Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 540/2001Rozsudek NS ze dne 26.07.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.540.2001.1

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 540/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání a) F. D., b) E. D., zastoupených advokátem a o dovolání 1) Ing. F. M., 2) Ing. V. M., zastoupených advokátem, podaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 6. prosince 2000, sp.zn. 11 Co 250/2000 (v právní věci žalobců a) F. D., b) E. D., zastoupených advokátem proti žalovaným 1) Ing. F. M., 2) Ing. V. M., zastoupených advokátem, o uzavření dohody o vydání nemovitosti vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp.zn. 12 C 135/99), takto:

II. Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. prosince 2000, sp.zn. 11 Co 250/2000 ve výroku pod I., kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 21.12.1999, sp.zn. 12 C 135/99, jímž byl zamítnut návrh na uložení povinnosti odpůrcům (žalovaným) 1) Ing. F. M. a 2) Ing. V. M. uzavřít s navrhovateli (žalobci) dohodu o vydání ideální poloviny nemovitostí zapsaných na LV č. 1560 pro obec O., k.ú. K. a tyto nemovitosti vydat do 30 dnů od právní moci rozsudku.

Věc se vrací v tomto rozsahu Krajského soudu v Ostravě na další řízení a rozhodnutí.

III. Dovolání, jímž byl napaden rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. prosince 2000, sp.zn. 1 Co 250/2000, se ve výroku pod II. rozsudku, zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá v té části řízení, pokud bylo zamítnuto dovolání jímž byl napaden rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. prosince 2000, sp. zn. 11 Co 250/2000, ve výroku II. tohoto rozhodnutí právo na náhradu nákladů řízení o dovolání..

Odůvodnění:

Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 21. prosince 1999, čj. 12 C 135/99 – 195 zamítl návrh, aby žalovaní byli zavázáni uzavřít se žalobci dohodu o vydání věci specifikované ve výroku tohoto rozsudku. Žalobci byli zároveň uznáni povinnými zaplatit protistraně náklady řízení v částce 3.200,- Kč na účet JUDr. V. V. a České republice náklady řízení státem zálohované v částce 9.650,- Kč vše do tří dnů od právní moci rozsudku, společně a nerozdílně.

Soud I. stupně neshledal žalovanou 2) v rozsahu ideální 1/2 pasivně legitimovanou, a to z důvodu neplatnosti darovací smlouvy ze dne 9. 3. 1992. Kromě toho soud konstatoval nenaplnění podmínky dané ustanovením § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť při převodu věci ze státu na původní nabyvatele nebyl zjištěn rozpor s tehdejšími předpisy.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudek soudu I. stupně v části výroku, kterou byl zamítnut návrh na uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobci dohodu o vydání ideální poloviny předmětu sporu potvrdil. V další napadené části byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že žalovaní byli uznáni povinnými uzavřít se žalobci dohodu o vydání další ideální poloviny nemovitostí. Právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou instancí nebylo přiznáno žádnému z účastníků; k uhrazení nákladů vůči státu byly - podle výsledků řízení - obě strany sporu zavázány z jedné poloviny. Proti potvrzujícímu výroku ohledně ideální jedné poloviny věci bylo připuštěno dovolání.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu o tom, že žalovaní jsou osobami povinnými toliko ve vztahu k ideální polovině předmětných nemovitostí získané směnnou smlouvou ze dne 1. 11. 1989 uzavřenou s Ing. L. H. do bezpodílového spoluvlastnictví (nyní společného jmění manželů), nikoli již k druhé ideální polovině nemovitostí, ohledně níž je vedena v katastru nemovitostí jako vlastnice žalovaná 2) na základě darovací smlouvy uzavřené se svými rodiči A. a M. H. Tato smlouva totiž byla uzavřena dne 9. 3. 1992, tedy po datu 1. 4. 1991, kdy nabyl účinnosti zákon č. 87/1991 Sb., který převody věcí až do jejich vydání oprávněné osobě sankcionuje – až na určité výjimky – neplatností. Jedná se o neplatnost absolutní, vyplývající přímo ze zákona, k níž soud musí přihlédnout i z úřední povinnosti. Na neplatnosti této darovací smlouvy nic nemění ani ta okolnost, že žalobci se osobami oprávněnými stali až poté, co s účinností od 1. 11. 1994 byla nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. zrušena podmínka trvalého pobytu na území ČR. Podle ustanovení § 4 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. jsou osobami povinnými stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti zákona věc drží. Podmínku držení věci ke dni účinnosti zákona je nutno vztáhnout i na fyzické osoby uvedené v odstavci druhém a účinností zákona je míněna účinnost zákona č. 87/1991 Sb., neboť ustanovení § 4 odst. 1 bylo ve stejném znění obsaženo již v původním textu zákona a nedoznalo změn ani publikací ústavního nálezu č. 164/1994 Sb. Pokud se v odstavci druhém uvádí důsledky převodu věci na osobu blízkou, je tím nutno rozumět převody učiněné před účinností zák. č. 87/1991 Sb., neboť pro další převody provedené po jeho účinnosti platí sankce uvedená v § 9 odst. 1 citovaného zákona. Vzhledem k výše uvedenému bylo zamítavé rozhodnutí prvostupňového soudu ohledně ideální poloviny vydávaných nemovitostí potvrzeno.

Naopak rozdílné stanovisko zaujal krajský soud při posouzení žalovaných jako povinných osob z hlediska naplnění další podmínky uvedené v § 4 odst. 2 zákona, tedy posouzení, zda Ing. L. H. (osoba blízká odpůrcům jako jejich bratr a švagr) získal předmětné nemovitosti od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění, kde okresní soud naplnění těchto podmínek nevzal za prokázáno.

Za rozhodující považoval v této souvislosti odvolací soud postup státních orgánů, které v rozporu s tehdy platnými předpisy neučinily dosavadním uživatelům (manželům P. – rodičům žalobkyně b) nabídku k odkoupení předmětu sporu. Příslušné podzákonné normy sice formu ani obsah nabídky nijak podrobněji neupravovaly, ale na základě obecných ustanovení občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991 o právních úkonech a zejména o smlouvách lze mít za to, že nabídka musela být adresována dosavadním uživatelům a musela obsahovat přinejmenším ty údaje, které jsou podstatnými náležitostmi kupní smlouvy, tedy označení předmětu koupě a jeho ceny. Za dosavadní uživatele je pak možno považovat osoby, které skutečně daný objekt užívaly a nečinily tak protiprávně. Manželé P. předmětné nemovitosti užívali nejenom jako příbuzní žalobců na základě jejich souhlasu, ale i na základě smluvně založeného doživotního užívacího práva. Tento závazek sice na stát po propadnutí majetku žalobců nepřešel, dohodou ze dne 6. 5. 1988 jim však bylo založeno právo užívat byt v tomto domě na dobu neurčitou. Proto situaci, kdy nebylo prokázáno, že by příslušný státní orgán nabídl sporné nemovitosti ke koupi dosavadním uživatelům manželům P., ale uzavřel kupní smlouvu s manžely A. a M. H. a Ing. L. H., posoudil odvolací soud jako protiprávní zvýhodnění uvedených nabyvatelů a žalovaných jako osob jim blízkých, na které byly tyto nemovitosti následně převedeny. Veden těmito úvahami změnil odvolací soud ve vztahu ke druhé ideální polovině napadený rozsudek tak, že žalovaným – které uznal za osoby povinné dle ust. § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. – uložil povinnost dle § 5 odst. 3 citovaného zákona.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě strany sporu. Žalobci ve svém podání, jehož přípustnost byla dána rozhodnutím odvolacího soudu , vytýkají napadenému rozhodnutí nesprávné právní posouzení věci. Dovolání je zaměřeno do bodu I. rozsudečného výroku, jímž byl částečně potvrzen zamítavý rozsudek okresního soudu. Dovolatelé napadají právní posouzení postavení žalované 2) a jejich rodičů se zřetelem na darovací smlouvu ze dne 9. 3. 1992 ve smyslu § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích, to vše s ohledem na nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. Podle žalobců nemůže být vůči této smlouvě namítána neplatnost na základě ustanovení § 9 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., protože v době jejího uzavření – před účinností citovaného ústavního nálezu – nemohlo být na rodiče žalované 2) pohlíženo jako na osoby povinné vzhledem k tomu, že sami žalobci získali právní postavení osob oprávněných až k 1. 11. 1994. Restituční zákony přitom pojmu „oprávněná osoba„ a „povinná osoba„ užívají ve vzájemné souvztažnosti, kdy jeden právní pojem podmiňuje druhý. Při opačné interpretaci by restituční zákony ztratily smysl, protože by povinným osobám ukládaly povinnosti ve vztahu k objektivně neexistujícím subjektům.

Žalovaní naproti tomu své dovolání zaměřili do bodu II. napadeného rozsudku, kterou byl v části změněn rozsudek okresního soudu. Žalovaní nesouhlasí s výkladem pojmu „dosavadní uživatel„ jak jej interpretoval odvolací soud. Podle dovolatelů okamžikem přechodu na stát užívali manželé P. nemovitosti bez právního důvodu. Jmenovaní nebyli uživateli ani jednoho bytu v daném rodinném domě, protože daný byt jim nebyl přidělen a tudíž ani nemohlo platně dojít k uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu. Z toho vyplývá neplatnost dohody o užívání bytu ze dne 6. 5. 1988. Podle žalovaných dále nelze akceptovat názor krajského soudu, že přednostní nabídková povinnost svědčí i faktickým uživatelům nemovitostí, kterým nesvědčí konkrétní právní titul, což by znamenalo nepřípustný rozšiřující výklad právních norem v rozporu se základními principy zákonnosti a právního státu vůbec. Dovolatelé jsou dále toho názoru, že pokud žalobci v dané věci namítají, že státní orgány postupovaly při prodeji nemovitosti v rozporu s předpisy, musí toto své tvrzení také doložit, neboť důkazní břemeno v tomto směru leží na nich. Na závěr žalovaní uvádějí, že podle nich je rozsudek odvolacího soudu nevykonatelný, neboť si nedovedou představit rozdělení ideálních polovin nemovitostí, které podle jejich názoru ani nelze provést.

Dovolací soud zjistil, že dovolání žalobců bylo podáno včas a osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. l o.s.ř., § 24l odst. l o.s.ř.), je přípustné (§ 239 odst. l o.s.ř.) - vzhledem k tomu, že otázka tzv. blokačního ustanovení § 9 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. v předmětných souvislostech ještě judikaturou nebyla řešena - a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod (§ 24l odst. 3, písm. d) o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§ 242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle § 237 odst. l o.s.ř.

Dovolací soud dále zjistil, že dovolání žalovaných bylo podáno rovněž včas a osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. l o.s.ř., § 24l odst. l o.s.ř.), je přípustné (§ 238 odst. l o.s.ř.) a opírá se o zákonem stanovené dovolací důvody (§ 24l odst. 3, písm. c),d) o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§ 242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle § 237 odst. l o.s.ř.

Protože dovolání byla podána proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb., dovolací soud věc projednal a rozhodl na základě bodu 17 přechodných ustanovení k zákonu č. 30/2000 Sb. podle dosavadních předpisů.

Po projednání věci Nejvyšší soud ČR dospěl k přesvědčení, že dovolání žalobců je důvodné, zatímco dovolání žalovaných důvodnost přiznat nelze.

V části napadené dovoláním žalobců jde o posouzení pasivní legitimace žalované Ing. V. M. jakožto osoby povinné v části ideální poloviny předmětných nemovitostí, která byla na dotyčnou převedena ze strany jejich rodičů darovací smlouvou ze dne 9. 3. 1992. Dovolací soud při svém rozhodování o této otázce nemohl opomenout záměr zákonodárce, který nalezl vyjádření i ve znění ustanovení § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Účelem zákona, který základ pasivní legitimace vložil do držby věci v úmyslu neztěžovat pozici restituentů šetřením a opatřováním podkladů ohledně mnohdy spletitých vlastnických vztahů předmětu restituce, bylo mimo jiné postihnout i ty případy, kdy původní nabyvatelé - mnohdy u vědomí způsobu, jakým byla věc získána – převedli preventivně získaný majetek na osoby jim blízké. Tato legislativní východiska formovala i vymezení okruhu povinných osob, který kromě fyzických osob, jež nabyly – za dále uvedených okolností - věc od státu, zahrnuje dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena. Toto ustanovení není časově vázáno k jakémukoliv časovému bodu, nelze tedy vycházet z toho, že by dopadalo pouze na převody učiněné před účinností zákona č. 87/1991 Sb. Pokud tedy fyzická osoba definovaná v ustanovení § 4 odst. 2 převede věc nárokovanou k vydání na základě restituce na osobu sobě blízkou, není právní pozice osoby oprávněné oslabena, neboť osoba blízká, na kterou byla věc převedena, má rovněž postavení osoby povinné, stejně jako původní nabyvatel.

Při projednávání dovolání podaného ze strany žalovaných měl dovolací soud také na zřeteli širší souvislosti aplikace restitučních předpisů. Zákon o mimosoudních rehabilitacích č. 87/1991 Sb. se vztahuje na zmírnění následků některých křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům v rozmezí let 1948 – 1989. Splnění cíle a účelu zákona vyžaduje, aby všechny orgány veřejné moci vycházely z této speciální úpravy při posuzování nároků oprávněných osob. Pokud jde o posouzení právní situace, za které rodiče žalobkyně sporné nemovitosti po emigraci žalobců užívali, byl si dovolací soud vědom toho, že v době rozhodné pro vznik skutkových podkladů nezbytných k posouzení věci, nelze připisovat určité přijaté právní formě větší význam než prokazatelně existujícím vztahům faktickým. V daném případě, kdy bylo zřejmé, že rodiče žalobkyně byli uživateli předmětu sporu, což dokládá i dohoda o užívání bytu ze dne 6. 5. 1988, která s nimi byla uzavřena ze strany MěNV v O., nebylo je možné obejít jako potencionální kupce nemovitostí a je třeba v tom spatřovat porušení právního předpisu. Otázka, zda se tak stalo až po uskutečněné nabídce, je z hlediska důkazního spjata s postavením právních předchůdců žalovaných; nelze totiž od žalobců spravedlivě požadovat, aby dokazovali negativní skutečnost – tedy, že jim nemovitosti nebyly nabídnuty k odkupu. Proto je rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo žalobě vyhověno ohledně ideální poloviny sporných nemovitostí nutné považovat za správné (§ 243b odst. l o.s.ř.); nezbylo proto, než podle citovaného ustanovení dovolání žalovaných zamítnout.

Na tomto základě nemohlo být vyhověno dovolání žalovaných, zatímco dovolání žalobců důvodnost přiznána byla. Podle § 243b odst. 1 o.s.ř. byl proto rozsudek odvolacího soudu v té části pokud bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně ideální 1/2 sporných nemovitostí zrušen. V tomto novém řízení rozhodne soud i o příslušných nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení.

Právní názor dovolacího soudu je podle § 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř. závazný pro soud odvolací i soud prvního stupně.

O nákladech dovolacího řízení v části řízení, pokud bylo zamítnuto dovolání, jímž byl napaden rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. prosince 2000, sp. zn. 11 Co 250/2000 ve výroku II. tohoto rozhodnutí, bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za použití § 224 odst. l o.s.ř., § l5l odst. l o.s.ř, § 150 o.s.ř. a § l42 odst. l o.s.ř.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 26. července 2001

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru