Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 592/2001Usnesení NS ze dne 24.04.2001

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.592.2001.1

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 592/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl o dovolání A/ J. G., B/ L. B., C/ J. K., D/ M. M., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 25. října 2000, sp. zn. 13 Co 336/2000, a 13 Co 407/2000, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 189/95 (žalobkyň A/ J. G., B/ L. B., C/ J. K. a D/ M. M., proti žalovaným 1/ A., a. s., (v likvidaci), zastoupené advokátem, 2/ A., s r. o., zastoupené advokátem, o uzavření dohody o vydání věci), takto:

I. Dovolání dovolatelek se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Odůvodnění:

O žalobě žalobkyň, podané u soudu dne 30. 10. 1997, kterou se domáhaly uzavření dohody o vydání věci, (v navrženém znění), rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. října 1999, č. j. 15 C 189/95-82, potom co připustil změnu žaloby návrhem ze dne 15. 3. 1999 tak, že zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovaná A., s r. o., uznána povinnou uzavřít se žalobkyněmi dohodu o vydání věci, a to domu č. p. 992 s pozemkem parc. č. 519 -stavební plochou, zapsanými na listu vlastnictví č. 337 katastru nemovitosti pro obec P., N. M. Uložil žalobkyním také povinnost společně a nerozdílně nahradit žalované akciové společnosti náklady řízení částkou 2.150,- Kč.

Dalším rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, dne 25. 4. 2000, pod č. j. 15 C 189/95-99, zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná A., a. s., byla uznána povinnou uzavřít se žalobkyněmi dohodu o vydání věci, a to domu č. p. 992 s pozemkem parc. č. 519 - stavební plochou v P. -N. M. a přiznal žalované společnosti náklady řízení ve výši 3.685,- Kč, které uložil zaplatit žalobkyním společně a nerozdílně.

Tomuto rozsudku předcházelo zastavené řízení usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 7. 1997, č. j. 15 C 189/95-27, pro překážku zahájeného řízení (litispendce). Soud prvního stupně řízení zastavil po zjištění, že zástupce žalobkyň předložil plnou moc k zastupování dne 2. 2. 1997, z čehož bylo zřejmé, že podal žalobu bez toho, aby byl k tomu zmocněn. Dále také bylo zjištěno, že u téhož soudu se pod sp. zn. 27 C 107/95 žalobkyně domáhají žalobou, podanou 3. 7. 1995, vůči žalovaným uzavření dohody o vydání nemovitosti v navrženém znění; je tu tedy dána neodstranitelná překážka řízení.

K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 16. prosince 1997, sp. zn. 13 Co 554/97, zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že bude na soudu prvního stupně, aby vyzval žalobkyně k předložení mandátní smlouvy a původní plné moci a na základě nich znovu posoudil otázku podmínek řízení. Důvod litispendence neposuzoval, protože neměl předložen příslušný spis.

V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 26. října 1999, č. j. 15 C 189/92-82, žalobkyně namítaly, že pokud soud rozhodl jen ve vztahu k žalované s r. o. A., měl postupovat podle § 92 odst. 2 o. s. ř. a přibrat ji do řízení, když původní žalovaný A. neztratil způsobilost být účastníkem řízení. Ohledně rozsudku ze dne 25. dubna 2000, č. j. 15 C 189/95-99, žalobkyně vytýkaly, že soud věc po právní stránce nesprávně posoudil, zejména ohledně otázky výkladu ustanovení článku II. zákona č. 116/1994 Sb., Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. října 2000, sp. zn.13 Co 336/2000 a 13 Co 407/2000 rozhodl tak, že rozsudky soudu prvního stupně potvrdil. Přiznal na nákladech odvolacího řízení žalovanému A. a žalované A. částku 2.150,- Kč, které uložil zaplatit žalobkyním společně a nerozdílně, a zamítl jejich návrh na připuštění dovolání k posouzení, zda tu bylo možné privatizovat podle zákona č. 92/91 Sb. v době pravomocného rozhodnutí o restituční žalobě.

Odvolací soud po přezkoumání napadených rozsudků neshledal odvolání žalobkyň důvodnými.

V odůvodnění zamítavého rozsudku soud prvního stupně po zhodnocení předložených listinných důkazů (výpisu z pozemkové knihy, rozhodnutí Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR z 25. 1. 1993, č. j. 330/63/93, výpisu z obchodního rejstříku, odd. B, č. vložky 2031, rozhodnutí o privatizaci Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR z 24. 9. 1993, č. j. 480/93-350, výpisu z katastru nemovitostí, evidenčního listu č. 337 pro obec P., N. M., z kupní smlouvy uzavřené mezi společností A., a. s., jako prodávajícím, a A., s r. o., jako kupujícím, z 11. 11. 1996) měl za to, že žaloba není důvodná. Žalobkyně svůj nárok odvozovaly z ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a z nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb., že totiž podle čl. II. bodu 2 zákona č. 87/1991 Sb. nelze vydat věc, byla-li po 1. 10. 1991 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl-li schválen ohledně takové věci privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí o jeho privatizaci. Měl totiž za prokázané, že v sporné nemovitosti vydalo Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci rozhodnutí o privatizaci státního podniku A., P., a to ohledně sídla provozovny-budovy na náměstí M. (nyní S. náměstí) 8, P. Nemovitosti tedy přešly do vlastnictví společnosti A. po 1. říjnu 1991 na základě řádně schváleného privatizačního projektu; šlo o převod majetku, který se podle zákona nevydává, a proto se na něj nevztahuje blokační klauzule vyslovená v § 9 citovaného zákona. Dále uvedl, že nezkoumal otázku za daného stavu, jestli jsou žalobkyně oprávněnými osobami podle § 3 zákona č. 87/1991 Sb. Žalobkyně nikterak totiž nedoložily na základě čeho byl zamítnut restituční nárok uplatněný jejich právními předchůdci ve smyslu ustanovení zákona č. 128/1946 Sb. Soud také uvedl, že rozsah restitučního nároku, uplatněného podle zákona č. 128/1946 Sb., a důvod zamítnutí tehdejší restituce není uveden ve výpisu z pozemkových knih. Uvedl, že řízením bylo prokázáno, že Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR schválilo podle ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. privatizační projekt podniku A., P., s. p., zpracovaný vedením podniku a vydalo rozhodnutí z 24. 9. 1993 o privatizaci majetku tohoto státního podniku, a to budovy na S. náměstí 8, P., metodou převodu podniku do právní formy akciové společnosti. Pokud žalobkyně namítaly, že tento majetek nemohl být předmětem privatizace, protože na něj uplatnily restituční nárok, byl odvolací soud názoru, že tato námitka není důvodná a že rozhodnutí o předchozí restituci nemá význam pro posouzení této právní věci. Poukázal proto na ustanovení článku II. bodu 2 zákona č. 116/1994 Sb., podle něhož privatizace nemovitosti, na niž uplatnily nárok osoby, jež nebyly osobami oprávněnými podle tehdejších restitučních předpisů, proběhla v souladu se zákonem č. 92/1991 Sb. a nešlo o věc, kterou by bylo možné vydat. Správně proto dovodil soud prvního stupně, že na tento majetek nedopadá ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Nezabýval se proto s ohledem na vyslovený právní názor otázkou, zda žalobkyně jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb. a zda nárok byl uplatněn včas.

K rozsudkům soudu prvního stupně z 26. října 1999 odvolací soud uvedl, že jimi bylo rozhodnuto pouze ve vztahu k žalovanému A., s r.o. Odvolání podaly žalobkyně a vytýkaly postup soudu podle § 92 odst. 2 o. s. ř. Měly za to, že soud prvního stupně rozhodl dne 25. 4. 2000 dalším rozsudkem, jenž má povahu doplňujícího rozsudku ve smyslu ustanovení § 166 o. s. ř. i ve vztahu k A., a. s., ohledně níž také podaly žalobkyně odvolání; a vytýkaly, že soud věc po právní stránce nesprávně posoudil, zejména pokud šlo o otázku výkladu ustanovení článku II. zákona č. 116/1994 Sb. Poukázaly na to, že ke schválení privatizačního projektu došlo ještě předtím, než byla pravomocně zamítnuta jejich předchozí restituční žaloba ohledně tohoto majetku, neboť rozsudek odvolacího soudu sp. zn. 13 Co 287/93 dosud nenabyl právní moci. Šlo tedy o majetek, na nějž byl uplatněn nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., a z tohoto důvodu jej nebylo možné privatizovat podle zákona č. 92/1991 Sb.

Odvolací soud zamítl návrh žalobkyň, aby bylo připuštěno dovolání k řešení právní otázky, zda lze majetek privatizovat podle zákona č. 92/1991 Sb. do doby pravomocného rozhodnutí soudu o restituční žalobě, neboť rozhodnutí o privatizaci bylo vydáno před účinností zákona č. 116/1994 Sb. a nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb. a žalobkyně v té době nebyly oprávněnými osobami, takže nešlo o majetek, na který jim mohl vzniknout nárok; tato otázka proto nemá pro posouzení věci právní význam.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyně v řízení zastupoval, dne 28. 11. 2000 a dovolání bylo u Obvodního soudu pro Prahu 1 podáno dne 14. 12. 2000, tedy ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb.).

Dovolatelky navrhovaly, aby uváděné rozsudky byly zrušeny a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Poukazovaly na to, že odvolací soud zamítl jejich návrh na připuštění dovolání proti svému rozsudku, a to k posouzení otázky, zda lze privatizovat majetek podle zákona č. 92/1991 Sb. do doby pravomocného rozhodnutí o restitučním nároku. Měly za to, že dovolání je tu přípustné a že by dovolací soud měl dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolací důvody spatřovaly v tom, že vada, kterou bylo řízení postiženo, odpovídá tomu, co má na zřeteli ustanovení § 241 odst. 3 písm.b) o.s.ř., a že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.). Dovozovaly, že soud prvního stupně pochybil ještě před vydáním prvního rozsudku, když bez souhlasu žalobkyň připustil záměnu účastníků na straně žalovaného. Byly přesvědčeny, že na straně žalovaného nejde o právní nástupnictví, neboť původní žalovaný neztratil způsobilost být účastníkem řízení. Bylo proto třeba postupovat podle ustanovení § 92 odst. 2 o. s. ř. Na tyto skutečnosti žalobkyně v průběhu řízení několikrát soud upozorňovaly a trvaly na tom, aby soud pokračoval v řízení s oběma žalovanými. Druhým důvodem, pro který soud prvního stupně neměl připustit záměnu účastníků, je ustanovení § 9 zákona č. 87/1991 Sb.; původní žalovaný totiž nemohl převést věci, na něž byl řádně uplatněn restituční nárok podle zákona (včetně jejích součástí a příslušenství), do vlastnictví jiného subjektu pod sankcí absolutní neplatnosti takového úkonu. Již z tohoto důvodu tu byla vyloučena singulární sukcese, a soud proto měl posoudit platnost kupní smlouvy ze dne 11. 11. 1996 uzavřenou mezi A., a. s., a A., s r. o., jako otázku předběžnou. Proto postup soudů obou stupňů v této právní věci je nutno považovat za vadu řízení ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. Dovolatelky se neztotožňovaly s právním názorem, že nelze věc podle restitučního zákona vydat s odkazem na článek II. bod 2 zákona č. 116/1994 Sb. Namítaly, že v řízení bylo prokázáno, že Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR schválilo privatizační projekt ve vztahu k prvnímu žalovanému a rozhodnutím ze dne 24. 9. 1993 rozhodlo o privatizaci podniku; nebyla však v tomto soudním řízení prokázána skutečnost, zda vůbec byly sporné nemovitosti součástí tohoto projektu. Bylo prokázáno, že majetku, na jehož vydání mohl vzniknout žalobkyním nárok, bylo použito ustanovení zákona č. 92/1991 Sb., k čemuž však mohlo dojít pouze v tom případě, že tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty; ani jedna z uvedených podmínek tu nebyla splněna.

Žalovaná A., s r. o., ve vyjádření k dovolání neuznávala dovolatelkami uváděný důvod, že by řízení bylo postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, protože k žádnému pochybení nedošlo. Jejich tvrzení o tom, že soud porušil ustanovení § 222 odst. 3 o. s. ř. s odkazem na ustanovení § 164 o. s. ř., neodpovídá tomu, že tu nešlo o opravu rozhodnutí. Soud prvního stupně, jak to uvádí i odvolací soud, postupoval podle ustanovení § 166 o. s. ř. a vydal doplňující rozsudek ve vztahu ke společnosti A., a.s.; to mohl učinit i bez návrhu. Řízení před soudy obou stupňů tedy netrpělo žádnou vadu; proto tu není dán dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. Měla za to, že je třeba dovolání dovolatelek odmítnout, protože řešení právní otázky uváděné dovolatelkami nemá pro posouzení věci právní význam (obdobné případy již byly judikaturou řešeny). Pokud by však dovolací soud připustil dovolání, je na místě dovolání žalobkyň zamítnout podle ustanovení § 243b o. s. ř.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů (tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu /zákona č. 99/1963 Sb./ ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Dovolatelky navrhly připustit dovolání k posouzení otázky, zda lze privatizovat majetek podle zákona č. 92/1991 Sb. do doby pravomocného rozhodnutí o restituční žalobě; odvolací soud dovolání nepřipustil, neboť měl za to, že rozhodnutí o privatizaci bylo vydáno před účinností zákona č. 116/1994 Sb. a nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. a že tedy žalobkyně v té době nebyly oprávněnými osobami, takže nešlo o majetek, na který jim mohl vzniknout nárok; odvolací soud proto vyslovil, že tato otázka nemá pro posouzení věci právní význam.

Dovolatelky dále namítaly, že jsou zde dány dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b) a d) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

V usnesení Ústavního soudu ČR z 23 .8. 1995, III ÚS 181/95 (uveřejněném pod č. 19 /usnesení/ ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl uveden právní závěr, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování v obdobných případech.

Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis, nebo že si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).

Soudy obou stupňů dospěly k shodnému závěru, že nelze vyhovět žalobě žalobkyň o uložení povinnosti žalovaným uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitosti v navrženém znění, protože podle článku II. bodu 2 zákona č. 116/1994 Sb. nelze vydat věc, byla-li po 1. říjnu 1991 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl-li schválen ohledně takové věci privatizační projekt, anebo bylo-li vydáno rozhodnutí o jeho privatizaci. Odvolací soud byl proto toho názoru, že když žalobkyně v době privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb. nebyly oprávněnými osobami, nešlo o majetek, na který jim mohl vzniknout nárok, protože otázka, zda bylo možné majetek privatizovat do doby pravomocného rozhodnutí soudu o restituční žalobě, nemá pro posouzení věci právní význam.

Pokud jde o vztah nároků podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a právní úpravu zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění zákona č. 92/1992 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby), bylo ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na str. 107/241) připomenuto, že nárok, který má na zřeteli ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., lze v rámci privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb. realizovat převedením bez náhrady, popřípadě provést vypořádání takového nároku, a to v rámci rozhodování o privatizaci na základě privatizovaného projektu. Nárok tohoto druhu se uplatňuje podle ustanovení § 47 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. se současným sdělením údajů o tom, který podnik věc drží.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 25/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo ještě uvedeno, že pro uplatnění nároku podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. proti povinným osobám uvedeným v § 47 zákona č. 92/1991 Sb. platí lhůty uvedené v tomto zákonném ustanovení a nikoli lhůty podle zákona č. 87/1991 Sb.

Podle ustanovení článku II. bodu 1 zákona č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nároky založené zákonem č. 116/1994 Sb. (v jeho článku I.) mohly oprávněné osoby uplatnit do šesti měsíců od účinnosti tohoto zákona, přičemž lhůta 30 dní uvedená v § 5 odst. 3 počíná běžet od uplatnění nároku.

Podle ustanovení článku II. bodu 2 zákona č. 116/1994 Sb. byla-li po 1. říjnu 1991 nabyta věc do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl-li schválen ohledně takové věci privatizační projekt, nebo vydáno rozhodnutí o její privatizaci, nelze věc vydat.

Tato ustanovení právních předpisů a tyto citované právní závěry z uveřejněné judikatury soudů měl dovolací soud na zřeteli při úvaze o tom, zda je tu dovolání dovolatelek přípustné ve smyslu ustanovení § 236 a § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Protože však i odvolací soud měl tato ustanovení i tyto citované právní závěry na zřeteli, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž dovolání dovolatelek směřovalo, je rozhodnutím, které by se odchylovalo od ustálené judikatury, nebo přinášelo judikaturu novou (viz k tomu již shora citované usnesení Ústavního soudu z 23. 8. 1996, III. ÚS 181/95), a to zejména s uvážením i toho, že odvolací soud vycházel ze slovního znění kogentního ustanovení článku II. bodu 2 zákona č. 116/1994 Sb.

Nedospěl proto dovolací soud k závěru o tom, že by v daném případě byla dána přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelek podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ( v již citovaném znění) jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné, a pokud šlo o náhradu nákladů vynaložených žalovanou společností s ručením omezeným A. na vyjádření k dovolání dovolatelek, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 a § 224 odst. 1 o. s. ř. (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) ustanovení § 150 téhož právního předpisu o možnosti nepřiznání náhrady nákladů řízení i účastníku řízení, který měl úspěch, a to zejména vzhledem k povaze projednávané věci i vzhledem k obsahu tohoto vyjádření k dovolání, rekapitulující procesní vyjádření uvedené žalované společnosti, učiněné již v průběhu řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24.dubna 2001

JUDr. Julie Muránská v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru