Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 4975/2007Usnesení NS ze dne 15.01.2008

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.4975.2007.1

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 4975/2007

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: 1. Ing. J. B., P., 2. B. B., P., a 3. Z. G., Z., zastoupených Mgr. Petrou Civínovou, advokátkou, 256 01 Čáslav, Náměstí Jana Žižky z Trocnova 79, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 10. 7. 2007, sp.zn. 28 Co 402/2007, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp.zn. 5 C 154/2006 (žalobců Ing. J. B., B. B. a Z. G., zastoupených Mgr. Petrou Civínovou, advokátkou, proti žalovaným: A. Ing. M. H., K. H., B. H. H., K. H., zastoupené Ing. M. H.; C. Pozemkovému fondu České republiky, 130 00 Praha 3 – Žižkov, Husinecká 1024/11a, a D. Městu Čáslav, IČO 0023 4021, Náměstí Jana Žižky z Trocnova č 1, zastoupenému JUDr. Vlastislavem Málkem, advokátem, 284 01 Kutná Hora, Na Náměstí 561, o určení vlastnictví), takto:

I. Dovolání dovolatelů se odmítají.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Odůvodnění:

O žalobě žalobců, podané u soudu 26. 7. 2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze 4. 12. 2006, č.j. 5 C 154/2006-53. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, kterou se domáhali, aby bylo rozhodnutím soudu určeno, že J. K., posledně bytem v Č., byl ke dni své smrti (tj. k 10. 8. 1971) výlučným vlastníkem pozemku parc.č. 1521/2 (o výměře 2902 m2) v katastrálním území Č., zapsaného na listu vlastnictví č. 10534 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Kutná Hora, dále pozemků parc.č. 1523/3 (o výměře 3877 m2) a parc. č. 1701 (o výměře 11025 m2) v katastrálním území Č., zapsaných na listu vlastnictví č. 10002 pro toto katastrální území u již uvedeného katastrálního úřadu, jakož i pozemku parc.č. 1642 (o výměře 1897 m2) v katastrálním území Č. zapsaného na listu vlastnictví č. 1000/1 pro toto katastrální území u již uvedeného katastrálního úřadu. Bylo také rozhodnuto, že žalobci a žalovaní Ing. M. H., H. H. a Pozemkový fond ČR nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému Městu Čáslav na náhradu nákladů řízení 12.703,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 10. 7. 2007, sp.zn. 28 Co 402/2007. Tímto rozsudkem byl rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze 4. 12. 2006, čj. 5 C 154/2006-53, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobci a žalovaným Pozemkovým fondem ČR a H. H. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému Městu Čáslav na náhradu nákladů odvolacího řízení 8.256,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Také bylo žalobcům uloženo zaplatit žalovanému Ing. M. H. na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.996,- Kč od tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným.

Odvolací soud poukazoval na to, že v řízení před soudem prvního stupně byla posuzována platnost závěti, kterou J. K. – právní předchůdce žalobců pořídil 28. 8. 1963, k níž učinil ještě i dodatek dne 20. 9. 1963. Závětí z 28. 8. 1963 J. K. odkázal státu pozemky, o něž jde v tomto řízení; v dodatku z 20. 9. 1963 (pořízeném závětí) bylo však uvedeno, že odpadnou-li v době projednávána dědictví, anebo kdykoli později důvody zmíněné v závěti zůstavitele J. K. (v odstavci VI.), povolává zůstavitel J. K. k dědictví pozemků, které dříve užíval socialistický sektor, dědice uvedené v odstavcích I., a V. závěti. Soud prvního stupně posoudil uvedený dodatek k závěti jako absolutně neplatný pro rozpor se zákonem (s poukazem na ustanovení § 550 zákona č. 141/1950 Sb., tehdejšího občanského zákoníku), když to, co bylo závětí zůstaveno, mělo být nabyto později než dnem zůstavitelovy smrti (tj. až odpadnou důvody uvedené v závěti, tedy „až zanikne socialistické hospodářské zřízení“).

Odvolací soud byl však toho názoru (na rozdíl od soudu prvního stupně), že na straně žalobců není dán naléhavý právní zájem (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) na požadovaném určení. Zůstavitel byl v daném případě do okamžiku své smrti vlastníkem pozemků, o něž jde v tomto řízení; pozemky tedy patřily do aktiv dědictví a byly v řízení o dědictví projednány; nelze tu proto dědictví, ohledně nich projednávat v řízení o dodatečném projednání dědictví, v jehož vyvolání žalobci spatřovali naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Odvolací soud poukazoval na to, že dodatečné projednání dědictví slouží jen k projednání dědictví ohledně majetku, který nebyl zahrnut do aktiv dědictví při jeho původním projednání, zjistí-li se dodatečně, že zůstavitel vlastnil ještě další majetek. Odvolací soud měl proto za to, že v daném případě naléhavý právní zájem tu nemůže být dán už proto, že dodatečné projednání dědictví tu vůbec nepřichází v úvahu.

Zamítavý rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem potvrzen podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s přihlížením k tomu, že žalované H. H. žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly, a Pozemkový fond ČR se náhrady nákladů řízení vzdal. O náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobci a žalovaným Městem Čáslav a mezi žalobci a žalovaným Ing. M. H. bylo rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 142 odst.1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 30. 7. 2007 advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, a dovolání ze strany žalobců bylo předáno v pondělí dne 1. 10. 2007 na poště k doručení Okresnímu soudu v Kutné Hoře, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 (s přihlížením i k ustanovení § 57 odst. 2) občanského soudního řádu.

Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 10. 7. 2007 (sp.zn. 28 Co 402/2007 Krajského soudu v Praze) i rozsudek soudu prvního stupně ze 4. 12. 2006 (č.j.5C 154/2006-53 Okresního soudu v Kutné Hoře) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který má po právní stránce zásadní význam, a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelé měli především za to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku naléhavého právního zájmu (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) na jimi požadovaném určení. Podle názoru dovolatelů v tomto případě sice žaloba o určení nemá preventivní charakter, ale jde o právní věc, v níž nelze žalovat na plnění podle ustanovení § 80 písm. b/ občanského soudního řádu, a proto jsou dovolatelé přesvědčeni, že je zde na místě žaloba o určení. Pozemky, o něž jde v tomto řízení, sice patřily do aktiv dědictví a byly v řízení o dědictví projednány, ale v tomto dědickém řízení bylo rozhodnuto na základě závěti zůstavitele, která je podle názoru žalobců neplatná, neboť byla pořízena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek; platnost závěti je v tomto soudním řízení (sp.zn. 5 C 154/2006 Okresního soudu v Kutné Hoře) předběžnou otázkou, kterou se soud musí zabývat. V případě, že by soud shledal závěť neplatnou a žalobě o určení by vyhověl, otevřela by se žalobcům cesta k novému projednání dědictví, dovozovali dovolatelé, a jsou přesvědčeni, že je na jejich straně dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

Pokud šlo o otázku neplatnosti závěti zůstavitele J. K. z 28. 8. 1963, pokazovali na to, že byla pořízena za platnosti občanského zákoníku z roku 1950 (zákona č. 141/1950 Sb.), jehož ustanovení § 37 stanovilo, že je neplatný právní úkon učiněný v tísni za nápadně nevýhodných podmínek; v daném případě tu šlo o tíseň v důsledku politického nátlaku a nevýhodné podmínky spočívaly v tom, že zůstavitel, aby mohl svobodně naložit se svým majetkem (zejména s domem) musel část svého majetku (pozemky) odkázat státu. V daném případě pak uvedl ve své závěti z 28. 8. 1963 (v jejím bodu IV.) : „Pokud jde o pozemky územně nesouvisející se zahrádkami u domu v Č., odkazuji je tímto posledním pořízením čs. státu z důvodů souvisejících s nynějším hospodářským zřízením, neboť takto budou nejlépe využité.“ Podle názoru dovolatelů „z uvedené formulace je zřejmé, že vůle zůstavitele J. K. při pořizování závěti se neutvářela svobodně, nýbrž pod vlivem tehdejšího socialistického zřízení, když v době pořízení závěti nemohl pozemky volně používat a volně s nimi nakládat, neboť byly obhospodařovány socialistickými zemědělskými organizacemi. Dovolatelé dále poukazovali na to, že zůstavitel J. K. necelý měsíc po pořízení závěti z 28. 8. 1963 sepsal dne 20. 9. 1963 dodatek k závěti, a to v tomto znění: „Jestliže v době projednání dědictví anebo kdykoliv později odpadnou důvody zmíněné v odstavci IV. uvedeného posledního pořízení, povolávám i k dědictví pozemků, jichž nyní užívá socialistický sektor, dědice uvedené v odstavcích I. a V. posledního pořízení (B. B., J. B. a Z. G.)“. Dovolatelé z toho dovozovali, že „zůstavitel evidentně chtěl, aby v případě změny poměrů, tedy pokud by bylo opět obnoveno a chráněno soukromé vlastnictví, tyto pozemky připadly jeho dědicům – žalobcům, kteří jsou zůstavitelovými příbuznými, a tento majetek by tedy zůstal v rodině“. Dovolatelé posléze poukazovali na to, že z výsledků provedeného dokazování v tomto řízení jednak vyplývalo, že zůstavitel byl přesvědčen o tom, „aby mohl dům, o nějž mu šlo, převést své neteři B. B., musel pole bezúplatně převést na stát“, a dále „že si zůstavitel přál, aby vše dostali závětní dědicové“ a že „okolnosti, pod jejichž vlivem se tehdy utvářela vůle zůstavitele, bylo tehdejší státní zřízení“.

Dovolatelé jsou proto přesvědčeni, že mají naléhavý právní zájem na jejich žalobou požadovaném určení a že v tomto případě zůstavitel Jan Kurfürst sepsal závěť z 28. 8. 1963 v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek a že tedy tento právní úkon je neplatný.

Přípustnost dovolání dovolatelů bylo nutné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 5 C 154/2006 Okresního soud v Kutné Hoře), ani z dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 10. 7. 2007 (sp.zn. 28 Co 402/2007 Krajského soudu v Praze) řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Odvolací soud posoudil tuto projednávanou právní věc s výsledným závěrem, že pozemky, o něž jde v tomto řízení „patřily do aktiv dědictví po zůstaviteli J. K., zemřelém 10. 8. 1971, a byly v řízení o tomto dědictví projednány; nelze proto dědictví k těmto pozemkům projednávat v řízení o dodatečném projednání dědictví.

Vycházel tedy odvolací soud při tomto právním posouzení věci z ustanovení § 80 písm. d/ občanského soudního řádu v souvislosti i s ustanovením § 175x občanského soudního řádu.

Podle ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) také uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Podle ustanovení § 175x občanského soudního řádu objeví-li se po právní moci usnesení, jímž bylo řízení o dědictví skončeno, nějaký zůstavitelův majetek, případně i dluh, provede soud o tomto majetku řízení o dědictví.

Odvolací soud dospěl dále k právnímu závěru, že vzhledem k tomu, že v tomto případě „žádné dodatečné projednání dědictví nepřichází v úvahu“, bylo tu „nadbytečné posouzení platnosti závěti (pořízené zůstavitelem J. K. 28. 8. 1963) soudem prvního stupně“. Žalobci totiž již ve své žalobě, podané u soudu 26. 7. 2006, uváděli, že v závěti z 28. 8. 1963 „vůle zůstavitele J. K. se vytvářela pod vlivem tísně a proto předmětné pozemky (uváděné v žalobě žalobců) odkázal státu“; žalobci ve své žalobě také uváděli, že „vůle zůstavitele při pořizování závěti z 28. 8. 1963 se utvářela v důsledku skutečností, nastálých po roce 1948, tedy v důsledku toho, že s předmětnými zemědělskými pozemky nemohl volně nakládat a neměl z nich žádný užitek“. Svou žalobu podali žalobci v této právní věci jednak proti Pozemkovému fondu ČR, jako „správci nemovitostí“, které jsou zčásti (ohledně pozemků parc.č. 1523/3 a parc.č. 1710 v katastrálním území Č.) ve vlastnictví státu, dále proti Městu Čáslav (na které byl bezúplatně Pozemkovým fondem ČR převeden pozemek parc.č. 1642 v katastrálním území Č.) a proti žalovaným Ing. M. H. a B. H., kteří pozemek parc.č. 1521/2 v katastrálním území Č. získali od Pozemkového fondu ČR smlouvou ze 17. 4. 2003. Žalobu o určení vlastnictví zůstavitele J. K. k pozemkům uváděným pak v jejich upřesněném žalobním návrhu žalobci podali z toho důvodu, aby na základě určovacího rozhodnutí soudu „dosáhli dodatečného projednání dědictví k těmto pozemkům“ v jejich prospěch.

Z obsahu žaloby žalobců a z jejich procesních přednesů a vyjádření v této právní věci (sp.zn. 5 C 154/2006 Okresního soudu v Kutné Hoře) tedy vyplývalo, že žalobci sledují i svou určovací žalobou (a případně potom i dalšími návrhy na zahájení soudního řízení) v podstatě to, co ohledně vydání půdy (ve smyslu ustanovení § 1 zákon č. 229/1991 Sb.) mají na zřeteli ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. V tomto občanském soudním řízení (sp.zn. 5 C 154/2006 Okresního soudu v Kutné Hoře) nebylo však shledáno, že by žalobci se jimi uváděných pozemků domáhali výzvou k vydání nemovitostí a uplatněním nároku podle ustanovení § 9 zákona č. 229/1991 Sb., popřípadě výzvou k vydání věcí a žalobou u soudu podle ustanovení § 5 a § 6 zákona č. 87/1991 Sb.

Šlo tedy v této právní věci o řešení závažné právní otázky, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, kterým svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, popřípadě v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy v předpisech restituční povahy, které jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisy speciálními.

Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo /22 Cdo/ 1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době podle restitučních předpisů (24. 2. 1948 – 1. 1. 1990), a to i třeba bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle § 126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení předpisů restituční povahy.

Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1.ÚS – st.21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166, Sbírky zákonů): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před i po 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. Úprava podle restitučního předpisu je totiž speciální úpravou k předpisům obecným. V odůvodnění uvedeného stanoviska bylo také uvedeno, že např. zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl v období do konce roku 1989; nelze na tento majetek uplatňovat nároky podle obecných předpisů. Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před několika desetiletími, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby věci nabyly od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.

V uvedeném stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, P1. ÚS – st.21/05, byl zaujat i výkladový závěr k samotnému ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby podle § 80 písm. c/ občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.

S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávnimi ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb., zákona o půdě, nebo zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, anebo občanského zákoníku /zákona č. 40/1964 Sb./), popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). Odvolací soud také neřešil, jak již bylo uvedeno, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Nebylo tu proto možné shledat u dovolání dovolatelů splnění zákonných předpokladů přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu.

Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelé nebyly v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 15. ledna 2008

JUDr. Ludvík David, CSc.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru