Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 485/2013Rozsudek NS ze dne 08.04.2013Finační náhrada za nevydané pozemky podle zákona o půdě

HeslaOceňování majetku
Pozemkový fond
Rehabilitace (soudní i mimosoudní)
Zemědělská půda
Zmírnění křivd (restituce)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.485.2013.1
Dotčené předpisy

§ 11 odst. 2 a § 16 odst. 1 předpisu č. 229/1991 Sb.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 2177/13 ze dne 15.10.2013 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Vlasta Formánková


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 485/2013

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla o dovolání dovolatelky E. S., O. – H., P. 775, zastoupené Mgr. Thomasem Mumulosem, advokátem, 702 00 Moravská Ostrava, Preslova9, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. října 2012, sp. zn. 8 Co 298/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 171/2007 (žalobkyně E. S., O. – H., P. 773, zastoupené Mgr. Thomasem Mumulsonem, advokátem, 702 00 Moravská Ostrava, Preslova 9, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a /k doručení nyní Státnímu pozemkovému úřadu, IČ 0131 2774/, o určení finančního objemu náhrady za nevydané pozemky/, takto:

I. Zamítá se dovolání dovolatelky proti výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne 26. října 2012 (sp. zn. 8 Co 298/2010 Krajského soudu v Ostravě), jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé.

II. Odmítá se dovolání dovolatelky proti výroku rozsudku odvolacího soudu ze dne 26. října 2012 (sp. zn. 8 Co 298/2010 Krajského soudu v Ostravě), jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.

Odůvodnění:

O žalobě žalobkyně, podané u soudu dne 27. června 2007, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. října 2010, č.j. 23 C 171/2007-233. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že „finanční objem nároku žalobkyně vůči žalovanému na převedení jiných pozemků do vlastnictví žalobkyně podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., který vznikl žalobkyni na základě rozhodnutí Magistrátu města Ostravy – Pozemkového úřadu ze dne 24. března 1994, č.j. PÚR-201-58/94/Ing.Fo., a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. října 1997, sp. zn. D 426/96 (ve znění opravného usnesení ze dne 21. října 1999, sp. zn. D 1379/97) činí 408.827,25 Kč“. Žaloba žalobkyně byla však zamítnuta co do částky 392.735,25 Kč. Dalším výrokem uvedeného rozsudku soudu prvního stupně bylo zastaveno řízení týkající se částky 145.593,70 Kč s příslušenstvím. Žalovanému Pozemkovému fondu ČR bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 27.016,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Také bylo žalovanému uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Ostravě na úhradu jím placených nákladů tohoto řízení 1.250,- Kč, do tří od právní moci rozsudku. Rovněž bylo žalovanému uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Ostravě soudní poplatek 1.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalovaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. října 2012, sp. zn. 8 Co 298/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. května 2010, č.j. 23 C 171/2007-223, ve věci samé potvrzen ohledně částky 30.761,50 Kč, ale ohledně částky 378.065,75 Kč byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba žalobkyně se zamítá. Výroky rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení byly změněny tak, že žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 57.096 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Státu (České republice) nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalovanému nebylo uloženo zaplatit soudní poplatek v této právní věci. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich úhradu.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích, jakož i řízení, které vydání rozsudku předcházelo, a dospěl k závěru, že „odvolání žalovaného bylo z větší části podáno důvodně“.

Odvolací soud především uváděl, že předmětem tohoto soudního řízení jsou pozemky, které byly v roce 1963 vyvlastněny rodičům žalobkyně a za tyto pozemky nebyla poskytnuta žádná náhrada. V průběhu tohoto řízení, v němž již rozhodoval odvolací soud dvakráte (v roce 2008 a v roce 2010) a byla vydána i dvě rozhodnutí dovolacího soudu (v roce 2011 a v roce 2012), přičemž po druhé dovolací soud rozhodoval v návaznosti na zrušující nález Ústavního soudu ČR ze dne 24. dubna 2012 (I. ÚS 1368/11); šlo tu zejména při rozhodování o výši úhrady za pozemky o podložení soudního rozhodnutí v této právní věci „odpovídající zevrubnou věcnou argumentací k aplikaci a výkladu ustanovení vyhlášky č. 182/1988 S. (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.), o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, o úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a o náhradách za dočasné užívání pozemků. V dalším průběhu tohoto soudního řízení vycházely soudy obou stupňů z toho, že tu na straně žalobkyně je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení finančního objemu nároku žalobkyně vůči žalovanému Pozemkovému fondu na převedení do vlastnictví žalobkyně pozemků podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), odvolací soud vycházel (stejně jako již ve svém rozhodnutí ze dne 14. srpna 2008, sp. zn. 8 Co 410/2008 Krajského soudu v Ostravě) zejména z názoru, že tu může být při oceňování pozemků zohledněno i určení zemědělského pozemku pro výstavbu na základě správního rozhodnutí existujícího ke dni odnětí pozemků; pozemek určený pro stavbu musí mít určité kvalifikované znaky, které nelze ztotožňovat se závěrem až později učiněným o krocích k přeměně pozemků na pozemky stavební.

Odvolací soud měl za to, že ačkoliv v daném případě z rozhodnutí Magistrátu města Ostravy – Pozemkového úřadu v Ostravě ze dne 29. března 1994 vyplývá, že žalobkyni vznikl nárok na poskytnutí jiných pozemků, popřípadě na poskytnutí finanční náhrady za ně, poněvadž původně pozemky v katastrálním území Z. byly zastavěny a v dědickém řízení po zůstavitelce F. A. uplatnila také žalobkyně nárok na vydání náhradního pozemku u žalovaného Pozemkového fondu řádně a včas, přece jen „žalobkyně neprokázala v tomto řízení, že by se v době odnětí pozemků jednalo o pozemky stavební“. Naopak, podle názoru odvolacího soudu, z listinných důkazů, zejména z rozhodnutí bývalého Městského národního výboru – odboru výstavby Ostrava 1 ze dne 24. dubna 1963, z výpisu z katastru nemovitostí a z identifikace parcel bylo prokázáno, že manželům J. a F. A., rodičům žalobkyně E. S., byly vyvlastněny pozemky bez poskytnutí náhrady, přičemž tyto vyvlastněné pozemky byly ve vložce č. 1165 pozemkové knihy pro katastrální území Z. n. O. vedeny jako parc. č. 778/1, parc. č. 775/2-role a parc. č. 1099/3-pastva, takže tyto pozemky byly fakticky ke dni vyvlastnění také užívány k zemědělským účelům. V době vyvlastnění pozemků se tedy jednalo o pozemky zemědělské a takto je bylo třeba také ocenit. V případě, že bude možno žalobkyni poskytnout náhradní pozemky, mělo by se jednat o zemědělské pozemky přiměřené výměry a kvality. V případě, že žalovaný Pozemkový fond ČR nebude moci poskytnout žalobkyni náhradní pozemky, má žalobkyně nárok na finanční náhradu za ně. V případě, kdy je oprávněné osobě poskytována finanční náhrada za odňaté pozemky, měla by hodnota náhradního pozemku odpovídat hodnotě pozemku odňatého.

Při určení objemu nároku žalobkyně pak odvolací soud vycházel ze znaleckého posudku znalce V. C. ze dne 18. října 1998, který pozemky ocenil jako zemědělské pozemky částkou 123.046 Kč. Jestliže pak žalobkyně uplatnila nárok na jednu čtvrtinu pozemků, pak odvolací soud má za to, že objem nároku žalobkyně činí 30.761,50 Kč.

Odvolací soud zdůrazňoval, že „se neztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že by bylo v rozporu s dobrými mravy (podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku) považovat pozemky za zemědělské, když na nich leží stavby a v době vyvlastnění sloužily ke stavebním účelům; jiný postup by naopak vedl k nerovnému přístupu k restituentům při vypořádání a uspokojování jejich nároku“.

Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně jen ohledně částky 30.765,50 Kč jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), ale změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně (podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) ohledně částky 378.065,75 Kč tak, že v této části žalobu žalobkyně zamítl.

S ohledem na změnu výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé pak odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně i ve výrocích ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně a ohledně zaplacení soudního poplatku, tedy ve výrocích označených IV., V. a VI.

Ohledně nákladů řízení odvolacího odvolací soud uváděl, že žalovanému prokazatelně žádné náklady odvolacího řízení (a v předchozím průběhu řízení v rámci řízení dovolacího nevznikly).

Rozsudek odvolacího soudu byl dne 7. prosince 2012 doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u soudu prvního stupně dne 6. února 2013, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 26. října 2012 (sp. zn. 8 Co 298/2010 Krajského soudu v Ostravě) a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné vzhledem k ustanovení článku II, bodu 7, zákona č. 404/2012 Sb. podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (ve znění platném do 31. 12. 2012) a jako dovolací důvody uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 2 písm. b/ a § 241a odst. 3 občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2012).

Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem v daném případě spočívá, podle názoru dovolatelky, v tom, že finanční objem náhrady za nevydané pozemky tu nebyly oceněny podle ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.), na kterou odkazuje ustanovení § 28a zákona č. 229/1991 Sb. Cena za 1 m2 pozemku nebo jeho části, jež byly určeny pro stavbu, měla být určena částkou 150,- Kč. I když uváděná vyhláška nestanoví, jakým způsobem má být určení pozemku pro stavbu provedeno, mělo tu být přihlíženo k tomu, že pozemky, o něž jde v tomto řízení, byly určeny k zastavění podrobným územním plánem S. S. II-B. l., který byl schválen bývalým Krajským národním výborem v Ostravě dne 25. července 1957, a zastavovacím plánem z roku 1960, v jehož výkresové části jsou na pozemcích č. 775/2, 1099/3 a 778/1 zakresleny budovy Sportovní školy – sportovního gymnázia O.–Z. a Gymnázia O.-Z.. Odvolací soud však za rozhodující považoval skutečnost, že uvedené pozemky v době vyvlastnění byly údajně používány k zemědělským účelům (i když tato odvolacím soudem uváděná okolnost nevyplývá ze žádného z důkazů provedených v tomto řízení).

Pokud odvolací soud argumentoval tím, že při ocenění pozemku podle § 14 vyhlášky č. 182/1988 Sb., by došlo k neodůvodněnému zvýhodnění restituentů, kteří se domáhají náhradních pozemků, pak si odvolací soud, podle názoru dovolatelky, neujasnil postup, který musí být při poskytování náhrady za nevydané pozemky dodržen (tj. ocenit vždy nevydané pozemky, přičemž toto ocenění určuje objem pozemků náhradních, což znamená, že jsou-li nevydané pozemky oceněny podle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. a náhradou za ně jsou poskytovány pozemky zemědělské, obdrží restituent větší výměru náhradních pozemků oproti výměře pozemků nevydávaných; za metr pozemku určeného k zastavění má pak restituent dostat metr pozemku, který je určen k zastavění).

Přípustnost dovolání dovolatelky proti rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 26. října 2012 bylo tu třeba posoudit vzhledem k novelizovanému ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu (zdůrazňujícímu, že pro rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, platných do 31. 12. 2012.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2012) bylo přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2012) bylo přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řešilo-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která byla soudy rozhodována rozdílně, nebo měla-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíželo (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolatelka ve svém dovolání, směřujícím jednak proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a jednak proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, uplatňovala jako dovolací důvody, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkového zjištění, které nemělo podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).

Rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45/).

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo: Vadná nebo i nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů uvedených jmenovitě v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která z obsahu spisu naopak bez dalšího vyplývá.

Lze poukázat i na to, že v novelizovaném (zákonem č. 404/2012 Sb.) ustanovení § 237 občanského soudního řádu je z hlediska přípustnosti dovolání nyní zdůrazněno i posouzení okolnosti, zda se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl (na str. 53/131/) ohledně náhrady za pozemky (tedy ohledně náhrady, o niž jde zejména i v tomto soudním řízení (vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 171/2007) položen důraz na to, že předpokladem poskytnutí finanční náhrady za pozemek je to, že nelze oprávněné osobě poskytnout jiný pozemek (§ 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.), nebo že nemovitost zanikla anebo je ve vlastnictví toho, kdo není povinnou osobou ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Bylo tu také poukázáno na to, že finanční náhrada za pozemek je poskytována podle zvláštních předpisů (tedy např. i podle vyhlášky č. 182/1988 Sb./ ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb./ upravující zejména ceny staveb, pozemků a trvalých porostů).

Ve stanovisku uveřejněném pod č. 17/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo v souvislosti s ustanovením vyhlášky č. 182/1988 Sb. vyloženo, že při stanovení ceny za čtvereční metr pozemku nebo jeho části ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 182/1988 Sb. se zásadně vychází z údajů o jeho kultuře v písemných operátech evidence nemovitostí. Nebyla-li změna určení pozemku v evidenci nemovitostí dosud vyznačena, je nutno pro účely stanovení ceny pozemku vycházet z platné územně plánovací dokumentace (územního plánu zóny, územního projektu zóny), ze schváleného seznamu pozemků pro výstavbu např. rodinných domů, z územního rozhodnutí o umístění stavby, popřípadě z územního rozhodnutí o využití území. Faktický způsob užívání pozemku není z hlediska stanovení ceny pozemku významný. Právě tak je pro určení ceny nerozhodné, byla-li již půda odňata zemědělské výrobě nebo byl-li vydán předchozí souhlas s jejím odnětím.

Ve zrušovacím rozsudku dovolacího soudu ze dne 27. června 2012 (28 Cdo 1562/2012 Nejvyššího soudu), jímž došlo ke zrušení předchozího rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 2. září 2010 (sp. zn. 8 Co 298/2010 Krajského soudu v Ostravě), vydaného v této právní věci (sp. zn. 23 C 171/2007 Okresního soudu v Ostravě), bylo pro další řízení v této právní věci stanoveno jako návod, jenž je třeba mít na zřeteli v pokračujícím řízení, pouze to, že je třeba pro nové rozhodnutí doložit odpovídající zevrubnou věcnou argumentaci k aplikaci a k výkladu ustanovení § 14 odst. 1, odst. 3 a odst. 4 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (jak na tuto skutečnost je poukázáno i v rozsudku odvolacího soudu ze dne 26. října 2012, sp. zn. 8 Co 298/2010 /na str. 4/, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky ze dne 5. února 2013).

Po dalším dílčím doplnění dokazování v řízení před soudy obou stupňů, podrobně uváděném v rozhodnutích soudů obou stupňů, odvolací soud po zhodnocení provedeného dokazování dospěl k závěru, že „žalobkyně neprokázala v tomto řízení, že by se v době odnětí pozemků (o něž jde v tomto řízení) jednalo o pozemky stavební“; nešlo tu ani o případ, že by byly pozemky k zastavění vykoupeny.

Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k právním závěrům z judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), rovněž citovaným, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně spočíval na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud neposoudil věc podle nesprávného právního předpisu a ani jím aplikované právní předpisy nebyly nesprávně odvolacím soudem vyloženy; nešlo tu rovněž o odchýlení se od rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak to má nyní na zřeteli novelizované ustanovení § 237 občanského soudního řádu).

Proto dovolací soud přikročil podle ustanovení § 243 b odst. 2 a odst. 6 svým rozsudkem (které bylo třeba v daném případě použít ve smyslu novelizovaného ustanovení § 243f občanského soudního řádu) k zamítnutí dovolání dovolatelky, pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, měnícímu výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé.

Také dovolací soud neshledal u části dovolání dovolatelky, směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, že by tu byly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 227 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. § 243f odst. 1 novelizovaného znění občanského soudního řádu a článek II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), když tu odvolací soud neřešil svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, ani právní otázku, která by dosud vůbec nebyla řešena dovolacím soudem, ani právní otázku, která by byla (konkrétně shledáno) rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.

Proto dovolací soud přikročil podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. k odmítnutí dovolání dovolatelky, pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolatelka nebyla úspěšná v dovolacím řízení a žalovanému v řízení o dovolání náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 8. dubna 2013

JUDr. Josef Rakovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru