Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 658/2001Rozsudek NS ze dne 11.07.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.658.2001.1

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 658/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce Zemědělského obchodního družstva P. v likvidaci, zastoupeného advokátkou, proti žalované M. S., zastoupené advokátkou, o určení neplatnosti dohody o vydání nemovitosti a o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 406/94, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25.10.1999, čj. 17 Co 424/97-138, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25.října 1999, čj. 17 Co 424/97-138, a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 28.dubna 1997, čj. 4 C 406/94-106, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 14. května 1999, čj. 4 C 406/94-121, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Znojmě k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal určení, že dohoda ze dne 4.11.1992, uzavřená mezi ním a žalovanou ve věci vydání nemovitosti domu čp. 130 se stavební parcelou č. 81/1 a pozemku č. 1563/5 v katastrálním území H. M., je neplatná, a dále uložení povinnosti žalované vyklidit předmětné nemovitosti a vyklizené mu je předat.

Okresní soud ve Znojmě ve věci rozhodoval opakovaně. Nejprve rozsudkem ze dne 17.7.1995, čj. 4 C 406/94-53, žalobu v celém rozsahu zamítl. Poté, co jeho rozsudek byl usnesením odvolacího soudu ze dne 6.5.1996 čj. 17 Co 711/95 zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, dalším rozsudkem ze dne 28.4.1997 určil, že dohoda ze dne 4.11.1992 je neplatná, a doplňujícím rozsudkem žalované uložil povinnost předmětné nemovitosti vyklidit a předat žalobci.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25.10.1999, čj. 17 Co 424/97-138, který nabyl právní moci dne 3.12.1999, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož byla mezi účastníky ( na straně žalované též její sestrou M. J.) uzavřena dohoda dne 26.10.1992 o náhradě živého a mrtvého inventáře a zásob, vnesených do družstva právními předchůdci žalované a její sestry. Na tuto dohodu podle názoru odvolacího soudu nijak nenavazuje dohoda mezi žalobcem a žalovanou ze dne 4.11.1992. Odvolací soud odmítl výklad, podle něhož by vydáním předmětné nemovitosti žalované plnil žalobce dohodu ze dne 26.10.1992, resp. že by vydáním této nemovitosti částečně vykryl nároky žalované, z této dohody vyplývající. Odvolací soud považuje za nepřijatelný také výklad, podle něhož smluvní strany dohodou ze dne 4.11.1992 změnily způsob plnění nároků, uplatněných žalovanou a její sestrou. Pokud by tomu tak bylo, dohoda by musela být dle právního názoru odvolacího soudu podepsána všemi účastníky původní smlouvy, tedy i sestrou žalované, což se nestalo. Plnou moc ze dne 26.10.1992, kterou předložila žalovaná až odvolacímu soudu, podle níž byla žalovaná svou sestrou k uzavření další dohody zmocněna, považoval odvolací soud za nejasnou a neurčitou, neboť z ní není zřejmé, koho sestra žalované zmocňuje a k čemu. Odvolací soud vyslovil rovněž pochybnosti, zda uvedená plná moc nebyla vyhotovena účelově a dodatečně. Proto dospěl k závěru, že dohoda ze dne 4.11.1992, která je předmětem sporu, je neplatná ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku, protože k jejímu uzavření nebyl žádný právní důvod; v jejím uzavření odvolací soud spatřuje obcházení zákona, což je samo o sobě dostatečným důvodem neplatnosti právního úkonu. Dalšími důvody neplatnosti se proto odvolací soud již nezabýval.

Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu včas podaným dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) OSŘ, a dovolací důvody založila na ustanoveních § 241 odst. 3 písm.c) a d) OSŘ. Podle jejího názoru rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka konstatuje, že celkový nárok oprávněných, tj. žalované a její sestry, za živý a mrtvý inventář a zásoby podle zákona č. 229/1991 Sb. činí 602.556 Kč. Náhrada živého inventáře měla být poskytnuta podle čl. V. dohody ze dne 26.10.1992 v naturální podobě, a náhrada za mrtvý inventář podle čl. VI. téže dohody v penězích do 31.12.1992. Současně vytýká odvolacímu soudu, že „nevzal v úvahu ujednání čl. VII. této dohody, podle něhož žalobce poskytne náhrady do celkové vypočtené výše po odečtení převzatých zvířat ve věcech k zajištění provozu zemědělské výroby, přičemž při plnění bude přihlíženo ke struktuře majetku povinné osoby. Dále bylo sjednáno, že při předání konkrétních náhrad bude vyhotoven předávací protokol či jiný doklad a bude sloužit ke zúčtování nároku\". Dovolatelka uvádí, že jí i její sestře bylo v naturální podobě plněno pouze částečně. Předmětné nemovitosti jim proto byly nabídnuty podle ustanovení § 20 odst. 3 a násl zákona č. 229/1991 Sb., jako věc sloužící k zajištění zemědělské výroby, což žalovaná splňovala, protože byla vedena jako soukromě hospodařící rolník, vlastnila zemědělské pozemky, zemědělskou výrobu provozovala zčásti sama, zčásti prostřednictvím třetích osob. Tím byly splněny závazky žalobce vůči žalované, neboť ten „ celkový nárok nebyl schopen vykrýt zvířaty„. Dohoda ze dne 4.11.1992 byla podepsána za účelem doplnění dohody ze dne 26.10.1992, neboť úmyslem stran bylo částečné naplnění původně uzavřené dohody. Další smlouva měla být také dokladem pro provedení změn vlastnického práva v katastru nemovitostí, neboť předávací protokol, který byl vyhotoven, k tomuto účelu jako doklad nepostačoval. Dohodu ze dne 4.11.1992 uzavírala žalovaná po dohodě se sestrou a na základě jejího písemného zmocnění ze dne 26.10.1992. Pochybnosti odvolacího soudu o obsahu plné moci a dohodě obou sester objasňuje žalovaná jejím laickým sepisem; pokud by byla plná moc vystavena v pozdějším období, jak se domníval odvolací soud, text by byl jistě projednán s právníkem tak, aby nevzbuzoval pochybnosti. Žalovaná trvá na existenci právního titulu pro uzavření dohody ze dne 4.11.1992, odmítá závěr odvolacího soudu, že jde o neplatný právní úkon a obcházení zákona, a proto navrhuje zrušení napadeného rozsudku a jeho vrácení k dalšímu řízení. Vzhledem k důvodným pochybnostem o tom, že by předmětné nemovitosti mohly být převedeny na jinou osobu, navrhla žalovaná odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1. 2001 (dále jen „OSŘ„).

Dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 odst. 2 OSŘ a je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) OSŘ, neboť odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozsudek zrušil. Vady řízení ve smyslu § 237 odst. 1 OSŘ nebyly namítány, ani dovolacím soudem zjištěny. Dovolání se opírá o přípustné dovolací důvody podřaditelné pod ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) OSŘ.

Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rámci uplatněných dovolacích důvodů. (§ 242 odst. 3 věta prvá o.s.ř.), když předtím usnesením ze dne 2.8.2000, čj. 24 Cdo 1595/2000-152, odložil vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu s použitím ustanovení § 243 OSŘ.

Dovolací soud neshledal, že by byl naplněn dovolací důvod, spočívající v tom, že odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, která v podstatné části nemají oporu v provedeném dokazování (§ 241 odst. 3 písm.c) OSŘ). Dovolatelka sice tento dovolací důvod uplatnila, nijak jej však neodůvodnila s výjimkou tvrzení, že dle obsahu dohody z 26.10.1992 měla být náhrada mrtvého inventáře poskytnuta finanční formou. Toto tvrzení je zřejmě nesprávné, protože náhrada mrtvého inventáře měla být dle výslovného znění článku V.zmíněné dohody poskytnuta plněním formou předání hospodářského zvířectva, finanční náhrada se pak dle článku VI. dohody týkala osiv a sadby. Pokud dovolatelka uvedla, že odvolací soud nesprávně zhodnotil obsah dohody z 4.11.1992 v souvislosti s předchozí dohodou z 26.10.1992, napadla tím právní závěry odvolacího soudu, týkající se výkladu uvedených dohod, nikoli zjištění o jejich obsahu, tedy uplatnila dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm.d) OSŘ. Uplatnění tohoto důvodu shledal dovolací soud opodstatněným.

Odvolací soud správně použil při výkladu dohod z 26.10. a 4.11.1992, uzavřených mezi žalobcem a žalovanou, ustanovení § 20 zákona o půdě, protože obě dohody byly dle svého obsahu sjednány k splnění závazku žalobce vůči žalované z titulu náhrady živého a mrtvého inventáře a zásob odňatých právním předchůdcům žalované. Dovolací soud však v prvé řadě neshledává správným výklad uvedeného ustanovení, podle něhož by nároky oprávněných osob, vyplývající se stejné právní skutečnosti, měly charakter nároků nerozlučných, a že by dohoda o jejich vypořádání vyžadovala účast všech takto stejně oprávněných osob. Oprávněné osoby jsou totiž zpravidla v odlišné situaci, a mohou proto mít zcela nebo částečně rozdílné požadavky na způsob poskytnutí náhrady.

V dané věci uzavřely obě oprávněné osoby (žalovaná a její sestra M. J.) dne 26.10.1992 s žalobcem dohodu o způsobu vypořádání nároků za živý a mrtvý inventář, přičemž se počítalo s tím, že nedojde k plném pokrytí všech jejich nároků tímto způsobem. To vyplývá z článku VII. této dohody, v němž se uvádí : \" Náhrady do celkové vypočtené výše (rozuměj výše nároku obou oprávněných osob, tj. 602.556 Kčs, vypočtené v článku IV. dohody), po odečtení převzatých zvířat poskytne povinná osoba ve věcech k zajištění provozu zemědělské výroby,nebude-li toto možné poskytne se náhrada ve službách pro zabezpečení zemědělské výroby, popřípadě podílem na jmění povinné osoby. Při plnění bude přihlíženo ke struktuře majetku povinné osoby:\"

Dovolací soud nesouhlasí s hodnocením následné dohody, kterou byla mezi žalobcem a žalovanou dohodnuto náhrada formou převodu nemovitosti, jako neplatné z důvodu obcházení zákona. Jestliže totiž mezi účastníky došlo ( byť v rozmezí pouhých několika dnů od uzavření původní dohody), k dorozumění, že další zvířata nebudou již dodávána, takže dohodnutou formou nemůže být poskytnuta náhrada za zbývající část nároku, nic jim nebánilo, aby se ohledně tohoto zbytku nedohodli na jiné formě plnění. Z obsahu spisu je zřejmé, že druhá oprávněná osoba se ohledně zbývající, na ni připadající části náhrady, rozhodla pro plnění formou podílu na majetku, který převedla na jinou zemědělskou organizaci.Z toho důvodu není pro posouzení věci rozhodné, zda sestra žalované jí dala plnou moc k zastupování, jestliže dohoda z 4.11.1992 se týkala pouze nároku žalované, tj. jí připadajícího podílu na celkové dosud nevypořádané náhradě.

Dle judikatury Nejvyššího soudu je třeba na jednotlivé věci v majetku právnické osoby pohlížet jak na část majetku, tvořícího podíl na jejím jmění, s nímž tato právnická osoba disponuje i v rámci restitučních náhrad. V rozsudku ze dne 7.2.2001, sp.zn. 26 Cdo 483/2000, vyslovil dovolací soud názor, že podíl na majetku povinné osoby je třeba chápat jako podíl na tom, co tvoří její majetek. O tom, že předmětná nemovitost tvořila majetek žalobce jako povinné osoby, byly v řízení odstraněny pochybnosti, a je proto třeba dívat se na ně jako na podíl, který byl poskytnut náhradou za nevypořádané nároky žalobkyně za mrtvý inventář, jak se v dohodě z 4.11.1992 uvádí v druhém odstavci bodu 3. Závěr, zda se tak stalo po právu, bude záviset na výši nevypořádaného nároku žalobkyně po vydání náhrady formou hospodářského zvířectva.

Z tohoto hlediska odvolací soud (a ani soud prvního stupně) dohodu z 4.11.1992, nehodnotily, a z důvodu odlišeného právního hodnocení věci se nezabývaly zjištěním, zda a v jaké výši žalobci zbývalo po poskytnutí dříve dohodnuté náhrady, nahradit žalované na ni připadající zbývající část zemědělského, zejména mrtvého inventáře ( tj. strojů, nářadí a pod.), k jehož náhradě měla tato dohoda sloužit. Z tohoto důvodu je proto rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný, a stejně tak i rozsudek soudu prvního stupně.

Dovolací soud proto podle ustanovení § 243b odst. 1 věta za středníkem OSŘ napadený rozsudek zrušil, a podle jeho odstavce 2 zrušil i rozsudek soudu prvního stupně, jehož se týkají stejné důvody , a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

V dalším řízení jsou soudy vázány právním názorem dovolacího soudu, a rozhodnou nově též o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího ( § 243d odst. 1 OSŘ ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. července 2001

JUDr. Ema Barešová, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru