Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 546/2011Usnesení NS ze dne 08.12.2011

HeslaSmlouva o prodeji podniku
Vydržení
Žaloba určovací
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.546.2011.1
Dotčené předpisy

§ 80 písm. c) o. s. ř.

§ 100 odst. 2 obč. zák.

§ 476 obch. zák.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 402/12
soudce zpravodaj JUDr. Dagmar Lastovecká


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 546/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce Pozemkového fondu České republiky, IČ: 457 97 072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, proti žalovanému Výrobnímu zemědělskému družstvu Hlučín, IČ: 471 51 242, se sídlem v Ludgeřovicích, Hlučínská 1275, zastoupenému JUDr. Pavlem Lasákem, advokátem se sídlem v Opavě, Masařská 3, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 17 C 201/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. září 2010, č. j. 56 Co 263/2010-189, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě (dále též jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 27. ledna 2010, č.j. 17 C 201/2006-136, v odvoláním napadených výrocích IV, V a VI, jimiž bylo určeno, že žalobce spravuje /označené/ nemovitosti v katastrálních územích M. a B. u H. (výrok IV), současně jím bylo žalovanému uloženo vyklidit označené nemovitosti do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok V) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok VI).

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že na základě schváleného privatizačního projektu byl majetek státu, s nímž dříve hospodařil Státní statek H., převeden do správy žalobce. Ten pak jako prodávající uzavřel dne 29. 8. 1996 s žalovaným (kupujícím) smlouvu o prodeji tohoto podniku (pod č. 1106/96), k němuž patřily i předmětné pozemky. Za kupujícího byla smlouva – uzavřená v písemné formě – podepsána toliko předsedou družstva. Shledávaje na straně žalobce naléhavý právní zájem na žádaném určení (§ 80 písm. c/ občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) odvolací soud dovodil, že smlouva o prodeji podniku je z důvodu porušení ustanovení § 243 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“) absolutně neplatná a nedošlo podle ní k převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem v majetku státu na žalovaného. K uplatnění práva – pokračoval odvolací soud – je věcně legitimován žalobce, do jehož správy nemovitosti patří. Vlastnické právo k nemovitostem se nepromlčuje (§ 100 odst. 2 obč. zák.) a žalovaný je nenabyl ani vydržením, neboť před podání určovací žaloby nemovitosti nedržel po zákonem stanovenou vydržecí dobu (§ 134 odst. 1 obč. zák.), nehledě k tomu, že se zřetelem ke všem okolnostem (jež se týkají i právní důvodů nabytí) nemohl být v dobré víře, že mu pozemky patří (§ 130 odst. 1 obč. zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Smlouvu o prodeji podniku žalovaný pokládá za platný právní úkon, jelikož byla uzavřena státem podle zvláštního zákona (zákon č. 92/1991 Sb.) a neřídí se proto obchodním zákoníkem. Jelikož předmětné pozemky byly složkou převáděného podniku, má žalovaný za to, že nelze žalovat o určení vlastnictví ani práva hospodaření (správy) k těmto pozemkům. Namítá, že žalobcem uplatněné právo na vrácení nemovitostí – jde-li o vztah z bezdůvodného obohacení – je promlčeno a že žalobce nemá na žádaném určení práva naléhavý právní zájem a k podání žaloby není věcně legitimován. Žalovaný rovněž tvrdí, že vlastnické právo k nemovitostem mohl nabýt vydržením, neboť žaloba mu byla soudem doručena

až po uplynutí desetileté vydržecí doby. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání proti rozsudku a usnesení ve věci samé upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Přitom může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).

K žalobcem označeným právním otázkám se Nejvyšší soud takřka bezezbytku vyslovil již v rozsudku ze dne 12. října 2011, sp. zn. 28 Cdo 1543/2010, vydaném ve věci těchže účastníků, jež měla stejný skutkový základ a od věci nyní posuzované lišila se toliko okruhem žalobcem označených nemovitostí. Nejvyšší soud proto zásadně odkazuje na odůvodnění tohoto již dříve vydaného rozhodnutí, neshledávaje důvody, pro které by se měl v nyní posuzované věci od dříve přijatých závěrů odchýlit.

K otázce naléhavého právního zájmu žalobce na žádaném určení práva (§ 80 písm. c/ o. s. ř.) se pak poznamenává, že ten je dán zpravidla vždy, má-li být soudní rozhodnutí určující právo zaznamenáno do katastru nemovitostí a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1274/2010). O takový případ jde i ve věci nyní posuzované, v níž žalobce nepostrádá ani věcnou legitimaci k uplatnění práva u soudu, jde-li o nemovitosti spadající do působnosti zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (srov. § 1 odst. 1 tohoto zákona), jež podle ustanovení § 17 odst. 1 téhož zákona spravuje Pozemkový fond ČR.

Mezi otázky řešené v již dříve skončených řízeních patří i otázka platnosti smlouvy o převodu majetku privatizovaného podniku do vlastnictví žalovaného (jíž shledává odvolací soud neplatnou). Taková smlouva – je-li převáděným majetkem podnik – řídí se totiž nejenom příslušnými ustanoveními zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, nýbrž (podpůrně) i ustanovením § 476 a násl. obch. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. 29 Odo 2571/2000, uveřejněný pod č. C 767 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 10; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1122/2010). Závěr odvolacího soudu, že při uzavírání smlouvy nebyl dodržen postup stanovený § 476 odst. 2 a § 243 odst. 3 obch. zák. (jež je pro posouzení smlouvy jako neplatné v dané věci určující) žalovaný v dovolání nijak nezpochybňuje.

Jelikož v dané věci je žaloba prostředkem ochrany vlastnického práva,

které se nepromlčuje (srov. § 100 odst. 2 věty druhé obč. zák.), nemůže se žalovaný úspěšně ubránit ani námitkou promlčení. K pochybnostem žalovaného o běhu vydržecí doby pak Nejvyšší soud odkazuje na závěry, k nimž dospěl již v rozsudku ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 296/98 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, č. 18, ročník 2001), podle něhož ke stavení běhu vydržecí doby dochází dnem zahájení řízení,

v němž se vlastník věci domáhá ochrany vlastnictví; okolnost, kdy byla žaloba doručena držiteli, není rozhodující. Ostatně, otázka běhu vydržecí doby zde poněkud ztrácí na svém významu, dochází-li v dané věci odvolací soud k závěru (a tento jeho závěr taktéž není dovoláním zpochybněn), že držbu žalovaného nelze kvalifikovat jako oprávněnou (§ 130 odst. 1 obč. zák.).

Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – který je v souladu s ustálenou /nerozpornou/ judikaturou Nejvyššího soudu, od níž není důvod odchýlit se ani v nyní posuzované věci – není rozhodnutím, jež má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.), a dovolání proti němu přípustné tudíž není.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly (§ 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. prosince 2011

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru