Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 69/2020Usnesení NS ze dne 02.03.2020

HeslaBezdůvodné obohacení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.69.2020.1
Dotčené předpisy

§ 458 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 69/2020-620

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. J., narozeného dne XY, bytem v XY (adresa pro doručování: XY), zastoupeného Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované J. J., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené obecnou zmocněnkyní JUDr. Dagmar Benovou, bytem v Praze 9, Sadská 482/13, o zaplacení 490 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 130/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2019, č. j. 15 Co 485/2018-593, ve znění opravného usnesení ze dne 4. listopadu 2019, č. j. 15 Co 485/2018-613, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze, ve znění opravného usnesení, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 5. 2018, č. j. 16 C 130/2013-539, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 20. 7. 2018, č. j. 16 C 130/2013-567), jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 312 361 Kč se specifikovaným příslušenstvím, co do částky 177 639 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); zároveň bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) podal dovolání žalobce (dále též jako „dovolatel“), jenž (dle obsahu dovolání) napadá rozsudek v tom rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části o zamítnutí žaloby (co do částky 177 639 Kč s příslušenstvím; výrok II). Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel v tom, že napadený rozsudek závisí na řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném

od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř., je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 větu první o. s. ř.), přičemž Nejvyšší soud může dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).

Podaným dovoláním dovolatel zpochybňuje toliko závěry odvolacího soudu (v tomto směru aprobující závěry soudu prvního stupně) o kvantifikaci bezdůvodného obohacení (jež vzniklo žalované na úkor žalobce užíváním bytu bez právního důvodu a jehož výši soud určil v úrovni obvyklého nájemného stanoveného s použitím v řízení podaného znaleckého posudku). Předně namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při hodnocení důkazu znaleckým posudkem, z níž poukazuje na závěr, dle něhož hodnocení důkazu znaleckým posudkem (§ 132 o. s. ř.) spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2790/2019, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01). Soud tak hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Dle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je však otázka, k jakému znaleckému posudku se soud v nalézacím řízení přikloní a ze kterého vyjde, otázkou hodnocení důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017,

sp. zn. 22 Cdo 2123/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4541/2018).

Jakkoli tedy dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, reálně – poměřováno jím uplatněnými námitkami – svými výtkami zpochybňuje zejména skutkové závěry, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod a samotné hodnocení důkazů nelze – se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř. – úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Samotná skutková zjištění tedy dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., přičemž jeho uplatněním není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Namítá-li pak dovolatel, že v situaci, kdy měl soud k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry (k povaze znaleckého posudku vypracovaného na objednávku účastníka mimo řízení, má-li předepsané náležitosti, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněný pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), měl nařídit jejich přezkum revizním znaleckým posudkem, je třeba poukázat na ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3311/2012, ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1356/2014, nebo jeho rozsudek ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1124/2014). Má-li pak soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a z jakých důvodů nevychází ze závěru druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce. Jestliže by ani takto nebylo možné odstranit rozpory v závěrech znaleckých posudků, je třeba dát tyto závěry přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 15. 7. 1982, sp. zn. 4 Cz 13/82, uveřejněné pod číslem 45/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1651/2018, ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 22 Cdo 746/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012,

sp. zn. 29 Cdo 2214/2010). Jinými slovy, o přezkoumání dvou vzájemně rozporných znaleckých posudků dalším znalcem, příp. znaleckým ústavem, lze rozhodnout tehdy, neodstraní-li tento rozpor soud sám po slyšení obou znalců (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3528/2018).

Ani výše uvedené judikaturní praxi se tedy soudy v dané věci nikterak nezpronevěřily, když se nesouladem uvedených znaleckých posudků pečlivě zabývaly (odvolací soud se v dané věci zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a rovněž s vyčíslením výše bezdůvodného obohacení dle znaleckého posudku, z něhož vycházel soud prvního stupně; srov. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zejm. pod bodem 17. až 19.), oba znalci, kteří dotčené (rozporné) znalecké posudky vypracovali, byli v řízení vyslechnuti (jak vyplývá z příslušných protokolů o jednáních a tuto skutečnost nerozporuje ani sám dovolatel v dovolání) a bylo řádně odůvodněno, z jakých důvodů považoval soud za relevantní, správné a přesvědčivé právě závěry znaleckého posudku vypracovaného soudem ustanoveným znalcem Ing. Tomášem Jandou a naopak proč nebyly za podklad rozhodnutí převzaty závěry znaleckého posudku předloženého žalobcem.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy žalované, jež by na jejich náhradu měla jinak zásadně právo, v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. 3. 2020

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru