Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 672/2013Usnesení NS ze dne 13.11.2013

HeslaObec
Rehabilitace (soudní i mimosoudní)
Územní samosprávné celky
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.672.2013.1
Dotčené předpisy

§ 2a předpisu č. 172/1991 Sb.

předpisu č. 108/1945 Sb.

předpisu č. 157/2000 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 672/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce hlavního města Praha se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného prof. JUDr. Janem Křížem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 741/13, proti žalovanému Středočeskému kraji se sídlem v Praze 5, Zborovská 11, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 124/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2012, č. j. 28 Co 224/2012-64, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení částku 3.400,- Kč k rukám advokáta prof. JUDr. Jana Kříže.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. 12. 2011, č. j. 24 C 124/2010-44, určil, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem o velikosti jedné dvacetiny ve vztahu k celku domu na pozemkové parcele č. 114, domu na pozemkové parcele č. 115 a pozemkových parcel č. 114 i 115, to vše v k. ú. S. M., obec P. (výrok I.), zamítl žalobu o určení, že žalovaný je podílovým spoluvlastníkem o velikosti devatenácti dvacetin ve vztahu k týmž nemovitostem (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Doplňujícím usnesením ze dne 2. 4. 2012, č. j. 24 C 124/2010-53, pak rozhodl o soudním poplatku. Žalobce se uvedeného určení domáhal s odůvodněním, že zápis žalovaného jako výlučného vlastníka v katastru nemovitostí odporuje skutečnému stavu, neboť žalobci náleží uvedený spoluvlastnický podíl, jenž nabyl ex lege ke dni 1. 7. 2000 na základě § 2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Obvodní soud shledal, že s ohledem na to, že jako výlučný vlastník je v katastru nemovitostí zapsán žalovaný, je dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení. V případě spoluvlastnického podílu žalovaného je však situace odlišná, neboť mezi stranami nebylo sporu, že tento podíl náleží žalovanému, v tomto rozsahu tedy soud žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu zamítl. Obvodní soud dále vyšel ze zjištění, že na základě rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku obci U III-182/49 ze dne 24. 12. 1949 vyňal Osidlovací úřad v Praze z přídělového řízení ve prospěch obce P. jednu čtyřicetinu domu a pozemkové parcely č. 114 a tento podíl odevzdal do vlastnictví obce P. Držba, užívání a správa nemovitosti přešly na obec P. dnem 31. 12. 1949. Rozhodnutím o odevzdání konfiskovaného majetku obci U III-634/49 ze dne 30. 12. 1949 Osidlovací úřad dále vyňal z přídělového řízení jednu čtyřicetinu domu a pozemkové parcely č. 114 a dvě čtyřicetiny domu a pozemkové parcely č. 115 a tyto podíly předal do vlastnictví obce P., na níž držba, užívání a správa nemovitostí přešly dnem 31. 12. 1949. Obě zmíněná rozhodnutí byla učiněna na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Vlastnické právo pro obec P. bylo vloženo do pozemkových knih dne 5. 1. 1950 a dne 21. 3. 1950, ke vkladu vlastnického práva pro Československý stát následně došlo ke dni 17. 8. 1954. V daném případě je tedy možno přisvědčit žalobci, že na něj v tvrzeném rozsahu přešlo vlastnické právo, jelikož se jedná o nemovitosti, jež byly ke dni 1. 7. 2000 ve vlastnictví České republiky a které se ve smyslu ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. vydávaly obcím, neboť se jedná o stavby tvořící s pozemky jeden funkční celek a výše uvedená rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku jsou rozhodnutími přídělovými ve smyslu § 2a cit. zák. Nelze přitom přisvědčit argumentu žalovaného, že na něj přešlo vlastnické právo k předmětným spoluvlastnickým podílům na základě rozhodnutí ministerstva kultury vydaného na základě § 1 zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů, dne 13. 9. 2001. Uvedený zákon totiž nabyl účinnosti až dne 1. 1. 2001, avšak k přechodu vlastnického práva na žalobce došlo již ke dni 1. 7. 2000. Není rovněž rozhodující, že nebyly splněny podmínky pro přechod vlastnického práva ve smyslu § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., neboť ustanovení § 2a tohoto zákona obsahuje samostatný důvod přechodu vlastnického práva, a tak není třeba, aby byly současně splněny i podmínky uvedené v ustanovení § 1 zákona č. 172/1991 Sb. Tyto úvahy tedy vedly soud k tomu, aby vyhověl žalobnímu žádání na určení vlastnického práva žalobce.

K odvolání žalovaného přezkoumal v napadeném rozsahu uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 12. 9. 2012, č. j. 28 Co 224/2012-64, potvrdil ve vyhovujícím výroku o věci samé i ve výroku o nákladech řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud přitakal úvaze o splnění podmínky existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vlastnického práva žalobce. Připomněl, že dle § 2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., přechází do vlastnictví obce ke dni 1. 7. 2000 nemovitosti vyjmenované v tomto ustanovení, jež byly ve vlastnictví České republiky ke dni 1. 7. 2000 a které byly obcím přiděleny jakožto přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu (vydaným např. podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy). Jelikož předmětné nemovitosti zařaditelné do takto vymezené kategorie se nepochybně nacházely ve vlastnictví státu, je třeba posoudit především naplnění předpokladu existence přídělového rozhodnutí podle dekretu č. 108/1945 Sb. Ustanovením § 2a odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. je přitom výslovně připuštěno, aby uvedené nemovitosti přešly do vlastnictví obcí bez ohledu na to, zda příslušná rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. 12. 1949 nebo k jejich vydání vůbec nedošlo. Za přídělová lze přitom považovat i v posuzované věci vydaná rozhodnutí příslušných orgánů o odevzdání konfiskovaného majetku ve smyslu dekretu č. 108/1945 Sb. Dle judikatury Ústavního soudu je nabytí konfiskovaného majetku podle uvedeného dekretu veřejnoprávní povahy, přičemž o něm bylo rozhodováno Osidlovacím úřadem a Fondem národní obnovy. Pro nabytí vlastnictví na základě přídělového rozhodnutí nebylo zapotřebí ani vkladu do pozemkových knih, ani hmotné odevzdání nemovitostí, postačovalo vydání úředního rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy. Není přitom důležité, že dle úředního rozhodnutí byl k rozhodnému dni vztažen výslovně přechod držby, užívání a správy, neboť tímto bylo jen vyjádřeno, že obec je oprávněna odevzdaný majetek fakticky převzít a vykonávat všechna jmenovaná oprávnění. Ke dni 31. 12. 1949 náležel žalující obci na základě rozhodnutí o přídělu spoluvlastnický podíl o velikosti jedné dvacetiny ke sporným nemovitostem. Žalobci byl tedy odevzdán majetek československého státu ex lege, pročež nemůže obstát odvolací námitka, že vlastníkem předmětných nemovitostí bylo v roce 1991 České muzeum výtvarných umění, jakož ani to, že nemovitý majetek nebyl přidělen přídělci, že přídělový plán byl vydán po 31. 12. 1949, že k vydání nedošlo a že obec nebyla v rozhodné době schopna výkonu svých spoluvlastnických oprávnění. Taktéž je bez významu skutečnost, že na základě zákona č. 157/2000 Sb. rozhodlo ministerstvo kultury dne 13. 9. 2001 o převodu vlastnického práva na žalovaného, neboť k tomuto okamžiku již byl vlastníkem předmětných spoluvlastnických podílů žalobce. Vydržení nemovitostí s nimi nakládající příspěvkovou organizací pak brání okolnost, že tato organizace s nimi hospodařila na základě hospodářské smlouvy, a byla si tudíž vědoma toho, že jejich vlastníkem není ona, ale stát. S ohledem na uvedené tedy odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném rozsahu jako věcně správné potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost zjevně pokládá za danou ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. připouštějícím dovolací přezkum v případě zásadního právního významu otázek řešených v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu. Na důvodnost dovolání dovolatel usuzuje z pochybení soudu v právním posouzení věci (tj. důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Vytýká soudům předně zastávání názoru, že žalobce nemusí splňovat všechny tři zákonné podmínky pro přechod vlastnictví dle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., a to přidělení majetku přídělci, vlastnické právo České republiky k tomuto majetku a skutečnost, že majetek na obec nepřešel dle § 1 nebo § 2 zákona č. 172/1991 Sb. Soudy porušily zásadu rovnosti účastníků řízení, pominuly-li v případě vzniku nároku žalobce nesplnění zákonných podmínek a v případě žalovaného naopak posuzovaly otázku nabytí vlastnictví předmětu sporu na základě zákona přísně formalisticky. Pochybení spatřuje dovolatel i v upřednostnění obecných ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. před konkrétním projevem vůle vlastníka, taktéž podpořeným zákonem, v tomto případě zákonem č. 157/2000 Sb.

Dovolatel připomněl, že dle § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. přešly do vlastnictví obcí věci, k nimž ke dni 23. 11. 1990 (respektive ke dni 1. 7. 2000 jako rozhodnému datu) příslušelo právo hospodaření národním výborům, pokud obce (v hlavním městě Praze též městské části) s těmito věcmi ke dni účinnosti zákona hospodařily. V řízení bylo přitom prokázáno, že od roku 1955 hospodařila s předmětnými nemovitostmi osoba odlišná od žalobce, přičemž v roce 1991 byla jejich vlastníkem státní příspěvková organizace České muzeum výtvarných umění, jež s nimi také k rozhodnému dni hospodařila. Otázku hospodaření s věcí tedy soudy obou stupňů posoudily chybně.

Rovněž mělo být zohledněno, že v souladu s § 2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. mohlo dojít k přechodu majetku pouze v případě nemovitostí, jež obec vlastnila ke dni 31. 12. 1949, avšak v tomto případě bylo vlastnické právo zapsáno až dne 21. 3. 1950. Dovolatel na podporu svého názoru ocitoval rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 154/2004 a uvedl, že soudy v projednávané věci chybně posoudily otázky možnosti disponovat s věcí, existence držby a užívání věci žalobcem k rozhodnému datu.

Dovolatel dále zdůraznil, že přechodu vlastnického práva bránilo i dle § 1 odst. 1 vyhlášky č. 1587/1946 Ú.l.l vyjímající z přídělového řízení rozhodování o přímém převodu majetkové podstaty. Dle žalobcem předložených rozhodnutí Č.U. III – 182/49 ze dne 24. 12. 1949 a Č.U. III-634/49 ze dne 30. 12. 1949 přitom bylo postupováno právě dle uvedeného ustanovení, nemovitý majetek tak nebyl přidělen přídělci-žalobci, nýbrž přímo převeden na žalobce. Nejedná se proto o majetek, jenž by byl obcím přidělen jako přídělcům rozhodnutím o přídělu vydaným dle dekretu č. 108/1945 Sb. a nedopadá na něj ustanovení § 2a zákona č. 172/1991 Sb. Upozornil dále, že „deset dnů před datem účinnosti § 2a zákona č. 172/1991 Sb.“ nabyl platnosti zákon č. 157/2000 Sb., jímž Česká republika jako vlastník výslovně převedla sporné nemovitosti. S ohledem na to, že konkrétní má vždy přednost před obecným, jakož i na výslovný projev vůle vlastníka, je nepochybné, že došlo k přechodu majetku na současného vlastníka – tj. Středočeský kraj. Soudy se přitom dostatečně nevypořádaly s navrhovanými důkazy poukazujícími na nabytí nemovitostí do vlastnictví Středočeského kraje (např. hospodářskou smlouvu č. 729/1968).

Za nesprávně posouzenou pokládá dovolatel i otázku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, jenž je vyloučen již tím, že se žalobce začal domáhat určení vlastnictví až po devatenácti letech od účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. Soudy dle něj dále pochybily při posouzení otázky vydržení nemovitostí jako celku žalovaným, a to s ohledem na oprávněnou držbu předchozího držitele (České republiky, Českého muzea výtvarných umění), dobrou víru v zápis v katastru nemovitostí a přechod vlastnického práva na základě zákona č. 157/2000 Sb. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatel završil návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce ve svém vyjádření k dovolání zpochybnil opodstatnění dovolacích námitek a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.

V daném případě však na přípustnost dovolání ve smyslu uvedeného ustanovení usuzovat nelze.

Je předně na místě podotknout, že dovolatel ve své argumentaci poněkud pomíjí, že závěr soudů nižších stupňů o vlastnickém právu žalobce k předmětným spoluvlastnickým podílům vychází ze znění ustanovení § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. konstruujícího přechod vlastnického práva ve prospěch obcí ke dni 1. 7. 2000. Zmínka o devatenáct let trvající pasivitě žalobce (zjevně mající podklad ve znění § 1 cit. zák.) je tak zcela nepřípadná (přechod vlastnického práva k 1. 7. 2000) a nemůže vést k pochybnostem o správnosti závěru o existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Datum, k němuž dle zákona došlo k přechodu vlastnického práva, rovněž vylučuje pochybení odvolacího soudu v jeho zamítavém postoji k namítanému vydržení (žaloba podána v této věci u soudu dne 26. 4. 2010) sporných spoluvlastnických podílů (srov. např. přiměřeně unesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2736/2012). Tato okolnost taktéž brání pokládat za opodstatněné výtky dovolatele opírající se o dikci ustanovení § 1 a § 2 zákona č. 172/1991 Sb. nad rámec jejich použitelnosti při aplikaci § 2a zákona č. 172/1991 Sb. (tedy i poukaz na to, kdo s nemovitostmi hospodařil v uváděných časových bodech).

Liché jsou i námitky, dle nichž mělo být přihlédnuto ke specialitě zákona č. 157/2000 Sb. a vůli, jež byla v rámci tohoto předpisu projevena vlastníkem sporného majetku. O vztahu speciálního a obecného předpisu je možno uvažovat pouze tam, kde tyto předpisy upravují týž okruh právních otázek. Zákon č. 172/1991 Sb. se však zabývá vymezením majetku, jenž má být Českou republikou navrácen obcím, oproti tomu zákon č. 157/2000 Sb. se zabývá přechodem majetku České republiky do majetku krajů. Ze skutečnosti, že v obou případech se má jednat o nakládání s majetkem ve vlastnictví státu (k různě určeným okamžikům a za účelem dosažení odlišných cílů, přičemž v rámci druhého z uvedených zákonů je zvlášť řešeno i vlastnické právo ke sporným nemovitostem), zde nelze usuzovat, že by se mělo jednat u druhého ze zákonů o úpravu popírající účinky již dříve nastalé na základě norem předpisu prve uvedeného. Vztah obou předpisů je v daném případě třeba hodnotit především s ohledem na jejich časovou souslednost. Nastal-li přechod vlastnického práva již na základě zákona č. 172/1991 Sb. ke dni 1. 7. 2000, pak později účinný zákon č. 157/2000 Sb. nemohl tuto skutečnost popřít. Opačný závěr by totiž nejen notně podrýval právní jistotu dotčených osob, ale byl i v rozporu s principy fungování právního řádu (srov. čl. 51 Ústavy, § 3 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv). Není přitom rozhodné, že ke dni nabytí vlastnického práva žalobcem dle tehdy účinného zákona č. 172/1991 Sb. již byl zákon č. 157/2000 Sb. platným (ač doposud neúčinným) předpisem, neboť k danému datu ještě nebyl způsobilý vázat příslušné osoby a orgány veřejné moci, a případně tak bránit tomu, aby nastaly účinky zamýšlené jinými zákony.

Poukaz dovolatele na datum zápisu vlastnického práva rovněž nedokládá nesprávnost závěrů odvolacího soudu, neboť, jak opakovaně zdůraznil Nejvyšší soud, dle právní úpravy účinné v rozhodné době k nabytí vlastnického práva docházelo již na základě vydání úředního rozhodnutí, a nikoliv následného zápisu do pozemkové knihy (k tomu srov. více např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 239/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3070/2010).

Dovolává-li se žalovaný závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 154/2004 akcentujících význam možnosti disponovat s věcí, existence držby a užívání osobou, jež měla nabýt vlastnictví, pak je třeba říci, že tento náhled Nejvyššího soudu na danou problematiku byl již dříve korigován Ústavním soudem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3177/11), jenž se přiklonil k závěru, že při výkladu podmínek pro restituci tzv. historického majetku obcí postačuje, pokud ze strany obce došlo v minulosti k nabytí vlastnického práva v podobě možnosti určitého chování oprávněného subjektu – vlastníka, a nikoliv k reálnému výkonu vlastnického práva. V intencích judikatury Ústavního soudu se pak Nejvyšší soud ve své následné rozhodovací praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1106/2012) přidržel úvahy, že přechod vlastnického práva na obec nastal také tehdy, došlo-li k přídělu třeba i dne 31. 12. 1949, tedy v den zrušení obecního vlastnictví (viz podrobněji zákon č. 279/1949 Sb.), neboť podstatné není hospodaření s obecním majetkem, které nebylo uskutečněno a uskutečněno být nemohlo, ale text zákona, nabytí majetku obcí a tedy existence tzv. historického vlastnictví obce. Posouzení věci odvolacím soudem tedy není důvodu cokoliv vytýkat ani v tomto směru.

Neobstojí rovněž výtka, dle níž mělo přechodu vlastnického práva bránit i ustanovení § 1 odst. 1 vyhlášky č. 1587/1946 Ú.l.l, kterou se vyhlašuje rámcový plán pro způsob naložení s určitou částí konfiskovaného majetku ve prospěch veřejných úkolů nebo pro hospodářskou výstavbu státu, vyjímající z přídělového řízení rozhodování o přímém převodu majetkové podstaty. Tato vyhláška řešila toliko realizaci záměrů předvídaných dekretem č. 108/1945 Sb. ve vztahu k určité části konfiskovaného majetku, aniž by však byla způsobilá zvrátit to, že s majetkem bylo nakládáno na základě uvedeného dekretu, tak jak to předpokládá § 2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. Dovolatelem zmiňovaný § 1 této vyhlášky se zabýval pouze tím, o jakém majetku nemá být vedeno přídělové řízení dle části III., odd. 2 dekretu č. 108/1945 Sb., tedy způsobem, jakým má být o majetku rozhodováno, což však samo o sobě není skutečností bránící tomu, aby na předmětná rozhodnutí bylo pohlíženo jako na vydaná dle dekretu č. 108/1945 Sb.

Dovolatelem uplatněné námitky tudíž neposkytují podklad pro závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, pročež Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 9 odst. 4 písm. b) a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3.100,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3400,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 13. listopadu 2013

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru