Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 547/2021Rozsudek NS ze dne 09.03.2021

HeslaZmírnění křivd (restituce)
Zemědělská půda
Náhradní pozemek
Předběžná otázka
Přerušení řízení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.547.2021.1
Dotčené předpisy

§ 11a předpisu č. 229/1991 Sb.

§ 6 odst. 1 písm. a) předpisu č. 503/2012 Sb.

§ 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.

§ 135 odst. 2 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 547/2021-1507

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce: J. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Markem Hlaváčem, advokátem se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 3 C 149/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. září 2020, č. j. 21 Co 149/2020-1487, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. října 2020, č. j. 21 Co 149/2020-1493, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. září 2020, č. j. 21 Co 149/2020-1487, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. října 2020, č. j. 21 Co 149/2020-1493, se v části výroku II., kterým byl potvrzen výrok II. rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 24. ledna 2020, č. j. 3 C 149/2017-1389, a dále ve výroku III. o nákladech řízení před soudem prvního stupně a ve výroku IV. o nákladech odvolacího řízení ruší; současně se ve výroku II. o věci samé a ve výroku IV. o nákladech řízení ruší rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 24. ledna 2020, č. j. 3 C 149/2017-1389, a v tomto rozsahu se věc vrací Okresnímu soudu v Semilech k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Semilech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 1. 2020, č. j. 3 C 149/2017-1389, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu (ve výroku specifikovaných) pozemků ve vlastnictví státu podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 229/1991 Sb.“) – výrok I., zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY – dále „předmětný pozemek“ (výrok II.), zastavil řízení v části, ve které se žalobce domáhal nahrazení projevu vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok III.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce 54% nákladů řízení daných částkou 106.918,- Kč (výrok IV.).

Krajský soud v Hradci Králové (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 30. 9. 2020, č. j. 21 Co 149/2020-1487 (ve znění shora označeného opravného usnesení), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve vztahu k některým z pozemků, ohledně nichž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o jejich bezúplatném převodu, zrušil a řízení částečně zastavil (výrok I.), ve zbývajícím rozsahu výroku I. a ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že tento výrok doplnil tak, že hodnota pozemků, u nichž byl za žalovanou nahrazen projev vůle k uzavření smlouvy o jejich bezúplatném převodu činí 514.294,- Kč (výrok II.). Dále odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. a žalované uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 130.752,60 Kč (výrok III.). Žalované rovněž uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 28.105,90 Kč (výrok IV.).

Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce je osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení § 4 zákona č. 229/1991 Sb. a domáhá se vydání náhradního pozemku za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobci liknavým pro dlouhodobé neplnění její povinnosti vypořádat nárok na vydání náhradních pozemků, jakož i pro faktické vyloučení žalobce z možné účasti ve veřejných nabídkách v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku žalobce žalovanou, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobce mimo zákonem předpokládaný postup a nahradily projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu předmětného pozemku. Pokud jde o výši restitučního nároku, soudy nižších instancí shledaly, že nevydané pozemky je třeba ocenit jako stavební, jelikož k odňatým pozemkům existovala ke dni jejich odnětí státem územně plánovací dokumentace, která tyto pozemky určovala k zastavění, a pozemek PK č. XY byl výslovně vyvlastněn pro výstavbu, přičemž nevydané pozemky dle znaleckého posudku doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., ze dne 30. 1. 2017 svou hodnotou několikanásobně převyšují hodnotu žalobcem vybraného náhradního pozemku. Pokud jde o právě předestřené otázky, soudy obou stupňů odkázaly na v minulosti ukončená soudní řízení, v nichž tyto otázky byly řešeny, a dovolacím soudem nebylo shledáno, že by přijaté konkluze byly v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1444/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3566/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 100/2020; tato usnesení, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Soudy obou stupňů se zabývaly i otázkou vhodnosti žalobcem požadovaných pozemků k vydání in integrum. Vyjma předmětného pozemku, z provedeného dokazování nezjistily žádnou zákonnou či judikaturou Nejvyššího soudu formulovanou překážku, jež by jejich naturální restituci coby pozemků náhradních bránila. V případě předmětného pozemku konstatovaly zákonnou překážku upravenou v ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 503/2012 Sb.“), tj. že na vydání označeného pozemku bylo uplatněno právo podle jiného právního předpisu a o vydání dosud nebylo rozhodnuto. Uvedenou konkluzi pak založili na skutkovém zjištění, že před místně příslušným pozemkovým úřadem (Pozemkový úřad v Semilech) probíhá pod spisovou značkou PÚ-947/92 správní řízení o vydání pozemku a toto řízení bylo přerušeno až do vyřešení předběžné otázky zachování československého občanství původního vlastníka J. A. I přesto, že tato předběžná otázka byla příslušným správním orgánem (Ministerstvo vnitra ČR) a soudy ve správním soudnictví (Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud) pravomocně vyřešena v neprospěch právní nástupkyně původního vlastníka, dovodily soudy obou stupňů – se zřetelem na dikci ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 503/2012 Sb. - že nejsou dány důvody pro přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (pro rozpor takového procesního postupu se zásadou hospodárnosti řízení) a rovněž ani pro samostatné posouzení předběžné otázky (§ 135 odst. 2 o. s. ř.), jejíž řešení je předmětem zkoumání ve správním řízení, soudy v přítomné právní věci. Odvolací soud se v této souvislosti neztotožnil s argumentem žalobce, že rozhodnutí vydané ve správním řízení bude představovat pro projednávanou právní věc překážku věci pravomocně rozhodnuté.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu [výslovně pouze proti té části výroku II., kterou byl potvrzen zamítavý věcný výrok II. rozsudku soudu prvního stupně (o zamítnutí žaloby s žádáním nahradit projev vůle žalované k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY)] podal žalobce dovolání majíc je ve smyslu ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) za přípustné pro řešení (obsahově vymezené) otázky procesního práva, jaké vhodné opatření [s přihlédnutím k zákonné překážce upravené v ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 503/2012 Sb.] má soud rozhodující o vydání náhradního pozemku oprávněné osobě přijmout v situaci, kdy je sice před správním orgánem (pozemkovým úřadem) vedeno řízení o vydání téhož pozemku původnímu vlastníku (jeho právnímu nástupci) ve smyslu ustanovení § 9 zákona č. 229/1991 Sb., nicméně předběžná otázka vážící se k osobě původního vlastníka o zachování československého občanství (§ 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. (dále „zákon č. 243/1992 Sb.“), ve vazbě na ustanovení § 2 odst. 2 ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, ve znění pozdějších předpisů (dále „dekret č. 33/1945 Sb.“), byla vyřešena tak, že původní vlastník není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Dovolatel argumentoval tím, že při řešení předestřené otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž ve prospěch závěru o splnění podmínek pro přerušení řízení poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1409/2016, a závěru o možnosti posoudit si otázku postavení původního vlastníka jako oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. v přítomné právní věci jako otázku prejudiciální připomněl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3617/2018, z něhož i citoval. S přihlédnutím k výsledku správního řízení, jehož předmětem bylo posouzení otázky zachování československého občanství původního vlastníka nárokovaného pozemku J. A. [rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 7. 9. 2016, č. j. VS-2880/833/2-2004, nebylo vyhověno žádosti J. A. o zachování československého občanství ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 dekretu č. 33/1945 Sb., ministr vnitra rozhodnutím ze dne 30. 12. 2016, č. j. MV-153941-4/VS-2016, zamítl rozklad stěžovatelky (právní nástupkyně po v mezidobí zemřelém J. A.) a napadené správní rozhodnutí potvrdil, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 2019, č. j. 3 A 48/2017-105, kasační žalobu zamítl a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2020, č. j. 5 As 107/2019-38, byla zamítnuta i kasační stížnost], dovolatel vyzýval odvolací soud k takovému postupu, jímž by byl reflektován pravomocně rozhodnutý závěr, že původní vlastník není oprávněnou osobou a nárok na uspokojení původní oprávněné osoby, jehož projednání a rozhodnutí o něm by představovalo ve vztahu k rozhodnutí o nároku žalobce na vydání náhradního pozemku překážku obsaženou v ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 503/2012 Sb., nelze vydáním předmětného pozemku uspokojit. Žalobce navrhl, aby dovolací soud ve shora vymezeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. 9. 2020 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), a že obsahuje povinné náležitosti upravené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., zabýval se tím, zda je dovolání přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobce je přípustné pro řešení otázky procesního práva, zda při střetu uplatněného primárního restitučního nároku původního vlastníka (jeho právního nástupce) postupem podle ustanovení § 9 zákona č. 229/1991 Sb. a nároku oprávněné osoby na vydání náhradního pozemku ve smyslu ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb. se zákonná překážka upravená v ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 503/2012 Sb. prosadí vždy a nutně vede k zamítnutí žaloby oprávněné osoby nárokující vydání náhradního pozemku, či zda může soud učinit jiná vhodná opatření, například přerušit řízení a vyčkat na pravomocné rozhodnutí příslušného správního orgánu o primárním restitučním nároku. Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolání taktéž nelze upřít opodstatněnost, což implikuje závěr o naplnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 503/2012 Sb. podle tohoto zákona nebo podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, anebo podle zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, nelze převádět z vlastnictví státu na jiné osoby zemědělské pozemky, na jejichž vydání bylo uplatněno právo podle jiného právního předpisu (včetně zákona č. 229/1991 Sb.) a o jejichž vydání nebylo dosud rozhodnuto.

Podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.

Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jenž byl aprobován soudem odvolacím, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení.

Zmatečnosti [§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.] ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud

u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se ani nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán vymezený dovolací důvod, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.

O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Rozhodovací praxí dovolacího soudu, dle níž se při liknavém (či svévolném) postupu Fondu (žalované) mohou oprávněné osoby domáhat převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nebyly (neměly být) popřeny ty závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, jež jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést zemědělský pozemek oprávněné osobě za nevydaný pozemek požadují, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“, tedy pozemek, jenž by byl - nebýt liknavého postupu Fondu či žalované – do veřejné nabídky takto zařaditelný (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod číslem 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014).

Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§ 11a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) je nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a v § 6 zákona č. 503/2012 Sb. či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). Tedy ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (žalovaná) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb.), se nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (a ve správě Státního pozemkového úřadu). V rozsudku ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, Nejvyšší soud dále uzavřel, že je na soudu, aby v každé jednotlivé věci vždy s ohledem na její konkrétní okolnosti posoudil, zda pozemky vybrané oprávněnou osobou jako náhradní, jsou pro uspokojení jejího restitučního nároku vhodné, a to ke dni vyhlášení jeho rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.).

V přítomné právní věci přijaly soudy obou stupňů závěr, že převodu předmětného pozemku na žalobce coby pozemku náhradního ve smyslu ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb. brání zákonná překážka vymezená v ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 503/2012 Sb., tj. že na jeho vydání bylo uplatněno podle zákona č. 229/1991 Sb. právo původním vlastníkem (jeho právní nástupkyní) a o vydání pozemku nebylo dosud rozhodnuto. Existenci této překážky vedla soud prvního stupně ke konkluzi o nedůvodnosti žaloby, s níž se odvolací soud ztotožnil. Dovolací soud správnosti takového závěru nemůže přisvědčit, protože jím soudy nezohlednily individuálně dané – jedinečné – okolnosti případu vylíčené výše, jež umožňovaly přijetí jiného než meritorního rozhodnutí, které neodpovídá ani stavu řízení v přítomné právní věci a ani stavu řízení před místně příslušným správním orgánem (pozemkovým úřadem). Ten sice ještě, jak se podává z obsahu spisu, o (primárním) restitučním nároku původního vlastníka (jeho právní nástupkyně) nerozhodl, nicméně byl již odstraněn důvod, který mu v tom bránil. Otázka, zda původní vlastník splnil jednu z podmínek pro jeho posouzení coby oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. (slovy zákona, zda „nabyl zpět občanství“ podle dekretu č. 33/1945 Sb.; v poměrech J. A., zda mu československé občanství bylo ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 citovaného dekretu zachováno) již byla ve správním řízení, jehož výsledek byl předmětem přezkumu správními soudy, pravomocně vyřešena.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, vysvětlil, že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., které stanoví, že soud může řízení přerušit, pokud probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Posouzení podmínek pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je do značné míry na úvaze soudu a musí výrazně odrážet okolnosti konkrétního případu.

Důvody k přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, vztahuje se k danému skutkovému stavu a soud si ji může vyřešit sám podle ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení tkví v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát. Soud přitom bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013, nebo dovolatelem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1409/2016). Z hlediska hospodárnosti řízení je pak třeba vždy posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, tj. zda nebude účelnějším, vyřeší-li si soud otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, předběžně sám (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, publikovaný v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva pod č. 169/2011). Úvahu odvolacího soudu o přerušení nebo nepřerušení řízení podle citovaného ustanovení přitom může dovolací soud přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Předmětem dovolacího řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních otázek, totiž nemůže být přezkum úvah odvolacího soudu o tom, zda v té které konkrétní věci je z hlediska hospodárnosti řízení namístě řízení přerušit či nikoliv (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4352/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2589/2013).

Závěr odvolacího soudu, že v poměrech projednávané věci (podle dosavadního stavu řízení) není důvod pro přerušení řízení ve smyslu ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť takové opatření nepovažuje odvolací soud za hospodárné, neobstojí a lze jej označit za nepřiměřený. V době rozhodování odvolacího soudu, kterýžto stav je relevantní i pro rozhodnutí dovolacího soudu (srovnej ustanovení § 243f odst. 1 o. s. ř.), ve vedlejším řízení před Pozemkovým úřadem Semily již byla vyřešena otázka postavení původního vlastníka coby oprávněné osoby ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., jež je určující nejen ve vztahu k jeho právnímu nástupci, který vstoupil ohledně již uplatněného restitučního nároku do jeho postavení podle ustanovení § 4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., ale musí být reflektována i v postupu upraveném v ustanovení § 9 zákona č. 229/1991 Sb., tj. při rozhodování pozemkového úřadu o uplatněném právu na vydání předmětného pozemku.

Nebylo-li o právu na vydání předmětného pozemku právní nástupkyni původního vlastníka dosud příslušným pozemkovým úřadem rozhodnuto, pak sice zákonná překážka vymezená v ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 503/2012 Sb. trvá, nicméně bez rozumných pochybností lze očekávat, jak o uplatněném právu (primárním restitučním nároku) bude rozhodnuto. Relativně striktní dikce zákonné překážky upravená v citovaném ustanovení odůvodňuje spíše přichýlit se - se zřetelem k individuálně daným okolnostem případu - k postupu podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Nelze ovšem vyloučit ani situaci, kdy si soudy rozhodující o vydání náhradních pozemků prejudiciální otázku (§ 135 odst. 2 o. s. ř.) posoudí samy, kterémuž postupu ostatně přitakal Nejvyšší soud v dovolatelem odkazovaném usnesení ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3617/2018.

Protože rozsudek odvolacího soudu (ve znění opravného usnesení) je ve shora vymezeném rozsahu založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v označené části výroku II. a v akcesorických výrocích III. a IV. zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil ve výroku II. a v akcesorickém výroku IV. i prvostupňový rozsudek a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 3. 2021

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru