Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 4985/2007Usnesení NS ze dne 19.08.2008

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.4985.2007.1
Dotčené předpisy

§ 80 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 4985/2007

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce F. L., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) T., a.s. P., zastoupené advokátkou, 2) ČR – Ministerstvu financí, o určení neplatnosti listin

o vyvlastnění, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 81/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2007, č.j. 28 Co 72/2007-110, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen nahradit první žalované na nákladech dovolacího řízení částku 3.332,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její právní zástupkyně. Ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen výrok I. rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 20. 9. 2006, č.j. 13 C 81/2006-65, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že rozhodnutí Finančního odboru rady ONV v P. ze dne 28. 1. 1960 a 17. 3. 1960, č.j. 447/60/448/60 a 657/60 („vyvlastňovací výměr“) jsou neplatná. Odvolací soud změnil výrok o nákladech řízení mezi účastníky tak, že žalobce byl povinen zaplatit první žalované na nákladech řízení 12.168,- Kč a ve vztahu žalobce a druhé žalované žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalobce byl zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení první žalované ve výši 6.307,- Kč. Ve vztahu žalobce a druhé žalované nebylo nikomu přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, přičemž dospěl k závěru, že žalobcovo postavení není nejisté, a to s ohledem na již pravomocně skončené soudní řízení, v němž bylo konstatováno, že nárok žalobce (ohledně vlastnictví id. ½ nemovitostí – domu č.p. 255 a st. p.č. 1858/1 v k.ú. P.) vyplývá ze zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd; tento nárok byl řešen finanční náhradou za nemovitosti, které nebylo možné vydat. Podle odvolacího soudu je první žalovaná věcně pasivně legitimována, neboť předmětné nemovitosti má v držení. Tato legitimace na straně druhé žalované dána není, neboť stát předmětné nemovitosti neužívá a nijak neusiluje o jejich získání do svého vlastnictví. To, že stát vyplatil žalobci finanční náhradu za nemovitosti, které nelze vydat, nezakládá jeho věcnou pasivní legitimaci v tomto sporu a nezakládá ji ani to, že právní problematika žalobcova restitučního nároku byla vyřešena soudy podle zákona č. 403/1990 Sb. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť otázka, která má být v tomto řízení vyřešena, tj. platnost vyvlastňovacích listin, je otázkou předběžnou ve vztahu k otázce vlastnictví id. ½ předmětných nemovitostí, která již byla pravomocně vyřešena.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil v něm zásadní právní význam napadeného rozsudku, spočívající v neplatnosti vyvlastňovacího výměru, neboť tato otázka nebyla pravomocně v žádném z předchozích soudních řízení řešena. Pokud se soudy nižších instancí platností listin nezabývaly, neboť ji považovaly za právně bezvýznamnou, posoudily tak věc nesprávně po právní stránce. Dovolatel tvrdil, že naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby je dán, neboť až žalobcem požadované rozhodnutí bude schopno napevno postavit existenci ostatních práv a povinností z právního vztahu mezi účastníky. Naléhavost právního zájmu podle dovolatele vyplývá i z možnosti provedení změny zápisu v příslušném katastru nemovitostí. Dovolatel žádal, aby dovolací soud rozsudky soudů nižších instancí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

První žalovaná podala k dovolání písemné vyjádření prostřednictvím advokáta, tvrdila, že žalobce neprokázal v řízení naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř., a navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto.

Druhá žalovaná se ve svém podání odmítla k projednávané věci vyjádřit s odůvodněním, že se nepovažuje ve sporu za pasivně věcně legitimovanou. Navrhla, aby dovolání bylo ve vztahu k ní zamítnuto, případně pro nepřípustnost odmítnuto.

Dovolání není přípustné.

Dovolání bylo podáno ve lhůtě prostřednictvím advokáta (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř) a opřeno o přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tedy o přípustnost pro otázku zásadního právního významu napadeného rozsudku.

Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu odvolacího, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zastává konstantní názor, že právní otázka (v daném případě neplatnost rozhodnutí

o vyvlastnění), o níž má být rozhodnuto, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (vlastnictví). Není dán právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práv nebo právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. II Odon 50/96, a řada dalších).

Nárok na vydání předmětných nemovitostí byl již pravomocně vyřešen podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, a to poskytnutím finanční náhrady za nevydané nemovitosti. Určení neplatnosti vyvlastňovacích listin je podle dovolacího soudu postupem snažícím se „obejít“ již skončený restituční spor. Pokud předmětné nemovitosti nebyly pro zákonnou překážku dovolateli vydány podle restitučních předpisů, nelze se vlastnictví k nim domáhat pomocí obecné žaloby určovací (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001). Navíc pouhým určením předběžné otázky ve vztahu k právu (nároku) žalobce, o které ve skutečnosti jde, by se právní postavení dovolatele nijak nezměnilo. Rozsudek o určení neplatnosti vyvlastňovacích listin by mimo jiné nemohl být způsobilý k zápisu do katastru nemovitostí, neboť neurčuje vlastnictví konkrétních osob ke sporným nemovitostem.

Odvolací soud posoudil pro věc určující právní otázku, formulovanou dovolatelem, z hlediska hmotného práva správně. Tato otázka je již Nejvyšším soudem judikována a ohledně ní neexistuje kontradikce ani senátů dovolací instance ani odvolacího soudu (srov. odst. 3 § 237 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku tedy nejsou splněny a Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítá (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

První žalovaná má podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za tento úkon náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. polovina sazby, tj. 5.000,- Kč (§ 5 písm. d/, § 14 odst. 1, § 15), krácená ještě o 50 % podle § 18 odst. 1 téhož předpisu (za jediný úkon v dovolacím řízení ) na 2.500,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.); včetně 19 % DPH činí náklady za právní zastoupení první žalované 3.332,- Kč. Druhé žalované žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 19. srpna 2008

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru