Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 478/2002Rozsudek NS ze dne 24.09.2002

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.478.2002.1
Dotčené předpisy

§ 8 odst. 1 předpisu č. 229/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 478/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců A) J. B., B) A. B. a C) Z. B., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) MUDr. J. S. a 2) MUDr. E. S., zastoupeným advokátem, o přechod vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp.zn. 5 C 841/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5.9.2001, čj. 7 Co 1632/2001-74, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobci se domáhali rozhodnutí, že na ně přechází vlastnické právo k pozemku č. 35 - zastavěná plocha v katastrálním území Z. a ke zbořeništi na ní vystavěnému, a to na každého z nich jednou ideální třetinou. Svůj nárok opírali o ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“).

Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 27. dubna 2001, čj. 5 C 841/99-49, návrh žalobců zamítl.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5.9.2001, čj. 7 Co 1632/2001-74, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v upřesněném znění pokud jde o pozemek č. 35, a ohledně zbořeniště (bývalého čp. 43 vystavěného na tomto pozemku) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Vyšel ze zjištění, že o pozemku č. 35 rozhodl podle § 9 zákona o půdě Okresní úřad – Okresní pozemkový úřad v P. dne 11.1.1994 tak, že návrh na jeho vydání žalobcům zamítl, a jeho rozhodnutí nabylo právní moci dne 14.2.1994. Jestliže žaloba na přechod vlastnického práva podle § 8 odst. 1 zákona o půdě byla u soudu podána dne 12.10.1999, stalo se tak po šestiměsíční prekluzivní lhůtě, stanovené v zákonu o půdě. Odvolací soud však odlišně od soudu prvního stupně posoudil situaci ohledně zbořeniště, stojícího na tomto pozemku. Podle něj soud prvního stupně vyšel z nesprávného právního závěru, že nemůže přezkoumávat právní moc správních rozhodnutí. Podle názoru odvolacího soudu byl soud prvního stupně oprávněn posoudit otázku právní moci tohoto rozhodnutí sám, a to z hlediska námitky žalobců, že udělili plnou moc k zastupování v řízení před Okresním úřadem – Okresním pozemkovým úřadem v P. advokátovi, který rozhodnutí pozemkového úřadu neobdržel. Odvolací soud souhlasí sice s právním názorem žalobců, že s ohledem na ustanovení § 1 odst. 1 zákona o půdě sdílí zastavěný pozemek osud stavby, avšak podle jeho názoru je vždy třeba nejprve posoudit u každé jednotlivé nemovitosti, zda byl nárok uplatněn včas. Pokud byl v daném případě u pozemku nárok uplatněn opožděně, není možno argumentovat shora citovaným ustanovením zákona o půdě a tím obcházet posouzení včasnosti uplatněného nároku.

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v rozsahu jeho potvrzujícího výroku o zamítnutí žaloby včas podaným dovoláním. Přípustnost dovolání dovodili z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Zásadní význam právní otázky řešené odvolacím soudem shledávají v rozporu jeho právního závěru s ustanovením § 8 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 1 odst. 1, písm. b) zákona o půdě. V judikatuře dovolacího soudu, dostupné žalobcům, nebyla dosud otázka jednotného nebo rozdílného právního režimu stavby a jím zastavěného pozemku z hlediska ustanovení § 8 odst. 2 zákona o půdě přímo a výslovně řešena, je z ní však zřejmé, že řešení uvedené právní otázky způsobem vyplývajícím z rozsudku odvolacího soudu je odlišné od právního názoru vyplývajícího z rozhodování dovolacího soudu. Poukazují přitom na znění právní věty rozsudku NS ČR ze dne 27.11.1996, sp. zn. 2 Cdon 854/96 Rc 4/98 a na odůvodnění tohoto rozsudku a na stanovisko občanskoprávního kolegia NS ČR ze dne 19.12.1995, Cpjn 36/95 Rc 16/96. Důvod dovolání spatřují v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Mají zato, že je třeba vztáhnout rozhodnutí o přechodu vlastnického práva stavby i na pozemek touto stavbou zastavěný. Vzhledem k tomu, že v daném případě spadají zbořeniště i pozemek ve smyslu zákona o půdě pod termín nemovitost, uváděný v ustanovení § 8 zákona o půdě, je podle názoru žalobců zřejmé, že skutečnost, na kterou váže ustanovení § 8 odst. 2 zákona o půdě počátek běhu lhůty, ve které je nejpozději možno uplatnit nárok podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona o půdě, tj. právní moc rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání nemovitosti, je dán pro případ, že o nevydání zbořeniště a o nevydání pozemku byla vydána dvě rozhodnutí pozemkového úřadu, teprve okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o nevydání zbořeniště.

Žalobci dále uplatňují, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ. Tato vada spočívá v nedostatku řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci v rozsudku odvolacím soudem, který na jedné straně vyjádřil souhlas s námitkou žalobců, že zastavěný pozemek sdílí právní osud stavby, na druhé straně však, bez další právní argumentace konstatoval, že tímto způsobem nelze obcházet posouzení včasnosti nároku. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ spatřují žalobci i v tom, že dovoláním napadená část rozsudku odvolacího soudu potvrzuje část výroku rozsudku soudu prvního stupně ve znění, ve kterém jej soud prvního stupně písemně nevyhotovil (soud prvního stupně zamítl návrh na přechod vlastnictví k pozemku č. 135 – zastavěná plocha, nikoliv tedy pozemku č.35). Tím, že nebylo vydáno opravné usnesení o opravě zřejmé nesprávnosti v psaní, došlo k vadě řízení, projevující se mj. v nedostatku právní jistoty účastníků řízení o tom, v jakém rozsahu bylo rozsudkem soudu prvního stupně rozhodnuto o žalobě, jakož i o tom, zda potvrzující výrok rozsudku, který je napadán dovoláním, potvrzuje skutečný existující výrok rozsudku soudu prvého stupně, když tento výrok ke dni vyhlášení rozsudku v písemném vyhotovení neexistuje. Navrhli proto zrušení rozsudku odvolacího soud v části napadené dovoláním a vrácení věci k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Dovolání splňuje formální náležitosti stanovené v § 241a odst. 1 OSŘ; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Přitom dospěl k závěru, že v úvahu připadá přípustnost dovolání pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tj. pokud dospěje k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má zásadní právní význam. Dovolací soud vzal v úvahu, že sice právní úvaha odvolacího soudu, týkající se včasnosti podání návrhu podle § 8 odst. 1 zákona o půdě z hlediska prekluze uplatněného práva, je zcela standardní, na druhé straně v zájmu maximálního uspokojení procesních práv oprávněných osob jim nechtěl odepřít věcný přezkum právních závěrů odvolacího soudu s ohledem na to, že dovolatelé se odvolávali na předchozí judikaturu dovolacího soudu a argumentovali, že odvolací soud nerozhodl v souladu s ní. Proto dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má zásadní právní význam a dovolání je podle shora uvedeného ustanovení OSŘ přípustné.

Vady řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud v dané věci neshledal. Rozsudek odvolacího soudu je přezkoumatelný i z hlediska jeho odůvodnění - odvolací soud sice stručně, avšak dostatečně odůvodnil, proč nepovažuje judikaturu Nejvyššího soudu, na niž odvolatelé upozorňovali, za relevantní z hlediska včasného uplatnění nároku žalobců. Vadou řízení podle § 241 odst. 2 písm. a) OSŘ není ani skutečnost, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v upřesněném znění, přičemž toto upřesnění se týkalo číselného označení předmětného pozemku, při němž došlo u soudu prvního stupně k zjevné písařské chybě ( namísto pozemku č. 35 bylo uvedeno č. 135). Opravu měl správně provést soud prvního stupně; účastníci však takový návrh neučinili, z obsahu odvolání žalobců je zřejmé, že jim bylo z odůvodnění rozsudku jasné, o jaký pozemek se jedná. Okolnost, že odvolací soud vyjádřil správné označení pozemku formou upřesněného znění potvrzeného rozsudku, vadu řízení ve smyslu § 241 odst. 2 písm. a) OSŘ nepředstavuje, protože i za situace, že oprava by byla provedena soudem prvního stupně, nevedlo by to k jinému výsledku řízení.

Dle názoru dovolacího soudu odvolací soud správně posoudil rozdíl mezi právním režimem, podle něhož v případě vyslovení přechodu vlastnického práva ke stavbě má soud podle dnes již ustálené judikatury stejný režim vztáhnout i k pozemku touto stavbou zastavěnému. O takový případ však nejde, protože soudy nerozhodovaly o tom, zda jsou naplněny podmínky pro vyslovení přechodu vlastnického práva podle § 8 odst. 1 zákona o půdě, ale o tom, zda v době podání žaloby nárok žalobců na uplatnění tohoto práva vůbec existoval, tj. zda nezanikl v důsledku prekluze. Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že pozemek i stavba jsou dvě samostatné nemovité věci – proto také v daném případě pozemkový úřad, který původně v roce 1994 rozhodl jen o pozemku, po několika letech vydal další rozhodnutí o stavbě, o níž původně nerozhodoval. Jednoznačný a účastníky nenapadnutý závěr odvolacího soudu o právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu, týkajícího se pozemku č. 35 ve Z., a o prekluzi práva na přechod vlastnického práva k předmětnému pozemku, která nastala v souladu se zákonem ( § 8 odst. 2 zákona o půdě) šest měsíců od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu, nemohla změnit skutečnost, že o další nemovitosti – stavbě – bylo rozhodnuto později.

Dovolací soud tedy shledal právní závěry odvolacího soudu správnými, a podle § 243b odst. 2 OSŘ dovolání zamítl.

Úspěšným žalovaným nevznikly prokazatelné náklady dovolacího řízení, a náhrada nákladů dovolacího řízení nebyla proto uložena žádnému z účastníků ( § 243c odst.1, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. září 2002

JUDr. Ema Barešová, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru