Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 477/2006Usnesení NS ze dne 21.11.2006

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.477.2006.1
Dotčené předpisy

§ 130 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 134 odst. 1 předpisu č. 40/1964 Sb.

§ 3 odst. 2 předpisu č. 116/1990 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 477/2006

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně A. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. L., zastoupenému advokátem, o vyklizení části nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 133/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2005, č.j. 18 Co 124/2005-51, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem výše uvedeným potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 12. 2004, č.j. 16 C 133/2004-28, ve kterém soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizené žalobkyni odevzdat části nemovitosti – objektu č.p. 1218 v P., sestávající v 1., 2. nadzemním podlaží a v suterénu z místností podrobně identifikovaných ve výroku I. rozsudku, a to vše do 15-ti dnů od právní moci rozsudku. Žalovaný byl zavázán zaplatit žalobkyni k rukám její zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 3.875,- Kč.

Z výsledků dokazování před soudem prvního stupně, ze kterých vycházel i odvolací soud, vyplynulo, že žalobkyně získala nemovitost na základě darovací smlouvy od rodičů (ing. R., pí L.), kteří ji nabyli kupní smlouvou podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické a fyzické osoby (tzv. malá privatizace). Odvolací soud shledal kupní i následnou darovací smlouvu platně uzavřenými s tím, že i v případě zpochybnění platnosti smluv by žalobkyně nemovitost vydržela, s ohledem na námitky žalované vznesené více než deset let po vkladu darovací smlouvy (§ 134 odst. 1 o. z.) a na dobrou víru žalobkyně. Za správný považoval odvolací soud i závěr prvostupňového soudu o neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 2. 3. 1993, sjednané mezi účastníky resp. na straně žalující právními předchůdci; důvodem neplatnosti byl nedostatek souhlasu správního orgánu podle tehdy platného § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor (předmětné prostory byly pronajaty k obchodní činnosti). Tak se stalo, že žalovaný užíval označenou část nemovitosti bez právního důvodu a soudní ochrana žalobkyně, vedoucí k výroku o vyklizení části nemovitosti, byla opřena o § 126 odst. 1 o. z.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovodil pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Brojil proti aktivní legitimaci žalobkyně, která neměla být shledána jak pro neplatnost „privatizační“ kupní smlouvy ze 14. 5. 1991 pro rozpor s § 16 odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb. (antidatování předchozí nájemní smlouvy z 27. 8. 1990, probíhá trestní řízení), tak i pro neplatnost následného darování žalobkyni; ta nemohla být v dobré víře, již vzhledem k předchozím popsaným okolnostem (věděla o protiprávním jednání svých rodičů a předchozích úkonů se zúčastnila, i jako zástupkyně), a nemohla se tak stát právoplatnou vlastnicí nemovitosti.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě. Přípustnost dovolání byla dovozována z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolání však není přípustné.

Přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolatel ve svém podání, v němž spíše analyzuje právní aspekty věci než vymezuje zákonem požadovanou právní otázku, poukazuje především na konkrétní skutečnosti, jež měly zpochybnit dobrou víru žalobkyně ve své vlastnické právo. Je tedy zřejmé, že přípustnost dovolání nemohla být založena na novosti právní otázky řešené odvolacím soudem či na kontradikci dosavadní judikatury; jde tu o správnost vyřešení právních aspektů věci odvolacím soudem v souladu s hmotným právem.

Existence dobré víry nezbytné pro vydržení ve smyslu § 130 odst. 1 o. z. je však závislá na skutkových okolnostech, ohledně nichž je dovolací soud vázán tím, co zjistily nižší instance a sám je zásadně soudem právního přezkumu (viz § 243a o. s. ř. a jeho konstantní výklad). Navíc se podle konstantní judikatury dovolací soud omezuje při přezkumu otázky dobré víry jen na situace, při nichž shledá zjevnou nepřiměřenost závěrů nižší instance (usnesení NS ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor rozhodnutí NS sv. 15, C 1068). Ve světle těchto zásad konstatuje Nejvyšší soud, že ze skutkových zjištění ani právních závěrů odvolacího soudu nevyplývají žádné okolnosti resp. právní pochybení, jež by vedla ke změně pozitivního právního názoru ohledně platnosti jak kupní smlouvy ze dne 14. 5. 1991, tak i darovací smlouvy ze dne 22. 12. 1993. Tím méně pak lze dovodit platnost nájemní smlouvy z 2. 3. 1993, jež byla správně posouzena jako smlouva o nájmu části nemovitosti (nebytových prostor v ní) a u níž byla neplatnost jasně dána nedostatkem předchozího souhlasu obce ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.

Přisvědčit lze i alternativním právním závěrům odvolacího soudu o řádném uplynutí desetileté vydržecí doby (§ 134 odst. 1 o. z.); ostatně dovolatel namítal nedostatek vydržení až nyní a po celé období předchozí tedy obě smluvní strany, plnící v rámci nájemního vztahu, zjevně legitimně očekávaly, že smluvně založený nájem neprotiřečí zákonu.

Odvolací soud tedy při svém právním posouzení věci nepochybil a dovolací soud proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a protistraně náklady tohoto řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 21. listopadu 2006

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru