Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 5455/2016Rozsudek NS ze dne 13.09.2017

HeslaBezdůvodné obohacení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5455.2016.1
Dotčené předpisy

§ 451 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 5455/2016-236

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně V. Š., bytem P. 5, zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 159/56, proti žalovanému: hlavní město Praha, identifikační číslo osoby 00064581, se sídlem Magistrátu hlavního města Prahy v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, o zaplacení 221.060 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 127/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2016, č. j. 17 Co 36/2015-199, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 20. července 2016, č. j. 17 Co 36/2015-204, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2016, č. j. 17 Co 36/2015-199, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 20. července 2016, č. j. 17 Co 36/2015-204, se v dovoláním dotčené části výroku I., jíž byl potvrzen výrok I. prvostupňového rozsudku v rozsahu, v němž bylo žalovanému uloženo, aby žalobkyni zaplatil 221.060 Kč s 7,75 % úrokem z prodlení jdoucím z částky 47.370 Kč od 4. 4. 2012 do zaplacení a s 8,05 % úrokem z prodlení jdoucím z částky 173.690 Kč od 17. 10. 2013 do zaplacení, jakož i v závislých nákladových výrocích II. a III. ruší; současně se v uvedeném rozsahu v části výroku I. a v nákladovém výroku III. ruší i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. května 2014, č. j. 15 C 127/2011-109, a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem ve znění opravného usnesení odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. května 2014, č. j. 15 C 27/2011-109, v části výroku I., jíž bylo žalovanému uloženo, aby žalobkyni zaplatil 221.060 Kč se specifikovanými úroky z prodlení; jinak v uvedeném výroku odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že co do zbývající části uplatněného příslušenství žalobu zamítl (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Současně odvolací soud zavázal žalovaného, aby žalobkyni nahradil náklady prvostupňového řízení 77.446 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a náklady odvolacího řízení 30.976 Kč (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).

Soudy nižšího stupně uzavřely, že žalobkyně byla v době od 1. 2. 2011 do 31. 5. 2013 vlastnicí pozemkových parcel č. 2342/664, 2342/665, 2342/667, 2342/669, 2342/672 a 2342/674 v katastrálním území Stodůlky a obci Praha, přičemž uvedené pozemky, jež bezprostředně souvisí s pozemky, na nichž jsou umístěny stavby ve vlastnictví žalovaného, měly v žalobkyní uplatňovaném rozsahu charakter veřejného prostranství (sídlištní zeleně) a byly předmětem veřejného užívání (sloužily veřejnosti k relaxaci). Z uvedené skutečnosti dovodily, že se v daném období žalovaná obec v důsledku smluvně neupraveného veřejného užívání předmětných pozemků na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila plněním bez právního důvodu (§ 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen – „obč. zák.“, jímž se vzhledem k okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení řídí práva a povinnosti účastníků - srov. část pátou, hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), za něž je povinna poskytnout žalobkyni náhradu ve výši odpovídající obvyklému nájemnému za užívání obdobných pozemků (§ 458 odst. 1 obč. zák.). Žalobě proto v rozsudečným výrokem specifikovaném rozsahu vyhověly.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Brojil vůči té části výroku I., jíž byl potvrzen výrok rozsudku prvostupňového soudu, kterým byl zavázán zaplatit žalobkyni 221.060 Kč se specifikovanými úroky z prodlení. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřoval v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, zda ke vzniku bezdůvodného obohacení obce na úkor vlastníka pozemku, na němž se nachází veřejné prostranství, dochází i v případě, že vlastnické právo k takovému pozemku bylo získáno způsobem „obdobným nabytí podle restitučních předpisů“. Měl přitom za to, že by tato otázka měla být dovolacím soudem oproti jeho stávající rozhodovací praxi posouzena jinak. Dovolával se v tomto směru zejména nálezu Ústavního soudu ze dne 1. července 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a dále též nálezu ze dne 21. ledna 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, a usnesení ze dne 20. srpna 2015, sp. zn. III. ÚS 1208/15. Namítal přitom, že žalobkyně se zatížením předmětných pozemků právem veřejného užívání souhlasila, když se domáhala jejich vydání podle obecných právních předpisů. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4250/2014, 28 Cdo 4175/2013, 28 Cdo 3684/2013, 28 Cdo 2030/2013 či 28 Cdo 1127/2009, dovolatel rovněž vytýkal, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovodil-li, že k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku smluvně neupraveného veřejného užívání pozemků ve vlastnictví jiné osoby je pasivně věcně legitimována obec Praha, a nikoliv příslušná městská část. Namítal taktéž, že odvolací soud v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 329/2010 či 28 Cdo 1265/2011 nezapočetl vůči nároku žalobkyně nutné náklady, které na údržbu předmětných pozemků vynaložila Městská část Praha 13. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobu zamítl, eventuálně jej zrušil a věc vrátil v dovoláním napadeném rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ztotožnila se závěry odvolacího soudu. Uvedla, že pasivní věcná legitimace dovolatele již byla pravomocně vyřešena v předcházejícím soudním řízení týkajícím se veřejného užívání totožných pozemků pouze v jiném období. Odkázala v uvedené souvislosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1265/2011, a na usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 2728/13. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky (pasivní věcné legitimace účastníka ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku smluvně neupraveného veřejného užívání pozemků ve vlastnictví třetí osoby), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).

Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.

Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

Podle § 456 obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu.

Podle § 34 zák. č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), veřejným prostranstvím jsou všechna náměstí, ulice, tržnice, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tedy sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru.

Soudní praxe je sjednocena v závěru, že není-li v občanskoprávní rovině (např. smlouvou) upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnujícího byť i jen z části pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.), neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytováno bezplatně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, a ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 33 Odo 1253/2005 a sp. zn. 33 Odo 1064/2005).

Na uvedeném závěru přitom ničeho nemění ani dovolatelem zdůrazněný způsob nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům žalobkyní. Odkazuje-li dovolatel na nález Ústavního soudu ze dne 1. července 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14 (dostupný veřejnosti na nalus.usoud.cz), jeví se jeho námitky ve vztahu k posuzované věci naprosto nepřípadnými, a to již s ohledem na skutečnost, že žalobkyně pozemky nabyla nikoliv v rámci řízení dle restitučních předpisů, ale jako dědictví. Citovaný nález se nadto zabývá primárně překážkami pro vydávání pozemků v restituci podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě), tedy otázkami věcně nesouvisejícími s posuzovaným případem, a toliko v části odůvodnění označené jako obiter dictum se vyjadřuje k otázce bezdůvodného obohacení za užívání zastavěných pozemků, aniž by šlo o vyjádření nosných důvodů, oněž se opírá výrok tohoto nálezu (ke shora nastíněným závěrům dospěl ostatně i sám Ústavní soud, a to například v usnesení ze dne 26. ledna 2016, sp. zn. II. ÚS 505/15). Z výše uvedeného důvodu nelze tedy v souladu s ustáleným výkladem čl. 89 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, považovat závěry citovaného nálezu, jichž se dovolatel dovolává, za závazné pro rozhodovací praxi obecných soudů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, bod 55 a násl.). Shodně ostatně Nejvyšší soud uzavřel např. v usnesení ze dne 27. ledna 2016, sp. zn. 28 Cdo 3946/2015, či ze dne 5. dubna 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, nadto ve vztahu k týmž stranám řízení.

Citovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 581/14, tak nebyla revidována, ba ani popřena předchozí judikatura Ústavního soudu, k níž se Ústavní soud znovu přihlásil i po vydání zmíněného nálezu (srov. např. kasační nález ze dne 19. listopadu 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13, v němž se Ústavní soud znovu postavil na stanovisko, že za bezesmluvní užívání pozemků přísluší vlastníku náhrada ze strany obce a není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat z titulu bezdůvodného obohacení). I Ústavní soud pak opakovně uzavřel, že zmiňovanou pasáží odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14 (body 40 a 41) – tj. pouhým obiter dictem – nemohla být překonána ani dosavadní ustálená judikatura Nejvyššího soudu (citovaná shora) a nosné důvody několika nálezů Ústavního soudu (k tomu přiměřeně srovnej např. nález ze dne 26. dubna 2016, sp. zn. II. ÚS 2520/15, či usnesení ze dne 3. listopadu 2015, sp. zn. II. ÚS 2314/15, ze dne 8. prosince 2015, sp. zn. II. ÚS 3919/14, ze dne 20. srpna 2015, sp. zn. III. ÚS 1208/15, ze dne 3 listopadu 2015, sp. zn. II. ÚS 3033/14, ze dne 26. ledna 2016, sp. zn. II. ÚS 505/15, ze dne 5. dubna 2016, sp. zn. III. ÚS 861/16, či ze dne 8. srpna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3217/15).

Z výše uvedeného je tudíž zřejmé, že odvolací soud otázku vzniku bezdůvodného obohacení v důsledku obecného užívání veřejného prostranství nacházejícího se na pozemku náležejícím třetí osobě posoudil správně a v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se nijak odchylovat, přičemž nepochybil ani tím, že nepřikládal relevanci způsobu, jakým žalobkyně v projednávané věci nabyla vlastnické právo k posuzovaným pozemkům.

Namítá-li dále dovolatel k započtení náklady, které na nutnou údržbu dotčených pozemků v rozhodném období vynaložila Městská část Praha 13, předně pomíjí, že mezi základní předpoklady započtení ve smyslu ustanovení § 580 obč. zák. patří vzájemnost pohledávek (musí jít o dva závazky mezi týmiž subjekty, kdy věřitel jedné pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a naopak). Srov. k tomu z judikatury Nejvyššího soudu např. rozsudek ze dne 11. prosince 2013, sp. zn. 33 Cdo 1578/2013, usnesení ze dne 28. března 2012, sp. zn. 20 Cdo 1792/2011, rozsudek ze dne 15. června 2010, sp. zn. 21 Cdo 3433/2008, rozsudek ze dne 28. února 2012, sp. zn. 33 Cdo 1207/2010, rozsudek ze dne 29. června 2016, sp. zn. 23 Cdo 5453/2014, či rozsudek ze dne 27. června 2017, sp. zn. 28 Cdo 2091/2016. Z uvedeného důvodu dovolatel hlavní město Praha nemůže namítat k započtení pohledávku jiného subjektu (Městské části Praha 13) a nepřípadným se jeví též jeho odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, jenž s posuzovanou věcí ostatně ani věcně nesouvisí, když řeší otázku zhodnocení cizí nemovitosti v důsledku investic vynaložených na základě neplatné nájemní smlouvy. Míří-li pak uvedená dovolací námitka vůči určení výše vzniklého bezdůvodného obohacení (viz též argumentace usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2013, sp. zn. 28 Cdo 1265/2011), dlužno uvést, že odvolací soud na podkladě znaleckého posudku, jímž bylo provedeno dokazování, v souladu s ustanovením § 458 odst. 1 obč. zák. a se závěry ustálené judikatury dovolacího soudu určil bezdůvodné obohacení ve výši, jež odpovídá částce obvykle v daném místě a čase vynakládané na nájem srovnatelných nemovitostí s tím, že pokud je nájemné v posuzovaném období cenou regulovanou, je zapotřebí dbát příslušných cenových předpisů (srovnej mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009, a ze dne 12. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 1332/2012, nebo usnesení téhož soudu ze dne 3. srpna 2015, sp. zn. 28 Cdo 2830/2015).

Důvodnost ovšem nelze upřít námitkám, jimiž dovolatel brojí vůči posouzení své pasivní věcné legitimace ve sporu. V případě užívání cizí věci bez právního důvodu je totiž obohaceným subjektem ve smyslu ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. osoba, jíž realizací uživatelského oprávnění vzniká prospěch, aniž by se její majetkový stav zmenšil o prostředky obvykle vynakládané v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2008, sp. zn. 33 Odo 1081/2006). Jde-li o pozemky funkčně související s určitou stavbou, je pak obohacujícím se subjektem ve smyslu shora řečeného její vlastník (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013 či jeho usnesení ze dne 7. dubna 2015, sp. zn. 28 Cdo 4558/2014 a ze dne 26. ledna 2016, sp. zn. 28 Cdo 3348/2015). Jedná-li se však o veřejné prostranství, je pro stanovení subjektu, který se užíváním takového cizího pozemku obohacuje, stěžejní určení územně samosprávného celku, jehož obyvatelům jsou tímto bezprostředně saturovány jejich potřeby (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, či ze dne 1. dubna 2016, sp. zn. 28 Cdo 2491/2015). Současně pak nelze přehlédnout specifika samosprávného uspořádání hlavního města Prahy vyjádřená v zákoně č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, na něž Nejvyšší soud poukázal již ve svém rozsudku ze dne 2. prosince 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, ve kterém shledal, že péče o pozemky veřejné zeleně a umožnění jejich užívání je v podstatě plnění veřejné funkce městské části, jež takto dostává své zákonné povinnosti dbát potřeb svých občanů, což by jinak musela zajistit jiným způsobem (srovnej mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013, či ze dne 7. května 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013).

Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze skutkového zjištění, že předmětné pozemky, jež bezprostředně souvisí s pozemky, na nichž jsou umístěny stavby ve vlastnictví žalovaného, mají charakter veřejného prostranství (sídlištní zeleně) a byly v rozhodném období předmětem veřejného užívání (sloužily veřejnosti k relaxaci), dovodil pasivní věcnou legitimaci na straně žalovaného hlavního města Praha, jsou jeho závěry přinejmenším předčasné.

Měla-li by totiž pasivní věcnou legitimaci hlavního města Prahy zakládat funkční souvislost pozemků se stavbami v jeho vlastnictví, musely by dle skutkových závěrů soudů tyto pozemky tvořit s objekty výstavby ve vlastnictví žalovaného jeden funkční celek, tj. muselo by jít o přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení a které jsou se zřetelem k celkové funkční provázanosti s ostatními pozemky a stavbami součástí vzájemně propojeného souboru nemovitostí (areálu). K tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. července 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014. V opačném případě by subjektem pasivně věcně legitimovaným k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého obecním užíváním nezastavěných pozemků představujících veřejné prostranství byla ve smyslu výše citované judikatury příslušná městská část, jež tyto pozemky dle tvrzení dovolatele též obhospodařuje. Na vyslovených závěrech přitom nemůže ničeho změnit okolnost, že stran užívání totožných pozemků v předcházejícím období bylo pravomocnými rozsudky soudů nižšího stupně osobou pasivně věcně legitimovanou k vydání bezdůvodného obohacení prohlášeno hlavní město Praha (přičemž dovolání směřující vůči rozhodnutí odvolacího soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2013, sp. zn. 28 Cdo 1265/2011, odmítnuto), neboť výrok pravomocného rozsudku vydaného v jiné věci (odlišnost věci zakládá jiné rozhodné období) není pro účastníky řízení ani pro soud závazný (§ 159a o. s. ř.); dovolací soud se ostatně, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody, v citovaném usnesení k otázce pasivní věcné legitimace dovolatele nijak nevyjadřuje. Uvedenou otázku naopak ve vztahu mezi týmiž stranami řízení, a to i ve vztahu k obdobnému pozemku, jenž je rovněž veřejným prostranstvím, řeší kasační usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. dubna 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016.

V situaci, kdy nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu, proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud v dotčeném rozsahu zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věty druhé, o. s. ř.). Podle ustanovení § 243a odst. 1, věty první, o. s. ř. rozhodl o dovolání bez jednání.

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 9. 2017

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru