Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 5130/2009Usnesení NS ze dne 15.02.2010

HeslaRehabilitace (soudní i mimosoudní)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.5130.2009.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

§ 8 odst. 1 předpisu č. 87/1991 Sb.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 1517/10 ze dne 18.11.2010 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Vladimír Kůrka


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 5130/2009

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů: 1. R. M., 2. A. M., 3. R. M., 4. Ch. M., a 5. M. M., zastoupených JUDr. Jiřím Davidem, advokátem, 140 00 Praha 4, Otakarova 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 22. 4. 2009, č. j. 19 Co 537/2008-471, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 198/95, žalobců R. M., A. M., M. Ch. M., M. M. a R. M., zastoupených JUDr. Jiřím Davidem, advokátem v Praze 4, Otakarova 5, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha, se sídlem magistrátu Praha 1, Mariánské náměstí č. 2, zastoupenému JUDr. Světlanou Zvolánkovou, advokátkou v Praze 2, Karlovo náměstí č. 18, o vydání nemovitostí, takto:

I. Dovolání dovolatelů se odmítají.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Odůvodnění:

I.

O žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 2. 7. 2008, č.j. 15 C 198/95-440. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba o vydání (každému ze žalobců z jedné ideální pětiny) domu čp. 747 a pozemku parc. č. 647 (o výměře 1564 m2) v katastrálním území N. M. (obec P.). Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému Hlavnímu městu Praze na náhradu nákladů řízení 27.650,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Dále bylo žalobcům uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 na úhradu nákladů, placených v tomto řízení, částku 48.496,- Kč.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 22. 4. 2009 výše označeným. Tímto rozsudkem byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 11.781,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odvolací soud dovodil, že podle zjištění učiněných v řízení jsou žalobci dědici (rovným dílem) původní žalobkyně A. M., která byla oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích; žalované město je pak povinnou osobou podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.

Odvolací soud dále uvedl, že po předcházejícím řízení u soudů obou stupňů, jakož i po předchozím rozhodování dovolacího soudu rozsudkem z 23. 11. 2005 pod sp. zn. 28 Cdo 2515/2005, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu z 22. 6. 2006, I.ÚS 174/06, bylo nutno v tomto řízení dořešit mezi účastníky spornou otázku, zda vydání nemovitostí, uváděných žalobci, brání ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. – v důsledku žalovaným tvrzené ztráty původního stavebně technického charakteru k vydání požadované nemovitosti. Při posuzování této otázky byl soud prvního stupně i odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu, podle něhož je § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. ustanovením kogentním, které neváže výslovně dobu provedení (dokončení) přestavby na den účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. ani na dobu výzvy k vydání věci.

Soud prvního stupně dal vypracovat znalecký posudek znalcem Ing. Jindřichem Kratěnou, CSc., k posouzení otázky, zda došlo v období od 1. 1. 1953 do současnosti k takovým stavebním úpravám na domu čp. 747, stojícím na pozemku parc. č. 674 v katastrálním území N. M., jež vedly k obměně prvků dlouhodobé životnosti stavby. Znalec v posudku specifikoval, že dům má tři stavebně nedělitelné části, a to první – přední obytnou část, u které k podstatným změnám nedošlo, dále druhou část – dvorní trakt, kde byla provedena nástavba jednoho poschodí, a ještě třetí část – zadní obytný dům, kde došlo k nástavbě šesti poschodí; pod všemi třemi částmi budovy byly ze sklepů vybudovány podzemní garáže a byly postaveny svislé konstrukce; k nemovitosti čp. 747 náleží ještě tzv. D. U t. z., který je stavebně oddělitelný a v němž bylo vystaveno nové schodiště. Procentuální poměr změn vyjádřil znalec tak, že pokud počítá u původního stavu se 100% a jde přitom o část domu sestávajícího ze tří stavebně navzájem neoddělitelných částí, pak jde následně u svislých konstrukcí o změny v rozsahu 63,48 %, u vodorovných konstrukcí o změny v rozsahu 31,39 %, případně 43,50 %, u zastřešení o změny v rozsahu 55,39 %au schodišť o změny v rozsahu 71,55 %. V D. U t. z. jde o 156 % nových konstrukcí schodišť; další prvky dlouhodobé životnosti dosahují změny v rozsahu menším než 50 %, přičemž u zastřešení nejsou žádné nové konstrukce.

Odvolací soud zdůraznil, že v odvolacím řízení zopakoval dokazování konstatováním závěrů znaleckého posudku a doplnil dokazování výslechem znalce, čímž byl, podle názoru odvolacího soudu, odstraněn rozpor mezi názorem uvedeným ve znaleckém posudku, že za výchozí stav při posuzování toho, zda tu došlo k zásadní přestavbě, bylo třeba považovat původní stav stavby v době jejího odnětí, a mezi odpovědí znalce na dotaz právního zástupce žalobců, že pokud by se vycházelo z toho, že původní stav představoval 100 %, tak by jeho výpočty změn konstrukčních představovaly nižší částky než uvedl ve znaleckém posudku. Znalec vycházel z původního stavu nemovitostí před zahájením přestavby, který představoval 100 %, a k tomuto stavu vztáhl provedenou přestavbu; ačkoliv je celá budova vedena jako jedna nemovitost pod jedním číslem popisným, nemohla být změna prvků dlouhodobé životnosti hodnocena u celé nemovitosti dohromady. D. U t. z. musel být hodnocen samostatně, neboť jde o stavbu cihlovou, kdežto zbývající tři části domu (pracovně též označované jako přední dům, dvorní trakt a zadní dům) jsou železobetonovým skeletem. V D. U t. z. došlo ke změně prvků dlouhodobé životnosti, s výjimkou schodiště, v rozsahu menším než 50 % a změna schodiště představuje 156 %.

Odvolací soud dovodil k výkladu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., že zásadně musí dojít k obměně konstrukcí a prvků, které nejenže stavbu jako celek charakterizují, ale od nichž životnost původní stavby přímo odvisí; jde tedy zejména o změnu hlavních nových konstrukcí (svislých i vodorovných), o výměnu konstrukce střechy a v některých případech také o podstatné zásahy do konstrukce schodiště (pokud schodiště tvoří součást nosného systému stavby). V daném případě tedy, pokud jde o část nemovitosti, označovanou jako přední dům, o část označovanou jako dvorní trakt a o část označovanou jako zadní dům, došlo ke změně představující nadpoloviční změnu v konstrukci schodiště a současně došlo k zásadní změně, která spočívala v postavení šesti nových poschodí u zadní části domu. Došlo tu tedy k zásadní přestavbě domu ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.

Odvolací soud dále dospěl k závěru, že v daném případě, v němž se jedná o pozemek zcela zastavěný stavbou a současně o pozemek dotčený provedenou přestavbou nemovitosti, jde o soubor nemovitostí (budovu a budovou zastavěný pozemek), pro nějž musí platit shodný právní režim, takže je na místě tento soubor nemovitostí chápat jako celek.

Vzhledem zejména k těmto uvedeným okolnostem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který zamítl žalobu jako celek (ohledně vydání domu i ohledně vydání pozemku, na němž dům stojí), jako věcně správný podle ustanovení § 219 o. s. ř., včetně správných výroků o nákladech řízení, a rozhodl též o nákladech řízení odvolacího.

II.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců R. M., A. M., R. M., Ch. M. a M. M. bylo podáno dne 10. 9. 2009, tedy za splnění podmínky povinného zastoupení a v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Dovolatelé měli za to, že je jich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jako dovolací důvody uplatňovali, že v řízení došlo k vadě, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že soudy vycházely ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.).

Dovolatelé vyslovili názor, že v rozhodnutí odvolacího soudu zdůrazňovaný právní závěr dovolacího soudu (vyjádřený v jeho předchozím rozhodnutí z 23. 11. 2005) k výkladu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (že totiž toto ustanovení neváže výslovně dobu přestavby na den účinnosti tohoto zákona ani na dobu výzvy k vydání věci, takže dobu výzvy k vydání nemovitosti nelze pokládat za ukončení možnosti zabývat se tím, zda nemovitost ztratila přestavbou svůj stavebně technický charakter) nebyl dovolacím soudem zaujat jednoznačně a způsobem plně objasňujícím tuto problematiku. Není také zřejmé, na základě jakého druhu výkladu k němu dovolací soud dospěl. Nebylo by proto na místě z uvedeného předchozího závěru dovolacího soudu dovozovat další závěr, že totiž povinná osoba může na stavební činnost, směřující k přestavbě nemovitosti, započíst i dobu poté, co jim byla doručena výzva k vydání věci.

V daném případě žalovaný obdržel od žalobců výzvu k vydání věci 9. 12. 1994, ale stavební povolení bylo žalovanému městu k pracím na přestavbě domu čp. 747 v katastrálním území N. M. vydáno dne 10. 1. 1996. Došlo tu tedy podle názoru dovolatelů k porušení ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., když byl později změněn stav nemovitosti, a také k porušení ustanovení § 9 zákona č. 87/1991 Sb., když byla prováděna stavební činnost nad rámec daný v tomto ustanovení. Dovolatelé mají za to, že žalovaný postupoval protiprávně a z tohoto jednání mu nemohla vzniknout žádná práva; takovému jednání žalovaného nelze přiznat právní účinky, ani právní ochranu.

Podle názoru dovolatelů ze znaleckého posudku Ing. Kratěny vyplynuly v dalším průběhu řízení po předchozím zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu nové skutečnosti, z nichž je zřejmé, že odvolací soud již nemohl být vázán závěry zrušovacího rozsudku dovolacího soudu. Ze znaleckého posudku také vyplývá, že není doloženo, zda žalované město svou stavební činností vytvořilo přístavbu sousedního domu čp. 745 či nástavbu nad částí nemovitosti, o kterou jde v tomto řízení. Znalec vycházel jen z plánů přestavby nemovitosti, které znalci předložilo žalované město. Návrh na vypracování revizního znaleckého posudku byl soudem zamítnut, přestože tu bylo třeba, aby takový posudek byl proveden.

Dovolatelé ještě dodávali, že soudy neměly oporu v provedeném dokazování pro svůj závěr o nevydání žalobcům i pozemku parc. č. 647 v katastrálním území N. M., neboť se nezabývaly ani velikostí tohoto pozemku, jeho zastavěností, polohou nemovitosti a přístupem k pozemku parc. č. 647 z veřejné komunikace, jakož ani případnou možností využití uvedeného pozemku v dané lokalitě.

Přípustnost dovolání bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu, napadený dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Nešlo tu o případ přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v rozsudku ze dne 20. 4. 2005, jímž došlo k částečnému zrušení rozsudku soudu prvního stupně, nebyl vysloven odlišný právní názor, ale vytčeny nedostatky a následné pokyny k dalšímu postupu ve věci. Navíc došlo bezprostředně poté dne 23. 11. 2005 k vydání zrušovacího rozsudku Nejvyššího soudu. Právě závěry tohoto soudu byl nižší instance vázány, takže absentuje příčinná souvislost mezi zrušovacím rozsudkem odvolacího soudu a právními závěry nižších instancí, jak byly vysloveny v dalším průběhu řízení.

III.

V nyní posuzované věci musel senát Nejvyššího soudu ve složení, v jakém rozhodoval, vycházet z předchozího závěru téhož soudu o interpretaci ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. V tomto směru by bylo možné konstatovat, že přestavba předmětných nemovitostí byla podle znaleckého posudku natolik zásadní, že by sama o sobě – izolovaně – tvořila překážku vydání předmětných nemovitostí. V tomto ohledu není co dodat ke zjištěním a návazným výsledkům právního posouzení věci odvolací instancí.

Je však otázkou, zda tento závěr může – v souvislosti s ostatními okolnostmi věci a jejich právními dopady – obstát.

Původní žalobkyně A. M. byla oprávněnou osobou podle § 3 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích.

Její potenciální restituční nárok přešel na závětní dědice – nynější žalobce.

Hlavní město Praha přicházelo v úvahu jako povinná osoba podle § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Jak Nejvyšší soud opakovaně dovodil, nemůže být ani případný přechod majetku ze státu na obec (dnem účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., tj. 24. 5. 1991) překážkou pro uplatnění restitučního nároku fyzickou osobou, k němuž došlo eventuálně i později – srov. rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1403/2000, 28 Cdo 904/2001 a další. pak je obec povinnou osobou k vydání nemovitostí.

Žalobní nárok mohl být uplatněn až od 1. 11. 1994, na základě nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., zrušujícího podmínku trvalého pobytu pro restituenty jako diskriminační. Tehdejší žalobkyně byla státní občankou České republiky, výzvu podala včas, dalšímu postupu podle § 5 zákona č. 87/1991 Sb. tedy z její strany nic nebránilo.

V řízení bylo prokázáno, že žalované město již od prosince 1994 vědělo o uplatnění restitučního nároku.

Přesto došlo k tomu, že v dalších letech byla provedena přestavba nemovitostí, resp. stavební úpravy. Stavební povolení bylo vydáno 10. 1. 1996, kolaudační rozhodnutí 25. 9. 1997.

Takovou činnost osoby povinné nelze bez dalšího přejít s tím, že ke změně stavebně technického charakteru stavby může ve smyslu § 8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích dojít kdykoli. Stavbou po uplatnění restitučního nároku žalovaná strany nepochybně přesáhla rámec činnosti, který jí je v restitucích určen ustanovením § 9 zákona č. 87/1991 Sb., upravujícím povinnosti řádného hospodáře až do skončení restitučního řízení.

Jestliže by straně žalující bylo stran vydání věcí vyhověno, muselo by následovat vypořádání (vyřešení nároků) mezi žalobci a žalovaným. Mohlo by dojít teoreticky k vydání věcí, ale nebylo by možné nezohlednit provedené investice z hlediska jejich případné účelnosti.

Senát Nejvyššího soudu je však nyní toho názoru, že vydání věcí brání jiná právní překážka; její existence činí další řízení nadbytečným, nevedoucím k jinému výsledku než dosud.

IV.

Jde o problematiku doby odnětí věcí státem z hlediska oprávněnosti restitučního nároku podle § 6 zákona o mimosoudních rehabilitacích – tedy o existenci restitučního důvodu (titulu).

V úvahu přicházelo ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) citovaného zákona, ale zejména – s ohledem na perzekuci na straně žalující pro osobní status dřívějších vlastníků – zvláštní restituční titul podle § 2 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Při odnětí vlastnického práva dřívějším vlastníkům došlo ke flagrantnímu porušení lidských práv a svobod, jak především za německé okupace, tak i následně. Žádná náhrada za odnětí majetku nebyla poskytnuta.

Rozhodný však je i časový moment tohoto odnětí, zejména z pohledu odnětí věcí státem ve vztahu k restitučnímu rozhodnému období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990.

Ústavní soud již dříve k této situaci judikoval; stalo se tak zejména v nálezu sp. zn. II. ÚS 336/01, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 71 ve svazku 26. Podává se, že zvláštní restituční titul podle § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je vázán podmínkou, že k odnětí věcí došlo v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990.

Tato interpretace plně odpovídá textu § 3 odst. 2 zákona č. 116/1994 Sb. o oprávněné osobě (jde o novelu zákona č. 87/1991 Sb.), podle něhož sice lze dovodit restituční nárok vzniklý v důsledku neplatných majetkových převodů za německé okupace – podle dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb., tato neplatnost byla v nyní posuzované věci deklarována -, ale zároveň musí dojít k naplnění podmínky dne přechodu věci na stát podle § 6 zákona č. 87/1991 Sb. (tedy v rozhodném restitučním období 1948 – 1990).

V nyní posuzované věci však tento den předchází datu 25. 2. 1948; k přechodu věci na stát došlo již za zákona v rámci tzv. první etapy znárodnění.

Dřívější vlastníci včetně A. M. pozbyli vlastnictví vynucenou trhovou smlouvou ze dne 17. 11. 1939. Kupujícím byla Pražská městská pojišťovna.

Dne 22. 5. 1943 bylo vloženo vlastnické právo pro Pražskou městskou životní pojišťovnu.

V roce 1946 restituovala A. M., která na rozdíl od svých blízkých zahynuvších v koncentračním táboře přežila, dům v P. 6. Předmětné nemovitosti jí však nebyly vydány.

Dne 8. 3. 1947 bylo k nemovitostem vloženo vlastnické právo ve prospěch Pražské pojišťovny, n. p. podle dekretu č. 103/1945 Sb. a vyhlášky ministra financí č. 2088 ze dne 20. 11. 1946.

V roce 1948 došlo dne 10. 6. ke vkladu téhož práva ve prospěch Československé pojišťovny, n. p., na základě vyhlášky ministerstva financí č. 977 ze dne 25. 5. 1948.

Dne 12. 8. 1953 bylo pak poznamenáno do příslušné knihovní vložky vlastnictví Československého státu podle zákona č. 85/1952 Sb.

Právě posledně uvedenou právní skutečnost považovaly nižší instance za den přechodu věci na stát ve smyslu citovaného restitučního předpisu.

Nejvyšší soud se však s tímto závěrem neztotožňuje.

Je nutné odlišit právní účinky zejména dekretu č. 103/1945 Sb. a zákona č. 85/1952 Sb.

Dekret č. 103 z roku 1945 upravoval znárodnění soukromých pojišťoven. Podle jeho ustanovení § 1 se dnem jeho vyhlášení (24. 10. 1945) znárodňují zestátněním všechny smluvní (soukromé) pojišťovny na území Československé republiky.

Zákon č. 85/1952 Sb., o pojišťovnictví, pouze – z hlediska zásahů do vlastnických záležitostí – stanovil nezbytnost zápisů pojišťoven do veřejných knih (§ 14).

Z toho vyplývá, že konstitutivní účinky lze přiznat v relaci ke změně vlastnictví ve prospěch státu již dekretu č. 103/1945 Sb. Již dnem účinnosti tohoto dekretu přešlo vlastnictví soukromých pojišťoven znárodněním na stát, jak ostatně v obecné rovině vyzdvihl i Ústavní soud v právní větě výše citovaného nálezu, jak je publikována ve zmíněné Sbírce pod č. 71/sv. 26. Pozdější zákon o pojišťovnictví upravil jen zápisovou povinnost.

Konkrétně pro nyní posuzovanou věc to znamená, že Pražská městská pojišťovna byla jako soukromá znárodněna, včetně prováděcí vyhlášky, ex lege v roce 1945. Byla-li vlastnicky zapsána v roce 1947 Pražská pojišťovna – již národní podnik -, pak se to stále dělo před 25. 2. 1948.Vklad ve prospěch tentokrát Československé pojišťovny v červnu 1948 již nic nemění na účincích předchozích právních skutečností. Poslední tehdejší zápis z roku 1953 měl již jen, jak zmíněno shora, pořádkový charakter.

Restituční podmínka odnětí věcí v rozhodném období tedy nemohla být splněna a odvolací soud věcně nepochybil, jestliže potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadený rozsudek ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá, kromě správnosti dovoláním napadený rozsudek postrádá judikatorní přesah – z citovaných rozhodnutí vyplývá konstantnost a bezrozpornost dosavadní judikatury.

Dovolatelé nebyli v tomto řízení úspěšní a protistraně žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 15. února 2010

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru