Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 546/2020Usnesení NS ze dne 13.05.2020

HeslaZmírnění křivd (restituce)
Vázanost nálezem Ústavního soudu
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.546.2020.1
Dotčené předpisy

předpisu č. 212/2000 Sb.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 2099/20


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 546/2020-643

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně: Židovská obec Brno, IČO 49465473, se sídlem v Brně, třída Kapitána Jaroše 3, zastoupená JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 77, proti žalované: Česká republika – Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, IČO 75151499, se sídlem v Brně, Kounicova 24, zastoupená Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o uložení povinnosti k bezúplatnému převodu nemovitostí, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 31/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. srpna 2019, č. j. 37 Co 143/2017-617, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2016, č. j. 47 C 31/2008-554, ve výrocích III., IV. a V., jimiž byla zamítnuta žaloba v části, v níž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované k bezúplatnému převodu pozemků parc. č. 933/25, parc. č. 933/26, parc. č. 937/3, parc. č. 937/4, parc. č. 937/6, parc. č. 940/13, parc. č. 938, parc. č. 941, a parc. č. 942, vše v k. ú. Pisárky, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Předpoklady přípustnosti svého dovolání spatřovala v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jež je v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně. Konkrétně kladla otázku, zda do působnosti zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem a o změně zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 212/2000 Sb.“), náleží též nemovitosti, jež sice byly židovským subjektům navráceny po roce 1945, ale poté jim byly v rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) opětovně odňaty způsobem zakládajícím odškodňovanou majetkovou křivdu. Předestřela současně otázku, jaký vliv na právní posouzení věci může mít absence vládního nařízení, vymezujícího majetek, spadající do působnosti uvedeného zákona. Poukazovala přitom na rozdíly v právním posouzení kladených otázek plynoucí z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 5405/2008, ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3906/2007, a ze dne 13. 2. 2013 sp. zn. 28 Cdo 2670/2012. Předložila dále otázku, zda měla být připuštěna změna žaloby, na jejímž základě restituční nárok odvozovaný dosud ze zákona č. 212/2000 Sb. nově uplatnila jako nárok ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). V této souvislosti odkázala na nálezy pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, a ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 5/19.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným (§ 237 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Předestírá-li dovolatelka otázku aplikace zákona č. 212/2000 Sb. na majetek odňatý v období holocaustu, jenž byl židovským subjektům navrácen po druhé světové válce, avšak následně byl v rozhodném období vymezeném zákonem č. 428/2012 Sb. odňat komunistickým režimem, jest předně připomenout, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Nerespektování ústavněprávního závěru Ústavního soudu, tj. nosných důvodů rozhodnutí, vysloveného v předchozím nálezu v téže věci (tj. nerespektování kasační závaznosti ratia decidendi předchozího nálezu) pak představuje porušení uvedeného ústavního ustanovení (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1012/10, ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 686/04, ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. III. ÚS 467/98, a ze dne 2. 4. 1998, sp. zn. III. ÚS 425/97, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 355/02, ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 2639/14, ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1063/16, a ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2084/14, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3508/2018). Z uvedeného důvodu je tedy nutno respektovat právní závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 1255/13, vyhlášeném v projednávané věci. Z něj přitom vyplývá, že zákon č. 212/2000 Sb. nelze v poměrech projednávané věci aplikovat. Vůlí zákonodárce při přijetí zákona č. 212/2000 Sb., jenž patří do skupiny restitučních předpisů, jakož i jeho primárním účelem, bylo totiž zmírnění některých majetkových křivd, které vznikly židovským právnickým osobám v období od 29. září 1938 do 8. května 1945. Smyslem tohoto zákona je tedy náprava křivd způsobených holocaustem, nikoliv křivd jiných, způsobených např. v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Je očividné, že těmto podmínkám nemůže vyhovovat "křivda" (ve smyslu pozbytí majetku převodem), k níž mělo dojít kupní smlouvou uzavřenou v roce 1950, resp. v roce 1951, na jejímž základě se prodávající straně dostalo peněžní protihodnoty; toto pozbytí majetku nemá žádnou souvislost s holocaustem a nedošlo k němu v rozhodném období z hlediska ustanovení zákona č. 212/2000 Sb. Křivda, kterou židovská obec v posuzovaném případě utrpěla holocaustem za nacistické okupace, byla totiž již dříve "odčiněna" (židovská obec se majetku opětovně ujala v roce 1948); okolnost, že v den účinnosti zákona č. 212/2000 Sb. byly sporné nemovitosti znovu ve vlastnictví státu, pak nevyhnutelně není v žádné příčinné souvislosti s odnětím majetku způsoby stanovenými zákonem č. 212/2000 Sb. a v jím vymezeném rozhodném období.

Uzavřel-li tedy odvolací soud, jsa vázán právním názorem vysloveným Ústavním soudem v nálezu ze dne 2. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 1255/13, že v projednávané věci zákon č. 212/2000 Sb. aplikovat nelze, není na místě v jeho postupu shledávat odklon od judikatury dovolacího soudu, respektive zohledňovat dovolatelkou tvrzenou rozdílnost řešení jí předestřených otázek dovolacím soudem, byly-li již v dané věci vyřešeny závazně kasačním nálezem Ústavního soudu.

Namítá-li pak dovolatelka, že měla být připuštěna jí za řízení navržená změna žaloby (kdy o tomto jejím návrhu – negativně – rozhodl soud prvního stupně samostatným pravomocným usnesením) a následně mělo být (správně) rozhodováno o jí nově uplatněném nároku na vydání předmětných nemovitostí dle zákona č. 428/2012 Sb., lze odkázat na ony závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jíž byl vyjádřen názor, že rozhodne-li soud, že žalobcem navrženou změnu žaloby nepřipouští (§ 95 odst. 2 o. s. ř.), znamená to mimo jiné, že nárok uplatněný změnou žaloby nebude v řízení projednáván a že o něm nebude rozhodnuto, neboť se nestal předmětem řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 387/2003, uveřejněný pod č. 139 v časopise Soudní judikatura, ročník 2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 723/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1605/2015). Nepřipuštěním změny žaloby totiž žalobce nemůže být závažným způsobem poškozen, může-li svůj nárok bezodkladně uplatnit u soudu samostatnou žalobou (kdy i v případě změněného návrhu nastávají hmotněprávní účinky návrhu dnem, kdy soudu došla změna žaloby, nebo dnem, kdy byl tento úkon učiněn do protokolu, a nikoli např. dnem, kdy bylo zahájeno řízení o původním návrhu nebo kdy bylo rozhodnuto o připuštění změny návrhu; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3200/2011).

Samotná otázka, měl-li soud prvního stupně připustit změnu žaloby učiněnou dovolatelkou, není v této věci způsobilá založit přípustnost dovolání ani při zohlednění závěrů stanoviska Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. Pl. ÚS st. 43/16, s nímž (stejně tak jako s další judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu vztahující se k řešení této otázky) odvolacím soudem v dané věci přijaté závěry nekolidují v situaci, kdy se i odvolací soud uvedenou otázkou zabýval (a v tomto směru prověřil i postup soudu prvního stupně a jeho úvahy, pro něž v tomto případě změnu žaloby nepřipustil) z hledisek, jež jsou pro rozhodování o připuštění změny žaloby relevantní; tedy maje na zřeteli zejména princip hospodárnosti řízení, při zvážení, zda by výsledky dosavadního řízení mohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2877/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2532/2015; obdobně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 179/2000, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod poř. č. 22, svazek 18, ročník 2000). Přijaté závěry odvolací soud (stejně tak jako soud prvního stupně) i v tomto směru srozumitelně a přezkoumatelně odůvodnil (a to i z pohledu požadavků na řádné odůvodnění takového rozhodnutí ve světle předchozí nálezové judikatury Ústavního soudu; viz např. nálezy ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. II. ÚS 3717/14, ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2403/13, nebo ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1324/14). Úvaha odvolacího soudu, že změnu žaloby v tomto řízení nebylo možno připustit v situaci, kdy dovolatelka prostřednictvím změny žaloby uplatňovala restituční nárok opírající se o zcela jiné skutkové okolnosti (namísto majetkové křivdy způsobené v období holocaustu uplatňovala odškodnění křivdy nastalé v rozhodném období vymezeném zákonem č. 428/2012 Sb., tj. v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) a kdy výsledky dosavadního řízení (i s ohledem na okruh dalších, nově nastolených právních otázek, pro něž dosud nebylo vedeno žádné dokazování) nemohly by být podkladem pro řízení o změněném návrhu, je přitom s citovanými judikaturními závěry bezesporu konformní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3033/2017).

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelkou předestírané předpoklady přípustnosti podaného dovolání očividně naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy žalované, jež se k dovolání nevyjádřila, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 5. 2020

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru