Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 5069/2017Rozsudek NS ze dne 07.05.2018

HeslaZmírnění křivd (restituce)
Církev (náboženská společnost)
Obec
Dokazování
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.5069.2017.1
Dotčené předpisy

§ 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012 Sb.

předpisu č. 172/1991 Sb.

§ 80 o. s. ř.

§ 118a o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 5069/2017-306

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou, IČ 004 08 026, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, zastoupeného JUDr. ICLic. Ronaldem Němcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, proti žalovaným 1. hlavnímu městu Praze, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, a 2. České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 65/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2017, č. j. 55 Co 183/2017-285, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2017, č. j. 55 Co 183/2017-285, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 20. 2. 2017, č. j. 5 C 65/2015-258, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je Česká republika vlastnicí tří pozemků v katastrálním území S. (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Žalobce požadoval, aby bylo deklarováno trvání vlastnického práva státu k pozemkům, jež označoval za svůj někdejší majetek. Soud předně konstatoval, že přináležení sporných nemovitostí k historickému vlastnictví církve nebylo prokázáno, nepokládal ovšem za nezbytné udělit žalobci poučení dle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť by dokazování zmíněné skutečnosti bylo nadbytečné s ohledem na jeho další právní hodnocení věci. Soud zjistil, že vlastnické právo žalovaného 1. bylo do katastru nemovitostí zapsáno na základě souhlasných prohlášení z let 1997 a 2002, a uzavřel, že žalobce dostatečně nespecifikoval, co má na mysli, hovoří-li o nesplnění předpokladů změny v osobě vlastníka ve smyslu § 3 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“); povinností žalovaných pak „není prokazovat splnění žalobcem blíže nekonkretizovaných podmínek pro přechod nemovitostí“. Soud rovněž (prostřednictvím citace jiného svého rozhodnutí) uvedl, že v řízení o žalobě podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, může oprávněná osoba namítat toliko porušení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012, popřípadě § 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012. Naproti tomu nesplnění podmínek přechodu věcí na obce ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. by bylo lze uplatnit žalobou koncipovanou podle § 80 o. s. ř., ta by ovšem patrně musela být zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 6. 2017, č. j. 55 Co 183/2017-285, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobce potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.). Ve shodě se soudem první instance uvedl, že se žalobci nepodařilo zpochybnit přechod vlastnictví k předmětným nemovitostem na hlavní město Prahu, neboť nenastínil konkrétní skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné dovodit porušení zákona; pouhá snaha žalobce, aby soud přezkoumal, zda k přechodu došlo v souladu s právními předpisy, nepostačuje. Rovněž (spíše však nad rámec s ohledem na soudem prvého stupně vědomé neudělení poučení ve smyslu § 118a o. s. ř.) dodal, že odvolatel nedoložil, že pozemky, o které v řízení jde, byly v minulosti jeho majetkem. Vzhledem k tomu, že spornému přechodu nebránil ani § 29 zákona č. 229/1991 Sb., potvrdil odvolací soud rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné, současně podotknuv, že námitka žalobce kritizující usnesení o nepřipuštění změny žaloby (ze dne 23. 3. 2016, č. j. 5 C 65/2015-113) navrhované v řízení před soudem prvního stupně je irelevantní, neboť toto rozhodnutí odvolacímu přezkumu nepodléhá a jeho vydání nemůže ani představovat procesní pochybení zakládající nesprávnost následného rozhodnutí ve věci samé.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítal, že v souladu s ustálenou judikaturou nese důkazní břemeno ohledně prokázání splnění podmínek nabytí majetku dle zákona č. 172/1991 Sb. obec jakožto subjekt, který z těchto skutečností pro sebe vyvozuje příznivé právní následky. Zmíněný výklad přitom odvolací soud ve svých úvahách nerespektoval. Rovněž je třeba vyjasnit, zda totéž důkazní břemeno tíží Českou republiku, pakliže v řízení vystupuje v pozici žalované a tvrdí, že k přechodu sporných nemovitostí na obec v režimu zákona č. 172/1991 Sb. došlo. K řešení předkládá také otázku, zda mohla být žalovanému statutárnímu městu přiznána náhrada nákladů advokátního zastoupení ve sporu o obecní majetek. Dovolatel následně rozvíjí zevrubnou argumentaci podporující závěr, že přechod dotčených nemovitostí na 1. žalovaného nemohl proběhnout ani podle § 2, ani na základě § 3 zákona č. 172/1991 Sb., kritizuje postup soudu prvního stupně, který nepřipustil jím navrhovanou změnu žaloby (předestíraje, že tento svůj procesní návrh sice ponejprv omylem zaslal místně nepříslušnému soudu, posléze však bylo uvedené podání postoupeno Obvodnímu soudu pro Prahu 5, pročež zde nebylo překážek jeho vyhovění), a žádá, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů nižších stupňů zrušil.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání, jímž žalobce napadá rozsudek Městského soudu v Praze, je přípustné, jelikož se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázky rozložení důkazního břemene ve vztahu ke skutkovým předpokladům norem zakládajících přechod majetku na obce dle zákona č. 172/1991 Sb.

Dovolací soud ve své rozhodovací praxi dlouhodobě zastává názor, že každá procesní strana nese důkazní břemeno ohledně skutkových předpokladů jí příznivé právní normy, jejíchž účinků se dovolává (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, či jeho usnesení ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2361/2015, a ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5094/2016, dále viz též Macur, J. Důkazní břemeno v civilním soudním řízení. Brno: Masarykova univerzita, 1995. s. 31 a 38, případně Lavický, P. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Praha: Leges a Česká společnost pro civilní právo procesní, 2017. s. 144–145). V kontextu přechodu majetku na obce dle zákona č. 172/1991 Sb. pak z této generálně platné zásady vyplývá, že ve sporu o určení trvajícího vlastnického práva státu k věci, jako jejíž vlastník je v katastru nemovitostí zapsána obec, je to právě řečená knihovní vlastnice, koho tíží důkazní břemeno ohledně skutečností předvídaných v hypotéze právní normy obsažené v posledně citovaném předpisu, od níž odvíjí svůj vlastnický status (srovnej přiměřeně kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1263/2014, popřípadě usnesení téhož soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1573/2010, ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4948/2015, a ze dne 3. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 295/2017, viz též nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96). Jinými slovy, nezdaří-li se obci podat důkaz o tom, že na ni předmětný majetek přešel, je v pochybnostech nutno uzavřít, že k přechodu nedošlo. Naproti tomu oprávněná osoba ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., jež se určení vlastnického práva státu domáhá coby procesně legitimovaný subjekt (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 466/2015) v režimu řízení dle § 18 odst. 1 tohoto předpisu, musí prokazovat jednak fakta vedoucí k nabytí vlastnictví sporných objektů státem, jednak okolnosti, jež zakládají její oprávnění návrh ve smyslu daného ustanovení vznést, tj. zejména skutečnost, že věc, ohledně níž se domáhá požadovaného určení, byla alespoň po část rozhodného období ve vlastnictví jejím nebo jejího právního předchůdce, naplňujícího taktéž definiční znaky oprávněné osoby (viz především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016). Vystupuje-li v řízení iniciovaném s oporou v § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. na žalované straně rovněž stát hájící procesní stanovisko, dle něhož dotčený majetek na obec podle zákona č. 172/1991 Sb. přešel, jeví se logickým uzavřít, že i on je nositelem důkazního břemene ohledně skutkových předpokladů těch norem, na základě nichž se měl rozebíraný přechod uskutečnit.

Ve světle právě provedeného výkladu lze dovodit, že soudy nižších stupňů v řešené věci k otázce zjišťování předpokladů přechodu vzpomínaných pozemků na žalovanou 1. dle zákona č. 172/1991 Sb. nepřistoupily správně, pakliže po žalobci požadovaly předestření skutkových tvrzení a navržení důkazů podporujících závěr, že dané nemovitosti na hlavní město Prahu nepřešly, a na řečeném základě dovodily podmínky pro zamítnutí projednávané žaloby, namísto toho aby k odpovídající procesní aktivitě vedly žalované. Konstatovaly-li soudy dále, že žalobce neuvedl skutečnosti nasvědčující tomu, že sporné objekty náležely k jeho historickému vlastnictví, je jim sice možné dát za pravdu potud, že případné neprokázání této okolnosti (jež by z logiky věci měla být objasněna přednostně) jde k tíži straně žalující, je však třeba podotknout, že před vyslovením takového úsudku coby nosné úvahy rozhodnutí by muselo být žalobci uděleno řádné poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (pouze jestliže účastník ani přes korektní poučení nepřednese všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, respektive nenavrhne potřebné důkazy, lze uzavřít, že neunesl břemeno tvrzení či břemeno důkazní, srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2959/2010, ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1074/2011, ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 29 Cdo 1043/2012, a ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 831/2014). Uvedeného si byl zřetelně vědom i soud prvního stupně, jenž podotkl, že k naznačenému poučení nepřikročil, neboť by je s ohledem na své další skutkové a právní úvahy pokládal za nadbytečné – v takovém případě ovšem nelze závěr o neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního stran oné skutečnosti žalobcem pokládat za více než poznatek pronesený nad rámec podstatných důvodů prvoinstančního rozhodnutí.

K obvodním soudem vyřčené úvaze, dle níž může oprávněná osoba nesplnění podmínek přechodu majetku na obce ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. namítat toliko v řízení o obecné určovací žalobě podle § 80 o. s. ř., a nikoli ve speciálním návrhu opírajícím se o § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., je třeba dodat, že judikatura Nejvyššího soudu na základě teleologicky opodstatněné analogie (motivované snahou poskytnout církevním právnickým osobám efektivní prostředek pro odklizení překážek bránících uplatnění nároku na vydání majetku, který z právního hlediska nadále náleží státu, i tam, kde protiprávnost nespočívá v porušení zákonné blokace historického majetku církví, ale v jeho chybné evidenci coby vlastnictví veřejnoprávních korporací na základě tvrzeného, avšak dle zákona neproběhnuvšího přechodu) umožňuje církevním právnickým osobám ve sporech vedených podle posledně citovaného ustanovení nejen namítat porušení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. a § 3 zákona č. 92/1991 Sb., nýbrž i zpochybnit existenci předpokladů přechodu majetku na obce dle zákona č. 172/1991 Sb. (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017, či usnesení téhož soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4751/2017), přičemž se ovšem i v těchto kauzách uplatní pravidla o dělení důkazního břemene při prokazování jednotlivých skutkových podstat přechodu věcí do vlastnictví obcí upravených v zákoně č. 172/1991 Sb., jak byla nastíněna výše (viz zejména již citované usnesení sp. zn. 28 Cdo 295/2017).

Za popsaných okolností nezbývá než konstatovat, že právní posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné. Nejvyšší soud proto přistoupil ke zrušení jeho rozsudku a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2, věta první, o. s. ř.). Předestírá-li žalobce ve svém dovolání rovněž podrobnou (ač ve značné míře skutkovou) argumentaci upínající se k samotné otázce, zda byly předpoklady přechodu označených pozemků ze žalované 2. na žalovaného 1. dány, čili nic, je třeba říci, že Nejvyššímu soudu v nynější fázi řízení nepřísluší vyslovovat vlastní závěry na toto téma, neboť takovým postupem by se zpronevěřil své úloze v rámci soudní soustavy. Jakožto instanci nikoli nalézací, nýbrž přezkumné mu přísluší kontrolovat správnost právních úvah nižších soudů, nemůže však provádět přezkum tam, kde relevantní právní úsudky doposud nebyly vysloveny a myšlenkově podepřeny (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2650/2012, či jeho rozsudky ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1122/2010, a ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016). Rovněž by se v dané situaci jevilo předčasným artikulovat závazné úvahy ohledně účelnosti právního zastoupení žalovaného 1. advokátem.

Dovolací soud podotýká, že nelze aprobovat ani způsob, jakým odvolací soud vypořádal námitku žalobce rozporující nepřipuštění jím navrhované změny žaloby. Ačkoli úvaha městského soudu (dle níž věcnou správnost usnesení soudu prvního stupně, kterým nebyla změna žaloby připuštěna, není oprávněn přezkoumávat, ani pokud bylo odvoláním napadeno rozhodnutí ve věci samé) konvenuje dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu (srovnej např. jeho usnesení ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 723/2012), nelze přehlédnout, že ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16, bodě 17, byl upřednostněn odlišný výklad občanského soudního řádu, podle kterého odvolací soud v rámci řízení o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé není vázán usnesením podle ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř. (byť formálně nezrušeným) a je oprávněn, respektive v případě uplatnění relevantní námitky povinen, rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby v plném rozsahu přezkoumat. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 3. 2016, č. j. 5 C 65/2015-113, je přitom ve zjevném rozporu s ustálenou judikaturou, dle níž požadavky práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyžadují, aby rozhodnutí tohoto typu obsahovala alespoň základní stručné odůvodnění (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 4181/12, ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2403/13, body 22 až 24, ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. II. ÚS 3717/14, body 10 a 11, ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1324/14, body 18 až 22, nebo ze dne 29. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1869/15, body 13 a 14).

Nejvyšší soud si konečně dovoluje soudy nižších stupňů upozornit na možnou nesprávnost zápisu jména zástupce žalovaného 1. v záhlaví jejich rozhodnutí.

Soudy jsou podle § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. 5. 2018

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru