Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 5569/2016Usnesení NS ze dne 24.05.2017

HeslaZmírnění křivd (restituce)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5569.2016.1
Dotčené předpisy

§ 1 odst. 1 písm. b) předpisu č. 229/1991 Sb.

§ 213 odst. 2 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 2381/17 ze dne 30.08.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jiří Zemánek


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 5569/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Ing. K.-E. C., zastoupeného JUDr. Petrem Haluzou, advokátem se sídlem v Praze 9, Drahobejlova 1413/41, za účasti hlavního města Prahy, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 357/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. března 2016, č. j. 24 Co 29/2015-144, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 5. 6. 2014, č. j. 18 C 357/2010-85, ve znění opravných usnesení ze dne 20. 8. 2014, č. j. 18 C 357/2010-102, a ze dne 8. 7. 2015, č. j. 18 C 357/2010-122, částečně nahradil rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha, a určil, že žalobce je vlastníkem 1/3 ve výroku specifikovaných nemovitostí (výrok I.), zbylou část předmětu žaloby vyloučil k samostatnému projednání (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Neztotožnil se tak s náhledem pozemkového úřadu, jenž dle něho vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu a své rozhodnutí založil na domněnkách a neprokázaných okolnostech. Po dovylíčení skutkových tvrzení ze strany žalobce a doplnění dokazování dospěl obvodní soud ke zjištění, že nemovitosti, jež byly v podílovém spoluvlastnictví prarodičů žalobce, nesloužily těmto k bydlení, ani coby reprezentativní sídlo, nýbrž ke správě jejich zemědělského majetku. Jelikož pojem zemědělská usedlost ve smyslu § 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), není definován závazným právním předpisem, ale vždy záleží na okolnostech a způsobu užívání dané nemovitosti, vycházel soud prvního stupně při jeho výkladu z judikatury Nejvyššího soudu. V intencích uvedeného shledal existenci subjektivní i hospodářské souvislosti mezi zemědělskými usedlostmi a palácem v centru Prahy, pročež měl za to, že sporné nemovitosti lze podřadit pod shora citované ustanovení zákona o půdě. Ve vztahu k ideální 1/3 dotčených nemovitostí, jež byla ve vlastnictví babičky žalobce, tedy považoval za splněné podmínky zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem o půdě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 243/1992 Sb.“), a nároku žalobce na určení jeho vlastnictví proto v naznačené části vyhověl. Protože prozatím nebyla postavena na jisto státní příslušnost dědečka žalobce, jenž byl vlastníkem ideálních 2/3 předmětných nemovitostí, vyloučil obvodní soud odpovídající část žaloby k samostatnému projednání.

K odvolání hlavního města Prahy přezkoumal zmíněné rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 10. 3. 2016, č. j. 24 Co 29/2015-144, ve výroku I. změnil tak, že se žaloba v části týkající se 1/3 specifikovaných nemovitostí zamítá (výrok I.), konstatoval, že ve výroku II. zůstává rozhodnutí nedotčeno (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud připomněl, že majetkové křivdy, jež mají být napraveny v intencích zákona č. 243/1992 Sb., musely vzniknout na majetku, na nějž je možné aplikovat režim zákona o půdě. Neztotožnil se ovšem s názorem žalobce a soudu prvního stupně, že lze dané nemovitosti podřadit pod § 1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, neboť se nejedná o zemědělskou usedlost ani nemovitosti s ní související. Rovněž pak nespadají pod písm. c) daného ustanovení jako nemovitosti sloužící zemědělské výrobě. Vzhledem k tomu, že se na sporné nemovitosti nevztahuje režim zákona o půdě, odvolací soud, nezabývaje se podmínkou státního občanství vyžadovanou zákonem č. 243/1992 Sb., změnil napadený rozsudek tak, že se žaloba v dotčené části zamítá.

Zmíněné rozhodnutí (konkrétně ve výrocích I. a III.) napadl žalobce dovoláním, považuje je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, respektive protože napadané rozhodnutí spočívá na otázce doposud judikaturou Nejvyššího soudu neřešené. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká restriktivní výklad ustanovení § 1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, jakož i nesprávnou interpretaci názoru Nejvyššího soudu vysloveného v jeho usnesení sp. zn. 28 Cdo 1118/2009, stanovisku sp. zn. Cpjn 36/95 a rozsudcích sp. zn. 28 Cdo 1095/2005 i sp. zn. 28 Cdo 290/98. Dovolatel akcentuje účel předmětné budovy, jež sloužila rodu C. primárně ke správě jejich zemědělského majetku a zajišťovala bydlení vedle rodinných příslušníků i zaměstnancům panství. Úvahu, jíž odvolací soud vyloučil její hospodářskou souvislost s ostatním rodovým zemědělským majetkem, pokládá za absurdní a předestírá řadu argumentů svědčících ve prospěch závěru o jejich faktické spojitosti v jeden celek – zemědělskou usedlost. Žalobce dále zdůrazňuje, že ústavně konformním výkladem restitučních předpisů je výklad extenzivní, přičemž práva restituentů nelze jejich interpretací zužovat. Na podporu uvedeného názoru poukazuje na konkrétní judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu. Zpochybňuje rovněž „překonfiskační“ výměr, o nějž odvolací soud ve velké míře svůj úsudek opřel a jehož účelem bylo v době po konfiskaci vyjmout nemovitosti z resortu zemědělství. Vedle řečeného dovolatel upozorňuje na procesní pochybení odvolacího soudu, jenž postupoval v rozporu s § 213 odst. 2, částí věty za středníkem, o. s. ř., dospěl-li oproti soudu prvního stupně k odlišnému skutkovému zjištění, aniž by náležitě zopakoval důkazy, z nichž vycházel. S ohledem na vyřčené žalobce závěrem navrhuje zrušení rozsudku městského soudu v napadené části a vrácení mu věci v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání ovšem nelze mít za přípustné ve smyslu citované normy.

Dle § 1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě se tento zákon vztahuje na obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků.

Interpretací ustanovení § 1 odst. 1 písm. b) zákona půdě – jehož aplikace se dovolatel domáhá, tedy jeho rozsahem, jakož i co je třeba rozumět termínem zemědělská usedlost, se Nejvyšší soud zabýval již v řadě svých rozhodnutí. Z jím přijatých závěrů se podává, že zemědělskou usedlostí ve smyslu zákona o půdě je třeba chápat zejména obytnou část zemědělské usedlosti, chlévy a stodoly se stavebním pozemkem (stavebními pozemky) a potom jednotlivé zemědělské pozemky, jež byly spolu s uvedenými stavbami užívány jako společný komplex (srov. zejména stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1118/2009). Je tedy předpokládána určitá kompaktnost daného celku, jehož části jsou spolu úzce funkčně spjaty (srov. mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1095/2005, a ze dne 23. 7. 2003, sp. zn. 28 Cdo 183/2003, či jeho usnesení ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4822/2009), ač na sebe nemusí místně a provozně zcela bezprostředně navazovat (viz kupř. nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 467/97). Obytnými budovami souvisejícími se zemědělskou usedlostí pak judikatura rozumí především stavby sloužící dříve k ubytování subjektů pracujících na usedlosti, pro něž je typická vázanost a účelová blízkost k zemědělské usedlosti (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1998, sp. zn. 28 Cdo 290/98 a sp. zn. 28 Cdo 545/98). Dovodil-li odvolací soud s ohledem na rozčlenění panství rodu C. pro jeho rozměrnost do několika územně i funkčně fakticky samostatných dílčích oblastí, že předmětnou budovu nacházející se v centru P. na M. S. nelze označit za součást původní zemědělské usedlosti podle zákona o půdě (přičemž se patří podotknout, že tak neučinil toliko na podkladě „překonfiskačního“ aktu, nýbrž vyšel z kontextu nastíněného veškerými z řízení známými okolnostmi), je možné mít jeho úvahu za korektní. Výklad zákonem přesně nedefinovaného pojmu, k němuž odvolací soud přistoupil, odpovídá dikci právního předpisu, a nelze jej považovat za interpretaci restitučního předpisu, jež by byla nedůvodně restriktivní a formalistická, jak naznačuje dovolatel (k tomu srovnej především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3355/2014, a v něm odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2299/13, bod 23). Závěry stran skutečné míry provázanosti sporné budovy s ostatními nemovitostmi dříve patřícími do rodového panství jsou pak především skutkové povahy, pročež je v dovolacím řízení není možné účinně zpochybnit (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3494/2016, jakož i v něm odkazovaná rozhodnutí).

K dovolatelem zmiňovanému procesnímu pochybení odvolacího soudu sluší se dále poznamenat, že ani výtky mířené tímto směrem nemohou přípustnost dovolání založit, poněvadž jimi dovolatel namítá toliko vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ve smyslu § 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř., k níž může Nejvyšší soud přihlédnout toliko v případě přípustného dovolání. Nelze ani uzavřít, že by se naznačeným způsobem odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu při řešení otázky procesního práva, jelikož stěžejní zjištění, na nichž založil své rozhodnutí, čerpal převážně z listinných důkazů, u nichž není striktně vyžadováno jejich znovuprovedení v intencích § 213 odst. 2 o. s. ř. Na rozdíl od důkazu výslechem svědka či účastníka je totiž u listin (§ 129 o. s. ř.) a jiných písemných důkazů vyloučen vliv skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich věrohodnosti, pročež v takovém případě nemůže dojít k porušení zásady přímosti, vyvodí-li z nich odvolací soud odlišné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným způsobem zopakoval (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, nebo ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 353/2013).

Ze shora uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelem nastíněná problematika byla již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, přičemž odvolací soud při jejím posouzení z judikaturou vytyčených mezí nikterak nevybočil. Nepředložil-li pak žalobce jinou otázku, pro niž by na dovolání bylo možné nahlížet jako na přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., nezbylo Nejvyššímu soudu než je dle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že účastníku řízení – hlavnímu městu Praze, jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 5. 2017

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru