C 77/2001 – 206, jímž zamítl žalobu žalobce, domáhajícího se, aby žalovaným bylo uloženo vydat mu dům čp. 131 v Ř., zbudovaný na pozemku parc. č. 315, a garáž zbudovanou na pozemku parc. č. 316, díl 2, v P. – Ř., zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P. – město na listu vlastnictví č. 355 pro katastrální území Ř. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 13.870,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobci bylo také uloženo zaplatit státu na náhradu nákladů tohoto řízení 5.625,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že na základě výsledků provedeného dokazování, zejména provedením důkazu posudkem znalce z oboru stavebnictví, dospěl k závěru, že cena 47.810,- Kč, za niž žalovaní nemovitosti nabyli kupní smlouvou z 19.7.1967, uzavřenou s Čs. státem – Místním národním výborem Ř., byla sjednána v souladu s tehdy platným ustanovením § 399 občanského zákoníku a s ustanovením dříve platné vyhlášky č. 73/1964 Sb., protože šlo o cenu v přípustné toleranci v porovnání k ceně podle znaleckého posudku (provedeného v tomto soudním řízení), tj. 53.670,- Kč. Rozdíl tu představuje v procentech částku jen o 10,2 % vyšší a u samotného domu o 2,9 % (zbývající rozdíl připadá na rozdíly v ocenění garáže, kůlničky, studny a venkovních úprav). Pokud bylo namítáno, že nebylo přihlíženo ke dvěma místnostem v suterénu domu, byl soud prvního stupně toho názoru, že tyto místnosti se od roku 1961 jako obytné místnosti neužívaly, ale byly používány jako skladiště.

Soud prvního stupně dospěl na základě výsledků provedeného dokazování i k tomu závěru, že na straně žalovaných nedošlo k uzavření smlouvy z 19.7.1967 na základě protiprávního zvýhodnění, zejména pokud šlo o postup při prodeji domu čp. 131 v Ř. ve srovnání s ustanoveními směrnic Ministerstva financí ze 4.4.1964 č. 10/1964, pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům.

Soud prvního stupně proto žalobu žalobce zamítl a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně ze 4.10.2001 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 24.5.2002, sp. zn. 18 Co 112/2002. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení odvolacího 7.740,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně zjistil skutkový stav způsobem odpovídajícím provedeným důkazům, které hodnotil podle ustanovení § 132 občanského soudního řádu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, a věc také správně posoudil po právní stránce. Odvolací soud však byl zároveň toho názoru, že soud prvního stupně mylně vycházel z toho, že ¼ nemovitostí nabyli žalovaní na základě smlouvy z 29.12.1996 a ¾ nemovitostí na základě smlouvy z 19.7.1967, ačkoli žalovaní nabyli celou nemovitost na základě smlouvy z 19.6.1967, protože pouze tato smlouva byla registrována bývalým státním notářstvím, jak vyžadovala tehdejší právní úprava. Odvolací soud přitom byl toho názoru, že tato skutečnost „nic nemění na správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně“. Odvolací soud byl pak dále toho názoru, že žalobce je oprávněnou osobou ohledně ¾ nemovitostí , které jsou mezi účastníky tohoto řízení sporné; uvedený ideální podíl nemovitostí žalobce zdědil po otci a na stát přešel tento podíl v roce 1967 na základě rozsudku odsuzujícího žalobce, a to i k trestu propadnutí majetku, přičemž odsuzující rozsudek trestního soudu v roku 1967 byl v rámci soudní rehabilitace žalobce zrušen. Zbývající jedna ideální čtvrtina nemovitosti se nikdy nestala vlastnictvím žalobce, když tento podíl byl konfiskován otci žalobce Mimořádným lidovým soudem rozsudkem ze 7.6.1948, sp. zn. LsXV 148/48; otec žalobce rehabilitován nebyl. Tuto ideální čtvrtinu nemovitostí žalobce po svém otci nezdědil.

Dále bylo v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu uvedeno, že podle názoru tohoto soudu žalovaní nejsou v této právní věci povinnými osobami podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když v řízení nebylo prokázáno, že by v řízení sporné nemovitosti nabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě jejich protiprávního zvýhodnění. Pokud šlo o kupní cenu sjednanou v kupní smlouvě z 19.7.1967, neshledal ji odvolací soud v rozporu s ustanovením tehdy platného ustanovení § 399 občanského zákoníku, ani v rozporu s cenovými předpisy. Odvolací soud tu vyslovoval právní názor, že „za rozpor s právními předpisy lze považovat jen podstatné podcenění nemovitosti o více než 20 %, neboť takto stanovená cena již nemůže být výrazem tolerované odchylky“; rozdíl 10,91 %, k němuž došlo v daném případě podle znaleckého posudku, je tedy stále v uvedené toleranci. Dovolací soud také neshledal na straně žalovaných žádné protiprávní zvýhodnění. Odvolací soud tu poukazoval na to, že žalovaní v domě bydleli a o koupi domu čp. 131 v Ř. se ucházeli, zatím co ohledně ostatních uživatelů místností v tomto domě nebylo možné dovodit, že by se o koupi domu ucházeli, takže tu nedošlo k protiprávnímu zvýhodnění žalovaných na úkor jiné osoby.

Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správný a o nákladech odvolacího řízení rozhodl podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 22.7.2003 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno dne 20.9.2003 na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 6, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena otázka zásadního právního významu po právní stránce, a to při výkladu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel na rozdíl od názoru odvolacího soudu, který přihlížel k tomu, že jedna ideální čtvrtina domu čp. 131 v Ř. propadla státu na základě rozhodnutí Mimořádného lidového soudu v Praze ze 7.6.1948, čj. Ls XV 148/48, byl toho názoru, že toto rozhodnutí nebylo vydáno po právu. Účinnost tzv. retribučního dekretu č. 22/1945 Sb. skončila v květnu 1947 a do té doby otec žalobce J. H. odsouzen nebyl. Teprve dne 25.3.1948 Sb. pak byl otec žalobce odsouzen Mimořádným lidovým soudem v Praze, a to i k propadnutí jedné ideální čtvrtiny majetku; podle názoru dovolatele šlo tu o třídně motivovaný postih vůči J. H., jako vůči živnostníkovi; žádným opatřením tu nedošlo k vymezení jedné ideální čtvrtiny majetku J. H., jež měla propadnout ve prospěch státu. Dovolatel je nadále toho názoru, že dědictvím po svém otci nabyl celý dům čp. 131 v Ř. a nikoli jen jeho tří ideální čtvrtiny.

Dovolatel je nadále i toho názoru, že žalovaní nabyli dům čp. 131 v Ř. v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, protože byli postupem bývalého Místního národního výboru v Ř. při výběru nabyvatele domu jeho koupí protiprávně zvýhodnění. V uvedeném domě bydleli kromě žalovaných ještě další uživatelé a jim měla být možnost koupit dům ze strany Místního národního výboru v Ř. nabídnuta. Soud se neměl spokojit s tím, že se sami údajně o koupi domu neucházeli. Zvýhodnění žalovaných při výběru kupujících domu čp. 131 v Ř. je patrna, podle názoru dovolatele, z toho, že „o koupi domu požádali 23.5.1967, kupní smlouva byla uzavřena 19.7.1967, ke schválení smlouvy bývalým Okresním národním výborem P. – západ došlo 20.7.1967 a téhož dne byla smlouva státním notářstvím registrována“.

Také, kupní cena, sjednaná ve smlouvě z 19.7.1967 nebyla v souladu s tehdy platnými právními předpisy. V rámci převodů nemovitostí mezi státem a občany bylo třeba ve smyslu ustanovení (tehdy platného) občanského zákoníku považovat za odpovídající jen takovou kupní cenu, která byla v daném okamžiku cenou nejvýše možnou, což v daném případě nebylo, když podle znaleckého posudku (znalce Ing. K.) byla obecnou cenou pro koupi domu čp. 131 v Ř. cena 53.670,- Kč, a cena, za niž žalovaní dům koupili (47.810,- Kč) byla o 10,91 % nižší. Názor odvolacího soudu, že tu šlo o tolerovatelnou odchylku, je nesprávný. Při správném zatřídění nemovitosti tu mohla vzniknou odchylka včetně opotřebení v maximálně přípustném rozdílu 5 %; tato odchylka tu však byla překročena více než dvojnásobně; navíc tu došlo v ocenění k tomu, že nebyly oceněny vrata, vrátka, vstupní schodiště, zpevněné plochy, přípojky ke kanalizaci a přípojky vody. Ocenění bylo odborem výstavby bývalého Okresního národního výboru P. – západ zpracováno více než jeden rok před uzavřením kupní smlouvy z 19.7.1967.

Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání dovolatele měli za to, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, protože neodpovídá ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), ani ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu co do přípustnosti i co do důvodnosti dovolání. Žalovaní připomínali, že v daném případě koupě domu čp. 131 v Ř. šlo o to, že žalovaní nejprve ohledně tohoto domu uzavřeli kupní smlouvu s H. Š. ohledně ¾ domu, ale tato smlouva se nestala účinnou, protože nedošlo v té době k tzv. poplatkové registraci smlouvy bývalým státním notářstvím, takže po tomto zjištění dům čp. 131 v Ř. koupili až smlouvou z 18.7.1967 od Čs. státu – MNV Ř.; v té době nikdo již neměl o koupi domu zájem kromě žalovaných.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001).

Přípustnost dovolání dovolatele, směřující proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, bylo možné posoudit jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť tu nešlo o potvrzení (odvolacím soudem) rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž by soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém předchozím dřívějším rozsudku, a to proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který by předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jimž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, ovšem jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 13 C 77/2001 Obvodního soudu pro Prahu 6), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, byla řešena právní otázka, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda toto rozhodnutí odvolacího soudu řešilo některou právní otázku v rozporu s hmotným právem anebo, zda řešilo právní otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.

Hmotněprávní ustanovení, podle nichž odvolací soud projednávanou právní věc posuzoval, tu byla ustanovení § 4 odst. 2 a § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.

Ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. bylo tu třeba mít na zřeteli další hmotněprávní ustanovení, a to ustanovení § 6 zákona č. 87/1991 Sb. (na něž ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. výslovně poukazuje) a také ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (ve kterém je přímo odkaz na ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.).

Podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona i osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb., splňují-li podmínky uvedené v § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a v případě jejich smrti (nebo prohlášení za mrtvé) také osoby uvedené v § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991Sb.

Podle ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona i fyzické osoby podle § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., pokud nabyly věc od státu, které k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím.

Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, a dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně byla věc těmito osobami převedena.

V nálezu Ústavního soudu ČR z 2.2.1995, I ÚS 117/93, uveřejněném pod č. 7 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl uveden právní názor, že i u osob, u nichž došlo ke zrušení trestního rozsudku podle ustanovení zákona č. 119/1990 Sb. a jeho výroku o propadnutí majetku, je to zákon č. 87/1991 Sb., který stanoví postup, jakým způsobem se má oprávněná osoba domáhat do určité doby vydání svého majetku od povinné osoby.

O převzetí věci státem bez právního důvodu (§ 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) jde tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod; citované ustanovení nedopadá na případy, kdy stát převzal věc na základě existujícího právního úkonu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 9/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

Jestliže došlo jen k faktickému zmocnění se věci, které nebylo právně podloženo, nedošlo k tomu, že by věc přešla do vlastnictví státu (ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) nebo na stát (ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 téhož zákona), nýbrž jde o případ, kdy stát získal věc bez právního důvodu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993, str. 118 /252/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z citovaných právních ustanovení i z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů, z nichž dovolací soud vychází, bylo nutno dovodit závěr, zda tu odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, řešil právní otázku, která by dosud nebyla v podstatě vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (srov. § 237 odst. 3 občanského soudního řádu).

Posléze se musel dovolací soud zabývat tím, zda v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směruje dovolání dovolatele, byla některá právní otázka řešena v rozporu s hmotným právem (tj. tedy zejména s již uvedenými ustanoveními § 4 odst. 2, § 6 a § 19 i § 20 zákona č. 87/1991 Sb.).

Ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., jímž odvolací soud své rozhodnutí především odůvodnil, výslovně zdůrazňuje to, co je upraveno v § 6 zákona č. 87/1991 Sb. ohledně „státu, který získal oprávnění s věcí nakládat, za okolností uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb.“. Bylo tedy třeba se zabývat v dovolacím řízení i tím, jak v tomto případě soudu obou stupňů aplikovaly a vyložily si ustanovení § 6 zákona č. 87/1991 Sb.

Bylo třeba mít na zřeteli, že v tomto občanském soudním řízení soud prvního stupně ze „spisu Obvodního úřadu Městské části P. 6, odboru správy obecního majetku, týkajícího se domu čp. 131 v Ř., vzal za prokázáno, že dne 24.11.1961 převedl J. H. na H. Š., kupní smlouvou ¾ uvedeného domu s garáží za převodní cenu 18.000,- Kč; dopisem z 8.2.1966 pak K. L. požádal bývalý Místní národní výbor Ř. o odprodej ¼ domu čp. 131 v Ř., která byla ve vlastnictví státu. Dále soud prvního stupně pokládal za zjištěno, že kupní smlouvou, uzavřenou mezi H. Š. a K. L. dne 13.7.1966, byl prodán dům čp. 131 v Ř. s pozemky parc. č. 103/36 a parc. č. 152 (včetně plotů, studny, kůlny, garáže, dlažby a elektrické přípojky) za 12. 893,- Kč. Také pokládal soud prvního stupně za zjištěno, že dne 29.12.1966 byla uzavřena mezi státem – MNV Ř. a K. a M. L. smlouva o koupi ¼ domu čp. 131 v Ř. a pozemků parc. č. 152 a parc. č. 103/36. Posléze pokládal soud prvního stupně za zjištěno, že kupní smlouvou, uzavřenou mezi Čs. státem – MNV Ř. a K. a M. L., z 19.7.1967 byly převedeny ¾ domu čp. 131 v Ř. (včetně plotu, studny, kůlny, garáže a elektrické přípojky) za 47.810,- Kč. Následnost a návaznost všech těchto smluv vysvětlil soud prvního stupně pouze tím, že žalovaný K. L. ve své žádosti z 22.5.1967 na MNV Ř. uvedl, že „ohledně této nemovitosti uzavřel v červenci 1966 s H. Š. smlouvu kupní, která však nebyla registrována, neboť bývalé „státní notářství zamítlo návrh na registraci kupní smlouvy z 13.7.1966 (mezi H. Š. a K. L.) s tím, že původní kupní smlouva mezi J. H. a H. Š. z 24.11.1961 je neplatná, neboť nebyla registrována“. Soud prvního stupně pokládal zároveň za zjištěno, že ve vztahu k ¼ domu čp. 131 v Ř. s garáží otec žalobce J. H. – J. H. nebyl soudem rehabilitován a tudíž nemohlo dojít ani ke zrušení výroku rozsudku Mimořádného lidového soudu v Praze ze dne 7.6.1948, čj. Ls XV L 84/48, podle kterého J. H. propadla ve prospěch státu jedna ideální čtvrtina domu čp. 131 v Ř.“.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uváděl, že „pouze zpřesnil skutková zjištění ohledně nabývacího titulu žalovaných k předmětným nemovitostem“. Soud prvního stupně, podle názoru odvolacího soudu, mylně vycházel z toho, že ¼ domu čp. 131 v Ř. nabyli žalovaní na základě smlouvy z 29.12.1966 a ¾ na základě smlouvy z 19.7.1967, ačkoli celou nemovitost nabyli na základě posledně citované smlouvy. Pouze tato smlouva byla totiž registrována státním notářstvím. Odvolací soud dodával, že „tato skutečnost však na správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně nic nemění; jde tolik o otázku technickou“.

Tuto aplikaci a dílčí výklad ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 v souvislosti s ustanovením § 6 tohoto zákona, na které je v § 4 odst. 2 výslovně poukázáno, nelze pokládat za plně odpovídající znění těchto ustanovení. V rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně nebylo postačujícím způsobem objasněno a vyloženo, za jakých „okolností uvedených v § 6 zákona č. 87/1991 Sb.“ stát „získal oprávnění nakládat“ s domem čp. 131 v Ř., třebaže to ustanovení § 4 odst. 2 výslovně vyžaduje; soudy obou stupňů tu pokládaly za postačující zabývat se jen tím, zda žalovaní nabyly uvedený dům buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatelů, tedy jen jednou z více zákonných předpokladů, stanovených v § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Tento postup v řízení před soudy obou stupňů, vyjádřený pak v jejich rozhodnutích ze 4.10.2001 a z 24.5.2002, je nutno hodnotit jako nepostačující ke zjištění toho, zda tu jsou splněny zákonné předpoklady uvedené v ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a tedy došlo v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, k řešení právní otázky aplikace a výkladu tohoto ustanovení v rozporu s hmotným právem (srov. § 237 odst. 3 občanského soudního řádu).

Shledal proto dovolací soud dovolání dovolatele přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a také dovoláním důvodným ve smyslu ustanovení § 243b a § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu. Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu.

Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, občanského soudního řádu).

V dalším řízení, v němž bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (srov. § 243b odst. 1 a § 226 občanského soudního řádu), se soud prvního stupně zaměří na všestranné a zevrubné objasnění zejména těchto otázek: 1. zda a z jakého právního důvodu nedošlo k převodu domu čp. 131 v P. – Ř. podle smlouvy J. H. a H. Š. z 24.11.1961 s přihlédnutím k ustanovením dříve platného zákona č. 26/1957 Sb., o notářských poplatcích (zejména jeho § 18), ale i k ustanovení § 47 zákona č. 40/1964 Sb. (v původním znění) a k ustanovení § 106 zákona č. 95/1963 Sb. (notářského řádu); 2. zda v době vydání rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 z 10.3.1967, sp. zn. 1 T 12/67 o potrestání J. H., a to i propadnutím jeho majetku ve prospěch státu, bylo nepochybné, že již v době vydání tohoto rozhodnutí trestního soudu nepřešlo nebo nemohlo přejít vlastnictví ke třema ideálním čtvrtinám domu čp. 131 v Ř. a z jakého důvodu (srov. k tomu opět ustanovení § 47 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 131/1982 Sb., a ustanovení zákona č. 95/1963 Sb.), 3. jakým rozhodnutím či opatřením (a v jakém jeho znění) a kterého správního orgánu bylo realizováno rozhodnutí o propadnutí majetku 3 ideálních čtvrtin domu čp. 131 v Ř., a 4. na základě jakých podkladů dospívá soud k právním závěrům o tom, kterým ze způsobů, jež mají na zřeteli ustanovení § 6 odst. 1. a 2. a § 20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. na stát přešlo oprávnění nakládat s domem čp. 131 v P. – Ř. (popřípadě s jeho ideálními podíly). Soud prvního stupně v souvislosti s řešením těchto otázek případně ještě doplní (v součinnosti s účastníky řízení s využitím jejich důkazních návrhů) ještě zjištění o právním důvodu nabytí domu čp. 131 v Ř. žalovanými a o tom, zda k tomuto nabytí nedošlo v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě jejich protiprávního zvýhodnění.

V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 13. května 2004

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru