Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 661/2017Usnesení NS ze dne 25.10.2017

HeslaBezdůvodné obohacení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.661.2017.1
Dotčené předpisy

§ 451 obč. zák.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 30/18 ze dne 06.03.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jaromír Jirsa


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 661/2017-252

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce J. G., T. – S. M., zastoupeného JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem v Třinci, 1. máje 398, proti žalovaným 1) R. M., a 2) M. M., oběma bytem v T. – S. M., zastoupeným Mgr. Janem Sikorou, advokátem se sídlem v Třinci, náměstí Míru 551, o zaplacení 240 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 9 C 10/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. června 2016, č. j. 71 Co 197/2016-199, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 2. října 2015, č. j. 9 C 10/2014-133, ve výroku I o věci samé, jímž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalovaným zaplatit žalobci částku 240 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně (výrok II) a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl (dle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; k tomu srov. čl. II bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb.), neboť není přípustné.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepatří do okruhu rozhodnutí (usnesení) vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř. (proti nimž je dovolání přípustné bez dalšího) a přípustnost dovolání proti němu nezakládá ani ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí, jímž se zde odvolací řízení končí, nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Byť (formulačně) vymezuje dovolatel přípustnost dovolání i s použitím argumentace „zásadního právního významu“ napadeného rozhodnutí (hledisko přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012), z obsahu dovolání je zřejmé, že přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí se (dle jeho přesvědčení) odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce vzniku bezdůvodného obohacení užíváním věci bez právem uznaného důvodu (kdy v uvažovaných souvislostech žalobce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 84/2005, ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2191/2008, a ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4605/2009), při současném zpochybňování závěru o existenci právního důvodu užívání nemovitosti (její vymezené části) žalovanými (kdy žalobce požaduje poskytnutí náhrady z titulu bezdůvodného obohacení za užívání nemovitosti v letech 2012 a 2013 a kdy byla proto věc soudy nižších stupňů – v souladu s ustanovením § 3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – posuzována dle dosavadních právních předpisů, tj. dle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“).

V prvé řadě sluší se uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu zahrnující též dovolatelem shora odkazovaná rozhodnutí, z nichž dovolatel selektivně cituje toliko obecné pasáže o předpokladech vzniku bezdůvodného obohacení a k nimž – v případě užívání věci ve vlastnictví jiného – jistě patří i ona „bezdůvodnost“, tj. absence právního důvodu užívání, zatímco v nyní posuzované věci dochází odvolací soud ke spolehlivým závěrům, že takový důvod – svědčící žalovaným – zde byl objektivně dán (a i proto žalobce dříve neuspěl ani s žalobou na vyklizení těchto nemovitostí žalovanými, o níž bylo již pravomocně rozhodnuto ve věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 13 C 142/2012).

Závěr odvolacího soudu o existenci právního důvodu užívání nemovitostí pak dovolatel zpochybňuje i s použitím jiných skutečností, než které vzal za prokázané odvolací soud (tvrdí-li nyní – v rozporu se skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších

stupňů – že k přenechání nemovitostí k užívání žalovaným, jež mělo být bezplatné, on nedal souhlas). Takové kritice právního posouzení věci, založené na jiné interpretaci skutkového stavu, nelze přiznat relevanci z hlediska přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Argumentace dovolatele, spojená s citací příslušné pasáže odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, že „rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování“ (jíž nadto –is ohledem na žalobcem v řízení podanou účastnickou výpověď – nelze přisvědčit), vystihuje dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, nikoliv způsobilý důvod dovolání podle § 241a odst. 1 o. s. ř. v tom jeho znění, jež je rozhodné pro daný dovolací přezkum (a tedy i pro posouzení přípustnosti dovolání).

Rozhodovací praxí dovolacího soudu je přitom přijímán i ten závěr, že k užívání věci ve vlastnictví jiného může – v souladu s právem – docházet na základě různých právních důvodů a tedy může jít nejenom o smlouvu o nájmu věci (§ 663 a násl. obč. zák.), kterou jako jediný důvod dovolatel připouští, ale např. i o smlouvu o výpůjčce jako smlouvu bezúplatnou (§ 659 a násl. obč. zák.), jejíž předmětem může být i nemovitost (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 522/2001, uveřejněný pod č. 55/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), resp. i její reálně vymezená část, kupř. i byt (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 26 Cdo 376/2009).

Ačkoliv dovolatel v dovolání uvádí, že je podává proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti těm o náhradě nákladů řízení (výrok II, jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v části o náhradě nákladů řízení, a výrok III o nákladech odvolacího řízení), ve vztahu k nim dovolatel žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání dle § 241a odst. 2 o. s. ř. – neuplatňuje (a tedy ani neotevírá právní otázku, pro jejíž řešení mohla by být založena přípustnost dovolání proti těmto výrokům rozsudku).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy žalobcovo dovolání bylo odmítnuto a kdy náklady žalovaných spojené s podáním obsahově velmi skromného vyjádření k dovolání v daném případě nelze považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. října 2017

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru