Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 503/2005Usnesení NS ze dne 31.03.2005

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.503.2005.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. e) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 237 odst. 3 písm. e) předpisu č. 99/1963 Sb.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 337/05


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 503/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřich Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání E. R. (USA-Illinois), zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 12.8. 2003, sp. zn. 22 Co 581/2002, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 142/94 (žalobkyně E. R., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1. České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, pracoviště Hradec Králové, Ulice Čs. armády č. 408, a 2. Obci T. K., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva a o zaplacení 120.000 Kč), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou, podanou u soudu 29. 11. 1994, domáhala, aby bylo rozsudkem soudu určeno, že je žalobkyně vlastnicí pozemků č. kat. 342/2, 368,369,370,466, 467, 468, 469, 471, 474, 475, 476, 477, 478, 479, 480, 481, 482, 483, 484, 1240/2, 1325, 1237, 1329, 494, 495, 493 a 496, zapsaných ve složce č. 239 pozemkové knihy pro katastrální území T. K., a pozemku č. kat. 206, zapsaného ve vložce č. 269 pozemkové knihy pro katastrální území T. K., pozemků č. kat. 768, 769 a 770, zapsaných ve vložce č. 283 pozemkové knihy pro katastrální T. K., pozemků č. kat. 771 a 772, zapsaných ve vložce č. 353 pozemkové knihy pro katastrální území T. K., pozemku č. kat. 1025, zapsaného ve vložce č. 445 pozemkové knihy pro katastrální území T. K., a části pozemku č. kat. 205, zapsaného ve vložce č. 47 pozemkové knihy pro katastrální území T. K. Zároveň se žalobkyně domáhala, aby žalovaným bylo uloženo poskytnout jí finanční náhradu za dům čp. 47 v katastrálním území T. K. V žalobě bylo uvedeno, že původními vlastníky těchto pozemků byl otec žalobkyně E. H. a jeho manželka E. H., kteří před odchodem do USA zakoupili uvedené pozemky, aby jejich příbuzní z rodiny L. mohli na nich hospodařit, což trvalo z předválečného období až do roku 1949, kdy pak tyto pozemky byly převzaty státem a hospodařily na nich Státní statek H. a V. lesy H.; jen dům čp. 47 v T. K. zůstal rodině L. pro rekreační účely. Tento nemovitý majetek přešel na stát jako údajně opuštěný podle ustanovení § 453 odst. 2 občanského zákoníku. Podle názoru žalobkyně převzali žalovaní v roce 1984 zemědělskou usedlost čp. 47 v T. K. a pozemky patřící k této usedlosti. Žalobkyně vyzvala dopisy z 19. 8. 1994 a ze 7. 10. 1994 (adresovanými Okresnímu úřadu v Ch.) k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.

Žalovaná Obec T. K. navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žalobkyně ničím nedoložila aktivní legitimaci v tomto sporu. Nemovitosti, uváděné žalobkyní, byly opuštěným majetkem, o který se nikdo nestaral; dům čp. 47 v T. K. byl pro zchátralý stav demolován. Ani v předchozím soudním řízení u Okresního soudu v Chrudimi, vedeném pod sp. zn. 4 C 1/93, týkajícím se týchž nemovitostí, nebylo vyvráceno, že tu šlo o opuštěný majetek, který připadl státu.

Za žalovaný stát navrhoval nejprve Okresní úřad v Ch. a pak Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových rovněž zamítnutí žaloby s tím, že žalobkyně nedoložila žádný důkaz o tom, že vlastnické právo jejich rodičů – E. a E. H. „přešlo nějakým právním aktem na ni (darovací smlouvou, kupní smlouvou nebo dědictvím)“.

Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi z 30. 5. 1995, čj. 6 C 142/94 – 36, byla žaloba žalobkyně zamítnuta a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání žalobkyně byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové z 12. 6. 1996, sp. zn. 15. Co 449/95, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že jednal a rozhodl o žalobě, která v části týkající se náhrady za zbořený dům a zastavěnou část pozemku není způsobilá k projednání, protože z ní není zřejmé, jak vysoké peněžité náhrady se žalobkyně na každém ze žalovaných domáhá, popřípadě jakou peněžitou náhradu jí mají zaplatit společně a nerozdílně. Odvolací soud byl toho názoru, že i právní posouzení věci z hlediska dědických poměrů žalobkyně není správné; odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že se postačujícím způsobem nezabýval otázkou, kdo se stal dědicem otce žalobkyně a zda tu skutečně došlo k přechodu nemovitostí, o něž v tomto řízení šlo, na stát podle § 453 odst. 2 občanského zákoníku (ve znění před novelizací zákonem č. 509/1991 Sb.), tedy na základě opuštění nemovitostí. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně musí v dalším průběhu řízení postupovat podle ustanovení § 5 a § 43 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu a vést žalobkyni k odstranění vad její žaloby a vyzvat ji, aby sdělila soudu potřebné skutečnosti a navrhla důkazy svědčící o naléhavém právním zájmu na její určovací žalobě.

Okresní soud v Chrudimi pak vynesl rozsudek z 29. 4. 1997, čj. 6 C 142/99 – 90, jímž zamítl jednak žalobní návrh žalobkyně na určení jejího vlastnictví nemovitostí, zapsaných v pozemkové knize pro katastrální území T. K. v knihovní vložce č. 239 (pozemků č. kat. 342/2, 368, 369, 370, 446, 467, 468, 468, 469,471, 472, 474, 475, 476, 477, 478, 479, 480, 481, 482, 483, 484, 1240/2, 1325, 1327, 1329, 494, 495, 493, a 496), dále i v knihovní vložce č. 269 (pozemku č. kat. 206), také v knihovní vložce č. 283 (pozemků č. kat. 768, 769 a 770), také v knihovní vložce č. 445 (pozemku č. kat. 1025); jakož i v knihovní vložce č. 47 ( nezastavěné části pozemku č. kat. 205); zamítnut byl také žalobní návrh žalobkyně na určení, že prohlášení právního předchůdce Okresního úřadu v Ch. ze dne 1. 10. 1984, vydané podle ustanovení § 453 odst. 2 občanského zákoníku, o přechodu nemovitostí v T. K., patřících E. a E. H., na stát, je neplatné. Byl rovněž zamítnut žalobní návrh žalobkyně, aby žalovaným bylo uloženo nahradit jí hodnotu zbořeného domu čp. 47 se stodolou a pozemky v T. K. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

K odvolání žalobkyně byl i tento rozsudek soudu prvního stupně z 29. 4. 1997 zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové z 30. 6. 1999, sp. zn. 20. Co 363/97, a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud uváděl, že tu zatím nebyly dány procesní předpoklady pro potvrzení, ani pro změnu odvoláním napadeného rozsudku. Odvolací soud měl za to, že si soud prvního stupně neujasnil, co tu je vlastně předmětem řízení, a nepostaral se o to, aby tu byla splněna konkrétní podmínka řádného návrhu na zahájení řízení (§ 103 a § 79 odst. 1 občanského soudního řádu). Šlo zejména o to, zda žalobkyně trvá na požadovaném určení neplatnosti prohlášení Okresního národního výboru v Ch. z 1. 10. 1994, čj. Fin. Rp. 3148/84/Dc o přechodu nemovitého majetku v T. K. na stát. Odvolací soud měl za to, že je třeba vyzvat žalobkyni k vyčíslení obnosu, který požaduje, aby jí žalování zaplatili jako náhradu za zbořený dům čp. 47 se stodolou a za pozemky v T. K. V tomto smyslu nepostupoval soud prvního stupně podle již vydaného předchozího usnesení odvolacího soudu z 12. 6. 1996 (sp. zn. 15 Co 449/95 Krajského soudu v Hradci Králové), které obsahovalo návod k dalšímu postupu v řízení po zrušovacím usnesení odvolacího soudu. Odvolací soud také vytýkal, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný, když tento soud neuvedl v odůvodnění rozsudku, o jaké důkazy opřel svá zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil a proč neprovedl další navrhované důkazy.

Okresní soud v Chrudimi pak rozhodl rozsudkem z 22. 10. 2001, čj. 6 C 142/94 – 208. Tímto rozsudkem zamítl soud prvního stupně žalobu žalobkyně, aby soud určil, že je neplatné prohlášení bývalého Okresního národního výboru v Ch. z 1. 10. 1984, čj Fin. Rp. 3148/84 – Dc, o opuštění majetku – nemovitostí v katastrálním území T. K. Stejně tak byl zamítnut žalobní návrh žalobkyně, aby soud určil, že E. H. a E. H. jsou (každý z jedné poloviny) vlastníky pozemků č. kat. 342/2 – lesa, č. kat. 369 – pastviny, č. kat. 466 – lesa, č. kat. 471 – lesa, č. kat. 472 – lesa, č. kat. 474 – lesa, č. kat. 424/1 – pastviny, č. kat. 476/1 – lesa, č. kat. 476/2 – pastviny, č. kat. 477 – ostatní plochy, č. kat. 478 – lesa, č. kat. 507/3 – pastviny, č. kat. 1240/3 – ostatní plochy, č. kat. 1577/1 – louky, č. kat. 1577/2 – ostatní plochy, č. kat. 1328/2 – pole, č. kat. 495 – louky, č. kat. 480/2 – lesa, č. kat. 480/1 – pole, č. kat. 496 – pastviny, č. kat. 182/1 – louky, č. kat. 770 – ostatní plochy, č. kat. 753/1 – pole, č. kat. 205 – zahrady, č. kat. 469 – lesa, č. kat. 206/1 – ostatní plochy, č. kat. 206/2 – ostatní plochy, č. kat. 206/3 – zahrady, č. kat. 214/4 – ostatní plochy, č. kat. 215/5 – ostatní plochy, zapsaných v katastru nemovitostí pro katastrální území T. K. u Katastrálního úřadu v Ch. Také byl zamítnut žalobní návrh, aby žalovaným bylo uloženo poskytnout společně a nerozdílně žalobkyni náhradu za zbořenou zemědělskou usedlost čp. 47 v T. K. (se stodolou) částkou 120. 000 Kč. Byl zamítnut i žalobní návrh žalobkyně, aby bylo soudem rozhodnuto, že pozemková parcela č. 48O v katastrální území T. K. není uvedena v prohlášení Okresního národního výboru v Ch. z 1. 10. 1984, čj. Fin. Rp. 3148/84 – Dc, a proto nepřešla na Čs. stát jako opuštěný majetek podle § 453 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení; žalobkyni bylo uloženo nahradit na účet Okresního soudu v Chrudimi na náhradu placených nákladů řízení 795 Kč.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že v řízení před ním bylo prokázáno, že žalobkyní uváděné nemovitosti byly od roku 1931 vlastnictvím E. a E. H., rodičů žalobkyně. Dále pokládal soud prvního stupně za zjištěno z prohlášení finančního odboru bývalého Okresního národního výboru v Ch. z 1. 10. 1984, čj. Fin. Rp. 3148/84 – Dc, že tyto nemovitosti přešly do vlastnictví státu a do prozatímní správy bývalého Okresního národního výboru v Ch. jako majetek opuštěný podle ustanovení § 453 odst. 2 občanského zákoníku.

Pokud žalobkyně uváděla, že v její žalobě uváděné nemovitosti zdědila na základě závěti její matky E. H. z 19. 1. 1975, měl soud prvního stupně za to, že tato závěť „nemá dědickým právem státu Illinois (USA) předepsané náležitosti, zejména neobsahuje ověřovací doložku, kterou by svědkové potvrdili, že byla sepsána nebo podepsána za jejich přítomnosti a neobsahuje jejich potvrzení o tom, že byli přesvědčeni o duševním zdraví a způsobilosti zůstavitelky, a nebyl rovněž předložen doklad o soudním potvrzení závěti; prokázáno není ani to, zda závěť z roku 1975 byla poslední závětí zůstavitelky E. H., která zemřela až v roce 1986“. Soud prvního stupně dospěl proto k výslednému závěru, že „neshledal věcnou legitimaci žalobkyně k podání žaloby“ v této právní věci.

Pokud šlo o žalobkyní požadované určení neplatnosti prohlášení bývalého Okresního národního výboru v Ch. z 1. 10. 1984 o opuštění majetku manžely H., byl soud prvního stupně toho názoru, že žalobkyně neprokázal a svůj naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu na tomto požadovaném určení; soud prvního stupně byl toho názoru, že i kdyby soud žalobě v této části žaloby vyhověl, nepřineslo by to do právního postavení žalobkyně žádnou změnu. Soud prvního stupně byl i toho názoru, že žalobkyní uplatněný nárok na určení neplatnosti uváděného prohlášení z 1. 10. 1984 „je promlčený, neboť o prohlášení z 1. 10. 1984 věděl zástupce žalobkyně i svědkyně K. již v roce 1991, ale žaloba byla žalobkyní podána k soudu až 29. 11. 1994, tedy po uplynutí dvouleté promlčecí lhůty stanovené v § 1O6 občanského zákoníku a žalovaná Obec T. K. se promlčení v řízení u soudu dovolala“.

Za neopodstatněné žalobní nároky pokládal soud prvního stupně jak nárok žalobkyně na náhradu za zbořenou zemědělskou usedlost čp. 47 v T. K., tak i nárok, že pozemek parc. č. 480 v katastrálním území T. K. není uveden v prohlášení Okresního národního výboru v Ch. z 1. 10. 1984 a že tedy nepřešel na stát jako majetek opuštěný. Soud prvního stupně uváděl ohledně prvního z těchto nároků, že žalobkyně „neprokázala všechny potřebné náležitosti, zejména ve smyslu protiprávního jednání obou žalovaných a přímé příčinné souvislosti mezi takovým jednáním a vzniklou škodou“. Ohledně druhého z těchto nároků soud prvního stupně uváděl, že nešlo o žalobní nárok, „o kterém by soud ve smyslu ustanovení § 80 občanského soudního řádu mohl rozhodnout“.

Soud prvního stupně proto žalobu žalobkyně v celém rozsahu zamítl a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi z 22. 10. 2001, čj. 6 C 142/94 – 208, rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem z 12. 8. 2003, sp. zn. 22 Co 581/2002. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobkyně nebylo shledáno opodstatněným.

Odvolací soud posuzoval nejprve otázku, kdo se stal místo zrušeného Okresního úřadu v Ch. oprávněným jednat v této právní věci za žalovaný stát. S poukazem na článek CX VIII, bod 1 zákona č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů a na ustanovení § 14 odst. 1 a § 19 zákona č. 201/2002 Sb., upravujícího působnost Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, dospěl odvolací soud k závěru, že v daném případě je Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových oprávněn vystupovat v soudním řízení jako příslušná organizační složka státu, která svou činnost vykonává prostřednictvím územních pracovišť působících v sídlech krajských soudů.

Odvolací soud nebyl stejného názoru jako soud prvního stupně, že by tu u žalobkyně nebyla dána věcná aktivní legitimace v tomto občanském soudním řízení. Odvolací soud poukazoval na to, že žalobkyně je dcerou E. H., která ve své závěti z 12. 1. 1975 označovala žalobkyni jako své jediné dítě, a ani v tomto soudním řízení nebyla zjištěna existence dalších potomků E. H., popřípadě otce žalobkyně E. H., takže tu žalobkyně byla věcně legitimována k podání žaloby týkající se uvedeného dědického nároku.

Odvolací soud však souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti prohlášení bývalého Okresního národního výboru v Ch. z 1. 10. 1984, čj. Fin. Rp. 3148/84 – Dc. Odvolací soud byl rovněž toho názoru jako soud prvního stupně, že určení této uváděné neplatnosti prohlášení správního orgánu tu má povahu předběžné otázky ve vztahu k určení vlastnického práva a „není proto dán naléhavý právní zájem žalobkyně na takovém určení, když lze přímo žádat na určení samotného práva spoluvlastnického“. Odvolací soud rovněž uváděl, že „ze stejného důvodu není dán ani naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení, že pozemek parc. č. 480 v katastrálním území T. K. není uveden v prohlášení z 1. 10. 1984 a proto nepřešel na stát, byť odvolací soud nesdílel závěr soudu prvního stupně, že o takové žalobě nemohl rozhodnout“.

Odvolací soud byl stejně jako soud prvního stupně toho názoru, že rodiče žalobkyně svojí smrtí pozbyli způsobilosti mít práva a povinnosti, a proto jim v době rozhodnutí soudu prvního stupně nemohlo svědčit spoluvlastnické právo k nemovitostem.

Ani poukaz žalobkyně na probíhající řízení o dědictví po jejích rodičích (a z toho vyplývající návrh žalobkyně na přerušení řízení v této právní věci až do skončení tohoto řízení o dědictví) neshledal odvolací soud rozhodujícím v této právní věci, neboť „ať již by v řízení o dědictví žalobkyně nabyla nebo nenabyla dědictví po rodičích, na jí požadovaném určení by stejně neměla z důvodů ji výše uvedených naléhavý právní zájem“.

Odvolací soud se zabýval i otázkou, zda se na projednávanou právní věc vztahuje ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., a dospěl k závěru, že uvedený zákon na rozhodovanou právní věc nedopadá. Žalobkyně se ostatně domáhá určení svého vlastnictví podle obecného právního předpisu – občanského zákoníku.

Pokud šlo o nárok žalobkyně na poskytnutí peněžní náhrady za zdemolovaný dům čp. 47 v T. K., odvolací soud byl rovněž toho názoru, že tu ze strany žalované České republiky došlo k uplatnění námitky promlčení, a to dne 29. 7. 2003 (srov. protokol na č. 1. 204 spisu Okresního soudu v Chrudimi sp. zn. 6 C 142/94). Odvolací soud v této souvislosti poukazoval na to, že žalobkyně se dověděla o zboření uvedeného domu počátkem roku 1991; počala jí plynout dvouletá promlčecí lhůta nejpozději na přelomu měsíce ledna a února 1991 a skončila v tutéž dobu v roce 1993. Bylo-li řízení o náhradu škody v této právní věci zahájeno dnem 29. 11. 1944, kdy došel soudu návrh žalobkyně, uplynula žalobkyni určená promlčecí doba. Jestliže žalovaní vznesli námitku promlčení, došlo tu k zániku možnosti žalobkyně domoci se u soudu promlčeného práva na plnění.

Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správný. O nákladech řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 2. 10. 2003 a dovolání ze strany žalobkyně bylo předáno dne 17. 11. 2003 na poště k doručení Okresnímu soudu v Chrudimi, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelka navrhovala, aby rozsudky soudů obou stupňů byly tu zrušeny a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka pokládala své dovolání za přípustné a z obsahu jejího dovolání vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka v dovolání vyslovovala svůj názor, že v tomto občanském soudním řízení „jde o analogii restitučního řízení podle zákona č. 229/1991 Sb., protože restituční zákon neuvádí jako důvod pro vydání majetku oprávněné osobě § 453 občanského zákoníku, i když došlo k jeho porušení“. Nešlo tu o opuštění majeku, ale o převzetí zemědělských pozemku a lesů neoprávněně státními orgány poté, kdy příbuzní původních spoluvlastníků (tj. jejich neteř L. H. s celou svou rodinou) musela zemědělskou usedlost čp. 47 v T. K. opustit už v letech 1950 a následujících, tedy dlouho před vydáním prohlášení Okresního národního výboru v Ch. z 1. 10. 1984 o údajném opuštění nemovitého majetku jeho vlastníky.

Pokud odvolací soud vyslovoval názor, že žaloba na určení vlastnictví žalobkyně tu nemůže být úspěšná, když tu byl uplatňován i návrh na určení vlastnictví původních spoluvlastníků, byla dovolatelka toho názoru, že změna původního žalobního návrhu, obsaženého v žalobě z 26. 11. 1994, „byla provedena na upozornění soudu prvního stupně“.

Ohledně nároku na náhradu za zbořený dům čp. 47 v T. K. (se stodolou) měl dovolatelka za to, že byl tento nárok uplatněn již 31. 12. 1992 proti žalované Obci T. K. a proti S. K. a E. K., kteří provedli demolici tohoto domu. Tento nárok byl uplatněn v občanském soudním řízení, ale žaloba byla soudem zamítnuta (v řízení u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 4 C 1/93 ) vzhledem k tomu, že žalobkyně neměla ve smyslu restitučních předpisů státní občanství ČR a trvalé bydliště na území ČR.

Přípustnost dovolání dovolatelky, směřujícího proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, bylo možné posoudit (s přihlédnutím i k ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád – zákon č. 99/1963 Sb.) pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší – li právní otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 6 C 142/94 Okresního soudu v Chrudimi), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelky, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo ještě třeba posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Žalobkyně podala v této právní věci žalobu o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu. Tato určovací žaloba se týkala vlastnictví k pozemků, které bylo dotčeno dispozičními opatřeními státu z období roku 1949 a roků následujících, přičemž posléze správní orgán svým prohlášením z roku 1984 deklaroval, že nemovitosti, patřící od roku 1931 spoluvlastnícím fyzickým osobám, připadly do vlastnictví státu jako věci opuštěné. Žalobkyně měla za to, že přesto, že jí uváděné nemovitosti takto fakticky přešly na stát a byly v užívání státních organizací (např. státních lesů nebo státního statku) anebo v užívání tzv. socialistických organizací (např. jednotných zemědělských družstev), zůstaly nadále ve vlastnictví původních vlastníků (jejich právní nástupkyně) a že je tedy na místě, aby soudním rozhodnutím bylo určeno, že tu je a trvá toto právo původních vlastníků nemovitostí (pozemků), popřípadě jejich právní nástupkyně – žalobkyně, a že tu je na její straně i právo na poskytnutí odškodnění za zbouranou obytnou část zemědělské usedlosti čp. 47 v T. K., okres Ch.. Žalobkyně posléze ve svých procesních vyjádřeních (zejména ve svém dovolání) vyslovovala názor, že její nárok je „analogickým nárokem jako nárok podle zákona č. 229/1991 Sb.“ ( tedy zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku).

Ze strany soudů tu však bylo třeba mít na zřeteli ustanovení předpisů restituční povahy (zejména zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích), které pamatují na případy, kdy věci přešly na stát a jiné tehdejší právnické osoby v rozhodném období (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990), a to nevyjímaje případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu (srov. § 6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb. a § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.).

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že o převzetí věci státem jde i tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod, tedy např. bez existujícího právního úkonu. Také v nálezu Ústavního soudu ČR z 19. 11. 1996, IV. ÚS 279/95 (uveřejněném pod č. 121 ve svazku 6 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor, že podmínka nabytí vlastnictví státu nemusí být splněna v případech zejména přechodu věci na stát bez právního důvodu.

I v uvedených případech přechodu věcí na stát (bez doložení nabytí vlastnictví státem) nejde podle restitučních předpisů o případy, v nichž by vlastnictví původních vlastníků zůstalo nedotčeno nebo u nichž by už restitučním (rehabilitačním) zákonem samotným se obnovovalo právo původních vlastníků. Jde tu zvláštní právní institut restituce (rehabilitace) práv vlastníka za splnění určitých zákonem stanovených a vymezených předpokladů (včetně vymezení toho, kdo je tu oprávněnou osobou a kdo je tu povinnou osobou, a v jakých lhůtách lze uplatnit nárok na vydání věcí podle předpisů restituční (rehabilitační) povahy (viz § 6 zákona č. 229/1991 Sb., § 5 zákona č. 87/1991 sb. i § 5 zákona č. 403/1990 Sb.).

I finanční náhrada za nemovitost, kterou nelze vydat, tedy i za stavbu zaniklou, demolovanou (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 37/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), se poskytuje podle předpisů (rehabilitačních ) jen oprávněné osobě podle těchto předpisů (viz např. § 13 odst. 1 a § 3 zákona č. 87/1991 Sb.). Žalobkyně však podle vlastních údajů (uvedených např. v příloze k žádosti o osvobození od soudních poplatků v této právní věci), ale hlavně podle výsledků zjištění učiněných v řízení vedeném u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 4 C 1/93, není oprávněnou osobou podle ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., ani zákona č. 87/1991 Sb., neboť má pouze státní občanství USA a nikoli státní občanství ČR.

K demolici domu čp. 47 v T. K. došlo v daném případě v rozhodném období (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990), tedy v době, kdy již i tato nemovitost přešla na stát (byť i v případě, v němž nedošlo k bezpečně doloženému přechodu nebo převodu do vlastnictví státu), takže nárok na peněžní náhradu za nevydání zaniklé (demolované) stavby je nutno posuzovat rovněž podle předpisů restituční povahy a nikoli podle obecné právní úpravy náhrady škody.

Na straně původních vlastníků nemovitostí došlo tu tedy k majetkové křivdě v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, avšak na straně jejich právní nástupkyně nejsou splněny zákonné předpoklady ke zmírnění této majetkové křivdy na základě žádného z předpisů restituční (rehabilitační) povahy.

Dovolací soud i v této právní věci vycházel z právního názoru, vysloveného dovolacím soudem již v rozhodnutí velkého senátu (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) Nejvyššího soudu z 11.9: 2003, 22 Cdo 1222/2001, že totiž ohledně nemovitosti převzaté státem v rozhodné době (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) i bez právního důvodu, nelze se domáhat ochrany vlastnického práva nejen podle ustanovení § 126 občanského zákoníku, ale ani formou určení vlastnického práva podle ustanovení § 809 písm. c) občanského soudního řádu.

Za těchto uvedených okolností nemohl tedy dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Jak již bylo shora uvedeno, nešlo tu rovněž o řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Žádný ze zákonných předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu nebyl tedy u dovolání dovolatelky shledán.

Musel proto dovolací soud přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení § 243 b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovaným v řízení dovolacím náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 31. března 2005

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru