Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 4784/2016Rozsudek NS ze dne 20.06.2017

HeslaCírkev (náboženská společnost)
Zmírnění křivd (restituce)
Neplatnost právního úkonu
Vlastnictví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4784.2016.1
Dotčené předpisy

§ 18 odst. 1 předpisu č. 428/2012 Sb.

§ 29 předpisu č. 229/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 4784/2016

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně: Školské sestry sv. Františka Česká provincie, se sídlem v Praze 6, Radimova 33/2, IČO: 00441082, proti žalovaným: 1) Středočeský kraj, se sídlem v Praze 5, Zborovská 81/11, IČO: 70891095, a 2) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111, o určení vlastnického práva státu k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 8 C 13/2015, o dovolání obou žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2016, č. j. 22 Co 129/2016-183, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2016, č. j. 22 Co 129/2016-183, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 16. února 2016, č. j. 8 C 13/2015-150, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kladně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Kladně (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. února 2016, č. j. 8 C 13/2015-150, určil, že Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových je vlastnicí ve výroku vyjmenovaných nemovitostí v katastrálním území Š. v Č., obec Š. (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. května 2016, č. j. 22 Co 129/2016-183, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Soudy nižších stupňů takto rozhodly o žalobě podané církevní právnickou osobou s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), jíž je zpochybňován přechod předmětných nemovitostí z majetku státu do vlastnictví prvního žalovaného (takto jako vlastníka zapsaného do katastru nemovitostí) pro porušení ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o půdě“).

Odvolací soud, poté co s odkazem na ustanovení § 1 odst. 1 zákona o půdě dospěl k závěru, že všechny předmětné pozemky lze charakterizovat jako zemědělské nemovitosti spadající do působnosti tohoto zákona, přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle § 3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., kdy předmětné nemovitosti představují původní majetek registrované církve či náboženské společnosti ve smyslu § 2 tohoto zákona a žalobkyně (tehdy pod názvem Kongregace školských sester v Praze - Břevnově) utrpěla majetkovou křivdu v důsledku skutečnosti uvedené v § 5 písm. c) zákona – darováním státu učiněným v rozhodné době Náboženskou maticí, jež nebyla vlastníkem majetku. Rovněž neshledal relevantní obranu prvního žalovaného, že předmětné pozemky jsou zastavěné ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, nepokládaje takovou argumentaci za relevantní z hlediska posuzování účinků blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě, nadto při současně učiněném zjištění, že pro svůj špatný stavebně-technický stav nebyly stavby již dlouhodobě užívány a byly odstraněny před účinností zákona č. 428/2012 Sb., kdy proto ani výluka z vydání věci podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. – dle závěru odvolacího soudu – na případné vydání předmětných pozemků nedopadá.

Stejně tak jako soud prvního stupně i odvolací soud uzavřel, že přechodu předmětných pozemků z vlastnictví státu do vlastnictví prvního žalovaného bránilo ustanovení § 29 zákona o půdě, jehož smyslem bylo „zakonzervovat původní stav“ (zajistit materiální podklad pro budoucí provedení naturální restituce majetku, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace). Se zřetelem na uvedené, odkazuje též na důvody plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, dospěl odvolací soud k závěru, že blokační ustanovení zapovídalo jak převody tak i přechody v něm charakterizovaného majetku na další osoby a bránilo tedy i převodům věcí z majetku státu do vlastnictví krajů podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 290/2002 Sb.“). Proto předmětné pozemky (jež stát zahrnul do souboru zákonem č. 290/2002 Sb. převáděného majetku, jehož rozsah zde byl stvrzen protokolem o předání a převzetí majetku České republiky do vlastnictví Středočeského kraje ze dne 23. 12. 2002) do vlastnictví prvního žalovaného (jenž převzal i tyto pozemky a byl jako jejich vlastník zapsán do katastru nemovitostí) nepřešly. Vlastnické právo k pozemkům nenabyl první žalovaný ani vydržením, jak odvolací soud současně dodává s odkazem na ztrátu dobré víry tohoto držitele nejpozději k 21. 11. 2012 podáním určovací žaloby sporující jeho vlastnictví v již předchozí věci a kdy dobrá víra státu jako předchozího držitele (jíž by si snad oprávněný držitel mohl do své držby jinak započíst) je zde vyloučena.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba žalovaní.

První žalovaný považuje dovolání za přípustné proto, že se odvolací soud při řešení relevantní otázky hmotného práva napadeným rozhodnutím odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, z níž tento dovolatel odkazuje v prvé řadě na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, v němž dovolací soud při posouzení rozhodné otázky (zda ustanovení § 29 zákona o půdě znemožňovalo přechod historického majetku církví na kraje podle zákona č. 290/2002 Sb.) dospěl k závěrům opačným. Krom řešení této otázky považuje první žalovaný za nesprávné i posouzení možného nabytí vlastnického práva vydržením, vytýkaje odvolacímu soudu nesprávnost závěru o absenci dobré víry na straně druhého žalovaného jako svého právního předchůdce. Přitom dovolatel odkazuje i na „výčtový“ zákon č. 298/1990 Sb., jímž byly žalobkyni v dotčeném areálu vydány toliko některé, výslovně vypočtené nemovitosti, z čehož dovozuje, že zákonodárce tímto zjevně projevil vůli toliko částečné nápravy křivdy a výslovně vyloučil vrácení dalšího majetku, jenž v zákoně č. 298/1990 Sb. vyjmenován nebyl. S tímto majetkem v souzené věci nadále hospodařila okresním úřadem zřizovaná organizace „Centrum sociálních služeb Kladno“ a i tento majetek proto k 1. 1. 2003 přešel na základě zákona č. 290/2002 Sb. do vlastnictví kraje. Ztrátu majetku na základě určovací žaloby podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. pokládal by první žalovaný za vyvlastnění. Za nesprávné označuje tento dovolatel i řešení otázky, zda lze pozemky vydat v restituci církevní právnické osobě v situaci, kdy pozemky byly po převzetí státem zastavěny stavbami ve vlastnictví žalovaného a kdy takto zastavěné pozemky byly by vyloučeny z restituce i podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Podle názoru prvního žalovaného pak odvolací soud nesprávně vyhodnotil i otázku naléhavého právního zájmu na podané určovací žalobě ve smyslu § 80 občanského soudního řádu, jakož i otázku legitimního očekávání žalobce. První žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá, nebo jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Z dovolání druhé žalované (posuzovaného potud z obsahovaného hlediska) je patrno, že i ona pokládá řešení relevantních otázek hmotného práva napadeným rozsudkem za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Za nesprávné (naplňující dovolací důvod dle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu) považuje právní posouzení, že ustanovení § 29 zákona o půdě je generální klauzulí stanovící zákaz převodu veškerého původního (historického) církevního majetku, nikoliv snad toliko majetku zemědělského, kdy současně namítá, že předmětné pozemky ke dni účinnosti zákona nesloužily zemědělské výrobě a nepatřily ani k původní zemědělské usedlosti, nýbrž tvořily spolu s dalšími stavbami „areál B.“ sloužící sociálním účelům; v dané souvislosti dovolatelka odkazuje i na důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, či nálezu Ústavního soudu „sp. zn. II. ÚS 582/02“ (nejspíše nálezu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02). Dle námitek této žalované neobstojí ani závěr, že ustanovení § 29 zákona o půdě bránilo nejenom převodům historického majetku církve ale i jeho přechodům na další osoby a za zjevně nesprávný a kontradiktorní s pozdější judikaturou dovolacího soudu, rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, považuje tato dovolatelka závěr, že ustanovení § 29 zákona o půdě znemožňovalo převod historického majetku církve ze státu na kraje dle zákona č. 290/2002 Sb. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se zamítá žaloba na určení vlastnického práva druhé žalované.

Žalobkyně pohlíží na rozhodnutí odvolacího soudu jako na správné rozhodnutí. K argumentaci pozdější judikaturou dovolacího soudu uvádí, že projednávaná věc se skutkově odlišuje od dovolacím soudem dříve rozhodované věci rozsudkem ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, kdy církevní právnická osoba domáhající se určení vlastnického práva státu k majetku, jenž přešel do vlastnictví kraje podle zákona č. 290/2002 Sb., v dané lokalitě nevlastnila již žádný další pozemek. Oproti tomu v projednávané věci byly žalobkyni některé nemovitosti v dotčeném areálu vydány již zákonem č. 298/1990 Sb. a pokud jí tímto zákonem nebylo přiřknuto vlastnické právo i k dalším pozemkům, jež jsou nyní předmětem tohoto řízení, stalo se tak – dle názoru žalobkyně – jen v důsledku legislativního pochybení; takto vzniklý stav žalobkyni brání v plném rozvoji aktivit a v obnově areálu. I s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 62/08, žalobkyně dovozuje, že ve specifickém případě, za nějž považuje i tuto projednávanou věc, je namístě prolomení zásady, že historický majetek církví a náboženských společností legálně přešel do vlastnictví kraje podle zákona č. 290/2002 Sb., což nakonec nevyloučil ani dovolací soud v již zmíněném rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, v němž připustil rozšiřující výklad účinků blokačního ustanovení tam, kde by pro to existovaly přesvědčivé teleologické důvody. Proto žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dovolání žalovaných projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“).

Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení), za které jednají pověření zaměstnanci s právnickým vzděláním (§ 21b odst. 1, resp. § 21a odst. 2 ve spojení s § 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a mají zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).

Dovolání jsou přípustná podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť směřují proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva (posouzení otázky, zda blokační ustanovení § 29 zákona o půdě bránilo přechodu majetku ze státu na kraje podle zákona č. 290/2002 Sb.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a v hranicích právních otázek vymezených dovoláními, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání jsou opodstatněná.

Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovoláních namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán uplatněný dovolací důvod, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených v dovoláních.

O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Z dovolateli vymezených právních otázek je pro rozhodnutí věci stěžejní posouzení, zdali ustanovení § 29 zákona o půdě (ve znění účinném do 31. 12. 2012) představovalo právní normu bránící přechodu historického majetku církví z vlastnictví státu do vlastnictví kraje podle zákona č. 290/2002 Sb.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně připomíná, že smyslem ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (v něm použitého pojmu „přechod“) nebylo rozšíření účinků dosavadního omezení nakládání s dotčenými hodnotami založeného § 29 zákona o půdě (či § 3 zákona č. 92/1991 Sb.), nýbrž toliko překlenutí dosud konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, kdy odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny či mohly platně přejít do vlastnictví jiné osoby, je nutné hledat pouze v tehdy platných a účinných předpisech (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, schválený dne 11. 1. 2017 občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016).

Jako nesprávný byl také pozdější judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu odmítnut také názor, že ustanovení § 29 zákona o půdě, které omezovalo nakládání s věcmi, které původně náležely církvím a náboženským společnostem, garantuje ochranu původního tzv. církevního majetku obecně, resp. že se vztahuje na veškerý tzv. církevní majetek (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 232/03, nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4230/2007). Uvedený závěr byl Nejvyšším soudem znovu vzpomenut i v již shora odkazovaném rozsudku ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, jenž následně obstál i při přezkumu v rovině ústavně právní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 2918/16).

Dle konstantní rozhodovací praxe je třeba smysl ustanovení § 29 zákona o půdě spatřovat primárně v ochraně původního majetku církví před dispozicemi, kterými by mohlo být zmařeno dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být náprava (zmírnění křivd v rovině majetkové) provedena (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, či ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 777/2012, a zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25). Naplnění tohoto účelu pak vyžadovalo, aby byly právní úkony, kterými byl dotčený majetek převáděn na další osoby, stiženy absolutní neplatností a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka (viz např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38, nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 165, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 257/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 703/2014).

Aniž by byla v obecné rovině řešena otázka, za jakých okolností blokace provedená zákonem o půdě vylučovala přechody historického majetku církve na jiné subjekty (a tato otázka se nejeví jako zásadní ani v nyní projednávané věci) dospěla rozhodovací praxe dovolacího soudu k závěru – argumentačně opřeného i o judikaturu Ústavního soudu (viz nálezy pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 38, a ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 292 – dle něhož omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi; stejně tak jako v případě přechodu majetku státu do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, uveřejněný pod č. 34/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dospěla následně rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz shora označený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5217/2015) k přenositelnosti již takto dříve přijatých závěrů i na případy přechodů majetku do vlastnictví krajů podle zákona č. 290/2002 Sb., jenž takový majetek z přechodů výslovně nevylučuje a kdy legální sukcesí krajů do postavení České republiky ohledně tohoto majetku rovněž nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož majetek, jenž takto přešel na kraje, rovněž nepozbýval statusu historického vlastnictví církví a další právní dispozice s ním byly limitovány § 29 zákona o půdě, přičemž bylo pak výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučního nároků církví tím, že kraje (či obce) coby veřejnoprávní korporace zařadí mezi povinné osoby. Skutečnost, že do okruhu povinných osob obsaženého v § 4 zákona č. 428/2012 Sb. kraje v posledku zahrnuty nebyly, proto nikterak neoslabovala legitimitu přechodu státního majetku do vlastnictví krajů, proběhnuvšího v souladu se zákonem č. 290/2002 Sb. ke dni 1. 1. 2003, a nemohla tudíž ani zpětně modifikovat účinky právě zmíněného předpisu.

Jiný závěr odvolacího soudu, tedy že ustanovení § 29 zákona o půdě znemožňovalo přechod historického majetku církve z vlastnictví státu do vlastnictví kraje podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 290/2002 Sb., tudíž neobstojí.

Vzhledem k tomu, že se dovolatelům podařilo zpochybnit posouzení již této klíčové otázky (jejíž řešení vylučuje, aby jako správný obstál odvolacím soudem dosažený závěr, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem na prvního žalovaného ex lege přejít nemohlo), pozbývají nyní své aktuálnosti další odvolacím soudem řešené otázky, ať jde o otázku nabytí vlastnického práva originárně vydržením (jejíž řešení odvolací soud zakládá na jinak logickém závěru o nemožnosti nabytí vlastnického práva tímto způsobem tam, kde doba oprávněné držby nedosáhla zákonem stanovené vydržecí doby a předchůdce nelze považovat za držitele oprávněného), či charakteru předmětných pozemků (spadají-li do působnosti zákona o půdě). Zjevně neopodstatněná je ovšem dovolací námitka (uplatněná v dovolání prvního žalovaného) o nedůvodnosti žaloby pro absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vlastnického práva (platí-li, že žaloba podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. není určovací žalobou ve smyslu § 80 občanského soudního řádu, nýbrž zvláštním návrhem určovací povahy opírajícím se o výslovné zákonné zmocnění; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3468/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3217/2014), jakož i argumentace, že vyhovění žalobě brání zastavění pozemků, kdy první žalobce argumentuje nerelevantním zákonným ustanovením – § 11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě namísto § 8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb. a kdy odvolací soud – s ohledem na přijatá skutková zjištění – uzavírá, že tímto zákonem formulovaná výluka z církevní restituce dána není; k tomu sluší se dodat, že v řízení iniciovaném žalobou dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., je relevantní to, zda věc – před účinností zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi – byla převedena (přešla) na třetí osobu v souladu se zákonem či nikoliv a zásadně v něm nelze řešit další otázky, jež byly by rozhodující až v eventuelně navazujícím restitučním řízení.

Judikaturou dosaženému závěru, že ustanovení § 29 zákona o půdě přechodu věcí z vlastnictví státu do vlastnictví kraje v režimu zákona č. 290/2002 Sb. zásadně nebránilo, se ostatně již ani žalobkyně výslovně neprotiví, jak plyne i z obsahu jejího vyjádření, v němž argumentuje především výjimečností tohoto případu oproti věci řešené odkazovaným rozhodnutím dovolacího soudu (sp. zn. 28 Cdo 5217/2015), předestírajíc nyní okolnosti, které – dle jejího názoru – mohou v této konkrétní projednávané věci zakládat teleologické důvody pro výkladovou extenzi dotčených zákonných ustanovení (§ 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., § 29 zákona o půdě), odkazujíc přitom i na judikaturou bezpočtukrát akcentovaný interpretační princip ex favore restitutionis (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 515/06, ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 62/08, či ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1713/13, bod 36) s tím, že případné legislativní nedůslednosti nemohou jít restituentům k tíži (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1212/2015). Ačkoliv některé z žalobkyní v této souvislosti uplatňovaných okolností zmiňuje i odvolací soud v rámci rekapitulace skutkových zjištění (otázka bezprostřední funkční souvislosti pozemků s jinými pozemky a stavbami tvořícími „areál zámku v B.“, z nichž některé již žalobkyně vlastní na základě zákona č. 338/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého), na těchto okolnostech (či dalších v úvahu přicházejících důvodech) své rozhodnutí (jemu předcházející právní posouzení věci) nezaložil. Bylo by tudíž přinejmenším předčasné, aby dovolací soud, a to bez opory v úplně zjištěném skutkovém stavu a jeho posouzení i s ohledem na jiné zvažované okolnosti, činil sám (originárně) závěry o tom, zda lze žalobě vyhovět i z těchto jiných žalobkyní předestřených důvodů (tedy zda žalobcem uplatňované okolnosti představují relevantní argumentační základ pro závěr, že právě v souzené věci jsou dány výjimečné důvody svědčící pro rozšiřující výklad relevantních ustanovení právních předpisů co do účinků jimi stanoveného omezení v nakládání s předmětnými nemovitostmi, tak, že právě předmětné nemovitosti zůstaly ve vlastnictví státu (a jako takové mohly být posléze i předmětem naturální restituce podle zákona č. 428/2012 Sb.).

Rozhodnutí odvolacího soudu – spočívající na právním závěru, že veškerý historický majetek církví a náboženských společností je v důsledku účinků ustanovení § 29 zákona o půdě z přechodu do vlastnictví krajů podle zákona č. 290/2002 Sb. vyloučen – ovšem správné není.

Protože Nejvyšší soud neshledal podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro něž byl zrušen tento rozsudek, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2, věta druhá, o. s. ř.).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. června 2017

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru