Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 5002/2016Usnesení NS ze dne 17.10.2017

HeslaVlastnictví
Zmírnění křivd (restituce)
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.5002.2016.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

§ 3 předpisu č. 172/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 5002/2016-706

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce: Rytířský řád Křížovníků s červenou hvězdou, IČO 00408026, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, zastoupeného JUDr. ICLIc. Ronaldem Němcem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, proti žalovaným: 1) hlavní město Praha, IČO 00064581, se sídlem Magistrátu hlavního města Prahy v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 18, a 2) Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejších účastníků na straně prvního žalovaného: 1) Městská část Praha 8, IČO 00063797, se sídlem Úřadu Městské části Praha 8 v Praze 8, Zenklova 1/35, zastoupená Mgr. Janem Pytlem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jiřího z Poděbrad 1382/2, 2) Bytové družstvo Pobřežní 369, družstvo, IČO 01427733, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 369/28, a 3) Bytové družstvo U nádražní lávky 358/5, IČO 01478231, se sídlem v Praze 8, U nádražní lávky 358/5, vedlejší účastníci ad 2) a 3) zastoupeni Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 157/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2016, č. j. 13 Co 374/2015-642, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Ve vztahu mezi žalobcem, žalovanými a vedlejším účastníkem ad 1) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z účastníků.

III. Žalobce je povinen nahradit vedlejším účastníkům ad 2) a 3) k rukám Mgr. Michala Kojana, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení 6.364,60 Kč.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Žalobce napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. května 2015, č. j. 12 C 157/2013-516, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že Česká republika je vlastníkem parcel, vše v katastrálním území K., a bylo rozhodnuto o nákladech prvostupňového řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a současně bylo odvolacím soudem rozhodnuto i o nákladech odvolacího řízení (výroky II. až V. rozsudku odvolacího soudu).

První žalovaný a vedlejší účastník ad 1) navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně je zamítl.

Vedlejší účastníci ad 2) a 3) uvedli, že se za dovolacího řízení stali vlastníky parcel, v katastrálním území K., z čehož dovozovali, že ve vztahu k uvedeným nemovitým věcem lze v řízení pokračovat pouze tehdy, stanou-li se za užití ustanovení § 107a o. s. ř. účastníky řízení. Navrhovali, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání podané žalobcem odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (o. s. ř.), neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř. Ta však naplněna nejsou, neboť na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného práva, o níž míní, že dosud dovolacím soudem řešena nebyla, rozsudek odvolacího soudu nezávisí. Předkládá-li totiž dovolatel k řešení otázku, zda v situaci, kdy nebyly naplněny podmínky přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem na žalovanou obec ve smyslu ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen – „zák. č. 172/1991 Sb.“), tyto přešly do vlastnictví obce či zda tomuto přechodu bránila příslušná zákonná blokační ustanovení, zjevně pomíjí, že rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení uvedené otázky založeno není, když jeho závěry vycházejí naopak z toho, že zákonné předpoklady přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem na prvního žalovaného (hlavní město Praha) ve smyslu ustanovení § 3 zák. č. 172/1991 Sb. ke dni účinnosti uvedeného právního předpisu (24. 5. 1991) naplněny byly. Za tohoto stavu pak právní závěry odvolacího soudu zcela odpovídají ustálené judikatuře dovolacího soudu, jenž dovodil, že za situace, kdy ke dni účinnosti zák. č. 172/1991 Sb. byly splněny všechny podmínky přechodu sporných věcí do vlastnictví obcí, došlo k tomuto právnímu následku bez dalšího (ze zákona), přičemž dodatečné zakotvení zákazu dispozic s předmětným majetkem v § 29 zákona č. 229/1991 Sb. (ani uplatnění restitučních nároků dle posléze přijatého zákona č. 428/2012 Sb.) nemohlo retroaktivně způsobit jeho opětovné odnětí a zpětný přechod na stát (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, uveřejněný pod č. 34/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Brojí-li současně dovolatel vůči závěru odvolacího soudu, že předmětné nemovité věci byly ke dni účinnosti zák. č. 172/1991 Sb. (tj. k 24. 5. 1991) ve vlastnictví České republiky, argumentuje tím, že trvání vlastnického práva státu k uvedenému datu není způsobilou prokázat listina, jíž bylo provedeno dokazování, potvrzující toliko stav v roce 1963, nesou se jeho námitky výlučně v rovině kritiky skutkových zjištění odvolacího soudu (jejich správnosti a úplnosti), jež nepředstavuje uplatnění způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a neotvírá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou založit přípustnost dovolání (§ 237 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) totiž nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Skutkový závěr soudů nižšího stupně, že předmětné nemovité věci byly k 24. 5. 1991 ve vlastnictví České republiky (implikující právní závěr, že tyto nemovitosti k uvedenému datu za splnění podmínek upravených ustanoveními zák. č. 172/1991 Sb. přešly do obecního vlastnictví prvního žalovaného), opírající se o listinu dokládající zápis vlastnických práv k 28. 2. 1963, se ostatně ani nejeví být v „extrémním“ rozporu s provedeným dokazováním, zvláště v situaci, kdy dovolatel netvrdí ani neprokazuje žádné okolnosti nasvědčující tomu, že by snad v období od 28. 2. 1963 do 23. 5. 1991 stát vlastnické právo k dotčeným nemovitostem na základě určité právní skutečnosti pozbyl. Zpochybnění kritizovaného závěru soudů nižšího stupně by navíc zjevně nemohlo vést ani k dovolatelově úspěchu ve věci samé, když závěr opačný (že ke dni 24. 5. 1991 nebyla vlastníkem předmětných nemovitostí Česká republika, nýbrž jiný subjekt práv) evidentně nekoresponduje žalobnímu požadavku na určení, že vlastníkem předmětných nemovitých věcí (jež dle mínění dovolatele nepřešly dle zák. č. 172/1991 Sb. na prvožalovanou obec) zůstává právě Česká republika.

Odkazuje-li dovolatel v souvislosti s kritikou závěrů odvolacího soudu o naplnění zákonných podmínek přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na prvožalovanou obec (ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb.) na níže citovanou judikaturu dovolacího soudu, dlužno uvést, že jím odkazovaná rozhodnutí na projednávanou věc očividně nedopadají, když rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, se zabývá důsledky zpochybnění pravosti listiny (se zřetelem k pravosti podpisů, jimiž byla signována), a nikoliv otázkou způsobilosti listiny prokázat se zřetelem k jejímu obsahu určitý skutkový stav, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 32 Odo 964/2003, pak řeší otázku účinků vyvratitelné hmotněprávní domněnky existence uznaného závazku ve smyslu ustanovení § 132 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, účinného do 31. 12. 1991.

Napadá-li konečně dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu i v nákladových výrocích, neuplatňuje ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům v rozporu s ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. navíc žádnou samostatnou argumentaci (ačkoliv rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat právě jen z důvodů vymezených v dovolání; srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání neshledal přípustným (§ 237 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Účastníku, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřísluší.

Náklady prvního žalovaného a vedlejšího účastníka ad 1/ (vznikly-li jim podáním vyjádření k dovolání sepsaného advokátem) pak v posuzovaném případě nelze považovat za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva. V případě statutárních měst a jejich městských částí se totiž podle ustálené judikatury presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady tak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, či ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, a judikaturu Ústavního soudu, např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, či ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13). Nejvyšší soud tudíž náklady vynaložené prvním žalovaným a vedlejším účastníkem ad 1) na advokátní zastoupení v dovolacím řízení (v souvislosti s obranou vůči zjevně nepřípustnému dovolání) za účelné nepovažuje. Druhému žalovanému, jenž se k dovolání nevyjádřil, pak v dovolacím řízení náklady ani nevznikly. Nejvyšší soud proto právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem, žalovanými a vedlejším účastníkem ad 1) nepřiznal žádnému z účastníků.

Vedlejším účastníkům ad 2) a 3) vznikly účelné náklady v souvislosti s vyjádřením k dovolání. Neúčelnými naopak shledal Nejvyšší soud jejich náklady vynaložené v souvislosti s námitkou, že má být za dovolacího řízení postupováno podle § 107a o. s. ř.; pro dovolací řízení totiž ustanovení § 107a o. s. ř. neplatí (§ 243b část věty za středníkem o. s. ř.). Za jeden úkon právní služby společně zastoupených osob jim proto náleží náhrada nákladů sestávajících z odměny advokáta, vypočtené v situaci, kdy obvyklá cena posuzovaných nemovitostí nebyla předmětem dokazování, z tarifní hodnoty 50.000,- Kč, a to v celkové výši 4.960,- Kč (§ 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. a/, odst. 4 písm. b/, § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.), paušální náhrady hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhl.) a daně z přidané hodnoty ve výši 1.104,60 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. října 2017

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru