Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 551/2011Rozsudek NS ze dne 09.11.2011

HeslaPlná moc
Vady řízení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.551.2011.1
Dotčené předpisy

§ 80 písm. c) o. s. ř.

§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 210/12
soudce zpravodaj JUDr. Miloslav Výborný


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 551/2011

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Ing. J. S., bytem v O., zastoupené JUDr. Pavlem Povolným, advokátem se sídlem v D., proti žalovaným 1. JUDr. J. J., advokátce se sídlem v Ostravě

– Moravské Ostravě, Puchmajerova 7, a 2. Statutárnímu městu Ostrava – Úřad městského obvodu Ostrava – Jih, zastoupenému Mgr. Dagmar Cenknerovou, advokátkou se sídlem v Bílovci, Slezské náměstí 14, o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 214/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 2010, č. j. 42 Co 357/2009-405, takto:

I. Dovolání se zamítá v části, v jaké směřovalo proti měnícímu výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 2010, č. j. 42 Co 357/2009-405; jinak se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 9. 2008, č. j. 16 C 214/2007-174, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 7. 2009, č. j. 16 C 214/2007-356, a opravného usnesení ze dne 22. 7. 2010, č. j. 16 C 214/2007-520, určil, že plná moc ze dne 23. 9. 1997 udělená 1. žalované Statutárním městem Ostrava, Městský obvod Ostrava – Jih, Horní 3, Ostrava

- Hrabůvka, uložená u Okresního soudu v Ostravě pod Spr. 3859/97 je ve vztahu k řízením vedeným u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 C 255/2001, 37 C 414/2004,

36 C 107/2002, 29 C 112/2001, 62 C 306/2004, 84 C 338/2003, 54 C 53/1997,

36 C 235/2001, neplatná (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala určení, že žalovaná není zástupcem Statutárního města Ostrava, Městského obvodu Ostrava – Jih, Horní 3, Ostrava – Hrabůvka, v řízeních vyjmenovaných ve výroku I. (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III., IV., V.). Doplňujícím rozsudkem ze dne 24. 4. 2009, č. j. 16 C 214/2007-305, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 7. 2010, č. j.

16 C 214/2007-520, pak bylo doplněno záhlaví rozsudku prve uvedeného o druhého žalovaného – Statutární město Ostrava, Úřad městského obvodu Ostrava – Jih, Ostrava

– Hrabůvka, Horní 719/3, IČ 00845451 (výrok I.), výroky I., II. a III. prve vydaného rozsudku byly vztaženy i na druhého žalovaného (výrok II.) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Žalobkyně se domáhala určení ve smyslu uvedených výroků s odůvodněním, že 1. žalovaná zatupuje 2. žalovaného v řízeních, v nichž jsou předmětem sporu vztahy týkající se správy nemovitostí, v nichž se nacházely byty, jež žalobkyně užívala částečně jako vlastnice a částečně jako nájemnice. Soud shledal na požadovaném určení naléhavý právní zájem žalobkyně, neboť může mít vliv na zatím nedořešenou otázku platnosti právních úkonů činěných na základě sporované plné moci v řízeních doposud neskončených, a dále i v případě, že se jedná o úkony přezkoumávané již v řízeních pravomocně skončených. Při řešení otázky platnosti plné moci k zastupování „ve všech věcech týkajících se správy nemovitostí ve vlastnictví zmocnitele a které spravuje na základě mandátní smlouvy realitní agentura REALSOFT“ soud dovodil, že se plná moc nemohla vztahovat na byt žalobkyně v ulici S., jež žalobkyně nabyla do svého vlastnictví ještě před udělením této plné moci. Odkaz na mandátní smlouvu pak činí plnou moc neplatnou pro neurčitost, jelikož mezi městem a realitní agenturou byly uzavřeny dvě mandátní smlouvy s rozdílnými přílohami vymezujícími okruh nemovitostí, na něž má mandátní smlouva dopadat, plná moc se tedy nemůže vztahovat ani na nemovitost v ulici K., kde se nachází druhý z bytů užívaných v rozhodné době žalobkyní. Soud tedy přisvědčil tvrzení žalobkyně, že plná moc zmocňující 1. žalovanou nebyla použitelná v uvedených řízeních. Určení, že 1. žalovaná není zástupkyní města ve výše uvedených řízeních, pak soud označil za nárok nadbytečný, odvozený od vyhovujícího výroku a z hlediska zachování principů občanského soudního řízení za nepřípustný. Usnesením ze dne 23. 3. 2009, č. j. 16 C 214/2007-286, soud k návrhu žalobkyně připustil, aby na stranu žalovanou přistoupil 2. žalovaný. Co do posouzení důvodnosti požadovaného určení ve vztahu k přistoupivšímu žalovanému soud odkázal na výše předestřené závěry a tomu odpovídajícím způsobem výrokově doplnil původní rozhodnutí.

K odvolání žalovaných proti vyhovující části rozsudku soudu prvního stupně přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Ostravě, jenž je rozsudkem ze dne

5. 1. 2010, č. j. 42 Co 357/2009-405, změnil tak, že žalobu na určení neplatnosti plné moci ve vztahu k řízením vyjmenovaným ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně zamítl, stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud zdůraznil, že žalobkyně se domáhá určení neplatnosti plné moci, kterou město Ostrava (tj. 2. žalovaný) udělilo advokátce (tj. 1. žalované) pro účely soudního procesu. Jedná se tedy pouze o vztah mezi účastníkem řízení a pro účely řízení zvoleným zástupcem, jenž se nijak nemůže dotýkat právní sféry třetí osoby. Okolnosti, v nichž žalobkyně i soud prvního stupně spatřují naléhavý právní zájem na požadovaném určení, dokládají jen snahu žalobkyně ovlivnit průběh jiných řízení či zvrátit výsledek řízení již skončených nad rámec možností poskytovaných úpravou opravných prostředků dle občanského soudního řádu. Na požadovaném určení tedy odvolací soud neshledal naléhavý právní zájem. Odvolací soud dále zdůraznil, že ze strany soudu prvního stupně došlo k hrubému procesnímu pochybení, připustil-li, aby v průběhu odvolacího řízení do řízení vstoupil další účastník. Návrh žalobkyně na přistoupení dalšího účastníka došel soudu dne 2. 3. 2009, tedy až poté, co bylo dne 18. 12. 2008 proti rozhodnutí soudu prvního stupně podáno řádné odvolání. Soudu prvního stupně za této situace nepříslušelo o tomto návrhu rozhodovat a jeho rozhodnutí navíc odporuje i ustanovení § 216 odst. 1 o. s. ř. Tento postup zatížil řízení ve vztahu k 2. žalovanému vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ač by bylo na místě rozsudek ve vztahu

k 2. žalovanému zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, lze za dané situace tento postup považovat za ryze formalistický. Stav, kdy se 2. žalovaný stal účastníkem řízení, by nebylo možné ani zákonným procesním postupem soudu napravit. S přihlédnutím k zásadě hospodárnosti řízení a již výše vyslovenému závěru o absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení shledal odvolací soud, že je možné rozhodnout i ve vztahu

k 2. žalovanému, a to tak, že i ve vztahu k němu bude žaloba zamítnuta.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost z vady řízení ohrožující správnost rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. i z nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a dále v souladu s ustanovením § 241a odst. 3 o. s. ř. ze skutečnosti, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka zdůraznila, že na požadovaném určení má naléhavý právní zájem, neboť bez něj nebudou řádně skončena výše označená soudní řízení, jež vede s 2. žalovaným zastupovaným 1. žalovanou. Ač v těchto řízeních uplatňovala námitky proti plné moci, nebyl na ně brán zřetel, a určovací žaloba je tak jediné možné řešení věci. Odvolací soud se vůbec nevypořádal s prokázanými fakty a řešil jen otázku naléhavého právního zájmu. Rovněž pochybil,

nezrušil-li ve vztahu k 2. žalovanému napadené rozhodnutí a nevrátil-li v tomto rozsahu věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Druhý žalovaný tak neměl prostor vyjádřit se k mandátním smlouvám doloženým 1. žalovanou i 2. žalovaným. Odkaz odvolacího soudu na zásadu hospodárnosti řízení pak kontrastuje s tím, že řízení o žalobě, jíž byl započat rozsáhlý řetězec soudních sporů mezi týmiž účastníky, trvalo devět let, aniž byla respektována tato zásada. Původní neoprávněně podaná žaloba 1. žalovanou měla za následek podání minimálně dalších 23 žalob, a aby dovolatelka zabránila podávání žalob dalších, domáhá se požadovaného určení. Odvolací soud se ovšem nezabýval určovací žalobou ve všech souvislostech a omezil se pouze na zkoumání naléhavého právního zájmu. Dovolatelka dále vytkla odvolacímu soudu, že jí uložil hradit náklady odvolacího řízení, ač to ve vztahu

k ní bylo neodůvodněnou tvrdostí, jelikož je nemajetná, odkázaná toliko na starobní důchod, což je zřejmé i z toho, že byla osvobozena od povinnosti hradit soudní poplatek. S ohledem na uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolatelka dále doplnila své dovolání podáním, v němž se zaměřila především na vylíčení skutečností, jež jsou předmětem sporů v řízeních, v nichž 1. žalovaná zastupuje 2. žalovaného na základě sporované plné moci.

První žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání omezila na konstatování, že dovolání považuje za nedůvodné a navrhla jeho zamítnutí.

Druhý žalovaný přitakal názoru odvolacího soudu, dle nějž nemá žalobkyně na požadovaném určení naléhavý právní zájem, a navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání, které je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval důvodností dovolání. Nejvyšší soud přitom podotýká, že jelikož doplnění dovolání bylo podáno po uplynutí lhůty stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. k podání dovolání, nebylo v souladu s ustanoveními § 241b odst. 3 a § 242 odst. 4 o. s. ř. možné přihlížet k případným dalším dovolacím důvodům v tomto doplnění uplatněným. Současně však nelze přehlédnout, že v tomto podání se dovolatelka věnuje především vylíčení okolností týkajících se řízení, jež vede

s 2. žalovaným, a nikoliv právním závěrům odvolacího soudu v tomto řízení, a ani včasné podání tohoto doplnění dovolání by tak zjevně nerozšířilo okruh vymezených dovolacích důvodů, v jejichž rámci může dovolací soud přezkoumávat napadené rozhodnutí (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolatelce především nelze přisvědčit, vytýká-li odvolacímu soudu, že se zabýval pouze otázkou naléhavého právního zájmu, aniž by se blíže zabýval zjištěnými skutečnostmi a rozhodl o platnosti plné moci. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovně zdůraznil, že naléhavý právní zájem je třeba považovat za podmínku přípustnosti určovací žaloby

(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3089/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3336/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu dne 19. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4808/2008), což ostatně plyne již z ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., dle nějž lze žalobu na určení věcně projednat pouze v případech, je-li na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Naléhavý právní zájem je pak dán zejména tehdy, bylo-li by bez požadovaného určení ohroženo právo žalobce nebo kdyby se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 5054/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3089/2010). K určovací žalobě pak není na místě se uchylovat, nevedlo-li by její podání k potřebnému řešení sporů mezi stranami a k docílení uspořádání hmotněprávních vztahů mezi účastníky by bylo nehledě na věcné rozhodnutí o požadovaném určení třeba vést další spory. Nejvyšší soud již dříve zdůraznil, že pomocí určovací žaloby nelze řešit otázky, které mají význam jen pro jiné již probíhající řízení (a tím méně pak pro řízení již proběhlé) nebo které mají být podle zákona řešeny v jiném řízení; určovací žaloba je nepřípustná tam, kde neslouží potřebám praktického života, ale jen ke zbytečnému rozmnožování sporů

(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 546/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000). Za takovouto otázku je třeba považovat i platnost plné moci, na základě níž zastupuje advokát účastníka v soudním řízení. Je na soudu, aby při projednávání věci posoudil, zda si účastník řádně zvolil svého zástupce a aby jej v případě pochybností vyzval k odstranění nedostatků či nejasností v tomto směru. Akceptace názoru, dle nějž by každou z dílčích právních úvah činěných soudem v rámci vedení řízení bylo možno zvlášť posuzovat na základě určovací žaloby, by vedla ke zbytečnému narůstání počtu soudních sporů, a potažmo i právní nejistoty účastníků, mohl-li by být dílčí procesní závěr soudu předmětem samostatného řízení,

jež by mohlo zpochybnit správnost řízení prvého, v němž bylo řešeno jádro sporů mezi účastníky. Ač soud samozřejmě může ve svém postupu pochybit, k odstranění těchto nedostatků – jak správně podotkl soud odvolací – slouží řádné a mimořádné opravné prostředky, nikoliv určovací žaloba, jejíž účelem je především odvrácení dalších sporů účastníků a nikoliv jejich narůst (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura sešit 3/97, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 128/2008, a judikatura výše citovaná). Věcné rozhodnutí o určení platnosti procesní plné moci by nevedlo k definitivnímu vyjasnění hmotněprávního postavení dovolatelky a nezabránilo by vedení dalších sporů, a není tedy důvodu se domnívat, že by na požadovaném určení byl naléhavý právní zájem. Je na soudech v jednotlivých řízeních, aby se zabývaly platností rozporované plné moci.

Důvodnost dovolání za daných okolností nelze dovozovat ani z dovolatelkou zdůrazňovaného pochybení odvolacího soudu, jenž dle ní měl zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně vůči 2. žalovanému a věc vrátit v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Lze především podotknout, že je poněkud s podivem, že dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že neshledal důvod pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně právě v postupu, ke kterému ona sama zavdala příčinu svým návrhem. Aby ovšem mohla být tato námitka shledána za naplňující dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., je zapotřebí uvážit nejen, zda uvedené pochybení představuje vadu řízení, ale současně i zda tato vada mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato podmínka (obsažená přitom nejen v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ ale obdobně i v § 219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) nabádá soudy k tomu, aby zbytečně nepřistupovaly k rušení rozhodnutí soudů nižších stupňů, nemohl-li nesprávný postup soudu ovlivnit právní postavení účastníků vyjádřené prostřednictvím rozhodnutí ve věci. Přestože je zjevné, že postup soudu prvního stupně byl chybný a porušující ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, jak konstatoval již odvolací soud (na jehož závěry lze v tomto směru odkázat), lze pochybovat o tom, zda za daného stavu řízení okolnost, že rozsudek soudu prvního stupně nebyl ve vztahu k 2. žalovanému zrušen, mohla ovlivnit správnost výsledného rozhodnutí ve věci. Zrušil-li by odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně a byla-li by věc opětovně projednána soudem prvního stupně a posléze případně znovu soudem odvolacím, nemohl by tento postup zvrátit závěr (jenž dovolací soud považuje za správný) o absenci naléhavého právního zájmu na věcném projednání určovací žaloby vyplývající již z povahy žalobou požadovaného určení, který by jakékoliv uplatňování procesních práv účastníků v dalším řízení nemohlo ovlivnit. Za těchto okolností tedy není důvodu považovat postup odvolacího soudu, jenž nepřikročil ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k 2. žalovanému, ale k jeho změně, za ohrožující správnost rozhodnutí ve věci, a již tato skutečnost vylučuje, aby bylo možno z tvrzení dovolatelky usuzovat na naplnění dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.

S důvody uplatněnými v opětovně vznesené námitce podjatosti ze dne 13. 1. 2010 se již přiléhavě vypořádal Vrchní soud v Olomouci ve svém usnesení ze dne 19. 11. 2009, č. j. Nco 92/2009-386, na něž lze pro stručnost odkázat, což lze vztáhnout i na JUDr. I.

Dovoláním tak nebyla úspěšně zpochybněna správnost rozhodnutí odvolacího soudu, pročež je Nejvyšší soud jako nedůvodné dle § 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.

Označila-li dovolatelka za nesprávné i nákladové výroky II. a III. rozhodnutí odvolacího soudu, pak je třeba připomenout, že ač jsou výroky o náhradě nákladů řízení z důvodu procesní ekonomie součástí rozsudku, jde o samostatné rozhodnutí nemeritorní povahy (viz též § 151 odst. 1 o. s. ř.), proti němuž, jak ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil Nejvyšší soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn.

29 Odo 874/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003 civ., sešit 1/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikované v časopise Soudní rozhledy pod SR 1/2002, str. 10), není dovolání přípustné, jelikož zákon připouští dovolací přezkum nemeritorních rozhodnutí pouze v případech vyjmenovaných v 239 o. s. ř., mezi něž však rozhodnutí o nákladech řízení zařazeno není. Dovolacímu soudu tedy nezbylo než dovolání v tomto rozsahu podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout. K tvrzení dovolatelky, že odvolací soud měl přihlédnout k jejím majetkovým poměrům a že je jeho rozhodnutí v tomto směru příliš tvrdé, tedy patrně směřujícímu k tomu, že soud měl využít možnosti dané § 150 o. s. ř. nepřiznat žalované straně náhradu nákladů odvolacího řízení s ohledem na důvody zvláštního zřetele hodné, lze nadto připomenout závěry vyslovené k aplikovatelnosti uvedeného ustanovení Ústavním soudem. Ústavní soud zdůraznil, že základní zásadou pro rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu je zásada úspěchu ve věci vyjádřená v § 142 odst. 1 o. s. ř. Její prolomení prostřednictvím ustanovení § 150 o. s. ř. je možné jen ve výjimečných případech, jež přitom nelze spojovat pouze s majetkovými, sociálními a osobními poměry účastníků, ale je třeba přihlížet i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně tak i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne

26. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 401/06, či nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn.

II. ÚS 3015/09). Při výkladu pojmu "důvody hodné zvláštního zřetele" nelze protěžovat toliko či především majetkovou a sociální situaci, protože ustanovení § 150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2920/08, či nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07). Spatřuje-li tedy dovolatelka důvod, pro nějž by měla být zproštěna povinnosti nahradit procesně úspěšné straně náklady řízení pouze ve své majetkové situaci, pak její argumentaci nelze považovat za způsobilou poukázat na nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu v otázce náhrady nákladů řízení.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalovaným nebyla přisouzena náhrada nákladů dovolacího řízení, jelikož 1. žalované žádné náklady nevznikly a pro stručnost a všeobecnost vyjádření k dovolání advokátky 2. žalovaného, které nereagovalo na konkrétní dovolací argumentaci a odkazovalo především na napadené rozhodnutí s přesvědčením, že se jedná o rozhodnutí správné a že dovolání není důvodné, nelze náklady na toto vyjádření považovat za potřebné pro účelné uplatnění nebo bránění práva proti dovolatelce.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 9. listopadu 2011

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru