Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 5386/2016Rozsudek NS ze dne 18.05.2017

HeslaBezdůvodné obohacení
Podílové spoluvlastnictví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5386.2016.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013

§ 3028 odst. 1 o. z.

§ 137 odst. 1 obč. zák.

§ 451 odst. 1,2 obč. zák.

§ 139 odst. 2 obč. zák.

§ 157 od...

více

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 5386/2016

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce J. S., zastoupeného JUDr. Václavem Sedlářem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, proti žalovanému Ing. D. S., zastoupenému Mgr. Josefem Havlíčkem, advokátem se sídlem v Brně, Kozí 4, o zaplacení částky 709.024,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 38/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. července 2016, č. j. 19 Co 523/2014, 19 Co 316/2015-155, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. července 2016, č. j. 19 Co 523/2014, 19 Co 316/2015-155, se vyjma výroku II., jímž byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. dubna 2014, č. j. 63 C 38/2007-113, ve spojení s usnesením ze dne 14. září 2015, č. j. 63 C 38/2007-140, ohledně částky 99.833,- Kč s příslušenstvím zrušen a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno, zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 4. 2014, č. j. 63 C 38/2007-113, ve spojení s usnesením ze dne 14. 9. 2015, č. j. 63 C 38/2007-140, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 102.642,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), žalobu o zaplacení další částky 606.382,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 82.274,- Kč k rukám jeho zástupce a České republice na účet Městského soudu v Brně na nákladech řízení částku 8.213,-Kč a že žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně částku 1.337,- Kč. Rozhodl tak (po částečném rozšíření žaloby soudem připuštěném a po zpětvzetí žaloby podané původně též S. S., ohledně níž bylo řízení zastaveno) o uplatněném nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, které žalovanému mělo vzniknout v době od 31. 10. 2004 do 31. 12. 2012 tím, že výlučně užíval, tedy nad rámec jeho spoluvlastnického podílu, k vlastní potřebě nemovitosti (rodinný dům a další budovy na pozemcích parc. č. 550 a parc. č. 551/4, vše v obci B., katastrálním území I.), které jsou v podílovém spoluvlastnictví účastníků (a Ing. S. S.), aniž za to žalobci poskytl jakoukoli náhradu, se současným tvrzením, že mu žalovaný v užívání nemovitostí bránil. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky vznikl spor o způsobu užívání nemovitostí v uvedeném období, že původním žalobcem byl dále S. S. (otec žalobce a dědeček žalovaného), který darovací smlouvou ze dne 2. 6. 2006 s právními účinky vkladu ke dni 13. 6. 2006 převedl svůj spoluvlastnický podíl ve výši 100000/200000 na žalobce, že žalobce byl do 12. 6. 2006 spoluvlastníkem id. podílu ve výši 17868/200000 a od 13. 6. 2006 ve výši 117868/200000, že žalovaný je spoluvlastníkem id. podílu ve výši 71474/200000 a Ing. S. S. spoluvlastníkem id. podílu ve výši 10658/200000, že výměra všech prostor v nemovitosti činí 278,40 m2, z nichž žalovaný užívá 57,3 m2 a dále užívá společné prostory o výměře 70,6 m2, celkem tedy 127,9 m2, že v ostatních místnostech, které nikdo neužívá, jsou umístěny věci, které patřily rodičům žalobce, a že žalovaný neužívá prostory v hospodářské budově, které užívá jen žalobce. Z toho dovodil, že žalovaným užívané prostory o výměře 127,90 m2 činí 45,94 % souhrnné plochy všech prostor v nemovitosti, že rozsah užívání nemovitosti odpovídající spoluvlastnickému podílu žalovaného lze vyjádřit 35,737 % a že tedy žalovaný užíval nemovitosti v rozsahu o 10,2 % vyšším, než byl oprávněn. Při právním posouzení věci odkázal soud prvního stupně na ustanovení § 137 odst. 1, § 139 odst. 2, § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a na ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. a vycházeje ze závěrů znaleckého posudku znalkyně z oboru ekonomiky JUDr. Dany Kalinové „ohledně nájemného za celou nemovitost“ v rozhodném období pak přesně vyčíslil peněžitou náhradu za užívání nemovitosti žalovaným nad rámec jeho spoluvlastnického podílu podle výměry podlahové plochy v domě (včetně společných prostor); ve zbytku žalobu zamítl.

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 7. 2016, č. j. 19 Co 523/2014, 19 Co 316/2015-155, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, v níž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 102.642,- Kč potvrdil (výrok I.), ve výroku II. v části, v níž byla žaloba ohledně částky 99.833,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, rozsudek soudu prvního stupně (pro částečné zpětvzetí žaloby) v tomto rozsahu zrušil a řízení zastavil (výrok II.), a dále jej změnil ve výroku II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 506.549,- Kč (výrok III.), ve výrocích I. a II. ohledně příslušenství tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci specifikovaný roční úrok z prodlení (výrok IV.), ve výroku o nákladech státu tak, že žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně na nákladech zálohovaných státem částku 9.550,- Kč (výrok V.), ve výroku III. o nákladech řízení tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 158.975,- Kč k rukám jeho zástupce (výrok VI.), a dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 63.897,50 Kč k rukám jeho zástupce (výrok VII.). Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - s odkazem na ustanovení § 139 odst. 2 obč. zák. dovodil, že „základem sporu byla otázka užívání společné věci spoluvlastníky a výše náhrady za neužívání věci podle spoluvlastnických podílů“. Vyšel z toho, že původní žalobci byli většinovými spoluvlastníky nemovitostí, že žalobce vlastní 60 %, žalovaný 35 % a jeho otec 5 % nemovitostí, takže podle velikosti podílů je podle odvolacího soudu zřejmé, že „o hospodaření se společnou věcí mohl rozhodovat nejprve původní žalobce S. S. (otec žalobce a dědeček žalovaného) a po změně vlastnických vztahů žalobce“, v jehož kompetenci bylo, „aby rozhodl o tom, kdo bude nemovitost užívat a že bylo také v jeho kompetenci se rozhodnout, že on sám nebude dům užívat. Dále odvolací soud dospěl k následujícím závěrům: „Není povinností většinového spoluvlastníka, aby sám vždy užíval věc podle svého spoluvlastnického podílu, ale pokud se tak neděje a věc užívá menšinový spoluvlastník, má právo na to, aby mu neužívání věci bylo nahrazeno finančně. Žalovaný měl k dispozici celý dům a bylo naprosto nerozhodné, že se rozhodl sám užívat v něm pouze nějakou část. Žalobce jako většinový spoluvlastník mu v užívání celého domu nebránil, žalovaný měl celý dům k dispozici a žalovaný jako menšinový spoluvlastník nebyl oprávněn rozhodovat o tom, jakou část domu bude užívat. Pokud celý dům nehodlal užívat, bylo na něm, aby se zařídil jinak, protože vůli většinového spoluvlastníka nemohl zvrátit. Soud prvního stupně se nechal vmanévrovat do situace, aby se zabýval tím, jakou část domu žalovaný fakticky užíval a tím vlastně připustil, aby menšinový spoluvlastník rozhodoval o užívání společné věci, což je v rozporu se zákonem“. Z těchto důvodů odvolací soud dovodil, že nárok žalobce na náhradu „za užívání domu žalovaným nad rámec jeho spoluvlastnického podílu“ je opodstatněný. Dále odvolací soud uvedl: „Pokud jde o výši náhrady, pak bylo možno vyjít ze znaleckého posudku JUDr. Kalinové, přičemž výše náhrady, k níž dospěl odvolací soud, poněkud přesahovala výši, k níž dospěl žalobce. Vzhledem k tomu, že rozdíl mezi výpočtem odvolacího soudu a výpočtem žalobce je minimální, a soud stejně nemůže přisoudit více, než bylo žalováno, neuvádí zde odvolací soud svůj výpočet, neboť tento by neměl na rozhodnutí o výši náhrady vliv“.

Proti výrokům I., III., a IV. až VII. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. k vyřešení právní otázky, „zda žalovaný, který užíval jen část domu, a žalobci coby většinovému spoluvlastníkovi v užívání a rozhodování o neužívaných částech domu nikterak nebránil, přesto odpovídá za užívání celého domu“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1583/2006, 22 Cdo 1645/2013, 28 Cdo 2999/2012), a dále otázky „nakolik má spoluvlastník, který o užívání nemovitosti nejeví žádný zájem, vůči druhému spoluvlastníkovi, který užívá věc pouze v rozsahu svého podílu, vůbec nárok na náhradu za své neužívání“, jež dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Nesprávnost právního posouzení věci shledává dovolatel především v závěru odvolacího soudu, že „i když užíval jen část domu, odpovídá za užívání celého domu, neboť celý dům měl k dispozici, žalobce mu v jeho užívání nebránil a žalovaný jako menšinový spoluvlastník nebyl oprávněn rozhodnout o tom, jakou část bude užívat, neboť vůli většinového spoluvlastníka nemohl zvrátit“. Poukazuje na to, že do konce devadesátých let minulého století v domě bydlel jeho otec (zbývající spoluvlastník), který se po rozvodu s matkou odstěhoval, že o uvolněný pokoj projevil zájem tehdejší vlastník (jeho dědeček), takže s matkou tento pokoj vyklidili a dále neužívali, že další prostory v domě užívali prarodiče žalovaného a po smrti babičky v roce 2003 a do své smrti v roce 2009 dědeček žalovaného, že tyto prostory nejsou od té doby užívány a že v nich zůstalo jejich bytové zařízení a další věci, a že již z toho důvodu je užívat nemohl, a navíc by to překračovalo jeho bytovou potřebu. Nešlo tedy o situaci, která by byla vyvolána jeho jednáním, nýbrž vyplynula ze změny počtu uživatelů domu, takže názor odvolacího soudu, že jako menšinový spoluvlastník nebyl oprávněn rozhodovat o tom, jakou část domu bude užívat, je nesprávný. Dále dovolatel uvedl, že žalobce užíval vedlejší stavby a že o vstup do domu ani jeho užívání nikdy neprojevil zájem, takže „hovořit v této souvislosti o vůli majoritního spoluvlastníka, aniž by taková vůle byla navenek jakkoli projevena, postrádá přiléhavost“. Žalobce neučinil ani opatření směřující k využití nevyužívaných částí domu (např. formou nájmu) a za této situace nelze náhradu za tyto prostory v domě „účtovat k jeho tíži“, neboť by to bylo v rozporu s dobrými mravy. Pokud pak odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku odkazuje „na své výpočty“, které ovšem nejsou jeho součástí, pak je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné a nelze z něj ani zjistit, zda přihlédl k tomu, že žalobce užívá vedlejší stavby, které tvoří příslušenství domu a jsou nedílnou součástí předmětu spoluvlastnictví. Ve svých důsledcích by takto zjednodušený názor odvolacího soudu o povinnosti menšinového spoluvlastníka k náhradě za užívání celé nemovitost vedl k tomu, že by na něj byly přenášeny povinnosti, jimž se nemůže bránit, a nečinností většinového spoluvlastníka by byl vmanévrován do neřešitelné situace; takovýto závěr odporuje smyslu zákona i „pojmu spoluvlastnictví“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce v písemném vyjádření k dovolání a v jeho doplnění navrhl, aby dovolání bylo pro nedůvodnost zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 [srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „o. s. ř.“)]. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Dovolací soud dospěl v daném případě k závěru, že dovolání žalovaného je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud uplatněný nárok žalobce na peněžité plnění odůvodněný tím, že žalovaný v rozhodné době užíval nemovitosti ve spoluvlastnictví účastníků (a třetí osoby) nad rámec svého spoluvlastnického podílu, vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v napadených výrocích ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.

Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Se zřetelem k ustanovení § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se práva a povinnosti mezi účastníky vzniklé před 1. 1. 2014 řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák“.).

Podle ustanovení § 137 odst. 1 obč. zák. podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci.

Podle ustanovení § 451 odst. 1, 2 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

V rozsudku velkého senátu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněném pod č. 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vyložil, že užívá-li spoluvlastník bez právního důvodu (zejména bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je povinen vydat to, oč se takovým užíváním obohatil, ostatním spoluvlastníkům podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. obč. zák.). Uvedený závěr se opírá o argumentaci, podle které právo každého ze spoluvlastníků věc užívat je omezeno stejným právem ostatních užívat věc podle velikosti podílu. Podle konstantní judikatury mohou spoluvlastníci (dohodou nebo většinovým rozhodnutím) nebo soud o hospodaření se společnou věcí rozhodnout podle ustanovení § 139 odst. 2 obč. zák. tak, že některého ze spoluvlastníků z fyzického užívání věci zcela nebo zčásti vyloučí; v takovém případě logicky užívá některý ze spoluvlastníků věc nad rámec jeho podílu (neužívá věc v souladu s kritériem vytýčeným v § 137 odst. 1 obč. zák.). Jde však o omezení práva dovolené zákonem (§ 139 odst. 2 obč. zák.), za které z užívání zcela či z části vyloučenému spoluvlastníkovi náleží (nedohodl-li se s ostatními spoluvlastníky jinak) náhrada ve výši odpovídající rozsahu jeho újmy. Spoluvlastník užívající věc nad rámec svého podílu v tomto případě neužívá věc bez právního důvodu, a proto jejím užíváním nemůže získat bezdůvodné obohacení; žádná skutková podstata uvedená v ustanovení § 451 obč. zák. na tento případ nedopadá. Právo spoluvlastníka na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, je dáno zákonem a vyplývá z práva spoluvlastníka podílet se na užívání společné věci v míře odpovídající jeho podílu. Rozsah tohoto užívacího práva ke společné věci (stejně jako výše spoluvlastnického podílu) nemůže být proti vůli spoluvlastníka rozhodnutím spoluvlastníků modifikován. Neumožňují-li existující poměry nebo rozhodnutí, popřípadě dohoda spoluvlastníků některému spoluvlastníku plnou realizaci tohoto práva, náleží mu za to (jestliže se ovšem strany nedohodly jinak) odpovídající náhrada. Jde o náhradu za omezení spoluvlastnického práva. Pro posouzení výše náhrady pro vyloučeného spoluvlastníka pak není - podobně jako v jiných případech stanovení náhrady za omezení práva - rozhodující to, co spoluvlastník užívající věc nad rámec podílu získává (oč se obohatí); podstatná je újma vznikající vyloučenému spoluvlastníku. Tu musí soud stanovit na základě úvahy vycházející ze skutkových zjištění ohledně toho, co by spoluvlastník při obvyklém užívání věci v rámci svého podílu získal.

Jiná situace nastane, užívá-li spoluvlastník věc nad rámec svého podílu bez právního důvodu (zejména bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu). Pouze spoluvlastníci vůči sobě navzájem mohou z takto nastoleného vztahu vyvozovat nároky a případně se domáhat jiné úpravy užívání věci. Samotné spoluvlastnické právo však není právním důvodem užívání věci v jakémkoliv rozsahu; je jen důvodem k užívání věci v rozsahu spoluvlastnického podílu. Z „vlastnictví“ podílu sice nevyplývá právo užívat pouze konkrétní část věci, nicméně spoluvlastník je oprávněn užívat věc jen v rámci svého podílu (není-li tu právní důvod pro užívání v jiném rozsahu). Jinak řečeno, to, že spoluvlastník je (v rámci svého podílu) oprávněn užívat celou věc, ještě neznamená, že ji může „bez dalšího“ užívat nad rámec podílu na úkor ostatních spoluvlastníků. Majetkový prospěch dosažený tímto užíváním považuje judikatura tradičně za obohacení získané bez právního důvodu. Užívá-li spoluvlastník bez právního důvodu (bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je povinen vydat to, oč se takovým užíváním obohatil, ostatním spoluvlastníkům podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. obč. zák.). K tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1645/2013, uveřejněný pod číslem 27/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V posuzované věci žalobce uplatnil žalobou (posléze se souhlasem soudu prvního stupně rozšířenou) nárok na vydání bezdůvodného obohacení odůvodněný tím, že žalovaný v období od 30. 10. 2004 do 31. 12. 2012 užíval předmětné nemovitosti výlučně k vlastní potřebě, že žalobci znemožňoval jejich užívání, přičemž se odmítl jakkoli o jejich užívání dohodnout, a že tak nemovitosti užíval nad rámec svého spoluvlastnického podílu, aniž za to žalobci poskytl jakoukoliv náhradu. S ohledem na shora uvedené závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud v citovaných rozhodnutích, tudíž nemůže obstát právní názor odvolacího soudu, že v daném případě je namístě aplikace ustanovení § 139 odst. 2 obč. zák. a že „základem sporu byla otázka užívání společné věci spoluvlastníky a výše náhrady za neužívání věci podle spoluvlastnických podílů“. Je tomu tak proto, že žalobce se podanou žalobou - jak z vylíčení rozhodujících skutečností vyplývá - nedomáhá újmy za omezení (spolu)vlastnického práva (zákonem dovolené - § 139 odst. 2 obč. zák.) v uvedeném období proto, že o užívání nemovitostí rozhodla většina spoluvlastníků, nebo proto, že mezi spoluvlastníky byla uzavřena dohoda o jejich užívání, ani proto, že o způsobu užívání rozhodl soud, za kterou by mu jako vyloučenému spoluvlastníkovi náležela náhrada ve výši odpovídající rozsahu této jeho újmy, nýbrž se domáhá peněžité náhrady za to, že mezi účastníky jako podílovými spoluvlastníky nedošlo k dohodě o užívání nemovitostí a že mu žalovaný jejich užívání znemožňoval, tedy domáhá se vydání toho, oč se měl žalovaný užíváním nemovitostí v uvedeném období obohatit.

Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud nerozlišil situaci, v níž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu na základě řádného právního důvodu (dohody spoluvlastníků, rozhodnutí většiny spoluvlastníků či rozhodnutí soudu), a (naproti tomu) situaci, v níž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, aniž by zde byl řádný právní důvod, jenž by jej z užívání vylučoval. Zatímco na nárok z užívání vyloučeného spoluvlastníka je v případě prve uvedeném třeba pohlížet jako na nárok podle ustanovení § 137 odst. 1 obč. zák., v druhém případě půjde s ohledem na absenci právního důvodu vyloučení z užívání o nárok z bezdůvodného obohacení.

Pro posouzení nároku žalobce v souzené věci je tak prvotní posouzení, zda žalovaný v období od 30. 10. 2004 do 31. 12. 2012 žalobci užívání předmětných nemovitostí znemožňoval, zda nemovitosti užíval nad rámec svého spoluvlastnického podílu, a pokud ano, v jakém rozsahu. K této otázce se dovolací soud taktéž vyjádřil v citovaném rozsudku velkého senátu tak, že „posouzení, zda v konkrétní věci spoluvlastník užívá věc v rámci podílu, je posouzením právním, vycházejícím ze skutkových zjištění. Soud musí brát v úvahu všechny okolnosti věci; nestačí např. zjištění, že spoluvlastník užívá část věci o větší výměře, než by mu podle poměru výše podílu náležela, musí se zabývat i kvalitou užívané části (např. společný pozemek tvoří z větší části neúrodná a k jinému účelu nevyužitelná půda, jeho menší část je však vysoce úrodná). Na základě tohoto posouzení je možno učinit závěr, zda spoluvlastník užívá věc v rámci svého podílu nebo nad tento rámec.“ Tento závěr míří na ty případy, kdy společnou věc užívají v jednotlivých částech jednotliví podíloví spoluvlastníci a vyjadřuje primárně tu okolnost, že ani užívání společné věci v kvantitativně stejném rozsahu nemusí ještě vylučovat závěr, že některý z podílových spoluvlastníků užívá společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu. Tuto okolnost zdůraznil v následující judikatuře Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2999/2012, poukazem na to, že není dostačující pro závěr, zda některý ze spoluvlastníků užívá společnou nemovitou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu pouze užívání na základě výměry podlahových ploch, nejsou-li zohledněny další okolnosti případu, zejména kvalita částí nemovitostí užívaných tím kterým podílovým spoluvlastníkem.

V důsledku nesprávného právního názoru na nárok uplatněný žalobcem se odvolací soud uvedenými okolnostmi významnými pro posouzení věci nezabýval, přičemž v řízení ani nebylo (doposud) zjištěno, zda žalovaný žalobci užívání domu po celé období od 30. 10. 2004 do 31. 12. 2012 znemožňoval (a jakým způsobem tak činil), což je významné i pro posouzení, zda žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení též za užívání společných prostor v domě, jak dovodil soud prvního stupně. Pokud by totiž žalovaný žalobci v užívání domu nebránil, pak užíváním společných prostor by žalovanému bezdůvodné obohacení vzniknout nemohlo. Kromě toho odvolací soud zcela přehlédl skutkové zjištění soudu prvního stupně, že žalobce v předmětných nemovitostech užívá (užíval) hospodářskou budovu.

Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Právě takovou jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (a v daném případě měla), je rozhodnutí odvolacího soudu postiženo, jelikož jeho závěr o výši plnění přisouzeného žalobci je zcela nepřezkoumatelný (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), neboť z něj nevyplývá, z jakého důvodu rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 102.642,- Kč s příslušenstvím potvrdil, a proč jej změnil v zamítavém výroku tak, že žalobě vyhověl i ohledně další částky 506.549,- Kč s příslušenstvím.

Protože rozsudek odvolacího soudu není v napadených výrocích o věci samé správný a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) tak byl naplněn, a řízení je dále postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jej v těchto výrocích, jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.), a to vyjma výroku, jímž byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2014, č. j. 63 C 38/2007-113, ve spojení s usnesením ze dne 14. 9. 2015, č. j. 63 C 38/2007-140, ohledně částky 99.833,- Kč s příslušenstvím zrušen a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. května 2017

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru