Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 540/2020Usnesení NS ze dne 31.03.2020

HeslaBezdůvodné obohacení
Znalecký posudek
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.540.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 1501/20


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 540/2020-240

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce M. J., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Chráskou, advokátem se sídlem v Praze 5, Ohradské náměstí 1621/5, proti žalované BRUDRA s. r. o., se sídlem v Praze 4, Jemnická 312/17, IČO 48110841, zastoupené Mgr. Markétou Protivovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Vašatova 1499, o zaplacení částky 146.305 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 96/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2019, č. j. 16 Co 215/2019-211, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.920 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Markéty Protivové, advokátky se sídlem v Kladně, Vašatova 1499.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze k odvolání žalobce výrokem I. rozsudku ze dne 15. 10. 2019, č. j. 16 Co 215/2019-211, potvrdil v zamítavém výroku II. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 3. 2019, č. j. 38 C 96/2017-174 [jímž žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 8.875 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), a co do další částky 137.430 Kč s úrokem z prodlení byla žaloba zamítnuta (výrok II.)], výrokem II. jej změnil ve výroku III. tak, že žalovaná je povinna žalobci zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 22.562 Kč k rukám jeho zástupce, a výrokem III. rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 16.146 Kč k rukám její právní zástupkyně.

Rozhodnutí odvolacího soudu je shodně se soudem prvního stupně založeno na závěru, že žalované vzniklo v období od 16. 7. 2014 do 30. 6. 2017 (dále jen „rozhodné období“) bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) tím, že bezesmluvně užívala pozemek ve vlastnictví žalobce parc. č. XY v k. ú. XY o výměře 48 m2 (ostatní plocha), který nabyl kupní smlouvou ze dne 14. 7. 2011 od fyzických osob, situovaný v ochranném pásmu vodního zdroje 2. stupně v ploše označené jako „izolační zeleň“ regulované platným územním plánem (dále též jen „pozemek“), na němž se nacházejí větrací otvory a vstup do betonové šachty, která vede v hloubce 3 metrů a slouží k odkalení horkovodu vedoucího z Teplárny XY do skleníkového areálu SAR BRUDRA, aniž za to žalovaná, jež je vlastnicí této podzemní stavby a jejímž předmětem podnikání je mj. výroba a rozvod tepelné energie (žalovaná je držitelem licence pro rozvod tepelné energie), žalobci cokoli zaplatila. Rozhodnutí o umístění stavby a stavební povolení pro přípojku horkovodu pro Skleníkový areál v XY na pozemcích včetně předmětného pozemku v k. ú. XY bylo stavebním úřadem vydáno na žádost žalované dne 24. 3. 2005 s tím, že žadatel prokázal „jiné právo“ k pozemkům dotčeným povolovanou stavbou, neboť tehdejší vlastnice předmětného pozemku společnost XY v likvidaci souhlasila s vydáním územního rozhodnutí a stavebního povolení pro stavební práce na předmětném pozemku dle předložené dokumentace; uvedená stavba horkovodu pak byla kolaudována dne 21. 9. 2015. Za situace, kdy žalobce v řízení předložil znalecký posudek znalkyně Ing. Ivany Markovské, jímž obvyklé nájemné bylo stanoveno ve výši žalované částky, o jehož závěrech však měl soud prvního stupně pochybnosti (neboť znalkyně pozemek hodnotila jako hodící se pro umístění reklamního billboardu, čemuž dle jejího výslechu nebrání charakter pozemku jako zóny izolační zeleně ani stavební uzávěra, a porovnávala jej s pronajatými pozemky, na nichž jsou umístěny billboardy, ač k tomuto účelu pozemek neslouží a takové využití by bylo v rozporu se stanoviskem stavebního úřadu ze dne 3. 1. 2018), a žalovaná znalecký posudek znalce Ing. Václava Pátka neobsahující doložku znalce dle § 127a o. s. ř., vyžádal soud znalecký posudek znalce Ing. Jana Melše z oboru ekonomika (ceny a odhady nemovitostí), jemuž uložil stanovit, jaká byla v rozhodném období výše obvyklého nájemného předmětného pozemku pronajatého za účelem umístění přípojky horkovodu, a aby v posudku vysvětlil, zda a jakým způsobem je výše obvyklého nájemného ovlivněna tím, že pozemek je v ochranném pásmu vodního zdroje 2. stupně a v územním plánu je veden jako izolační zeleň, a pokud dospěje k odlišnému závěru o výši obvyklého nájemného oproti znaleckému posudku Ing. Markovské, aby stručně vysvětlil, proč tomu tak je. Tímto znaleckým posudkem byla výše obvyklého nájemného v rozhodném období za užívání pozemku vyčíslena částkou 250 Kč měsíčně, tj. za 35,5 měsíců celkem částkou 8.875 Kč, a to nikoliv porovnávací metodou, neboť znalec nezjistil dostatečný vzorek obdobných pozemků nabízených k prodeji či k pronájmu, nýbrž tak, že znalec při určení výše obvyklého nájemného nejprve stanovil obvyklou cenu pozemku dle § 4 vyhl. č. 441/2013 Sb. pro jednotlivé části rozhodného období částkou 60.000 Kč, přičemž zohlednil, že jeho charakteristiku podstatně ovlivňuje jeho určení jako izolační zeleně, platná stavební uzávěra a minimální výměra pozemku, takto zjištěnou cenu převedl na cenu za m2, jež se pohybovala v rozmezí od 1.170 Kč do 1.400 Kč za m2, přihlédl též k ceně dle cenové mapy pro pozemky bezprostředně sousedící se zónou izolační zeleně, v níž se nachází předmětný pozemek (která dle cenové mapy činí 1.080 Kč za m2 a 2.380 Kč za m2), a následně stanovil výši ročního užitku z pozemku sazbou simulovaného ročního nájemného ve výši 5% z ceny pozemku. Z výslechu znalce pak soud vzal za prokázané, že srovnatelné charakteristiky s pozemkem nemají pozemky, jichž se týkaly nájemní smlouvy, z nichž při vypracování posudku vycházela znalkyně Ing. Markovská, ani nájemní smlouvy, jež mu před vypracováním posudku předal žalobce, proto znalec při zpracování posudku k těmto nájemním smlouvám nepřihlížel. Ve všech případech těchto nájemních smluv se totiž jednalo o pozemky, na nichž byla realizována stavba (reklamní zařízení), jež však na pozemku na základě územního plánu i vyjádření stavebního úřadu nemůže být postavena. K námitce žalobce, že některé z těchto pronajatých pozemků se rovněž nacházejí v zóně izolační zeleně, znalec vysvětlil, že i v těchto případech bylo k realizaci stavby nutné kladné vyjádření stavebního úřadu a že pozemky již jsou zastavěné, na rozdíl od předmětného pozemku, ohledně nějž je vyjádření stavebního úřadu k případné reklamní stavbě záporné, že stavbě reklamního zařízení na pozemku brání zóna izolační zeleně a stavební uzávěra, jakož i to, že jde o pozemek v nezastavitelném území, a že umístění vstupní šachty teplovodu na pozemku jeho charakter nemění. Soud shledal, že znalecký posudek znalce Ing. Melše, doplněný jeho výslechem, je přesvědčivě a dostatečně odůvodněn, že znalec vysvětlil, proč nebylo možno použít porovnávací metodu, v čem spočívá výjimečná charakteristika pozemku, i proč pozemky, na něž poukazoval žalobce, případně, s nimiž porovnávala předmětný pozemek ve svém posudku Ing. Markovská, nejsou s předmětným pozemkem srovnatelné; proto z jeho závěrů při svém rozhodnutí o výši bezdůvodného obohacení vzniklého žalované vycházel. Závěry tohoto posudku nevzbuzují ani dle odvolacího soudu žádné pochybnosti, jsou zcela srozumitelně vysvětleny a znalec se rovněž hodnověrně a podrobně vypořádal i se všemi námitkami žalobce, kterými zpochybnil jeho správnost. Odůvodnění posudku odpovídá pravidlům logického myšlení, přičemž metoda použitá znalcem je souladná s judikaturou Nejvyššího soudu (např. s jeho rozhodnutím sp. zn. 28 Cdo 4337/2018). Z hlediska určení výše bezdůvodného obohacení vzniklého žalované přitom není rozhodující, zda na pozemku je či není stavební uzávěra, nebo zda by bylo či nebylo možné na něm vybudovat reklamní zařízení, jak tvrdil žalobce, nýbrž to, k jakému účelu jej žalovaná v rozhodném období užívala, tj. v daném případě k vedení parovodu a větracích otvorů (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 845/99, sp. zn. 28 Cdo 2020/2013, sp. zn. 28 Cdo 987/2017 a sp. zn. 28 Cdo 4337/2018). Ani skutečnost, že znalec jím užitou metodu neoznačil výslovně jako „metodu simulovaného nájemného“ není důvodem, proč by z jeho znaleckého posudku nemohl soud vycházet. O výši bezdůvodného obohacení vzniklého žalované v rozhodném období určené znaleckým posudkem znalce Ing. Melše proto ani odvolací soud neměl pochybnosti.

Proti výrokům I. a III. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. dovozuje z toho, že odvolací soud se jím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (konkrétně sp. zn. II. ÚS 2622/16 a sp. zn. IV. ÚS 4905/12). Namítá, že vyšly-li soudy obou stupňů při určení výše bezdůvodného obohacení ze znaleckého posudku znalce Ing. Melše, který při stanovení ceny obvyklé použil cenu zjištěnou podle oceňovací vyhlášky č. 441/2013 Sb., tedy nevycházel z ceny obvyklé, která odpovídá výši obvyklého nájemného, je takový postup v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5698/2016, i s nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. I ÚS 157/04, a jejich rozhodnutí proto spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Soudy dále pochybily i v tom, že přezkoumávaly věcnou správnost znaleckého posudku Ing. Markovské, namísto toho, aby si od ní „věci nechaly vysvětlit, nebo aby její posudek nechaly doplnit“, což je taktéž v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 5698/2016. Odvolací soud se navíc dopustil zjevné nepravdy, pakliže v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „Ing. Markovská stanovila cenu nájmu na základě nájemních smluv uzavřených za účelem umístění reklamních zařízení“, ačkoliv většina z těchto smluv neměla „s reklamním zařízením nic společného“. Logický smysl pak nedává ani názor odvolacího soudu, že z hlediska výše bezdůvodného obohacení není rozhodující, zda na pozemku je či není stavební uzávěra, ačkoliv znalec považoval tuto skutečnost za důležitou. Kromě toho znalec Ing. Melš ocenil předmětný pozemek chybně jako veřejné prostranství - izolační zeleň a nikoliv podle jeho skutečného využití jako stavební parcelu (zastavěná plocha a nádvoří), když na něm stojí zkolaudovaná stavba žalované. Dále dovolatel poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4592/2016 (týkající se postupu odvolacího soudu v případě nepřezkoumatelného rozhodnutí soudu prvního stupně) a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1155/16, v němž vysvětlil, že „pokud obecný soud své rozhodnutí odůvodní nesrozumitelným a nedostatečným způsobem, zasáhne do základního práva stěžovatele garantovaného čl. 36 odst. 1 listiny“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu „změnil tak, že vyhoví žalobci, nebo aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení“.

Žalovaná se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry rozsudku odvolacího soudu a navrhla, aby bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání (jež podle jeho obsahu směřuje proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu o věci samé, jímž v zamítavém výroku II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně) projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolací soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení (kdy napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v § 238 o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).

Podle § 2999 odst. 1 věty první o. z., není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny.

Plněním bez právního důvodu je i užívání cizí věci (v daném případě pozemku) bez platné smlouvy (např. smlouvy o nájmu) či jiného titulu opravňujícího věc užívat. Protože takový uživatel není schopen spotřebované plnění v podobě užívání cizí věci vrátit, je povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (§ 2999 odst. 1 o. z.). Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobného předmětu nájmu a kterou by nájemce byl za obvyklých okolností povinen platit podle nájemní smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod číslem 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013, a ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 138/2018). Jestliže je v daných poměrech výše obvyklého nájemného závislá i na účelu a způsobu užívání, musí soud přihlédnout k tomu, jak ten, kdo se tímto způsobem obohatil, věc skutečně užíval a jaké nájemné by za takové užívání věci byl nucen za normálních okolností platit. Výše plnění za užívání cizí věci (pozemku) bez právního důvodu se proto odvozuje od prospěchu, jenž získal obohacený, který je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal (§ 2999 o. z.). Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl vlastník věci (ochuzený) teoreticky dosáhnout, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4874/2014).

Zjištění výše obvyklého nájemného v daném místě a čase není otázkou právní, nýbrž otázkou skutkových zjištění (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009, či usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09).

Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je znalecký posudek jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018). Má-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a proč nevychází ze závěrů druhého znaleckého posudku; pro tuto úvahu je třeba vyslechnout oba znalce (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. 33 Odo 325/2001). K jakému znaleckému posudku se soud v nalézacím řízení přikloní a ze kterého vyjde, je tedy otázkou hodnocení důkazů (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2123/2015).

Soudy nižších stupňů se výše uvedeným judikaturním zásadám nikterak nezpronevěřily. V odůvodněních rozsudků vysvětlily, z jakého důvodu při určení výše bezdůvodného obohacení vzniklého žalované v rozhodném období vyšly ze znaleckého posudku znalce Ing. Melše. Zcela logickými a přesvědčivými přitom shledaly závěry tohoto znaleckého posudku, dle nichž v situaci, kdy nebyl k dispozici dostatek srovnatelných pronajímaných pozemků, který má charakter izolační zeleně, je minimální výměry a je dotčen platnou stavební uzávěrou, jest namístě použití metody zvolené znalcem. Vypořádaly se současně i s tím, z jakého důvodu nevycházely ze žalobcem předloženého znaleckého posudku znalkyně Ing. Markovské, která v něm mimo jiné uvedla, že „pro posouzení byly nalezeny co nejvíce srovnatelné pozemky k pronájmu, kde je možné billboard umístit, nebo pozemky, kde již billboard stojí“, ačkoliv k tomuto účelu pozemek v rozhodném období žalované nesloužil a takové využití by bylo v rozporu se stanoviskem stavebního úřadu ze dne 3. 1. 2018, k němuž se ovšem znalkyně při výslechu před soudem prvního stupně nedokázala vyjádřit. Soudy přitom nikterak nepřezkoumávaly věcnou správnost odborných závěrů obou znaleckých posudků, nýbrž v souladu s výše uvedenými principy hodnotily jejich přesvědčivost a logičnost, jakož i jejich přiléhavost ostatním v průběhu řízení zjištěným skutkovým okolnostem. Zbývá dodat, že pokud reálně nebylo možné v daném případě zajistit dostatečný vzorek obdobných pozemků, zůstává právě na znalci, aby se s uvedenou situací po odborné stránce vypořádal, resp. je na soudu, aby zmíněné faktory zohlednil ve svých úvahách (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012, a usnesení téhož soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019, či ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012).

Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolatel v dovolání zpochybnil jen postup odvolacího soudu (resp. soudů obou stupňů) při hodnocení důkazů a z toho vyplývající skutková zjištění (stran určení hladiny obvyklého nájemného za užívání pozemku v daném místě a čase), na nichž pak založil svůj závěr o výši náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalované užíváním tohoto pozemku. Samotné hodnocení důkazů, včetně důkazů znaleckými posudky, přitom se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v § 132 o. s. ř. nelze zpochybnit uplatněním dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 o. s. ř. [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145, rozsudek téhož soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 9/2013, či ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4541/2018 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. III. ÚS 1796/19), anebo z judikatury Ústavního soudu např. jeho nález ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96].

Zda v posuzované věci zvolil znalec Ing. Melš ve znaleckém posudku správnou metodu výpočtu obvyklého nájemného za užívání pozemku žalovanou ve vlastnictví žalobce v daném místě a čase, je otázkou skutkovou (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4754/2014, a ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1315/2015), jejíž řešení přezkumu v dovolacím řízení nepodléhá.

K námitce dovolatele, že „znalec Ing. Melš ocenil předmětný pozemek chybně jako veřejné prostranství - izolační zeleň a nikoliv podle jeho skutečného využití jako stavební parcelu (zastavěná plocha a nádvoří), když na něm stojí zkolaudovaná stavba žalované“, je možno poukázat na to, že znalec při svém výslechu před soudem prvního stupně při jednání dne 29. 3. 2019 zcela jednoznačně vysvětlil, že charakteristika předmětného pozemku se nemění tím, že se na něm nachází podzemní stavba, že skutečnost, že „je tam kryt šachty, neznamená, že pozemek se stává pozemkem stavebním“ a že se „prodávají třeba pozemky, pod kterými jede metro, a taky se to na jejich ceně a charakteristice neprojevuje“.

Závěry soudů obou stupňů o výši vzniklého bezdůvodného obohacení na straně žalované v rozhodném období, vycházející ze závěrů znaleckého posudku znalce Ing. Melše a z jeho výpovědi před soudem, jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, neboť rozhodující je to, že finanční náhrada musí vycházet z finančního prospěchu, který obohacenému užíváním cizí věci vznikl, tedy musí odpovídat částkám vynakládaným obvykle za užívání předmětu nájmu k účelu, k jakému byl pozemek v rozhodném období žalovanou skutečně užíván, a nikoliv to, zda se „pozemek hodí pro umístění reklamního billboardu“.

Poukaz dovolatele na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5698/2016, je zcela nepřiléhavý, neboť v něm byla řešena otázka, o co se ve smyslu § 544 odst. 1 obchodního zákoníku obohatil objednatel zhotovováním díla. Stejně tak je tomu i ohledně dále dovolatelem poukazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. I. ÚS 157/04, vydaného v exekuční věci, v níž nepovažoval za správný závěr odvolacího soudu, že pro účely dražby a určení výsledné ceny nemovitostí je třeba vycházet z tzv. ceny vyhláškové (administrativní).

Vytýká-li snad dovolatel odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, jde o námitku, že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jíž se však dovolací soud nemohl zabývat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2248/2016, ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1526/2018 a ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2611/2017). K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Mimo to je třeba podotknout, že tvrzenou nepřezkoumatelností rozhodnutí odvolacího soudu evidentně netrpí (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. 3. 2020

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru