Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 514/2003Rozsudek NS ze dne 25.02.2004

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2004:28.CDO.514.2003.1
Dotčené předpisy

§ 2 odst. 2 předpisu č. 219/2000 Sb.

§ 7 odst. 1 předpisu č. 219/2000 Sb.

§ 2 odst. 8 předpisu č. 569/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 514/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce MUDr. P. S., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Pozemkovému fondu České republiky se sídlem v Praze 1, Ve Smečkách 33, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání pozemku, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp.zn. 11 C 1906/94, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1.8.2002, čj. 26 Co 217/2002-236, ve znění usnesení ze dne 25.9.2002, čj. 26 Co 217/2002-144, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se původně domáhal vydání ( resp. určení povinnosti uzavřít dohodu o vydání) domu čp. 70 se stavebním pozemkem č. 115 v T. a domu čp. 179 se stavebním pozemkem č.929 a dalším pozemkem č. 236/79 tamtéž, podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. V průběhu řízení bylo pravomocně rozhodnuto o návrhu žalobce ke všem uvedeným nemovitostem s výjimkou pozemku č. 236/79- zahrada.

Na straně žalované původně vystupoval Okresní bytový podnik v T. v likvidaci, proti němuž Okresní soud v Trutnově žalobu zamítl rozsudkem ze dne 6.5.1996, a po jeho zrušení odvolacím soudem opětovně rozsudkem ze dne 30.9.1998, a to pro nedostatek aktivní věcné legitimace na straně žalobce. I tento rozsudek byl zrušen odvolacím soudem, který učinil právní závěr, že žalobce splňuje hlediska oprávněné osoby, stanovená zákonem o mimosoudních rehabilitacích. Řízení pak bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby ohledně domu čp. 179 se stavební parcelou č. 929 v T., protože žalovaný nárok žalobce ohledně těchto nemovitostí uspokojil. Nemohl tak však učinit pokud jde o pozemek č. 236/79- zahrada, u nějž došlo v průběhu řízení ke změně správy - na návrh Pozemkového fondu ČR

(dále jen \" Pozemkový fond\") bylo v katastru vyznačeno, že správu tohoto pozemku, který zůstal ve vlastnictví státu a je veden jako zahrada, vykonává tento subjekt. Dále došlo ke změně vlastnictví u domu čp. 70 s pozemkem č. 115, u nějž bylo v katastru vyznačeno na základě rozhodnutí soudu vlastnictví Města T.

Rozsudkem z 29.3.2000, čj. 11 C 1906/94-176, pak rozhodl soud prvního stupně proti žalovaným Městu T. a České republice – Pozemkovému fondu, kteří se dle jeho závěru stali procesními nástupci prvého žalovaného. Městu T. uložil uzavřít s žalobcem dohodu o vydání domu čp. 70 se stavebními parcelami č. 115/1 a 115/2 v T., žalovanému Pozemkovému fondu uzavřít dohodu o vydání pozemku č. 236/79 tamtéž. Rozsudek nabyl právní moci ve vztahu k žalovanému Městu T.; ve vztahu k Pozemkovému fondu byl rozsudek zrušen usnesením odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že je třeba zkoumat, zda předmětný pozemek nepřešel rovněž do majetku obce, z jakého důvodu došlo k zápisu změny jeho správy a zda tato skutečnost mohla mít vliv na změnu povinné osoby.

Soud prvního stupně pak řízení doplnil dle pokynů odvolacího soudu a dne 18.12.2001 vynesl rozsudek čj. 11 C 1906/94-213, jímž uložil žalované České republice - Pozemkovému fondu uzavřít s žalobcem dohodu o vydání pozemku č. 236/79 v T. Vyšel ze zjištění, že tento pozemek byl jako konfiskovaný odevzdán Městu T., ke dni účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích byl ve vlastnictví státu. Pozemek tvořil funkční celek s domem čp. 179 a stavební parcelou č. 929. Přístup na něj je pouze z tohoto domu, je ohraničen plotem a hradbami. Dům i s pozemky zůstal ve vlastnictví České republiky a správě Okresního bytového podniku T. v likvidaci (dále jen \"Okresní bytový podnik\"), který žalobci vydal dům se stavebním pozemkem. Město T. se nestalo jeho vlastníkem na základě zákona č. 172/1991 Sb., o majetku obcí. Povinnou osobou k vydání pozemku byl původně Okresní bytový podnik, proti němuž směřovala i žaloba. Poté došlo k zápisu správy Pozemkového fondu na jeho návrh z 18.6.1996, čímž se stal právním nástupcem původně žalovaného Okresního bytového podniku. Není proto rozhodující, že ke dni účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích dosud Pozemkový fond neexistoval a pozemek nedodržel. Okolnost, že pozemek dnes není obhospodařován jako zahrada, nebránila Pozemkovému fondu v návrhu na zápis jeho správy do katastru a soud ji proto rovněž neshledal relevantní.

K dovolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 1.8.2002, čj. 26 Co 217/2002-236, ve znění usnesení z 25.9.2002, čj. 26 Co 217/2002-244, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolatel napadal závěr soudu prvního stupně, že žalovaná Česká republika – Pozemkový fond, je ve věci pasivně legitimována. V tom mu však odvolací soud nedal zapravdu. V prvé řadě shledal správným závěr, že předmětný majetek se nestal vlastnictvím Města T. a plně v tomto směru odkázal na závěry soudu prvního stupně. Osobou povinnou k vydání pozemku je podle zákona o mimosoudních rehabilitacích v daném případě stát, který jej ke dni účinnosti tohoto zákona držel jako samostatná právnická osoba, a tento stav se nezměnil. Správný je pak závěr, že povinnost pozemek vydat má orgán, který vykonává jeho správu; jím byl Okresní bytový podnik, avšak jen do doby, než se správy ujal Pozemkový fond. Ten se pak z titulu správy národního majetku stal subjektem, jehož se týkají právní úkony ohledně majetku, který spravuje. Jeho námitku, že jeho působnost je vymezena zřizovacím zákonem pozitivně, \" nelze akceptovat již s odkazem na ustanovení § 7 odst.1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ( dále jen \"zákon č. 219/2000 Sb.\"), podle něhož jménem státu činí právní úkony vedoucí organizační složky, jíž se tyto úkony týkají, pokud zvláštní předpis nebo tento zákon nestanoví jinak. Zvláštním zákonem by tedy dispozice s majetkem, vyplývají z povinnosti uzavřít s žalobcem dohodu o vydání nemovitosti, musela být výslovně vyloučena.\" Odvolací soud rovněž zvážil charakter předmětného pozemku z toho hlediska, zda se jedná o zemědělskou půdu, která náleží do zemědělského půdního fondu – v tom případě by soud nemohl o vydání rozhodovat, protože by šlo o institut v působnosti správního orgánu podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"zákon o půdě\"). Ze zjištění provedených soudem prvního stupně však vyplývá, že pozemek tvořil funkční celek s domem čp. 179 a nejedná se o pozemek, který je zemědělsky obhospodařován. V kategorii zemědělská půda je veden jen formálně, v rozporu se skutečným stavem. Správně proto soud prvního stupně věc rozhodl podle zákona o mimosoudních rehabilitacích.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm.c) OSŘ. Zásadní právní význam napadeného rozsudku spatřuje v tom, že odvolací soud nesprávně usoudil, že je povinnou osobou k vydání pozemku. Pozemkový fond je totiž právnickou osobou, která spravuje pozemky zemědělského charakteru na základě § 17 odst. 1 zákona o půdě a nemůže být osobou povinnou k vydání nemovitostí podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Znovu připomíná, že působnost Pozemkového fondu je vymezena pozitivně a bez příslušného zákonného zmocnění není možné nemovitosti oprávněným osobám vydávat. Pozemkový fond není organizační složkou státu ve smyslu zákona č. 219/2000 Sb. Na základě ustanovení § 2 odst. 2 tohoto zákona se vztahují na činnost žalovaného, kterou vykonává v souvislosti se správou majetku státu, jen taxativně uvedená ustanovení, mezi nimiž však není § 7 odst. 1; působnost Pozemkového fondu je vymezena zákonem o půdě a zákonem č. 569/1991 Sb. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 a 241a OSŘ a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.b) OSŘ. Soud prvního stupně totiž svými prvými rozsudky ve věci zamítl žalobu, byť proti jinému subjektu zastupujícímu stát, a následnými rozsudky žalobě vyhověl proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu o tom, že žalobce splňuje kriteria oprávněné osoby podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. I když dovolatel uplatňuje jiné výhrady vůči poslednímu rozhodnutí soudu, a to nedostatek své pasivní legitimace v řízení, je přípustnost dovolání dána, protože napadené rozhodnutí, potvrzující poslední rozsudek soudu prvního stupně, zakládá odlišné právní vztahy mezi žalobcem a žalovaným, než jak původně rozhodl soud prvního stupně. Dovolací soud proto napadený rozsudek přezkoumal věcně, z důvodů uvedených dovolatelem ( § 242 odst. 3 věta prvá OSŘ). Přitom dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Dovolací soud se ztotožňuje s právním závěrem odvolacího soudu, že rozhodující pro určení pasivní věcné legitimace ve sporu je v daném případě zjištění, že pozemek, jenž má být vydán oprávněné osobě, byl ve vlastnictví státu v den účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích a tato skutečnost nedoznala v průběhu soudního řízení změny, a že na uplatněný nárok byl zákon o mimosoudních rehabilitacích soudem aplikován správně. Podle § 4 tohoto zákona je povinnou osobou stát, nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona věc drží. Povinnou osobou je tedy na prvém místě stát – ten však jedná při vydání nemovitostí prostřednictvím organizace, která \" věc drží\". Držbou není ovšem míněna držba ve smyslu občanskoprávním (chybí znak dobré víry o tom, že věc náleží právnické osobě do vlastnictví), ale nesporně je tím míněno hospodaření s věcí a jeho správa. Nepochybné je, že na počátku řízení byl právnickou osobou, spravující daný pozemek, Okresní bytový podnik, který by také pravděpodobně pozemek vydal v souvislosti s vydáním domu čp. 179 v T. a příslušným stavebním pozemkem, protože k těmto nemovitostem patřil i pozemek č. 236/79. K tomu nedošlo proto, že předtím, než uvedené nemovitosti žalobci vydal Okresní bytový podnik, Pozemkový Fond (byť byl zřízen až zákonem č. 569/1991 Sb., o pozemkovém fondu České republiky), jednostranným úkonem docílil změny ve správě pozemku tak, že v katastru nemovitostí byl učiněn záznam, že pozemek spravuje Pozemkový fond a stal se tak nástupcem předchozího správce pozemku. Zápis správy Pozemkového fondu k předmětnému pozemku zůstal beze změny po dobu rozhodování soudu, ač Pozemkový fond, pokud byl přesvědčen o nesprávnosti zápisu své správy do katastru, měl dostatek času k tomu, aby docílil změny jím navrženého záznamu. Tím způsobil situaci, že jiný subjekt s ohledem na domněnku správnosti zápisu ve veřejné listině (§ 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem), jakou je katastr nemovitostí, nemohl s pozemkem nakládat a vydat jej. Pokud by soud přihlédl k námitce Pozemkového fondu, že není oprávněn pozemek vydat s ohledem na svou působnost, danou jiným zákonem, nastala by situace, kdy by právo oprávněné osoby dané zákonem o mimosoudních rehabilitacích nemohl soud vůbec chránit.

Dovolací soud je toho názoru, že v dané věci není Pozemkový fond žalován jako přímý účastník hmotněprávního, tj. občanskoprávního vztahu, jímž je vztah mezi žalobcem a státem, protože otázka, který orgán nebo právnická osoba stát zastupuje a jeho majetek spravuje, je věcí předpisů z úseku správního; v souladu s nimi může dojít i ke změně správy, což však již není věcí přímého právního vztahu mezi žalobcem a státem. Odvolací soud se zabýval z tohoto hlediska i zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupováním v právních vztazích, a dospěl k závěru, že ani tento zákon nebrání Pozemkovému fondu jednat v dané věci a splnit povinnost vydat žalobci pozemek podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, protože zvláštní zákon takové jednání nevylučuje. I s tímto právním závěrem dovolací soud souhlasí a dodává, že nelze vycházet pouze ze zákona č. 569/1991 Sb., jestliže později vydané zákony zásadně nevylučují působnost Pozemkového fondu při správě jiného než zemědělského státního majetku. Zákon č. 219/2000 Sb., jímž žalovaný argumentuje, výslovně zmiňuje v § 2 odst. 2 mezi právnickými osobami, které spravují majetek České republiky, i Pozemkový fond České republiky. Podle § 51 tohoto zákona jsou organizační složkou i státní fondy za podmínek stanovených zvláštním předpisem, jakým je jistě i zákon o mimosoudních rehabilitacích. Podle § 2 odst. 8 zákona č. 569/1991 Sb. se správa nemovitostí Pozemkovým fondem zapisuje do katastru způsobem obdobným záznamu na základě ohlášení Pozemkového fondu. Toto ohlášení osvědčuje přechod správy na Pozemkový fond. To koresponduje s § 17 a § 20 zákona č. 219/2000 Sb., které umožňují změnu správy státního nemovitého majetku jednostranným opatřením s následným záznamem do katastru.

Rovněž dovolací soud tedy dospěl k závěru, že ani zákon 219/2000 Sb. nevylučuje, aby Pozemkový fond spravoval pozemek označený jako zahrada, který je v jeho správě veden v katastru nemovitostí na jeho návrh, přičemž ani Pozemkový fond neuvádí, která jiná organizační složka státu by měla za této situace pozemek spravovat a na základě jaké právní skutečnosti. K tomu je rovněž třeba uvážit, že jde o dlouhodobě řešenou restituci, která by měla být již urychleně vyřešena bez zbytečných formálních přístupů, jež by ve svých důsledcích navíc vedly ke zmaření účelu zákona o mimosoudních rehabilitacích. Je tedy věcí žalovaného Pozemkového fondu, aby v případě, že se sám necítí plně kompetentním k vydání pozemku vedeného jako zahrada, si zajistil součinnost příslušné organizační složky státu při vydání tohoto pozemku.

Dovolací soud ze všech shora uvedených důvodů tedy shledal rozsudek odvolacího soudu správným a podle § 243b odst. 2 dovolání zamítl. Náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal žádnému z žalovaných, protože žalobci, který by s ohledem na výsledek tohoto řízení měl nárok na jejich náhradu (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ), náklady tohoto řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. února 2004

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru