Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 730/2018Usnesení NS ze dne 02.05.2018

HeslaZmírnění křivd (restituce)
Náhradní pozemek
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.730.2018.1
Dotčené předpisy

§ 11 odst. 2 předpisu č. 229/1991 Sb.

§ 11a odst. 13 předpisu č. 229/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 730/2018-264

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně E. B., Č. K., zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, Náměstí 14. října 496/13, proti žalovanému: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupený Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se sídlem v Praze 6, U Stanice 11/4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 6 C 335/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. října 2017, č. j. 24 Co 291/2017-230, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Purkyta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Žalovaný napadl dovoláním v celém rozsahu v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha – východ, ze dne 21. 4. 2017, č. j. 6 C 335/2016-184, ve výroku I., jímž byl nahrazen projev vůle žalovaného uzavřít se žalobkyní smlouvu o převodu pozemku parc. č. v k. ú. B., a ve výroku III. s tím, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 15 088,70 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Odvoláním nenapadeným výrokem II. přitom soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že nárok žalobkyně na náhradu za nevydané pozemky plynoucí z rozhodnutí pozemkového úřadu činí 334 691,825 Kč.

Dovolatel předestřel otázku ocenění náhradního pozemku. Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014. Mínil, že dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), je nutné náhradní pozemky oceňovat v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, ovšem dle stavu, jaký mají v okamžiku jejich vydání oprávněné osobě, tedy v době převodu náhradního pozemku. Pozemkovou parcelu č. v k. ú. B., k jejímuž převodu na žalobkyni, coby náhradního pozemku, zavazují dovolatele rozsudky soudů nižšího stupně, je tak dle jeho názoru nutno ocenit dle současného stavu, kdy má charakter pozemku stavebního. Uváděl, že otázka správného ocenění náhradního pozemku je rozhodující pro určení aktuální zbývající výše restitučního nároku.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že je považuje za nepřípustné a navrhla jeho odmítnutí, případně zamítnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Na vyřešení dovolatelem předestřené otázky se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu rozhodnutí odvolacího soudu nicméně nezávisí. V posuzované věci bylo totiž předmětem řízení před odvolacím soudem toliko nahrazení projevu vůle dovolatele uzavřít se žalobkyní smlouvu o převodu pozemku v situaci, kdy v důsledku liknavého postupu na straně pozemkového úřadu se žalobkyně v souladu s judikaturou dovolacího i Ústavního soudu (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) domáhá převodu konkrétního náhradního pozemku, který si sama vybrala, aniž prošel veřejnou nabídkou dovolatele, a nikoliv samotné ocenění převáděného náhradního pozemku. Jestliže byl pak soudy nižšího stupně zjištěn kladný zůstatek restitučního nároku žalobkyně ve výši téměř 300 000 Kč, vyřešení otázky přesného ocenění náhradního pozemku, jde-li o posouzení, zda dosahuje hodnoty 20 371,25 Kč, jak tvrdí žalobkyně, nebo hodnoty 32 739 Kč, jak tvrdí dovolatel, na výsledek projednávané věci (jež závisí pouze na posouzení podmínek, za nichž lze žalovanému uložit, aby na žalobkyni za účelem alespoň částečného uspokojení jejího restitučního nároku převedl jí vybraný náhradní pozemek), nemůže mít žádný vliv. Otázka aktuální zbývající výše restitučního nároku žalobkyně by mohla být významná toliko v případě sporu o určení výše restitučního nároku, nebo v řízení o nahrazení projevu vůle k převodu dalšího náhradního pozemku, či v řízení o jiném způsobu uspokojení zbývajícího restitučního nároku žalobkyně, o něž ovšem v odvolacím řízení předcházejícím vyhlášení dovoláním napadeného rozsudku nešlo (zamítavý výrok prvostupňového soudu týkající se části žaloby o určení výše restitučního nároku nebyl napaden odvoláním a nabyl tak samostatně právní moci).

V situaci, kdy žalobkyně, resp. její právní předchůdce, uplatnila svůj restituční nárok již v roce 1992, rozhodnuto o něm bylo v roce 2003 a o vydání náhradních pozemků požádala v roce 2005, tj. za účinnosti zákona o půdě ve znění do 13. 4. 2006, se způsob stanovení hodnoty náhradního pozemku v posuzovaném případě ostatně ani neodchyluje od rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2281/2012). Na projednávanou věc přitom nedopadají závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, neboť ty naopak vycházejí ze stavu, kdy o restitučním nároku bylo rozhodnuto až za účinnosti novely zákona o půdě zakotvující ustanovení § 11a odst. 13. Odklon od zmiňované rozhodovací praxe dovolacího soudu pak nepředstavuje ani podáním dovolatele ze dne 16. 4. 2018 citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1013/2016, jež vychází ze specifických, od poměrů řešených rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2281/2012, odlišných, skutkových okolností případu.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.), neboť předpoklady jeho přípustnosti zjevně nejsou naplněny (§237 o. s. ř.).

Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněné) žalobkyně patří odměna advokáta ve výši 2 500 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. b/ a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši

3 388 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. 5. 2018

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru