Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 4834/2016Usnesení NS ze dne 04.10.2017

HeslaVady řízení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4834.2016.1
Dotčené předpisy
§ 120 odst. 1 o. s. ř.|§ 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř.|§ 213 odst. 2 o. s. ř.

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 4834/2016-555

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce P. S., V, zastoupeného JUDr. Jiřím Nykodýmem, advokátem se sídlem v Říčanech, 17. listopadu 230/19, proti žalovaným: 1) J. V., V., a 2) K. S., V., zastoupeným Mgr. Liborem Neradem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, o zaplacení 217.995,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 12 C 15/2012, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2016, č. j. 24 Co 135/2016-510, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Žalovaní napadli dovoláním shora označené usnesení, jímž odvolací soud rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 28. ledna 2016, č. j. 12 C 15/2012-474, zrušil ve výrocích II. a III., jimiž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 217.995,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a žalobci bylo uloženo nahradit žalovaným náklady řízení 282.760,- Kč, a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ustanovení § 238a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, přičemž v projednávané věci uvedená zákonná hlediska přípustnosti dovolání zjevně naplněna nejsou.

Dovolatelé se zřetelem k obsahu dovolání předestřeli otázku procesního práva, zda soud, jenž zamítá návrh na provedení důkazu výslechem svědka pro nadbytečnost, současně vždy též musí (nepřípustně) hodnotit důkaz, který dosud nebyl proveden. Mínili, že se odvolací soud při řešení uvedené otázky odchýlil od blíže nevymezené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Kasační rozhodnutí odvolacího soudu ovšem na dovolateli vymezené otázce procesního práva zjevně založeno není. Odvolací soud totiž svůj závěr o existenci procesní vady, jež mohla mít za následek nesprávnost prvostupňového rozhodnutí o věci, nezaložil na obecné úvaze o nepřípustnosti nevyhovění důkaznímu návrhu na výslech svědka z důvodu, že by takovému postupu muselo nutně předcházet předběžné hodnocení věrohodnosti dosud neprovedeného důkazu, nýbrž na úvaze, že závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobce neunesl důkazní břemeno stran svého tvrzení o existenci a obsahu ústních ujednání účastníků řízení vymezujících předmět díla, za jehož realizaci v probíhajícím řízení uplatňuje nárok na zaplacení ceny, je předčasný v situaci, kdy nebyly provedeny jím označené relevantní důkazy výslechem svědků, kteří měli potvrdit žalobcovu skutkovou verzi. Vytkl současně soudu prvního stupně, že svůj postup v odůvodnění rozsudku přezkoumatelným způsobem nevysvětlil (zamítnutí svědeckých důkazních návrhů odůvodnil tím, že nelze předpokládat, že by si označení svědci s odstupem nejméně dvou let vzpomněli na více podrobností či časových souvislostí, aniž by tím utrpěla jejich věrohodnost).

Závěry odvolacího soudu přitom korespondují ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu, dle níž pouze nalézací soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede a které nikoliv (srov. § 120 odst. 1 větu druhou o. s. ř.), přičemž není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Rozhoduje-li ovšem tento soud v neprospěch účastníka řízení proto, že nebylo prokázáno jeho tvrzení (z důvodu neunesení důkazního břemene), pak takový závěr předpokládá, že řádně a úplně provedl navržené důkazy; důkaz, který účastník k prokázání svého tvrzení označil, není třeba provést zásadně jen tehdy, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nemohou být rozhodné skutečnosti prokázány (srov. z judikatury Nejvyššího soudu shodně např. rozsudek ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 676/2001, uveřejněný pod č. C 1680 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 23/2003, rozsudek ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3889/2014, rozsudek ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4762/2010, rozsudek ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2/2010, nebo rozsudek ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004, dále rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93, uveřejněné pod č. 57 v časopise Soudní rozhledy, roč. 1995, či – v ústavněprávní rovině – nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 122/1999, svazku 15, roč. 1999).

Označuje-li tedy žalobce v situaci, kdy neunáší důkazní břemeno, k prokázání existence a obsahu ústních ujednání o rozsahu prováděného díla svědky, kteří měli být rozhovorům mezi účastníky řízení přítomni, nejde zjevně o důkazní prostředky, kterými by z hlediska právního posouzení věci rozhodné skutkové okolnosti nemohly být prokázány. Nejsou proto ani dány důvody, pro něž by žalobcovým důkazním návrhům za dané procesní situace nemělo být vyhověno. Odůvodňuje-li pak soud prvního stupně neprovedení označených svědeckých důkazů úvahou, že s odstupem nejméně dvou let nelze předpokládat, že by si svědci vzpomněli na více podrobností či časových souvislostí, aniž by tím utrpěla věrohodnost jejich výpovědí, odmítá současně v rozporu s ustálenou judikaturou nabízené důkazy toliko pro jejich předpokládanou nevěrohodnost (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, uveřejněné pod č. 40/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Shledal-li tedy odvolací soud za popsaného procesního stavu v neprovedení žalobcem označených důkazů vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí o věci a která nemohla být napravena za odvolacího řízení (§ 219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nijak se tím od výše citované rozhodovací praxe dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.

Vytýkají-li dále dovolatelé, že rozhodné okolnosti byly dostatečně objasněny na základě již provedených důkazů, případně, že měl odvolací soud postupovat podle ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. (zopakovat důkazy, na jejichž základě soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci), zjevně pomíjejí, že dle závěrů obou soudů nižšího stupně dosud provedené dokazování k dostatečnému objasnění skutkového stavu věci naopak nepostačovalo, pročež také soud prvního stupně přistoupil k zamítnutí žaloby pro neunesení důkazního břemene. Námitky dovolatelů vztahující se k hodnocení dokazování soudy nižšího stupně se pak nesou toliko v rovině kritiky skutkových zjištění soudů nižšího stupně (jejich správnosti a úplnosti), jež evidentně nepředstavuje uplatnění způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a nezakládá ani žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva způsobilou založit přípustnost dovolání (§ 237 o. s. ř.).

Vyslovuje-li se odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí předběžně i k některým dalším aspektům věci (k otázce, zda žalobci uplatněné právo – má-li být právem na vydání bezdůvodného obohacení – promlčeno je či není), za situace, kdy důvodem kasačního zásahu odvolacího soudu byla zjištěná vada řízení (§ 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), jde o hodnocení, jež pro zrušující usnesení odvolacího soudu rovněž není významné (určující) a na němž rozhodnutí nespočívá (nezávisí). V takovém případě ani kritika tohoto názoru v podaném dovolání (o počátku běhu subjektivní promlčecí doby u práva na vydání bezdůvodného obohacení dle § 107 odst. 1 obč. zák., nelze-li prozatím vyloučit posouzení uplatněného práva jako práva na plnění ze smlouvy) nemůže založit přípustnost dovolání (posouzení této otázky na kasaci rozhodnutí soudu prvního stupně nic nezmění).

Ohledně posuzování počátku běhu subjektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1 obč. zák.) přitom bylo již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 679/2015, stranám tohoto řízení v obecné rovině vysvětleno, že jest nutno vycházet z prokázané, skutečné, nikoli tedy jen předpokládané vědomosti oprávněného o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal; touto vědomostí ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. nemíní ovšem znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (srovnej dále např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, 2 Cz 19/74, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38/1975, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 927/98, rozsudek ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, publikovaný v časopise Právní rozhledy pod č. 6, ročník 2008, a rozsudky ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 3433/2008, 21 Cdo 3434/2008, ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009, a ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012). Rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. Rozhodnutí Ústavního soudu pak na webových stránkách Ústavního soudu www.usoud.cz.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné (§ 237 o. s. ř.) odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).

V rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. října 2017

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru