Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 649/2000Rozsudek NS ze dne 15.03.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.649.2000.1

přidejte vlastní popisek

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

28 Cdo 649/2000

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Milana Pokorného, CSc., v právní věci žalobců A) F. Ř., B) E. Ř. a C) Z. D., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) M. B., 2) J. B., oběma zastoupeným advokátem, o vydání věci, vedené u Okresního soudu Praha- východ pod sp.zn. 7 C 91/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 1999, č.j. 30 Co 309/99-228, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 1999, č.j. 30 Co 309/99-228 a rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 17. 6. 1998, č.j. 7 C 91/95-200, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Praha-východ k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobci se domáhali žalobou podanou 10. 5. 1995 vydání rozsudku, jímž mělo být uloženo žalovaným vydat žalobcům nemovitosti blíže uvedené žalobě. Tvrdili, že původním vlastníkem nemovitostí byla E. Ř. Ta byla odsouzena rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 20. 6. 1983, č. j. 1 T 252/83, pro trestný čin opuštění republiky, přičemž jí byl mj. uložen trest propadnutí majetku. Čs. stát, který v důsledku posledně uvedeného výroku vlastnictví k nemovitostem nabyl, převedl pak kupní smlouvou a dohodou o zřízení práva osobního užívání ze dne 24. 1. 1984, registrovanými bývalým Státním notářstvím pro Prahu-východ. Stalo se tak za okolností uvedených v § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Odsuzující rozsudek původní vlastnice byl zrušen usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. 10. 1990, č.j. Rt 619/90, který nabyl právní moci dne 20. 11. 1990. Původní vlastnice ovšem zemřela bez zanechání závěti, jejími dědici a oprávněnými osobami podle § 3 zákona č. 87/1991 Sb. jsou žalobci, kteří však nesplňovali podmínku trvalého pobytu na území ČSFR (ČR) v době vymezené v § 5 odst. 2 cit.zákona. Po nabytí účinnosti nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 12. 7. 1994, publikovaného pod č. 164/1994 Sb., vyzvali žalobci žalované k vydání nemovitostí, přičemž výzva byla doručena žalovaným dne 14. 11. 1994.

Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že nemovitosti získali od státu v souladu s tehdy platnými předpisy za kupní cenu stanovenou znalcem a nebyli také nijak protiprávně zvýhodněni při koupi.

Okresní soud pro Prahu-východ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 1. 1997, č.j. 7 C 91/95-99, žalobě vyhověl v plném rozsahu a rozhodl současně o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech státu. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění odůvodňujících závěr o postavení žalobců jako oprávněných osob ve smyslu ustanovení § 19 a § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o způsobu převzetí věcí státem (v souladu se žalobními tvrzeními) v důsledku výroku rozsudku trestního soudu, jakož i o zrušení uvedeného trestního odsouzení podle zákona o soudních rehabilitacích. Stejně tak vzal za prokázáno, že žalobci zaslali včas podle ustanovení § 5 odst. 2 výzvu k vydání věci, přičemž v době podání výzvy byli státními občany České republiky. Dospěl k závěru, že kupní smlouva a zároveň i dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku byla uzavřena dne 24.1.1984, tedy za platnosti směrnice Ministerstva financí č. 9 ze dne 16.3.1966. Uvedený předpis v ustanovení § 24 směrnice vylučoval z možnosti užívání a nabývání věci z majetku v prozatímní správě mj. poslance národních výborů a osoby, které s nimi žily ve společné domácnosti. Za situace, kdy v době převodu byl žalovaný poslancem NV a členem komise, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný nabyl věc od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy. Rovněž žalovaná, manželka M. B. byla podle citovaného předpisu vyloučena z užívání a nabývání věcí ze zajištěného majetku. Soud pak dovodil, že ve smyslu ustanovení § 20 odst. 1 a § 4 odst. 2 jsou oba žalovaní osobami povinnými.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 8.9.1997, č.j. 30 Co 219/97- 123, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vyslovil přitom závazný právní názor, podle něhož je podstatným zjištění, že v době uzavření kupní smlouvy mezi Československým státem a žalovanými ohledně předmětné nemovitosti byla v platnosti vyhláška č. 86/1977 Sb., o prozatímní správě národního majetku, která nabyla účinnosti 1. 1.1978 a rušila směrnici ministerstva financí č. 9 z 16. 3.1966. Argumentaci soudu prvního stupně aplikující směrnici, jež v té době nebyla již účinná, proto považoval odvolací soud za vadnou. Uložil proto soudu prvního stupně posoudit, zda při převodu předmětných nemovitostí došlo k porušení tehdy platných právních předpisů a zda na straně žalovaných došlo k protiprávnímu zvýhodnění při nabytí předmětných nemovitostí.

Soud prvního stupně nato rozsudkem ze dne 17. 6. 1998, č.j. 7 C 91/95-200, žalobu v plném rozsahu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že na straně žalobců byly splněny základní podmínky pro aplikaci zákona č. 87/1991 Sb. Na předmětné nemovitosti v době převodu do vlastnictví žalovaných dopadala ustanovení vyhlášky č. 86/1977 Sb. o prozatímní správě národního majetku. Žalovaní však nebyli podle citované vyhlášky z nabytí věcí vyloučeni ( podle ustanovení § 11 odst. 1), neboť nebylo prokázáno, že by žalovaný jako poslanec NV, člen komise veřejného pořádku a pomocník VB byl k účasti na správě a realizaci tohoto majetku přizván. Z hlediska výše kupní ceny, za kterou žalovaní nemovitosti získali nepovažuje soud prvního stupně rozdíl 8 % ceny podle cenového předpisu za podstatný. Žalovaní proto nenabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy, aniž by je nabyli v rozporu s právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Nejsou proto povinnými osobami ve smyslu ustanovení § 20 odst. 1 podle § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

Proti uvedenému rozsudku podali žalobci odvolání, o němž Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20.10.1999, č.j. 30 Co 309/99-228 rozhodl tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně s výjimkou zjištění, že v době převodu nemovitostí na žalobce a zřízení dohody o právu osobního užívání nebyly věci již ve správě tehdejšího ONV P., nýbrž tato prozatímní správa majetku byla ukončena dne 1. 1. 1984, kdy tyto byly hospodářskou smlouvou o převodu správy národního majetku převedeny na bývalý MNV Š. Odvolací soud proto zaujal odlišný právní závěr, když dovodil, že na daný případ je třeba aplikovat příslušná ustanovení vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku. Tato vyhláška žádné ustanovení o vyloučení osob z nabývání národního majetku neobsahovala. Pokud tedy soud prvního stupně posuzoval věc podle tehdy platné vyhlášky č. 86/1977 Sb., o prozatimní správě národního majetku, aplikoval právní předpis, který se na případ nevztahoval. Ohledně výše kupní ceny, za kterou žalovaní nemovitosti získali, odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně. Rozdíl v cenách stanovených dvěma znalci, zhruba 8% z ceny nemovitosti, neposoudil jako závažné porušení cenových předpisů, které by zakládalo zásadní rozpor s právními předpisy.

Včas podaným dovoláním napadli žalobci rozsudek odvolacího soudu. Tvrdili přípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Z obsahu dovolání lze za použití výkladového pravidla ustanovení § 41 odst. 2 o.s.ř. dovodit, že uplatnili dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) a písm. d) o.s.ř. Prvně uvedený dovolací důvod ( § 241 odst. 3 písm. c/) spatřovali v tom, že v řízení nebyl proveden důkaz o tom, že kupní smlouva o převodu nemovitostí na žalované byla schválena KNV, jak je požadováno v § 16 odst. 2 vyhlášky č. 156/1975 Sb. o správě národního majetku. Pokud jde o dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) dovolatelé namítali, že žalovaným nevzniklo platně právo osobního užívání pozemku. Namítají, že dohoda o zřízení tohoto práva byla uzavřena dříve, než nabylo právní moci rozhodnutí ONV P. o přidělení pozemku. Rozhodnutí o přidělení pozemku nabylo právní moci 9.1.1984, ve skutečnosti se tak stalo dle doložky právní moci až 28.1.1984, zatímco dohoda byla uzavřena 24.1.1984. Dovolatelé rovněž namítali pochybení i při registraci státním notářstvím, když návrh na registraci byl datován 20.1.1984. Opakovaně uplatnili tvrzení o porušení cenových předpisů. Podle jejich názoru rozdíl mezi kupní cenou a cenou, která měla být správně zaplacena podle cenového předpisu nepovažují za nepodstatný. Navrhli proto zrušení rozsudků obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní navrhli odmítnutí dovolání s tím, že zrušovací usnesení odvolacího soudu ze dne 8. 9. 1997, č.j. 30 Co 219/97-123, obsahovalo pouze výtku odvolacího soudu směřující k nemožnosti aplikace směrnice, která v době uzavření kupní smlouvy nebyla již účinná, jakož i pokyn k aplikaci vyhlášky č. 86/1977 Sb., o prozatímní správě národního majetku. Takový závěr odvolacího soudu nelze považovat za právně závazný pokyn odvolacího soudu, který by nesl účinky dnes uplatněné přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Podpůrně navrhovali zamítnutí dovolání s odkazem na výsledky dokazování a právní posouzení věci odvolacím soudem.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části dvanácté, hlavy I., bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. V tomto rozhodnutí jsou proto nadále uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30//2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.").

Vázanost soudu prvního stupně právním názorem soudu odvolacího vyjádřeným v rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, nemusí nutně zahrnovat právní posouzení všech předpokladů, na nichž bylo zrušované rozhodnutí soudu prvního stupně založeno. Postačuje, že odvolací soud vyslovil svůj závazný právní názor alespoň k otázce aplikace předpisu, který ve zrušovaném rozsudku soudu prvního stupně nebyl správně použit a na jehož (nesprávné) aplikaci bylo rozhodnutí soudu prvního soudu založeno. Jestliže v novém rozhodnutí soudu prvního stupně dospěl tento soud k odlišnému rozhodnutí, při respektování důsledků plynoucích ze závěrů odvolacího soudu vztahujících se byť i k dílčímu aspektu podmiňujícímu posouzení nároků účastníka, jde o situaci vázanosti soudu prvního stupně takto vyjádřeným právním názorem odvolacího soudu ve smyslu § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Aplikováno na posuzovanou věc je třeba dovodit, že soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 6. 1998, č. j. 7 C 91/95-200, rozhodl meritorně jinak, vázán odlišným právním názorem soudu odvolacího vyjádřeného v usnesení ze dne 8. 9. 1997, č.j. 30 Co 219/97-123. To nelze vykládat do té míry restriktivně, že by muselo jít o závazný právní názor ve věci samé do posledního detailu. Postačuje, že důvodem zrušovacího usnesení byla skutečnost, že původně vyhovující rozsudek soudu prvního stupně byl založen na aplikaci předpisu, jenž v době převodu nemovitostí nebyl již předpisem platným. Tomu odpovídala výtka odvolacího soudu v tom, že v podstatné další části - totiž kvalifikaci osoby prvního nabyvatele, případně jeho manželky - nebyl splněn zákonný předpoklad nějakého tehdy platného omezení v nabytí takových věcí.

Pokud poté, co soud prvního stupně respektoval tyto pokyny, dospěl k opačnému závěru při posouzení nároků žalobců ve věci samé, šlo o důsledek (v této základní otázce) vázanosti soudu prvního stupně závazným právním názorem odvolacího soudu. Dovolání žalobců směřující proti uvedenému pozdějšímu rozhodnutí soudu prvního stupně je tak přípustné podle § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.

Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z podaného odvolání a z ustanovení § 242 odst. 1 odst. 3 o.s.ř. Dospěl přitom k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.

Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování. O takový případ se jedná, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, jestliže skutečnosti, které má odvolací soud za prokázané, byly též významné pro rozhodnutí věci při aplikaci práva.

Posledně zmíněná podmínka existence tohoto dovolacího důvodu souvisí úzce s dalším dovolacím důvodem, uplatněným v této věci podle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Nesprávným právním posouzením podle tohoto ustanovení je totiž omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.

Vzhledem k vázanosti dovolacího soudu důvody a rozsahem dovolání zůstává tak předmětem dovolacího přezkumu posouzení správnosti závěrů odvolacího soudu v otázkách zpochybňovaných dovolateli, jmenovitě zda platnost nabytí nemovitostí žalovanými a zřízení práva osobního užívání lze posuzovat podle ustanovení vyhlášky č. 156/1975 Sb., zda na újmu těchto úkonů je absence dovolateli tvrzeného souhlasu krajského národního výboru ve smyslu § 16 odst. 2 citované vyhlášky, zda a jaký důsledek na bezvadnost právního úkonu zřízení dohody o právu osobního užívání měl nesoulad v datech rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání (respektive nabytí právní moci takového rozhodnutí) následujícího teprve po datu uzavření samotného dohody o zřízení práva osobního užívání pozemku a zda vzhledem k ceně, za niž žalovaní nemovitosti nabyli, došlo k porušení cenových předpisů v té době platných.

Ve vztahu k takto vymezenému předmětu dovolacího přezkumu bylo pak třeba rovněž posoudit, zda k posouzení správnosti uvedených závěrů shromáždil odvolací soud dostatek potřebných důkazů nebo zda jeho rozhodnutí trpí nedostatky zjištění skutkového stavu podle § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.

Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že vzhledem k důvodům uvedeným v žalobě nabízel se závěr o žalobních tvrzeních spočívajících v tom, že žalovaní měli nabýt nemovitosti jednak v rozporu s tehdejšími platnými právními předpisy, jednak na základě protiprávního zvýhodnění osob nabyvatelů. Těmto tvrzením odpovídá úprava uvedená v § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Účel tohoto ustanovení sleduje postižení těch případů porušení dříve platných právních předpisů, které vzdor tomu, že byly vydány orgány totalitního státu, nebyly týmiž orgány v praxi respektovány, a to buďto za přímého porušení takových předpisů nebo cestou jejich nepřímého obcházení.

Vzhledem k datu uzavření kupní smlouvy o nabytí nemovitostí žalovanými (dne 24. 1. 1984), jakož i právnímu režimu těchto nemovitostí, které s účinností od 1. 1. 1984 byly již převedeny z prozatímní správy ONV P. hospodářskou smlouvou o převodu správy národního majetku na MNV Š., je třeba považovat za správný závěr odvolacího soudu, podle něhož nabývací úkon se spravoval režimem vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku. Pak je ovšem třeba považovat za správný a přiléhavý rovněž závěr odvolacího soudu v tom, že uvedený předpis neobsahoval výslovné ustanovení obdobné tomu, které obsahovala vyhláška č. 86/1977 Sb., o prozatímní správě národního majetku, v ustanovení § 11 odst. 1, 2 zakazující převody majetku do osobního vlastnictví tam vyjmenovaných osob. Uvedený závěr souvisí s rozdílností režimu prozatímní správy národního majetku ve smyslu posledně citované vyhlášky, který zřejmě zohledňoval oprávněný zájem státu na zvýšené ochraně takového majetku před převody do vlastnictví subjektů zainteresovaných na procesu jeho zajištění a následné realizace. Ze smyslu a účelu ustanovení citované vyhlášky lze dovodit, že poté, co rozhodnutí, na jehož základě stát nabyl vlastnictví k věci (věcem) právní mocí příslušného rozhodnutí (v této věci právní mocí odsuzujícího rozsudku), bylo povinností orgánu vykonávajícího prozatímní správu takového majetku postupovat v souladu s příslušnými ustanoveními této vyhlášky. Ve sledovaných souvislostech v této věci má pak význam prvotně převod správy národního majetku z prozatímní správy vykonávané ONV P. hospodářskou smlouvou na MNV Š. K tomu došlo dnem 1. 1. 1984. Důsledně pak třeba mít za to, že po tomto datu spadala dispozice s předmětnými nemovitostmi pod režim ustanovení tehdy platné vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku. Odvolací soud tak správně hodnotil postup MNV Š. z hlediska ustanovení § 7 odst. 1, § 6 odst. 4, uvedené vyhlášky, neboť tu je třeba považovat za onen „tehdy platný předpis" ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když důvody pro závěr o obcházení jiného, tehdy platného, na danou věc se vztahujícího, předpisu se v této věci nenabízely.

Při jinak správné volbě odpovídající právního předpisu, jehož obsah byl rozhodující pro posouzení výše uvedených tvrzení žalobců ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. však nelze přehlédnout, že odvolací soud však ne zcela důsledně zkoumal existenci dalších předpokladů rozhodných pro závěr, zda postup tehdejšího MNV Š. nebyl v jiných ohledech postupem příčícím se uvedenému předpisu vyhlášky č. 156/1975 Sb. V tomto směru nelze upřít důvodnost dovolací námitky žalobců, pokud poukazují na to, že stranou zjištění odvolacího soudu zůstalo zkoumání, zda k uzavření kupní smlouvy ohledně předmětných nemovitostí (které měly povahu rodinného domku) ve smyslu ustanovení § 15 odst. 5 písm. e) citované vyhlášky, byla splněna náležitost souhlasu krajského národního výboru podle § 16 odst. 2 věty druhé vyhlášky. Podle citovaného ustanovení národní výbory nižších stupňů (než krajské národní výbory) měly zapotřebí k účinnosti smlouvy o převodu vlastnictví schválení krajského národního výboru, případně národních výborů měst B., O. a P. Podle znění věty třetí tohoto ustanovení orgán oprávněný schvalovat takovou smlouvy mohl určit, že na účinnost smlouvy o převodu vlastnictví národního majetku není schválení potřebné, případně, že na schválení je příslušný jiný orgán. Uvedené důsledky jsou pro posouzení této věci významné z hlediska důsledků uvedených v § 16 odst. 3 vyhlášky, z něhož vyplývá, že naznačeného souhlasu nebylo zapotřebí pouze v případech převodů vlastnictví národního majetku podle § 15 odst. 5 písm.c) a g) vyhlášky. Předmět převodu v této věci však pod posledně zmíněné výjimky podřadit nelze.

Odpovídající skutkové zjištění odvolacího soudu nesoucí se k správnému posouzení předpokladů všech náležitostí předmětné kupní smlouvy se z obsahu spisu nepodávají. V tomto rozsahu trpí rozhodnutí odvolacího soudu vadou podřaditelnou pod skutkovou podstatu dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.

Po datu 1. 1. 1992 (t.j. po nabytí účinnosti novely občanského zákoníku č.509/1991 Sb.) není rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání přezkoumatelné. Ustanovení § 135 dost. 2, druhé věty, o.s.ř. dovoluje soudu pouze zjišťování, zda rozhodnutí vydal orgán k tomu příslušný, v rámci své tehdejší kompetence, nikoliv však obsahový přezkum okolností, za nichž bylo rozhodnutí správního orgánu vydáno. Věc souvisí s důsledky uvedené novely, která zrušila ustanovení § 198 a násl. o.z. (občanský zákoník č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 1991), tedy včetně ustanovení zakládajících pravomoc dříve příslušných orgánů k vydání rozhodnutí o přidělení pozemku do osobního užívání. Dnem 1. 1. 1992 tak zanikla i věcná příslušnost okresních národních výborů (resp. okresních úřadů) provádět řízení a rozhodovat ve věcech přidělení pozemků do osobního užívání. Do té doby vydaná rozhodnutí o přidělení pozemků do osobního užívání nelze tak v současné době po stránce věcné podrobit přezkumu soudem. Vzhledem k zbývajícím možnostem (ve shora vymezeném rozsahu daném ustanovením § 136 odst. 2 věty druhé o.s.ř.) je správným i posouzení věci odvolacím soudem v této věci, který respektuje rovněž důsledky, jež nastaly dnem 1. 1. 1992 podle § 872 o.z. (občanský zákoník ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb.), kdy právo osobního užívání pozemku se transformovalo do vlastnictví fyzické osoby, resp. rovnodílného podílového spoluvlastnictví žalovaných. Vzhledem k těmto závěrům nejsou dovolací námitky žalobců ve shora uvedeném rozsahu případné a neodůvodňují tak závěr o existenci dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. v naznačených směrech.

S přihlédnutím k dříve shora uvedeným závěrům dovolacího soudu o existenci dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. bylo ovšem nutno rozsudek odvolacího soudu zrušit podle ustanovení § 243b odst. 1 a 5 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který došlo ke zrušení rozsudku odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). V dalším řízení bude zapotřebí provést příslušná zjištění k posouzení otázky, zda k uzavření kupní smlouvy ze dne 24. 1. 1984 byl vyžádán souhlas krajského národního výboru ve smyslu ustanovení § 16 odst. 2, věty druhé vyhlášky č. 156/1975 Sb., případně tento národní výbor rozhodl, že na účinnost smlouvy o převodu vlastnictví národního majetku není souhlas potřebný nebo zda určil případně příslušný jiný orgán ve smyslu § 16 odst. 2 věty třetí téže vyhlášky. S ohledem na důvody, vedoucí ke zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů tak nebylo třeba, aby dovolací soud zajímal stanovisko k poslední dovolací námitce žalobců nesoucí se k problematice správnosti určení kupní ceny. Jde o okolnost vážící se k druhému alternativnímu důvodu uplatněnému žalobci ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., takže z hlediska nynějšího stavu řízení by šlo o posouzení předčasné a tedy nesprávné.

Odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu ( § 243 d/ odst. 1, věta druhá o.s.ř.).V dalším řízení rozhodne soud i o dosavadních nákladech řízení, včetně odvolacího i dovolacího řízení (§243d odst. 1, věta třetí o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 15. března 2001

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru