Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 5203/2009Usnesení NS ze dne 23.08.2010

HeslaDědění
Vlastnictví
Zmírnění křivd (restituce)
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.5203.2009.1
Dotčené předpisy

§ 6 odst. 2 předpisu č. 87/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 5203/2009

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci původního žalobce Dr. B. S., zemřelého dne 16.1.2010, nyní procesního nástupce: T. C. C. S. P., zastoupen JUDr. Věrou Babíčkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Uruguayská 13, proti žalovaným: 1) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem úřadu v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, adresa pro doručování Územní pracoviště Brno, odloučené pracoviště Jihlava, Tolstého 15, 2) Bytservis, spol. s r. o., se sídlem v Jihlavě, Křížová 15, zastoupenému JUDr. Katarínou Zouharovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Halounova 6, 3) Z. K., 4) A. K., 5) P. C., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 5 C 502/99, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. srpna 2009, č. j. 54 Co 423/2009-414, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění:

Poté, co Okresní soud v Jihlavě pod č.j. 5 C 502/99-155 zamítl žalobu a Krajský soud v Brně pod č.j. 20 Co 375/2004-185 jeho rozsudek potvrdil, rozhodoval ve věci ke stížnosti žalobce Ústavní soud. Ten nálezem ze dne 28. února 2008 zrušil obě usnesení nižších instancí. Shledal, že rozhodováním obecných soudů došlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a to zejména tím, že soudy při hodnocení skutkových zjištění ignorovaly určitou část skutečností, které v řízení vyšly najevo nebo byly účastníky namítány. Soudy tyto skutečnosti nehodnotily a s významnými skutečnostmi se nevypořádaly; zejména se nezabývaly tím, jaký charakter mělo prohlášení o opuštěném majetku z 18. 10. 1991, nevypořádaly se s námitkami žalobce, že toto prohlášení nikdy nebylo doručeno, že bylo vydáno účelově až v době, kdy se ONV dozvěděl, že probíhá dědické řízení po A. S., které bylo posléze na základě tohoto prohlášení pro neexistenci majetku zastaveno (usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 7. 3. 1995, č.j. 11 D 925/91-23). Zůstalo rovněž nejasné, zda a kdy právní předchůdce žalobce majetek pozbyl. Rovněž není najisto postaveno, zda majetek vůbec na stát přešel. Pochybení a nejasnosti v postupu státních orgánů spadající do období totality nelze vykládat v neprospěch žalobce. Nebyl vzat v úvahu charakter předchozího nedemokratického režimu, který zapříčinil, že možnost vlastníka žijícího v tzv. kapitalistické cizině nakládat s majetkem v Československu byla naprosto iluzorní. Soudy při výkladu ustanovení § 453 odst. 2 obč. zák., ve znění do 31. 12. 1991, vyšly z toho, že právní předchůdce žalobce konkludentním projevem vůle nemovitosti opustil, přičemž nezvážily, že nutit právního předchůdce žalobce žijícího v cizině ke zcela formálnímu úkonu, kterým by například zmocnil jiný subjekt v tehdejším Československu k ochraně svých práv ve vztahu k nemovitostem, a vyvozovat z nekonání v tomto směru na vůli vlastníka vzdát se věci, je v dané věci zcela neakceptovatelné. Ústavní soud připomíná, že šlo o majetek židovské rodiny žijící v v exilu, jejíž příslušníci byli zčásti vyvražděni v německých koncentračních táborech.

Poté Okresní soud v Jihlavě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. března 2009, č. j. 5 C 502/99-371, určil výrokem pod bodem I. ve vztahu k žalovanému 2), že A. S. byl ke dni úmrtí 5. 3. 1989 vlastníkem ideální poloviny nemovitostí zapsaných na LV č. 5093 pro k. ú. J. u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, katastrální pracoviště Jihlava jako parcela č. 4122, objekt bydlení č. p. 1971 a parcela č. 4123. Výrokem pod bodem II. určil ve vztahu k žalovaným 3), 4) a 5), že A. S. byl ke dni úmrtí 5. 3. 1989 vlastníkem ideální poloviny nemovitostí zapsaných na LV č. 5173 pro k. ú. J. u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, katastrální pracoviště Jihlava jako parcela č. 4124, objekt bydlení č. p. 1972. Výrokem pod bodem III. soud zamítl žalobu vůči žalovanému 1).Výrokem pod bodem IV. soud zamítl vůči žalovanému 2) žalobu na určení, že A. S. byl ke dni úmrtí 5. 3. 1989 vlastníkem ideální poloviny nemovitostí zapsaných na LV č. 5173 pro k. ú. J. u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, katastrální pracoviště Jihlava jako parcela č. 4124, objekt bydlení č. p. 1972. Výrokem pod bodem V. soud zamítl vůči žalovaným 3), 4) a 5) žalobu na určení že A. S. byl ke dni úmrtí 5. 3. 1989 vlastníkem ideální poloviny nemovitostí zapsaných na LV č. 5093 pro k. ú. J. u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, katastrální pracoviště Jihlava jako parcela č. 4122, objekt bydlení č. p. 1971 a parcela č. 4123. Výrokem pod bodem VI. rozhodl, že účastníci nemají nárok na náhradu nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původními spoluvlastníky předmětných nemovitostí byli E. a E. S., každý v rozsahu ideální 1. A. S. (otec žalobce) zdědil po svém otci E. S., který zemřel v roce 1935, a po své matce E. S., prohlášené za mrtvou ke dni 5. 6. 1943, po každém z nich spoluvlastnický podíl k uvedeným nemovitostem v rozsahu jedné ideální 1, celkem tedy ideální 1 (spisy Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. D 610/33 a D 683/48). Na základě odevzdacích listin byl proveden zápis v pozemkové knize v knihovních vložkách č. 3273 a 3286 pro k. ú. J. Dále zdědil po svém bratrovi Ing. K. S., prohlášeném za mrtvého ke dni 23. 7. 1943, druhou ideální 1 uvedených nemovitostí, jak soud zjistil z odevzdací listiny sp. zn. D 507/48, zaslané právnímu zástupci A. S. JUDr. Františku Činčerovi v květnu 1959. Tato změna již nebyla zapsána v pozemkových knihách. Soud vzal za prokázané, že právní předchůdce žalobce A. S. nabyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem v celém rozsahu (ohledně druhé id. 1 nemovitostí je vedeno řízení u téhož soudu prvního stupně pod sp. zn. 3 C 171/2005). A. S., který žil v E., prostřednictvím svého právního zástupce přihlásil dne 4. 10. 1950 předmětné nemovitosti do devizové evidence vedené bývalou Správou pro věci majetkové a devizové. Městský bytový podnik v Jihlavě, který spravoval předmětné nemovitosti, přípisem ze dne 7. 6. 1967 vyrozuměl A. S. o stavu hospodaření a vyzval ho, aby se do 60 dnů po obdržení dopisu vyjádřil, zda se hodlá podílet na správě a údržbě nemovitostí, jinak že budou pokládány za věci opuštěné ve smyslu § 453 odst. 2 občanského zákoníku („obč. zák.“). Žalobcův právní předchůdce na dopis nereagoval, avšak nebylo zjištěno, že by předmětnou výzvu skutečně obdržel. Dne 24. 5. 1983 sdělil OPBH v Jihlavě tehdejšímu Okresnímu národnímu výboru v Jihlavě, že o předmětné nemovitosti neprojevují jejich vlastníci zájem, proto je lze pokládat za opuštěné; navrhl, aby z toho důvodu připadly do vlastnictví státu. Obdobný návrh zaslal i v roce 1987 a 23. 7. 1991. K návrhu žalobce bylo 19. 8. 1991 u bývalého Státního notářství v Jihlavě pod sp. zn. 11 D 925/91 zahájeno dědické řízení po A. S., který zemřel 5. 3. 1989. Jako dědici po něm byli zjištěni B. S. (žalobce) a manželka zemřelého T. S. Podle výpisu z listu vlastnictví č. 695, vyhotoveného tehdejším Střediskem geodézie v Jihlavě pro uvedené dědické řízení dne 18. 3. 1992, byli jako vlastníci předmětných nemovitostí vedeni A. S. a K. S., každý k id. 1. Stát byl jako vlastník zapsán až v souvislosti s prohlášením o opuštěném majetku ze dne 18. 10. 1991, které vyhotovil až dva měsíce po zahájení uvedeného dědického řízení. Do té doby byl veden Československý stát – OPBH Jihlava pouze jako uživatel nemovitostí. Dědické řízení bylo zastaveno pro neexistenci majetku s odůvodněním, že předmětné nemovitosti připadly jako opuštěné do vlastnictví státu na základě prohlášení Okresního úřadu v Jihlavě – finančního referátu z 18. 10. 1991 podle § 453 odst. 2 obč. zák. Soud dále zjistil z nedatovaného přípisu JUDr. Bohumila Háje, adresovaného Okresní privatizační komisi v Jihlavě, že pisatel, dovolávající se zmocnění žalobcem ke správě jeho majetku, žádá, aby předmětné nemovitosti, jež jsou majetkem cizinců, nebyly zahrnovány do privatizace podle zákona č. 427/1990 Sb., protože bude vyvoláno dědické po A. S. Stát posléze převedl kupní smlouvou z 29. 7. 1993 s účinky vkladu do katastru nemovitostí k 2. 8. 1993 dům č. p. 1971 s pozemkem parc. č. 4122 a pozemek parc. č. 4123 na žalovaného 2) a dům č. p. 1972 s pozemkem parc. č. 4124 podle kupní smlouvy ze 7. 7. 1993 prodal manželům J. a M. K., kteří je kupní smlouvou 25. 8. 1993 s účinky vkladu k 15. 9. 1993, převedli na žalované 3) - 6) [žalovaná 6) v průběhu řízení zemřela a soud pokračoval v řízení s jejím právním nástupcem - žalovaným 5)]. Soud zjistil, že v katastru nemovitostí jsou na listech vlastnictví č. 5173 a 5093 zapsáni žalovaný 2) jako vlastník objektu bydlení čp. 1971 s parc. č. 4122 a 4123 a žalovaní 3), 4) a 5) jako spoluvlastníci objektu bydlení čp. 1972 s parc. č. 4124 s tím, že ideální 1 těchto nemovitostí mají ve společném jmění manželů žalovaní 3) a 4) a druhou ideální 1 žalovaný 5). Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce má naléhavý právní zájem na žalovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) jen vůči žalovaným 2) až 5), kteří jsou zapsáni v katastru nemovitosti jako vlastníci nemovitostí. Žalobu proti žalovanému 1) zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu a pro nedostatek pasivní věcné legitimace. Protože žaloba směřovala proti všem účastníkům ad 2) až 5) na určení vlastnictví ideální jedné poloviny všech označených nemovitostí, ačkoliv žalovaný 2) je veden pouze jako vlastník nemovitostí zapsaných na LV č. 5173 a žalovaní 3) až 5) jako spoluvlastníci nemovitostí zapsaných na LV č. 5093, musel soud v části týkající se nemovitostí, které žalovaní nevlastnili, žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu a pasivní věcné legitimace zamítnout.

Soud se předně zabýval otázkou, zda nebylo možné posoudit nárok žalobce podle restitučních předpisů, tj. zda nedošlo k přechodu věci na stát bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Vyšel z toho, že v roce 1947 byla sice na nemovitosti uvalena národní správa podle dekretu prezidenta č. 5/1945 Sb. o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, ta však nezpůsobila přechod vlastnictví na stát a musela být zrušena jako bezdůvodná ve smyslu § 24 odst. 1 uvedeného dekretu. Tato skutečnost je prokázána dědickým spisem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. D145/59 (D 507/48) po K. S., kde pozůstalost byla odevzdána jeho bratrovi A. S. jako jedinému dědici s tím, že jde o případ, na který dopadá § 24 odst. 1 uvedeného dekretu. Lze mít za to, že stát respektoval vlastnické právo právního předchůdce žalobce A. S., když jeho právnímu zástupci doručil v roce 1959 odevzdací listinu týkající se předmětné nemovitosti. Rovněž v 60. až 80. letech ponechal otázku vlastnictví k uvedeným nemovitostem otevřenou, místo aby postupoval podle předpisů o prozatímní správě, která měla mít prozatímní charakter a měla končit tzv. realizací majetku ve prospěch národního hospodářství. K výkonu prozatímní správy byl oprávněn pouze místně příslušný Okresní národní výbor, odbor finanční, který přes opakované naléhání ze strany bytového podniku nezajistil nabytí majetku státem, vyznačení jeho vlastnictví v evidenci nemovitostí a vyrozumění Správy pro věci majetkové a devizové, ačkoliv tak byl povinen učinit (§ 3 odst. 2 vyhl. č. 61/1986 Sb.). K tomu přistoupil teprve v okamžiku, kdy se žalobce přihlásil o svá práva. Soud učinil závěr, že nedošlo k převzetí nemovitostí státem bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., a tedy restituční předpisy na danou věc nedopadají.

Soud posuzoval uplatněný nárok podle obecné právní úpravy, to je podle úpravy zániku vlastnického práva opuštěním podle obecného občanského zákoníku z roku 1811 (§ 387), podle úpravy v občanském zákoníku č. 141/1950 Sb., účinné od 1. 1. 1951 do 31. 3. 1964 (§ 132 odst. 1), a podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 1991 (§ 453 odst. 2), a s odkazem na právní teorii dovodil, že k zániku vlastnického práva opuštěním bylo vždy nutné splnění určitých obligatorních podmínek, a to u k právním úkonům způsobilého vlastníka vůle vzdát se věci a projev této vůle a realizace vlastnického práva. Za opuštění věci ani vzdání se vlastnictví se však nikdy nepovažovala skutečnost, že vlastník věci byl z důvodů prokazatelných a odůvodněných obav před pronásledováním sebe nebo členů své rodiny jako příslušníka diskriminované národnostní, etnické, třídní či náboženské menšiny nucen dočasně opustit zemi, což byl případ právního předchůdce žalobce. Z důvodu pronásledování opustil zemi v roce 1939, když v roce 1943 zemřeli jeho matka a bratr, nemohl se jako jejich dědic ujmout vlastnictví a po změně politických poměrů v roce 1948 se mohl důvodně domnívat, že situace je pro něj krajně nepříznivá a vzhledem k postoji tehdejšího zřízení k soukromému vlastnictví nemohl očekávat, že bude moci své vlastnické právo realizovat. Přesto nejméně do konce 50. let dával najevo, že se k vlastnictví nemovitostí hlásí, činil kroky aby získal vlastnické právo po svých rodinných příslušnících, podal podnět k zahájení řízení o jejich prohlášení za mrtvé a k projednání dědictví po nich. Jednal prostřednictvím zmocněného zástupce, který státu, pokud by projevil zájem, mohl i v pozdějších letech poskytnout potřebné informace. Z toho soud dovodil, že nemovitosti nemohly být považovány za opuštěné ani podle § 132 odst. 1 občanského zákoníku č. 141/1450 Sb. a ani podle § 453 odst. 2 nyní platného občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991. Chyběla totiž vůle vlastníka vzdát se zcela a bezvýhradně vlastnického práva.

Soud dospěl k závěru, že jednání státu, který nezajistil v průběhu komunistického režimu vyznačení nabytí vlastnického práva v evidenci nemovitostí, k jednání přistoupil teprve poté, co se žalobce přihlásil o dědictví po zemřelém otci a podmínky si účelově přizpůsobil znění zákonného ustanovení tak, aby byly splněny jeho formální náležitosti bez ohledu na jejich vnitřní obsah, tj. bez ohledu na to, že vlastníka zbavil vlastnického práva proti jeho vůli či dokonce násilím, je třeba považovat za jednání v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.

Námitku žalovaného 2) ohledně vydržení vlastnického práva žalovanými soud neposuzoval, protože se jednalo o určení vlastnictví ke dni úmrtí právního předchůdce žalobce, kdy žádný ze žalovaných nemovitosti nevlastnil.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného 2) rozsudkem ze dne 18. srpna 2009, č. j. 54 Co 423/2009-414, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a IV. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud považoval skutkové i právní závěry soud prvního stupně za správné a plně se s nimi ztotožnil. Konstatoval, že se soud prvního stupně vypořádal s veškerými námitkami vznesenými v předmětné věci a při rozhodování vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne 28. února 2008, sp. zn. I. ÚS 1560/07.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný 2) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) b) o. s. ř. Namítá, že v řízení byla vydána překvapivá (neodhadnutelná) rozhodnutí, kdy soudy na základě stejných důkazů dospěly k opačným závěrům, řízení provází nejistota, došlo k procesním pochybením, která činí řízení zmatečným, soudy se nevypořádaly s veškerými jeho námitkami nebo na ně vůbec nereagovaly a bylo porušeno právo žalovaného na spravedlivý proces. Žalobu považuje za zmatečnou, nedostatečně konkretizovanou, když současně označuje všechny žalované za vlastníky všech v žalobě označených nemovitostí. Další vadu spatřuje v tom, že žalobce nebyl při podání prvního dovolání ve věci řádně zastoupen advokátem. Za nesprávné považuje i to, že v napadeném rozsudku odvolací soud uvedl jako účastníka i žalovaného 1), vůči kterému již bylo řízení pravomocně zastaveno (správně žaloba zamítnuta). Namítá i nesprávné skutkové zhodnocení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, protože předmětnou věc nelze posuzovat podle občanského zákoníku, neboť na předmětné nemovitosti se vztahují restituční předpisy, konkrétně § 6 zákona č. 87/1991 Sb. Ke dni úmrtí otce žalobce v roce 1989 byly nemovitosti, které jsou v současném vlastnictví žalovaného 2), ve faktickém držení státu prostřednictvím podniku bytového hospodářství i když to nebylo uvedeno v evidenci nemovitostí. Žalovaný 2) poukazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, který opakovaně konstatuje, že protokolem k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod je chráněn majetek existující, nikoliv „očekávání, že bude uznáno přežití bývalého vlastnického práva, které je již dlouhodobě nemožné účinně vykonávat“. Vytýká odvolacímu soudu, že nezohlednil závěry dědického řízení po právním předchůdci žalovaného, které bylo zastaveno; zejména nezjistil, že první informaci o tom, že je zde osoba, která má zájem o předmětné nemovitosti, Okresní úřad v Jihlavě zjistil teprve dne 20. 9. 1994, kdy notářka poprvé kontaktovala úřad se žádostí o podání zprávy. Žalovaný 2) se dozvěděl o tom, že jeho vlastnictví k předmětným nemovitostem žalobce zpochybňuje až z podané žaloby. Soud nesprávně podsouvá žalovaným, že jejich jednání bylo účelové, mělo vést k poškození žalobce, a že jde o jednání v rozporu s dobrými mravy. Naopak žalovanému 2) se jeví jednání žalobce jako účelové a obcházející zákon, když žaloba byla podána teprve po 10 letech od smrti právního předchůdce žalobce a po 6 letech od prodeje nemovitostí žalovanému č. 2), který na domě provedl rozsáhlé a nákladné opravy a tím zhodnotil nemovitost. Žalobce se ke svému majetku nehlásil od roku 1959 do roku 1989 a nevyzval k vydání nemovitostí podnik bytového hospodářství, který pro stát nemovitosti spravoval. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce ve svém vyjádření k dovolání navrhl zamítnutí dovolání s tím, že odvolací soud i soud prvního stupně věc správně po stránce skutkové i právní posoudily. V řízení byla bezpečně prokázána aktivní věcná legitimace otce žalobce k datu jeho smrti, a to v souladu s názorem Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu ČR, které ve věci jednaly. Soudy se správně vypořádaly i s námitkou ohledně možnosti uplatnění nároku podle restitučních předpisů. Poukazuje na to, že z jednání žalovaného 2), jehož zastupuje jako jednatel bývalý ředitel Podniku bytového hospodářství v Jihlavě, s. p., který nemovitosti spravoval, lze usuzovat, že měl v úmyslu se majetku žalobce zmocnit a to jednáním, které nebylo a není v souladu s dobrými mravy. Navrhuje, aby dovolání bylo dovolacím soudem zamítnuto.

Nejvyšší soud shledal, že druhý žalovaný podal dovolání včas a prostřednictvím advokátky (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy pro zásadní právní význam napadeného rozsudku. Uplatněné dovolací důvody měly spočívat v tom, že nižší instance věc nesprávně posoudily po stránce hmotněprávní a že se dopustily celé řady v dovolání blíže konkretizovaných procesních pochybení. Tyto důvody by dovolací soud přezkoumával jen v případě přípustnosti dovolání.

Dovolání není přípustné.

Nejvyšší soud zdůrazňuje, že je vázán nálezem Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 1560/07. Tímto nálezem byly vázány též nižší instance. Okresní soud v Jihlavě v rozsudku ze dne 13.3.2009 i Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 18.8.2009 se správně a přesvědčivě vypořádaly se všemi hmotněprávními a procesními aspekty věci a na jejich odůvodnění rozhodnutí lze plně odkázat. Platí to zejména o vyčerpávajícím odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

Při rekapitulaci rozhodných právních aspektů věci je třeba zejména zdůraznit, že - celá věc nevykazuje znaky věci restituční, neboť v rozhodném restitučním období 1948 až 1989 nedošlo k přímému perzekučnímu zásahu státu,

- naopak bylo respektováno vlastnictví právních předchůdců strany žalující a činěny úkony za účelem zjištění, zda se jedná o věc opuštěnou,

- byla tedy respektována kontinuita vlastnictví předmětných nemovitostí členy rodiny S., což přetrvalo až do dědického řízení započatého v roce 1991 a ukončeného v roce 1995,

- tím spíše tedy nelze dovodit případný restituční důvod podle § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a věc nutno posuzovat na základě relevantních ustanovení občanského zákoníku.

Je zajisté nutno konstatovat, že ve vztahu ke spoluvlastnickým podílům na všech nemovitostech došlo k dispozici s nimi, resp. k užívání jinými subjekty (třetími osobami). Již soud prvního stupně však správně postřehl, že na počátku všech těchto jednání je účelový postup státního orgánu, který v době předvídané restituce prohlášením ze dne 18. 10. 1991 svévolně konstituoval vlastnictví státu a tím navodil spornou vlastnickou duplicitu. Takové jednání lze skutečně posuzovat jako rozporné s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.

Dovolatel svými tvrzeními napadá též řadu skutkových zjištění nižších instancí. Nezbývá než zdůraznit, že dovolací soud není soudem nalézacím a není tedy oprávněn přezkoumávat skutkový základ věci, jak byl nižšími instancemi zjištěn.

Procesní vady, které dovolatel tvrdí, nemohou být vzhledem k nepřípustnosti dovolání předmětem dovolacího přezkumu (§ 237 odst. 3 in fine o. s. ř.).

Napadený rozsudek nevykazuje znaky zásadního právního významu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž nelze dovodit, že by byla ve vztahu k řešeným právním otázkám naplněna kterákoliv z podmínek odst. 3 téhož ustanovení.

Nižší instance tedy rozhodly správně a Nejvyšší soud proto dovolání druhého žalovaného odmítá (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Strana žalující byla v řízení o dovolání úspěšná. Dovolací soud jí však i přes znění § 243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř. náklady tohoto řízení nepřiznal. Použil zmocnění, které mu v případě existence okolností hodných zvláštního zřetele dává ustanovení § 150 o. s. ř. Kromě toho, že vyjádření k dovolání nepřináší nové argumenty, je třeba vzít v úvahu komplikovaný průběh celé věci. Tato věc byla projednávána již více než deset let, je skutkově i právně velmi složitá a na straně žalované jsou na ni účastny osoby, které se jednání, jež v roce 1991 bezprostředně poškodilo žalobce, nezúčastnily. Není tedy důvodu, proč by dovolatel (a případně i další osoby) měly snášet dále vznikající náklady řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 23. srpna 2010

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru