Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 537/2008Usnesení NS ze dne 30.04.2008

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.537.2008.1
Dotčené předpisy

§ 6 odst. 1 písm. k) předpisu č. 229/1991 Sb.

§ 80 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 537/2008

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelek: a) M. B., a b) B. D., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 4. 6. 2007, sp. zn. 24 Co 427/2006, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 117/2003 (žalobkyně M. B. a žalobkyně zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1. a. s. X., zastoupené, a 2. P. f. ČR, .o určení vlastnictví podle zákona o půdě), takto:

I. Dovolání dovolatelek se odmítají.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Odůvodnění:

O žalobě žalobkyň, podané u soudu 24. 11. 2002, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 31. 7. 2006, č. j. 27 C 117/2003-52. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyň, aby bylo rozhodnutím soudu určeno, že žalobkyně M. B. a B. D. jsou podílovými spoluvlastnicemi (každá z jedná ideální poloviny) pozemku parc. č. 697/8-role (o výměře 1533 m2) v katastrálním území K., zapsaného na listu vlastnictví č. 1495 a č. 1581 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu P., a pozemku parc. č. 286 – role (o výměře 603 m2) v katastrálním území L., zapsaného na listu vlastnictví č. 801 a č. 809 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu P. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze 4. 6. 2007, sp. zn. 24 Co 427/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 z 31. 7. 2006, č. j. 27 C 117/2003-52, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyň nebylo shledáno důvodným.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku poukazoval především na to, že podání žaloby žalobkyň v této právní věci v občanském soudním řízení předcházelo vydání rozhodnutí Pozemkového úřadu P. z 18. 9. 2003, č. j. PÚ 6439/92/2, jímž bylo podle ustanovení § 9 zákona č. 229/1991 Sb. rozhodnuto, že žalobkyně nejsou spoluvlastnicemi částí pozemků parc. č. 23786, parc. č. 23784 a parc. č. 2378/1 v katastrálním území K. a částí pozemků parc. č. 675/9, parc. č. 675/10, parc. č. 675/12, parc. č. 675/3 a parc. č. 675/2 v katastrálním území L. Uvedený správní orgán návrhu M. B. a B. D. nevyhověl z toho důvodu, že v řízení před ním nebyl osvědčen stav tísně a nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupních smluv ohledně uvedených nemovitostí, takže tu nejsou splněny podmínky k vydání nemovitostí uvedené v § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb.

Po podání žaloby M. B. a B. D. u soudu prvního stupně, tento soud v řízení převzal (jak uváděl v odůvodnění svého rozsudku) část skutkových zjištění z řízení u pozemkového úřadu, zopakoval některé z důkazů provedených tímto úřadem a dokazování ještě doplnil. Soud prvního stupně pokládal žalobkyně za oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb., které včas uplatnily svůj nárok u P. d. z. (nyní X., a. s.), jako u povinné osoby podle uvedeného zákona, a pokládal také za doloženo, že na základě kupních smluv z 25. 4. 1978 a ze 7. 9. 1978 přešly oběma žadatelkami uváděné pozemky na stát – P. d. z. za kupní ceny 241,20 Kč a 621,20 Kč (tj. po 0,40 Kč za m2), tedy za cenu, která odpovídala tehdy platným cenovým předpisům; podle těchto dříve platných cenových předpisů nemohly být ceny za nemovitosti, nabývané tehdejšími socialistickými organizacemi od občanů, vyšší než náhrada, která by byla poskytnuta při jejich případném vyvlastnění; ceny této náhrady za vyvlastnění byla tedy v takových případech i maximální cenou v případě smluvních převodů. Podle znaleckého posudku, který byl v daném případě proveden 12. 9. 2002, oba pozemky, o něž jde i v tomto soudním řízení, byly situovány vně hranic zastavěného území, tedy v tzv. extravilánu (nešlo ani o pozemky, které by byly určeny k výstavbě domů a ke zřízení zahrádek, jež byly tehdy uvedené v § 14 vyhlášky č. 43/1969 Sb.); šlo proto o pozemky náležející do zemědělského půdního fondu. Pokud tyto pozemky nebyly zastavěny, bylo jejich ocenění tehdy možné pouze podle § 15 odst. 1 vyhlášky č. 43/1969 Sb., tj. sazbou ve výši 0,40 Kč za m2 bez ohledu na celkovou výměru pozemku; o žádné výjimce z dopadu takové ceny nebylo v daném případě tehdejším okresním národním výborem rozhodnuto. Odvolací soud tedy konstatoval, že soud prvního stupně takto správně dospěl k závěru, že v daném případě vlastnice pozemků uzavřely se státem smlouvy, podle nichž dostaly za pozemky stanovenou kupní cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům.

Odvolací soud po doplnění dokazování při ústním jednání u odvolacího soudu dospěl tedy také k závěru, že pro naplnění restitučního titulu podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. tu nedošlo k tomu, že by při uzavírání smluv se státem o prodeji žalobkyněmi uváděných pozemků byly dány jak tíseň na straně prodávajících, tak i sjednané nápadně nevýhodné podmínky. V tomto případě však nebylo ani v řízení před soudy obou stupňů prokázáno, že by při uzavření smluv z 25. 4. 1978 a ze 7. 9. 1978 byly sjednány nápadně nevýhodné podmínky, když tu především nedošlo k rozporu dohodnutých kupních cen s cenami podle cenových předpisů platných v době uzavírání smluv, takže osoby uplatňující restituční nárok nebyly v důsledku sjednané kupní ceny nijak zkráceny. Pokud šlo o doložení výše kupní ceny znaleckým odhadem, měl odvolací soud za to, že nelze považovat za pochybení soudu prvního stupně, když vycházel ve smyslu ustanovení § 250e odst. 2 občanského soudního řádu ze skutkových zjištění, učiněných v řízení před pozemkovým úřadem podle ustanovení § 9 zákona č. 229/1991 Sb., a když tato zjištění vzal za svá, ovšem i s doplněním znaleckého posudku při odvolacím jednání, a to za přítomnosti zástupce žalobkyň, který měl možnost klást znalci otázky, týkající se upřesnění a doplnění znaleckého posudku, podaného v řízení před pozemkovým úřadem.

Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu. K přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení neshledal odvolací soud zákonné předpoklady.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyně v řízení zastupoval, dne 13. 7. 2007 a dovolání ze strany žalobkyň bylo podáno dne 17. 8. 2007, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelky měla za to, že je jejich dovolání, směřující proti rozsudku odvolacího soudu, jež má po právní stránce zásadní význam, přípustné; jako dovolací důvody uplatňovaly, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ale že také řízení předcházející tomuto rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tato vada spočívala podle dovolatelek v tom, že nebyl v řízení proveden žalobkyněmi navržený důkaz stavební dokumentací a zprávou finančního úřadu z obvodu, v němž jsou nemovitosti, o něž šlo v tomto soudním řízení).

Dovolatelky měly především za to, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily splnění „nápadně nevýhodných podmínek“ v případě se státem uzavřených kupních smluv z 25. 4. 1978 a ze 7. 9. 1978 v daném případě. Soudy tu dospěly k nesprávnému závěru, že tu nebyly splněny obě v § 6 odst. 1 písm. k) uváděné podmínky – tíseň i nápadně nevýhodné podmínky – nýbrž jen podmínka tísně při uzavírání smluv. Dovolatelky jsou ovšem toho názoru, že „tíseň sama o sobě je již dosti nápadně nevýhodnou podmínkou k tomu, aby bylo třeba prokazovat ještě i jiné nápadně nevýhodné podmínky, jako např. výše kupní ceny, za niž byly nemovitosti zcizeny“. Podle názoru dovolatelek v tomto případě s přihlédnutím k jeho okolnostem, není nutno oddělovat tíseň a nápadně nevýhodné podmínky při uzavírání uvedených smluv z toku 1978. Bylo třeba brát v úvahu zejména tu závažnou okolnost, že totiž prodávajícím bylo před prodejem pozemků vyhrožováno vyvlastněným těchto nemovitostí, a tak vlastně byla vytvořena situace, že prodány mohly pak být pozemky jen za cenu odpovídající cenám pozemků při jejich vyvlastnění; při smluvní volnosti bez tohoto omezení by prodávající dosáhly prodeje pozemků za vyšší ceny. Nápadně nevýhodné podmínky při uzavírání kupních smluv z 25. 4. 1978 a ze 7. 9. 1978 spatřují dovolatelky i v tom, že kupované pozemky tu stát již několik roků před jejich koupí bez náhrady užíval a prodávající tak z pozemků nepožívaly již žádné plody a užitky.

Dovolatelky dále uváděly, že odvolací soud pochybil v odvolacím řízení tím, že předem neupozornil žalobkyně (které nebyly, stejně jako jejich zástupce, přítomny při jednání u odvolacího soudu, při němž se tento soud usnesl na doplňujícím výslechu znalce) o svém záměru vyslechnout znalce, a to aniž by zjišťoval názor žalobkyň na potřebu tohoto doplňujícího výslechu a aniž by umožnil žalobkyním připravit se na tento výslech a na kladení otázek znalci při tomto doplňujícím výslechu. Dovolatelky nad to zastávají názor, že tu bez souhlasu účastníků řízení nebylo možné si „vypůjčit znalecký důkaz ze správního řízení“.

Žalovaná akciová společnost X. ve svém vyjádření k dovolání žalobkyň navrhovala odmítnutí dovolání dovolatelek, neboť tu nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání, zejména co do rozhodování o právní otázce, řešené odvolacím soudem, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.

Žalovaný P. f. ČR ve svém vyjádření k dovolání dovolatelek měl rovněž za to, že by toto dovolání mělo být odmítnuto. Podle jeho názoru tu dovolání nesměřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jež by mělo po právní stránce zásadní význam. V rozhodování odvolacích soudů, ani dovolacího soudu nedošlo k vydání takových rozhodnutí, v nichž by některý z těchto soudů rozhodoval s takovým právním závěrem k výkladu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., který pokládají za správný dovolateky, že totiž „tíseň sama již sama o sobě je nápadně nevýhodnou podmínkou při uzavírání kupní smlouvy“.

Přípustnost dovolání dovolatelek tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo právní otázku, která by byla v rozhodnutí odvolacího soudu, napadeném dovoláním, řešena v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 27 C 117/2003 Obvodního soudu pro Prahu 4), že by odvolací soud svým rozsudkem ze 4. 6. 2007(sp. zn. 24 Co 427/2006 Městského soudu v Praze) řešil právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo i v úplném rozsahu řešené právní otázky senáty dovolacího soudu (zejména ve srovnání s uveřejněnou judikaturou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozsudkem, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Odvolací soud i soud prvního stupně posoudily projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.

Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám podle tohoto zákona vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.

Ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (věnovaném výkladu některých ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.) a jejich uplatňování v praxi soudů) bylo k výkladu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. poukázáno (na str. 48 /126) na výkladové závěry pojmu „tísně“ v rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Co do výkladu pojmu „nápadně nevýhodných podmínek (uváděného v § 6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 229/1991 Sb.) bylo tu uvedeno, že jimi nelze rozumět jen rozpor s cenovými předpisy, ale i další okolnosti, na něž bylo poukázán již ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na str. 123/257/), jako např. šlo-li by o případ, kdy vlastník obytné budovy, patřící k původní zemědělské usedlosti, se po nuceném vystěhování z obce přestěhoval do jiné obce, v níž žil v podstatně horších podmínkách.

V již zmíněném rozhodnutí uveřejněném pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo pak k pojmům tíseň a nápadně nevýhodné podmínky, použitým jak v zákoně č. 87/1991 Sb., tak i v zákoně č. 229/1991 Sb., vyloženo: Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky je třeba posuzovat odděleně, třebaže věcně, případně skutkově spolu často úzce souvisí jako dva předpoklady, bez jejichž současného naplnění v době právního úkonu nelze opodstatněně uplatňovat právo podle restitučního předpisu. Tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někde i psychický stav (např. obavy o blízkou osobou), jenž takovým způsobem a s takovou naléhavostí doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila. Rovněž nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky, je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností jednotlivého konkrétního případu. U úplatných smluv půjde především o posuzování toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto směru relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání souvisící s předmětem plnění, které by ji ve svých důsledcích významně a zjevně znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním vztahem.

Vzhledem k uvedenému obsahu a slovnímu znění ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. o zejména vzhledem k citovaným právním závěrům k jeho výkladu v rozhodnutích a stanoviscích uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nebylo možné dospět přesvědčivě k závěru, že tu odvolací soud ve svém rozhodnutí ze 4. 6. 2007, sp. zn. 24 Co 427/2006 Městského soudu v Praze, v němž vycházel v podstatě z týchž aplikačních a výkladových závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Nebylo tu také, jak již bylo uvedeno, v rozhodnutí odvolacího soudu přikročeno k řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem (zejména u jehož rozhodování je třeba mít na zřeteli soulad jednotlivých případů rozhodování s právními závěry z judikatury dovolacího soudu uveřejněnými již ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

Nezbylo proto dovolacímu soudu, když u dovolání dovolatelek nebo možné shledat zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelek, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné, žalovanému P. f. ČR v dovolacím řízení náklady nevznikly a ohledně nákladů vynaložených žalovanou akciovou společností X. na vyjádření k dovolání dovolatelek použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243d odst. 1 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, zmocňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu nákladů vynaložených na zmíněné vyjádření k dovolání dovolatelek této žalované akciové společnosti nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu tohoto vyjádření k dovolání, poukazujícímu hlavně na to, co již bylo ze strany této žalované uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 30. dubna 2008

JUDr. Josef Rakovský,v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru