Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 5216/2017Usnesení NS ze dne 15.11.2017

HeslaPřípustnost dovolání
Vady podání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5216.2017.1
Dotčené předpisy
§ 243f odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013|§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013|§ 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 0... více
Podána ústavní stížnost

III. ÚS 481/18 ze dne 27.11.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Radovan Suchánek


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 5216/2017-307

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Olgou Puškinovou v právní věci žalobce J. F., zastoupeného Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, proti žalované M. S., zastoupené JUDr. Petrem Šťastným, advokátem se sídlem v Praze 1, Náprstkova 273/8, o zaplacení částky 904.455,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 7 EC 110/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2016, č. j. 30 Co 261/2016-232, takto:

I. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2016, č. j. 30 Co 261/2016-232, se zamítá.

II. Dovolání se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 29. 10. 2015, č. j. 7 EC 110/2012-150, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 904.455,- Kč se specifikovaným příslušenstvím a na náhradě nákladů řízení částku 221.491,50 Kč k rukám zástupce žalobce. Vyhověl tak žalobě, jíž se žalobce domáhal po žalované vydání bezdůvodného obohacení, které jí vzniklo tím, že bez právního důvodu převedla na svůj účet peněžní prostředky z účtu žalobce ve výši žalované částky. Obranu žalované, spočívající v tvrzení, že tento převod provedl sám žalobce po dohodě se žalovanou, že veškeré peněžní prostředky na účtu žalobce ke dni provedení inkriminovaného převodu byly ve vlastnictví žalované, či že měla předmětná transakce ochránit peněžní prostředky dcery žalované před hrozící exekucí, vyhodnotil soud jako nevěrohodnou.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 11. 2016, č. j. 30 Co 261/2016-232, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 29.620,80 Kč k rukám zástupce žalobce. Odvolací soud - poté, co částečně doplnil dokazování a zrekapituloval okolnosti projednávané věci - dospěl k totožnému závěru jako soud prvního stupně, tedy že se žalovaná provedením neoprávněné transakce z účtu žalobce na její účet bezdůvodně obohatila.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Je přesvědčena o tom, že soudy obou stupňů nerespektovaly základní principy sporného civilního procesu, „rozvržení procesních rolí žalobce a žalovaného a že nezohlednily povinnost žalobce k tvrzení rozhodných skutečností a k jejich prokázání“. Odvolací soud podle dovolatelky nerespektoval zákonné výjimky ze zákazu tzv. novot v odvolacím řízení, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Soudům obou stupňů vytýká, že „vyšly toliko z ryze formální úvahy o „majiteli“ předmětného spořicího účtu, na kterém byly uvedené finanční prostředky deponovány a z něhož byly posléze (po rozchodu účastníků coby partnerů) odeslány, a na druhé straně o rozdílném „majiteli“ telefonního čísla, na které byly zasílány kontrolní SMS pro realizaci transakcí v elektronickém bankovnictví“. Má za to, že pokud byli účastníci před skončením dokazování poučeni o tzv. koncentraci řízení, šlo o poučení „ryze formální a bez vazby na konkrétní skutečnosti, které by měly být (dle názoru soudu prvního stupně) účastníky dále dotvrzeny a prokázány“. Toho, že by byla u jednání dne 10. 12. 2013 poučena o tzv. koncentraci řízení, si není vědoma. Namítá, že se „až z rozsudku soudu prvního stupně dozvěděla, jakými úvahami se soud zaobíral a jak zvažoval skutkový stav právně posoudit, kdy úvahy soudu zjevně v průběhu celého řízení oscilovaly mezi oběma amplitudami“. Žalobci se dle jejího názoru nepodařilo prokázat, že by předmětné peněžní prostředky měly představovat „refundaci nákladů žalobce vložených do rekonstrukce a vybavení jejího bytu“. Žalovaná naopak v průběhu řízení „velmi podrobně a přesvědčivě doložila původ všech předmětných prostředků, které byly postupně akumulovány na spořicím účtu vedeném na jméno žalobce jako úspory pro syna žalované“. Závěr soudů, že „je vysoce nepravděpodobné, že by veškeré postupně nashromážděné prostředky na účtu žalobce byly ve vlastnictví žalované a nikoliv žalobce“ považuje za ničím nepodložený. Dovolatelka nesouhlasí s hodnocením důkazů provedeným nalézacími soudy, v souvislosti s tím vznáší řadu skutkových námitek a rozsáhle předestírá vlastní verzi skutkového stavu věci. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, jakož i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a aby odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, neboť by jeho neprodleným výkonem či exekucí hrozila dovolatelce závažná újma, a to zejména s ohledem na její dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), neboť neobsahuje řádné vymezení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.

Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka nedostála, neboť v něm neuvedla, v čem spatřuje přípustnost dovolání, tedy které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné, a ani neoznačila žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí.

Namítá-li dovolatelka, že závěry nalézacích soudů nemají oporu v provedeném dokazování, vytýká-li jim, že neprovedly některé důkazy, resp. činí-li vlastní skutkové závěry, které podle jejího názoru vyplývají z provedených důkazů, neuplatnila tím (jediný možný) dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud již dříve akcentoval, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).

Žalovaná sice napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, ve vztahu k výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení však žádnou argumentaci - natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v § 241b odst. 3 o. s. ř., nevznesla.

K vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

K předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, patří mimo jiné to, že dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení. Jelikož uvedený předpoklad není v projednávané věci naplněn, dovolacímu soudu nezbylo, než v dovolání obsažený návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí zamítnout (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, popř. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/2016).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. listopadu 2017

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru