Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 476/2021Rozsudek NS ze dne 09.03.2021

HeslaBezdůvodné obohacení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.476.2021.1
Dotčené předpisy

§ 451 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 476/2021-493

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce O. T., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Terezou Kocourkovou, B. A., advokátkou se sídlem v Praze 2, Římská 2575/31, proti žalovaným 1) J. R., nar. XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 2/830, a 2) V. R., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Václavou Baudišovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Tusarova 1269/15, o zaplacení 2 015 506 Kč, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 232/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2017, č. j. 23 Co 428/2014-261, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2017, č. j. 23 Co 428/2014-261, se ve výroku I. ruší a věc se v tomto rozsahu uvedenému soudu vrací k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 11. 2017, č. j. 23 Co 428/2014-261, rozsudek Okresního soudu Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 27. 5. 2014, č. j. 5 C 232/2012-133, potvrdil v části výroku I., v níž byla zamítnuta žaloba o společné a nerozdílné zaplacení částky 2 015 506 Kč žalovanými k rukám žalobce (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a zrušil jej v té části uvedeného výroku, v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení dalších 1 175 000 Kč, a v souvisejících nákladových výrocích II. a III. a věc v daném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Odvoláním nenapadeným výrokem IV. přitom soud prvního stupně řízení zastavil co do částky 482 494 Kč.

Odvolací soud uzavřel, že samotná okolnost, že částka 2 015 506 Kč byla žalovaným poskytnuta převodem z účtu u peněžního ústavu, jehož majitelkou byla D. M. (družka žalobce), bez ohledu na zjištění, že právo disponovat s peněžními prostředky na tomto účtu svědčilo i žalobci, vylučuje žalobcovu aktivní věcnou legitimaci ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení, k němuž v důsledku poskytnutí uvedené sumy mělo u žalovaných dojít. Z uvedeného důvodu odvolací soud žalobu v části o zaplacení částky 2 015 506 Kč zamítl.

Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žaloba co do částky 2 015 506 Kč zamítnuta, podal žalobce dovolání. Uváděl, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, měl-li za to, že žalobcovu aktivní věcnou legitimaci ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení vylučuje již jen skutečnost, že je představující peněžité plnění bylo poskytnuto z účtu u peněžního ústavu jiného majitele (žalobcova družka), nepřiznávaje přitom jakýkoliv význam okolnosti, že s peněžními prostředky na účtu byl žalobce oprávněn disponovat. Závěry odvolacího soudu považoval za kolidující s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2316/2015, či rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 912/2006. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný 1) navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným (§ 237 o. s. ř.) pro řešení otázky aktivní věcné legitimace osoby s dispozičním právem k účtu u peněžního ústavu, jehož není majitelem, ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení představovaného peněžními prostředky poukázanými z tohoto účtu; odvolacím soudem byla totiž posouzena odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz judikaturu dále citovanou).

U přípustného dovolání se Nejvyšší soud z úřední povinnosti zabývá tím, zda řízení před odvolacím soudem není zatíženo zmatečnostmi či jinými vadami, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).

Byť odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§ 213 odst. 1 o. s. ř.), je se zřetelem k přiměřenému užití ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. i v odvolacím řízení (§ 211 o. s. ř.) povinen v odůvodnění svého rozhodnutí stručně a jasně vyložit, které skutečnosti má za prokázány a na základě jakých důkazů; jinými slovy řečeno je povinen osvětlit, případně prostřednictvím odkazu na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně či naopak polemiky s jeho úvahami, vztah mezi v řízení provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Pakliže své povinnosti nedostojí, zatíží řízení vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci, spočívající v nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 2073/17).

V posuzovaném případě soud prvního stupně učinil skutkový závěr, že z účtu u peněžního ústavu majitelky D. M. (žalobcova družka), s nímž byl žalobce oprávněn disponovat, byla ve prospěch žalovaných poukázána částka 1 002 500 Kč; hotovostní úhradu dalších 1 013 006 Kč žalovaným žalobce neprokázal. Odvolací soud naproti tomu, aniž svůj odlišný skutkový závěr jakkoliv zdůvodnil, dovozuje, že žalovaným byla celá částka 2 015 506 Kč poskytnuta převodem z předmětného účtu (jehož žalobce není majitelem).

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nevysvětlený rozpor mezi skutkovými závěry soudu prvního stupně a odvolacího soudu stran z hlediska právního posouzení věci podstatných skutkových okolností tak v části týkající se úhrady částky 1 013 006 Kč zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, zatěžující je vadou, která mohla mít za následek jeho nesprávnost.

Dále se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v mezích dovoláním vymezené otázky.

O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

Dle konstantní judikatury dovolacího soudu jsou peníze složené na běžném účtu v majetku peněžního ústavu, zatímco majitel účtu je nadán toliko pohledávkou, jíž koresponduje povinnost banky uskutečňovat v souladu s jeho příkazy převody či výplaty předmětných aktiv (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2771/2009, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1622/2009, a ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3315/2012). Finanční instituci pak mohou udílet pokyny k uskutečnění peněžních transferů rovněž tzv. osoby s dispozičním právem k účtu, jež vůči bance taktéž realizují oprávnění obligační povahy (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 912/2006, či ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4185/2014). Disponent vybavený naznačeným právem determinovat pohyb uložených prostředků je mimo jiné s to poukázat určitou částku z dotčeného účtu na účet svého věřitele s cílem vyrovnat vlastní dluh. V takovém případě nicméně nedává průchod vůli majitele účtu, nýbrž vlastním jménem uskutečňuje úmysl poskytnout plnění a přivodit tak následky ve své právní sféře, na čemž ničeho nemění skutečnost, že úhradu realizuje za využití majetkové hodnoty náležející primárně jinému (majiteli účtu), již si za tím účelem přisvojuje. Nelze proto pokládat za principiálně vyloučené, aby disponent (nevystupující vůči příjemci plnění jako zástupce třetího subjektu) poukázáním finančních prostředků založil právní následky (včetně právního vztahu z bezdůvodného obohacení) případně i tam, kde tento úkon nekoreluje se zájmy samotného majitele účtu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3823/2015). Potencialitu, že se osobě s dispozičním právem dostane na úkor majitele účtu prospěchu, uskuteční-li bez dohody s ním převod složených prostředků ve prospěch jiného, pak Nejvyšší soud připustil např. v rozsudku ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1233/2014. Platí přitom, že sama existence dispozičního oprávnění nezakládá adekvátní titul pro plnění mezi tím, pro koho je účet veden, a subjektem, jemuž je svěřeno právo s prostředky na něm složenými nakládat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3823/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2316/2015).

Odvolací soud výše citovanou judikaturu, jež nevylučuje, aby osoba s dispozičním právem k účtu samostatně nakládala s uloženými peněžními prostředky a prostřednictvím poskytnutého plnění tak vlastním jménem vstupovala do právních vztahů, nerespektoval, jestliže žalobcovu dispozičnímu oprávnění k účtu u peněžního ústavu, z něhož měly být ve prospěch žalovaných poukázány peněžní prostředky, nepřiznal jakýkoliv právní význam a nedostatek žalobcovy aktivní věcné legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení představovaného poukázanými peněžními prostředky dovozoval toliko z okolnosti, že není majitelem daného účtu. Z uvedeného důvodu právní závěry odvolacího soudu neobstojí.

Nejvyšší soud proto, shledávaje dovolání se zřetelem k shora vyřčenému opodstatněným, přistoupil dle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výroku a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Soudy nižšího stupně budou ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. v dalším průběhu řízení vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 3. 2021

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru