Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 4692/2017Rozsudek NS ze dne 14.11.2017

HeslaZmírnění křivd (restituce)
Církev (náboženská společnost)
Pozemkový úřad
Vlastnictví
KategorieB
EcliECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4692.2017.1
Dotčené předpisy
§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 do 29.09.2017|§ 243e odst. 1,2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 do 29.09.2017|§ 1 předpisu č. 428/2012Sb.|§ 8 ods... více

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 4692/2017-137

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Bystré u Poličky, se sídlem v Bystrém, Na podkově 43, IČ 47489413, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, za účasti České republiky - Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 01312774, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 50 C 26/2015, o dovolání České republiky - Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. dubna 2017, č. j. 4 Co 63/2016-119, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. dubna 2017, č. j. 4 Co 63/2016-119, se v části výroku I., v kterémžto rozsahu byl ve výroku I. změněn rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 4. 1. 2016, č. j. 50 C 26/2015-91, tak, že se žalobkyni vydává pozemek evidovaný ve zjednodušené evidenci jako pozemková parcela v k. ú. J. u P., a v tomto rozsahu bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Pardubický kraj ze dne 24. 3. 2015, č. j. 392269/2013/544319/R3020, SPU 154331/2015/544102/Kl, a dále v závislých výrocích o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 4. 1. 2016, č. j. 50 C 26/2015-91, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Pardubický kraj, ze dne 24. 3. 2015, č. j. 392269/2013/544319/R3020, SPU 154331/2015/544102/Kl, rozhodnutím soudu tak, že se žalobkyni vydává pozemek evidovaný v katastru nemovitostí jako pozemková parcela v k. ú. J. u P. a pozemek v k. ú. J. u P. evidovaný ve zjednodušené evidenci jako pozemková parcela (výrok I.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Tímto rozhodnutím správní orgán rozhodl, že žalobkyni jako oprávněné osobě podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), se označené pozemky nevydávají z důvodu výluky uvedené v § 8 odst. 1 písm. a) tohoto zákona. Soud prvního stupně v řízení podle části páté občanského soudního řádu vycházel z obsahu listin ze spisu správního orgánu (zejména z fotodokumentace a ze zápisu z místního šetření), dále z výpisu z katastru nemovitostí a z ortofotomapy, z nichž je patrno, že oba označené pozemky jsou součástí výrobního a zemědělského areálu (tvoří s objekty v něm jeden funkční celek, přičemž tyto objekty vlastní osoby odlišné od účastníků řízení). Navíc jsou oba pozemky „veřejně přístupnou účelovou komunikací“, neboť slouží jako přístupová komunikace k objektům stojícím v tomto areálu (pozemková parcela zejména jako přístupová cesta k objektům postaveným ve vlastnictví ZOS Jedlová, spol. s r. o., a pozemek zejména jako přístupová cesta ke stavbě, k jejímuž užívání je nezbytný). Proto – s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu k § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), která je vzhledem k podobnosti s úpravou obsaženou v § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. použitelná a z níž citoval řadu rozhodnutí - uzavřel, že oba pozemky jsou jednak součástí průmyslového areálu (tvoří s objekty v něm jeden funkční celek, přičemž i při zohlednění práv restituenta a prioritě restituce obnovením vlastnictví je nutno respektovat nedělitelnost areálů tvořících jeden funkční celek), jednak se jedná „o pozemní komunikaci, kterou má každý právo v mezích zvláštních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích a za podmínek stanovených zákonem č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 13/1997 Sb.“), bezplatně užívat obvyklým způsobem a k účelu, ke kterému je určena (§ 19 odst. 1 tohoto zákona). Za těchto okolností by žalobkyně objektivně nemohla realizovat své vlastnické právo a užívat označené pozemky způsobem odpovídajícím účelu restituce (viz aktuální nálezová judikatura Ústavního soudu k restituci pozemků, jež jsou veřejným statkem - zejména nález ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či nález ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, podle níž je naturální restituce vyloučena zpravidla i tam, kde by vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí). Správní orgán proto nepochybil, pokud tyto pozemky žalobkyni s odkazem na § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. nevydal. Dále soud prvního stupně poukázal na § 15 odst. 2 písm. g) tohoto zákona, podle kterého náleží církvi Římskokatolické finanční náhrada ve výši 47 200 000 000 Kč.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 4. 2017, č. j. 4 Co 63/2016-119, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že se žalobkyni vydává pozemek evidovaný ve zjednodušené evidenci jako pozemková parcela v k. ú. J. u P., a v tomto rozsahu nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Pardubický kraj ze dne 24. 3. 2015, č. j. 392269/2013/544319/R3020, SPU 154331/2015/544102/Kl, a jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I.); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud ohledně pozemku zopakoval dokazování listinou (§ 213 odst. 1 a 2 a § 129 odst. 1 o. s. ř.) - informací o pozemku se snímkem pozemkové mapy, včetně ve spisu založené fotodokumentace, z nichž učinil skutkové zjištění, že tento nezastavěný pozemek se nachází v sousedství pozemků, které jsou (již) ve vlastnictví žalobkyně a že v katastru nemovitostí je veden jako „ostatní plocha“ s využitím „manipulační plocha“, k němuž je bezprostřední přístup z místní komunikace ve vlastnictví obce J., tj. z pozemku. Lokalizace tohoto pozemku a jeho okolí nasvědčuje podle odvolacího soudu závěru, že se jedná o prostor obecně přístupný z místní komunikace, tedy prostor s charakterem veřejného prostranství, resp. o veřejně přístupnou účelovou komunikaci (§ 7 zákona č. 13/1997 Sb.). Změnou vlastníka se proto charakter tohoto prostoru nezmění (§ 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích), resp. zůstane zachována možnost obecného užívání této pozemní komunikace (§ 19 zákona č. 13/1997 Sb.). Pokud tento pozemek přiléhá k pozemkům - zastavěná plocha a nádvoří (rodinný dům) a k pozemku - zastavěná plocha a nádvoří (garáž), které jsou ve vlastnictví ZOS Jedlová spol. s r. o., pak „přístupu k těmto objektům žádná zákonná překážka nebrání“, přičemž nelze přehlédnout, že k nim je přístup i z pozemků jejich vlastníka, resp. z obecní komunikace. Nelze proto dovodit, že pozemek tvoří (nedílnou) součást sousedního výrobního a zemědělského areálu, když ve skutečnosti se jedná spíše o oblast k tomuto areálu přilehlou, nikoliv integrální. Na rozdíl od soudu prvního stupně proto uzavřel, že vydání tohoto pozemku § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. nebrání. Ve vztahu k pozemku se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že tento pozemek, ač nezastavěný a v katastru nemovitostí druhově vedený jako trvalý travní porost, je funkčně spjat s objektem stojícím na sousedním pozemku, neboť využití tohoto objektu je v rozsahu vjezdu větších vozidel nutně podmíněno využitím pozemku, v důsledku čehož je na místě uplatnit výluku uvedenou v § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Mimo to lze také přisvědčit závěru soudu prvního stupně, že tento pozemek tvoří integrální součást výrobního a zemědělského areálu, jelikož se nachází přímo mezi pozemky a budovami, které jej vytvářejí, a je nezbytně nutný k jejich řádnému využití. Rovněž z tohoto důvodu je tak třeba na tento pozemek aplikovat § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.

Proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, podala účastníce řízení dovolání, přičemž k otázce jeho přípustnosti uvedla, že odvolací soud se „při řešení otázek hmotného a procesního práva v tomto řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že nesprávně vyložil a aplikoval judikaturu týkající se výkladu § 135 odst. 2 ve spojení s § 159a občanského soudního řádu v platném znění“, jakož i „judikaturu týkající se převodu náhradních pozemků podle zákona o půdě“. Dovolatelka má za to, že soud prvního stupně důsledně zkoumal okolnosti možného vydání pozemků, včetně případné existence překážky podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., přičemž dospěl ke správnému závěru, že pozemky nelze žalobkyni vydat. V obou případech jde totiž o pozemky, které jsou veřejně přístupnou účelovou komunikací sloužící jako přístupová cesta k objektům ve vlastnictví třetích osob v rámci výrobního a zemědělského areálu, jak v řízení bylo prokázáno. V této souvislosti poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, v němž „je charakterizován např. pozemek jako funkční celek stavby“. Dále dovolatelka namítá, že v daném případě by žalobkyni bylo navráceno pouze holé vlastnictví k předmětnému pozemku, což však není účelem naturální restituce dle zákona č. 428/2012 Sb.; realizace vlastnických oprávnění totiž předpokládá možnost výkonu vlastnického práva v plném rozsahu (ius utendi, et fruendi, possidendi, disponendi) - viz závěry uvedené v nálezech Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07. Dovolatelka rovněž poukázala na to, že zákon č. 428/2012 Sb. počítá s poskytnutím paušální finanční náhrady registrovaným církvím a náboženským společnostem, která má představovat „satisfakci za takovou majetkovou újmu, kterou nelze jinak rozumně odčinit“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. čl. II odst. 2. zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti části výroku pravomocného rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), za niž jedná zaměstnanec s právnickým vzděláním, se dovolací soud zabýval nejprve tím, zda je dovolání přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

K námitce dovolatelky, že oba pozemky jsou veřejně přístupnou účelovou komunikací sloužící jako přístupová cesta k objektům ve vlastnictví třetích osob v rámci výrobního a zemědělského areálu, dovolací soud - pokud jde o pozemek - poukazuje na to, že odvolací soud dospěl po zopakování dokazování (§ 213 odst. 1 a 2 a § 129 odst. 1 o. s. ř.) k odlišnému skutkovému závěru než soud prvního stupně, a to, že i když tento pozemek přiléhá k pozemkům, které jsou ve vlastnictví ZOS Jedlová spol. s r. o., je k nim přístup i z pozemků jejich vlastníka, resp. z obecní komunikace (pozemkové parcely), a že pozemek netvoří (nedílnou) součást sousedního výrobního a zemědělského areálu (že se jedná spíše o oblast k tomuto areálu přilehlou, nikoliv integrální). Zpochybňuje-li dovolatelka s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, právě naposledy uvedený skutkový závěr, je namístě připomenout, že zjištění, zda je určitá nemovitost prvkem uceleného areálu, představuje otázku nikoli právní, nýbrž skutkovou, na niž se odpověď odvíjí od výsledků provedeného dokazování, jež dovolacímu přezkumu dle účinné právní úpravy nepodléhají. Nejvyšší soud již dříve akcentoval, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, případně usnesení téhož soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3556/2010, ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2880/2012, ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5305/2014, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, či rozsudek ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015).

Jakkoliv dovolatelka výslovně neformulovala otázku hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud (podle jejího mínění) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, lze z obsahu dovolání dovodit, že za takovou považuje otázku, zda překážkou vydání nezastavěného pozemku majícího charakter veřejného prostranství, resp. účelové komunikace, jenž přiléhá k sousednímu výrobnímu a zemědělskému areálu ve vlastnictví třetí osoby, je okolnost, že by osobě oprávněné podle zákona č. 428/2012 Sb. bylo navráceno jen holé vlastnictví k tomuto pozemku, kterou dovolací soud dosud neřešil. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, a je i důvodné.

Podle § 1 zákona č. 428/2012 Sb. tento zákon upravuje zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím a náboženským společnostem, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona státem registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi podle jiného právního předpisu v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi.

Podle § 8 odst. 1 písm. a) citovaného zákona věc nelze vydat v případě, že se jedná o zastavěný pozemek; za zastavěný pozemek se považuje část pozemku, která byla poté, kdy se stala předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5, zastavěna stavbou nebo částí stavby schopnou samostatného užívání, byla-li stavba zřízena v souladu se stavebním zákonem a je užívána, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby; za zastavěný pozemek se rovněž považuje část pozemku zastavěná stavbou, která je ve vlastnictví jiné osoby než je stát nebo oprávněná osoba, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby.

Citované ustanovení představuje reflexi veřejného zájmu, kterým se modifikuje vůle zákonodárce zmírňovat křivdy nastalé skutečnostmi vypočtenými v § 5. Jedná se o stanovení skutečností, které zohledňují současný faktický či právní stav věci, jejímž odnětím byla způsobena majetková křivda, s těmi důsledky, že se taková věc oprávněné osobě nevydá, ačkoliv ostatní podmínky zákona o majetkovém vyrovnání jsou splněny. Obecně platí, že v případě restitučního zákonodárství musí zákonodárce zohledňovat změny, které na věci v právním či faktickém smyslu nastaly v průběhu rozhodného období (resp. v době před účinností zákona).

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, vyslovil právní názor, že při aplikaci překážky vydání věci oprávněné osobě podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je možné přiměřeně zohledňovat některé závěry vyslovené při výkladu obdobně konstruovaného § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Stejný názor zastává i odborná literatura (srov. komentář k ustanovení § 8 zákona č. 428/2012 Sb. publikovaný v informačním systému ASPI).

Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, na nějž dovolatelka poukázala, vyložil, že důvodem výluk podle § 11 zákona o půdě je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, které v tom kterém případě převažují nad účelem restituce a samotným restitučním nárokem na vydání původních pozemků a které by s ohledem na povahu zatížení pozemku vylučovaly nebo omezovaly využití pozemku v jiném soukromém vlastnictví, nicméně zdůraznil, že i při zohlednění restituční úpravy je třeba volit takovou interpretaci citovaného ustanovení, která nebude opomíjet princip efektivity aplikace základního práva. Koliduje-li restituce pozemku s veřejným zájmem, jenž je představován možností permanentního využití pozemku jako součásti veřejného statku, je třeba respektovat maximy obsažené v preambuli a v § 1 zákona o půdě a neopomíjet, že zemědělskými restitucemi má dojít k úpravě vlastnických vztahů k půdě v souladu s hospodářským rozvojem venkova, s požadavky na tvorbu krajiny a životního prostředí, a dále, že zákon o půdě se vztahuje na zemědělský a lesní půdní fond, jakož i na zemědělské usedlosti a ostatní stavby, sloužící zemědělské a lesní výrobě.

K zohlednění okolnosti, že pozemek má povahu veřejného statku (že je zatížen veřejným užíváním), lze v režimu zákona o půdě odkázat rovněž na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu vyjádřenou např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, a ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, nebo v jeho usneseních ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, či ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3076/2016, opírající se i o ústavněprávní argumentaci obsaženou zejm. v nálezech Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, k níž se Ústavní soud aktuálně znovu přihlásil i v nálezu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15, v němž zopakoval, že pro překážku, jež spočívá v realizaci veřejného zájmu, nelze restituci v naturální formě uskutečnit a že naturální restituce je vyloučena zpravidla i tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydané pozemky způsobem odpovídajícím účelu restitucí (vyjádřenému v preambuli a v § 1 zákona o půdě).

Ze závěrů uvedených v nálezu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, vycházel Ústavní soud i v nálezu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, v němž taktéž odmítl vydání takové věci (veřejně přístupné travnaté plochy s porostem), která podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje realizovat kteroukoliv ze složek vlastnických oprávnění. V tomto nálezu Ústavní soud (mimo jiné) dovodil, že „realizace vlastnického práva předpokládá možnost výkonu vlastnických oprávnění - práva věc užívat, požívat její eventuální plody, nepřetržitě ji držet a případně s ní disponovat (ius utendi et fruendi, possidendi, disponendi). Konkrétní okolnosti tohoto případu však restituentovi brání ve výkonu jakékoli ze složek vlastnického práva. Individuální užívání veřejně přístupné travnaté plochy s porostem nepřipadá v úvahu. Totéž platí o držbě pozemku - ta by byla vzhledem k veřejné přístupnosti pozemku permanentně rušena. Jako relevantní se může jevit možnost s pozemkem disponovat, což by se dalo extenzivně dovodit ze závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 747/2000. Není však reálné ani právně přípustné, kdyby měl restituent využívat pozemek, který by mu byl vydán ve výše popsaném stavu, k právnímu obchodu. Pak by nezbývalo než dovodit, že v případě převodu pozemku z restituenta na jinou osobu by šlo o prodej spekulativní, uskutečňovaný s cílem konfrontovat majetkové požadavky vlastníka pozemku s institucí veřejné moci, která řádné užívání pozemku garantuje. Převod pozemku by se ocitl v rozporu s dobrými mravy, což v aktuální podobě zapovídá ustanovení § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Takto vytyčené premisy platí tím spíše, že ani po případné naturální restituci, ale ani po případném převodu pozemku by se nedala očekávat změna jeho účelového určení. Je-li pozemek veřejným statkem, pak je vysoce nepravděpodobné, že by restituent či jiný vlastník pozemku dosáhl v budoucnu změny územního plánu, která by jediná mohla vést k tomu, že by se pozemek stal skutečným předmětem výkonu vlastnických oprávnění. Shrnuto: rozhodnutím ve prospěch oprávněné osoby s následnou restitucí předmětného pozemku by došlo ke vzniku tzv. holého vlastnictví (nuda proprietas), což není účelem restitučního procesu, jinak zajisté směřujícího k alespoň částečnému zmírnění majetkových křivd způsobených oprávněným osobám totalitní mocí v rozhodném období. Pro vyprázdněný obsah konkrétního vlastnického práva vede analýza prvního kroku testu proporcionality k závěru o výlučném naplnění funkce veřejného statku a nemožnosti výkonu vlastnických oprávnění jednotlivce. Jak ke kolizi základního práva a veřejného statku uvádí plenární nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 15/96, je nutné stanovit podmínky, při jejichž splnění má prioritu buď základní právo, nebo veřejný statek. Základem je tedy maxima, podle níž lze omezit základní právo pouze v zájmu jiného základního práva či svobody nebo - což je relevantní nyní - v zájmu veřejného statku jako hodnoty. Výsledek testu proporcionality v jeho prvním kroku tedy nezbývá než vyhodnotit tak, že účel omezení základního práva, jehož předpokladem je nabytí vlastnického práva k pozemku formou restituce, nemůže být naplněn. Zjištěné skutečnosti a jejich právní důsledky svědčí ve prospěch zachování veřejného statku a užívání pozemku dosavadním způsobem“. Z judikatury Nejvyššího soudu k dané problematice srov. např. usnesení ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1583/2007, či rozsudek ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015.

V nálezu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, dále Ústavní soud vyslovil mimo jiné názor, podle kterého nemůže-li restituent z objektivního důvodu užívat nemovitost, jež má být po kladném výroku o jeho vlastnictví předmětem vydání podle zákona o půdě, nastává v tomto případě právní stav neslučitelný s účelem restituce, deklarovaným v preambuli a v ustanovení § 1 zákona o půdě; vznik holého vlastnictví (nuda proprietas) nebyl účelem restitučního procesu, jinak zajisté směřujícího k alespoň částečnému zmírnění majetkových křivd způsobených oprávněným osobám komunistickým režimem v rozhodném období.

V posuzované věci odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu věci ohledně (nezastavěného) pozemku, že tento pozemek je veden v katastru nemovitostí jako „ostatní plocha“ s využitím „manipulační plocha“, že je k němu bezprostřední přístup z místní komunikace ve vlastnictví obce J., tj. z pozemku, a že přiléhá k pozemkům ve vlastnictví ZOS Jedlová spol. s r. o., dovodil, že lokalizace tohoto pozemku a jeho okolí nasvědčuje tomu, že se jedná o prostor s charakterem veřejného prostranství (§ 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích), resp. o veřejně přístupnou účelovou komunikaci (§ 7 zákona č. 13/1997 Sb.), tedy že má povahu veřejného statku (že je zatížen veřejným užíváním), a že změnou vlastníka se charakter tohoto prostoru nezmění (§ 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích), resp. zůstane zachována možnost obecného užívání této pozemní komunikace (§ 19 zákona č. 13/1997 Sb.).

Ve světle výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu však odvolací soud v dané věci nevzal v úvahu případný veřejný zájem na nevydání pozemku (který je vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu) a neposoudil, zda pro tuto (případnou) překážku (spočívající v realizaci veřejného zájmu) lze či nikoliv restituci v naturální formě uskutečnit v situaci, v níž by žalobkyně objektivně nemohla plně realizovat své vlastnické právo a užívat označený pozemek způsobem odpovídajícím účelu restituce podle zákona č. 428/2012 Sb. (jímž je napravení majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5 zákona, a nikoliv navracení holého vlastnictví k pozemku), a to přesto, že taková situace není přímo v § 8 odst. 1 tohoto zákona mezi vypočtenými výlukami vydání výslovně uvedena (obdobně srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, bod 36.). Veřejné prostranství, jak stanoví § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, resp. účelová komunikace představující uvnitř obce zpravidla jeden z typů veřejného prostranství, je přístupné každému bez omezení, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru, což ve svém důsledku znamená i příslušné omezení práv vlastníka, který musí respektovat, že takovýto prostor (byť je v jeho vlastnictví) nemůže být např. vlastníkem oplocen, či jinak uzavřen, neboť tak by ztratil svoji funkci veřejného prostranství, takže vlastník takového prostoru je povinen omezení spojená s jeho povahou veřejného prostranství strpět. Právní názor odvolacího soudu, že změnou vlastníka pozemku jakožto veřejného prostranství se charakter tohoto prostoru nezmění, resp. zůstane zachována možnost obecného užívání této pozemní komunikace (§ 19 zákona č. 13/1997 Sb.), je sice správný, v této souvislosti je ovšem nutno připomenout závěr uvedený např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, podle nějž „není-li v občanskoprávní rovině upraveno obecné užívání veřejného prostranství, zahrnující i jen zčásti pozemky vlastnicky náležející třetí osobě, má to za následek vznik bezdůvodného obohacení na straně obce plněním bez právního důvodu, neboť i když existuje právní důvod užívání veřejného prostranství, nejde o titul, podle kterého by obci vzniklo oprávnění, aby takové plnění ze strany třetí osoby (strpění užívání jejího majetku) bylo poskytnuto bezplatně“ (dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4208/2016, či usnesení téhož soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4543/2016). Právě stran poskytování náhrady za takovéto omezení vlastnického práva dochází v řadě případů ke sporům mezi vlastníkem pozemku a obcí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015). Ostatně, jak dovolatelka též namítá, zmírnění majetkových křivd podle zákona č. 428/2012 Sb. spočívá - na rozdíl od ostatních restitučních předpisů - jednak ve vydání konkrétních odňatých věcí oprávněným osobám a dále ve formě paušální finanční náhrady vyplácené státem za některé věci, které se podle tohoto zákona nevydávají (srov. § 15 a § 16 tohoto zákona).

Z uvedeného plyne, že právní posouzení věci odvolacím soudem v dovoláním napadené části výroku I. jeho rozsudku je neúplné a tudíž nesprávné.

Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. v uvedeném rozsahu, jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). O dovolání bylo rozhodnuto bez jednání v souladu s § 243a odst. 1 větou první o. s. ř.

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. listopadu 2017

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru