Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 5328/2016Usnesení NS ze dne 01.11.2017

HeslaPromlčení
Dobré mravy
Náklady řízení
Zmírnění křivd (restituce)
Pozemkový úřad
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5328.2016.1
Dotčené předpisy

§ 3 odst. 1 obč. zák.

§ 150 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 5328/2016-427

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) J. Č., B., b) J. Č., B., c) O. K., R. p. T., a d) M. V., D. N. V., zastoupených JUDr. Jiřím Hřídelem, advokátem se sídlem v Písku, Fráni Šrámka 136, proti žalovaným: 1) obec Kočov, IČ: 00573795, se sídlem Obecního úřadu Kočov na adrese Planá u Mariánských Lázní, Kočov 29, 2) Státní statek Jeneč, státní podnik v likvidaci, IČ: 00016918, se sídlem Praha 6, Třanovského 622/11, zastoupený JUDr. Janem Rudolfem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, a 3) Lesy České republiky, s.p., IČ: 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, o určení oprávněné osoby, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 10 C 59/2011, o dovolání žalobců a druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. února 2016, č. j. 56 Co 399/2015-379, takto:

I. Dovolání žalobců se odmítá.

II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. února 2016, č. j. 56 Co 399/2015-379, se v části výroku II., jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným, ruší a věc se v tomto rozsahu vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 22. 6. 2015, č. j. 10 C 59/2011-335, ve výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl v části o určení, že žalobci jsou ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 písm. c) a § 9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen - „zákon o půdě“), ve vztahu ke specifikovaným nemovitým věcem, ohledně nichž je povinnou osobou druhý žalovaný, osobami oprávněnými (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Současně nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a změnil výrok III. prvostupňového rozsudku tak, že se druhému žalovanému neukládá povinnost k zaplacení soudního poplatku (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).

Odvolací soud uzavřel, že žalobci, jsouce rozhodnutím Okresního úřadu v Tachově, Okresního pozemkového úřadu ze dne 28. 9. 1993, č. j. PÚ/R/93-72/9, odkázáni uplatnit u soudu nárok na určení, že jsou ve vztahu k projednávanému nemovitému majetku ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 písm. c) a § 9 odst. 1 zákona o půdě oprávněnými osobami, měli příslušné soudní řízení vůči pasivně věcně legitimovanému subjektu zahájit v tříleté promlčecí době, jež počala běžet právní mocí uvedeného správního rozhodnutí (25. 10. 1993) a marně uplynula dnem 26. 10. 1996. Jelikož tak neučinili, je jejich nárok uplatněný v projednávané věci až žalobou podanou dne 8. 8. 2011 promlčen. Odvolací soud proto k námitce promlčení vznesené druhým žalovaným žalobě ve vztahu k tomuto účastníku nevyhověl (§ 100 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“). Jelikož druhý žalovaný okolnost, že žalobci svůj nárok neuplatnili v promlčecí době, nijak nezavinil, neposoudil přitom odvolací soud vznesenou námitku promlčení jako odporující dobrým mravům. Současně odvolací soud druhému žalovanému vůči žalobcům nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, spatřuje v okolnostech, že žalobci zahájili soudní řízení v reakci na sdělení pozemkového úřadu ze dne 15. 12. 2010 a listiny potřebné pro vedení řízení obstarávali i v součinnosti s druhým žalovaným, jenž jim před podáním žaloby nijak nezpřístupnil svůj záměr uplatnit následně v řízení námitku promlčení, důvody pro výjimečné nepřiznání uvedeného práva v řízení jinak úspěšnému účastníku (§ 150 o. s. ř.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci a druhý žalovaný.

Žalobci brojili vůči té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl prvostupňový rozsudek změněn tak, že se žaloba o určení, že žalobci jsou ve vztahu k projednávanému nemovitému majetku ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 písm. c) a § 9 odst. 1 zákona o půdě oprávněnými osobami, v části směřující proti druhému žalovanému zamítá. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřovali (odkazujíce na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2777/2012 či rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1688/09 a I. ÚS 548/11) v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky souladnosti druhým žalovaným vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Poukazovali přitom na okolnost, že byli pozemkovým úřadem opakovaně vyzýváni k uplatnění projednávané určovací žaloby, ačkoliv byl jejich nárok v té době již promlčen. Uváděli taktéž, že byli právním předchůdcem druhého žalovaného (Státním statkem Křimice) ještě v roce 1997, tj. po uplynutí promlčecí doby, informováni, že uvedený subjekt převzal vyřizování jejich restitučního nároku. Vytýkali rovněž, že odvolací soud svůj závěr o tom, že ze strany žalobců nebylo uneseno břemeno tvrzení ohledně důvodů, pro něž neuplatnili svůj nárok v tříleté promlčecí době, učinil, aniž je za využití ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. k chybějícímu tvrzení vyzval a poučil je o následcích nevyhovění takovéto výzvě. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v jimi napadené části zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Druhý žalovaný brojil vůči nákladovému výroku II. rozsudku odvolacího soudu. Naplnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřoval (dovolávaje se usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3081/2014, ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3327/2013, či ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 825/2015) v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. Namítal, že odvolací soud nezkoumal, jaký dopad bude mít nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení do majetkové sféry úspěšného účastníka řízení, a spokojil se pouze s hodnocením okolností, za nichž žalobci uplatnili svůj nárok. Vysvětloval přitom, že v předžalobním stadiu pouze zodpovídal dotazy žalobců a jsa právně nezastoupen, nemohl vědět, zda v eventuálním následném soudním řízení bude jeho právním zástupcem vznesena námitka promlčení. Vytýkal taktéž, že mu za řízení před soudy nižších stupňů nebyl vytvořen prostor k vyjádření stran uvažované aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud výrok II. rozsudku odvolacího soudu změnil a přiznal druhému žalovanému vůči žalobcům právo na náhradu nákladů řízení před soudy nižšího stupně v celkové výši 69.419,82 Kč.

Ve svém vyjádření k dovolání žalobců se druhý žalovaný ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (v textu odůvodnění též jen „o. s. ř.“), které je – se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodné pro dovolací přezkum. Po zjištění, že dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud dále zabýval jejich přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Korektivem dobrých mravů (§ 3 odst. 1 obč. zák.) ve vztahu k namítanému promlčení se Nejvyšší soud ve své judikatuře již opakovaně zabýval. Dospěl přitom k závěru, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje; uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva namítat promlčení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 123/2011).

O takto výjimečný případ, a to již jen se zřetelem k době, po kterou žalobci zůstávali nečinní a jež násobně překračuje dobu promlčecí (promlčecí doba uplynula v roce 1996 a žaloba byla podána až v roce 2011), ačkoliv jim ve včasném uplatnění práva – objektivně posuzováno – nebránila žádná překážka, v souzené věci zjevně nejde. Na uvedených závěrech přitom ničeho nemění okolnost, že žalobci zahájili řízení z podnětu pozemkového úřadu, neboť postup uvedeného správního orgánu se nemůže nijak dotýkat práva druhého žalovaného, jenž je samostatným subjektem soukromoprávních vztahů, vznést v průběhu soudního řízení námitku promlčení, na niž jen z toho důvodu, že žalobce k zahájení řízení vedly kroky pozemkového úřadu, nelze nazírat jako na projev zneužití práv žalovanou stranou. Rovněž informace právního předchůdce druhého žalovaného z roku 1997, že převzal vyřizování restitučního nároku žalobců, nepředstavuje (krom toho, že byla poskytnuta již po skončení promlčecí doby) zejména se zřetelem k době, po kterou zůstávali žalobci i po obdržení uvedené informace nadále nečinní, žádnou výjimečnou okolnost, pro niž by bylo namístě konstatovat rozpor druhým žalovaným vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Závěry odvolacího soudu o souladnosti vznesené námitky promlčení s dobrými mravy přitom korespondují i závěrům vyjádřeným v žalobci označeném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2777/2012, v němž dovolací soud rovněž přihlédl k době, která do zahájení následného soudního řízení uplynula od ukončení vzájemné komunikace mezi osobou oprávněnou a povinnou. Žalobci odkazované nálezy Ústavního soudu pak na posuzovaný případ zjevně nedopadají, když nález ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 1688/09, vychází ze specifických skutkových okolností případu (námitka promlčení vznesena státem v postavení vedlejšího účastníka, vysoký věk stěžovatele, konkrétní obsah dohody uzavřené mezi účastníky řízení) a nález ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 548/11, řeší toliko obecně otázku, zda posouzení souladnosti námitky promlčení s dobrými mravy může zakládat zásadní právní významnost rozhodnutí.

Z výše uvedeného je zřejmé, že se odvolací soud při řešení hmotněprávní otázky souladu druhým žalovaným vznesené námitky promlčení s dobrými mravy od rozhodovací praxe dovolacího soudu nijak neodchýlil, přičemž není ani žádného důvodu posuzovat danou otázku oproti dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu jinak (§ 237 o. s. ř.).

Vytýkají-li pak žalobci odvolacímu soudu, že učinil závěr o neunesení břemene tvrzení ohledně důvodů, pro něž nebyl žalovaný nárok uplatněn v tříleté promlčecí době, aniž je za využití ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. k chybějícímu tvrzení vyzval a poučil je o následcích nevyhovění takovéto výzvě, nezbývá než uvést, že tím poukazují na vadu řízení (nejde totiž o řešení otázky procesního práva, na němž by odvolací soud založil své rozhodnutí); neuplatňují tím tudíž ani (jediný) zákonný dovolací důvod, tj. nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), jehož prostřednictvím by bylo lze usuzovat na přípustnost dovolání. Odvolací soud ostatně žalobci vytýkanou vadou řízení nezatížil, neboť jeho závěr, že žalobcům nebylo objektivně vzato ničím bráněno ve včasném uplatnění svého nároku u soudu, nebyl učiněn v důsledku nedostatku podkladů potřebných k úplnému objasnění skutkového stavu věci (pro neunesení břemene tvrzení), nýbrž na základě právního posouzení nesporného tvrzení žalobců, že poté, co byla rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 24. 10. 1995, č. j. 3 C 183/94-7, jejich určovací žaloba směřující vůči pasivně věcně nelegitimovanému subjektu zamítnuta, považovali celé restituční řízení za skončené a ve věci počali na základě obdrženého přípisu pozemkového úřadu opětovně konat až v roce 2010. Postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. totiž přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či jeho rozsudek ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 4255, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 1. listopadu 2006, sp. zn. II ÚS 532/06, odmítl). Byla-li naopak žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného shledána nedůvodnou) nikoli proto, že účastník řízení stran určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde pro postup soudu podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. důvodu není (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, jež jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobců podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Přípustným (§ 237 o. s. ř.) shledal Nejvyšší soud naopak dovolání druhého žalovaného. Při zkoumání předpokladů, za nichž lze procesně úspěšnému účastníkovi z výjimečných důvodů odepřít právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, se totiž odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. judikaturu dále citovanou).

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

K aplikaci moderačního práva podle § 150 o. s. ř. se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil Ústavní soud. Dovodil přitom, že s ohledem na principy rovnosti účastníků řízení a jejich právo na spravedlivý proces je soud povinen vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud soud takový postup případně zvažuje. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání [srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. února 2007, sp. zn. II. ÚS 828/06, ze dne 31. října 2007, sp. zn. III. ÚS 1378/07, nebo ze dne 23. října 2008, sp. zn. I. ÚS 2569/07, dostupné na www.nalus.usoud.cz)]. Ke stejným závěrům dospěl ve své judikatuře i Nejvyšší soud (srov. např. usnesení ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2234/2014, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1669/2014, ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, či ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5047/2015).

Jestliže tedy odvolací soud v projednávané věci účastníky řízení neseznámil se svým záměrem v otázce náhrady nákladů řízení uplatnit moderační právo podle § 150 o. s. ř. a nedal jim příležitost se k užití daného institutu vyjádřit, porušil tím princip rovnosti účastníků řízení. Je tak nutno přisvědčit námitce druhého žalovaného, že řízení je v důsledku uvedeného postupu zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Rozhodnutí odvolacího soudu nicméně neobstojí ani v rovině právní.

Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

Ustanovení § 150 o. s. ř. je normou s relativně neurčitou hypotézou. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, přičemž je třeba vzít na zřetel nejen situaci toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a jiné skutečnosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015). Vzhledem k tomu, že dotčené ustanovení je v podstatě výjimkou z obecné zásady úspěchu ve věci, jež ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného řízení, je třeba je vykládat restriktivně a jeho aplikaci zakládat na pečlivém posouzení všech rozhodných hledisek (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 26 Cdo 4079/2014).

Byť interpretace ustanovení § 150 o. s. ř. může být Nejvyšším soudem korigována výhradně tehdy, je-li možné výklad dané normy soudy nižších stupňů pokládat za zjevně nepřiměřený (k tomu srov. více například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2117/2014), nezbývá než uzavřít, že v posuzovaném případě je uvedené hledisko naplněno, neboť odvolací soud při interpretaci dané normy nereflektoval výše popsaná základní judikatorně přijatá východiska. Pochybil totiž, spokojil-li se toliko s naplněním jediného aspektu, odůvodňujícího dle jeho názoru užití ustanovení § 150 o. s. ř. na posuzovaný případ (okolností, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, charakterizovaných zahájením soudního řízení v reakci na oznámení pozemkového úřadu či neseznámením žalobců se záměrem druhého žalovaného vznést v případném soudním řízení námitku promlčení), a nezabýval se dalšími judikaturou zmiňovanými skutečnostmi rozhodnými z hlediska aplikace uvedeného zákonného ustanovení (zejména zhodnocením poměrů všech účastníků řízení apod.).

S ohledem na předestřené bylo tedy dovolání druhého žalovaného shledáno důvodným, pročež Nejvyšší soud přistoupil dle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v dovoláním druhého žalovaného napadené části výroku II., jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným, a vrácení věci v naznačeném rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Podle ustanovení § 243a odst. 1, věty první, o. s. ř. rozhodoval Nejvyšší soud o dovolání bez jednání.

Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. 11. 2017

Mgr. Petr Krauspředseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru