Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 470/2006Usnesení NS ze dne 21.02.2007

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.470.2006.1

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 470/2006

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce L. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému K. č. t. ve V., zastoupeného advokátem, o uložení povinnosti žalovanému umožnit žalobci užívání nebytových prostor, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 216/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 10. 2005, č.j. 26 Co 174/2005-365, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové výše označeným byl potvrzen výrok I. rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 18. 10. 2004, č.j. 5 C 216/97-346, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovanému byla uložena povinnost umožnit žalobci užívání nebytových prostor v objektu č.p. 623 v N. ulici ve V., uvedených v nájemní smlouvě uzavřené mezi účastníky dne 18. 8. 1993. Krajský soud potvrdil také výrok II. tohoto rozsudku, kterým byla uložena žalobci povinnost nahradit České republice na účet Okresního soudu v Trutnově náklady řízení v částce 625,50 Kč. Výrok III. rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud změnil tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud konečně zavázal žalobce k zaplacení nákladů odvolacího řízení, jež protistraně vznikly ve výši 3.680,- Kč.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž byla mezi žalobcem jako nájemcem a žalovaným jako vlastníkem a pronajímatelem uzavřena dne 18. 8. 1993 smlouva o nájmu nebytových prostor k objektu č.p. 623 – restauraci K. ve V. Nájemní poměr byl sjednán na dobu určitou od 1. 8. 1993 do 1. 8. 2003. Dne 29. 5. 1997 byla žalobci doručena výpověď z nájmu, a to pro porušení nájemní smlouvy; to mělo spočívat v provádění stavebních úprav bez souhlasu pronajímatele a bez stavebního povolení. Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – dospěl k závěru, že výpověď byla učiněna platně pro závažné porušení podmínek nájemní smlouvy (čl. XI.). Převzal také zjištění soudu prvního stupně, že nájemní smlouva k datu rozhodnutí soudu již z hlediska časové platnosti skončila. K prodloužení smlouvy nemohlo dojít ani postupem podle článku II. smlouvy, podle něhož měl žalobce jako nájemce přednostní právo k jejímu prodloužení za předpokladu, že svůj úmysl ohlásil pronajímateli písemně nejpozději tři měsíce před skončením nájemního vztahu. Odvolací soud shledal toto ujednání neplatným pro neurčitost (§ 37 odst. 1 obč. zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil jeho přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku s tím, že odvolací soud posoudil věc nesprávně po právní stránce. Toto nesprávné právní posouzení věci mělo spočívat v závěru odvolacího soudu, že výpověď z nájmu, převzatá dovolatelem 29. 5. 1997, byla určitá a tudíž platná. Ve skutečnosti žalobce prováděl zmíněných stavebních úprav více a v delším časovém období, takže výpovědní důvod není pouhým odkazem na ně dostatečně konkretizován. Dále měla být zohledněna alternativa prodloužení smlouvy, jež byla sjednána zcela určitě. Řízení mělo podle dovolatele trpět také procesní vadou, neboť byly prováděny důkazy o údajné trestné činnosti žalobce v souvislosti s možností užívat předmět nájmu. Dovolatel žádal, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a uplatněné dovolací důvody bylo možné podřadit pod § 241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. (k ní nedošlo, neboť odvolací instance sice opakovaně zamítavý rozsudek soudu prvního stupně zrušila, ale převážně pro procesní pochybení nižšího soudu a rozsudek tohoto soudu zůstal zamítavý) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy či dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. bylo možné účinně uplatnit pouze ta dovolací tvrzení, jež odpovídají dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy nesprávnému právnímu posouzení věci. Zbylý dovolací důvod – procesní vadu tvrzenou dovolatelem v intencích § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. – nemohl Nejvyšší soud, s ohledem na právní úpravu přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, brát v úvahu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Soudní judikatuře č.7/2004).

Pokud jde o dovolací tvrzení hmotněprávní povahy, pak je nutné vyjít z nájemní smlouvy na desetiletou dobu určitou, kterou účastníci sjednali dne 18. 8. 2003, s dobou trvání od 1. 8. 1993 do 1. 8. 2003. V článku II. (jeho druhém odstavci) se uvádí, že nájemce má „přednostní právo“ k prodloužení smlouvy za předpokladu, že svůj „úmysl“ ohlásí pronajímateli písemně nejpozději tři měsíce před skončením nájemního vztahu. Sjednané přednostní právo zde tedy nijak nenahrazuje projev vůle pronajímatele smlouvu prodloužit.

Již v průběhu nájemního vztahu se však stalo zřejmým, že (nyní žalovaný) pronajímatel, jemuž nelze upřít vlastnickou ochranu, tuto vůli nemá. Svědčí o tom jak jeho výpověď z nájmu doručená žalobci dne 29. 5. 1997, tak i skutečnost, že se po celé řízení bránil žalobcovu požadavku, směřujícímu k dalšímu užívání či nájmu předmětných nebytových prostor.

Za těchto okolností každopádně skončilo trvání nájemního vztahu mezi stranami nejpozději dne 1. 8. 2008 a ve světle této skutečnosti považuje dovolací soud – pro účely svého přezkumu – za bezvýznamné, zda má být výpověď daná žalobci z nájmu a opatřená konkrétním odůvodněním, posouzena jako více či méně konkrétní s ohledem na předchozí průběh stavebních prací na objektu.

Tím je vyčerpána jedna z eventualit přípustnosti dovolání: hmotněprávní otázka, určující pro výsledek sporu, byla posouzena odvolacím soudem správně. Zbývá dodat, že z hlediska ostatních možností, jak jsou pro tuto variantu přípustnosti dovolání upraveny v § 237 odst. 3 o. s. ř., nepřichází žádná další v úvahu; posuzovaná situace, vztahující se k délce doby trvání nájmu, postrádá jakýkoli judikatorní přesah a je pouze běžnou aplikací práva, spojenou s posouzením jedinečného skutkového základu věci (usnesení NS ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor rozhodnutí, sv. 2, C 203).

Dovolací soud proto nepřiznal napadenému rozsudku zásadní právní význam a žalobcovo dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

Žalované straně by vzniklo podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, nebylo však podáno vyjádření k dovolání.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 21. února 2007

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru