Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 466/2002Rozsudek NS ze dne 22.10.2002

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.466.2002.1
Dotčené předpisy

§ 8 odst. 4 předpisu č. 229/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 466/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně R. Š., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ D. T. a 2/ L. T., o zrušení části smlouvy, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 482/94, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18.9.2001, čj. 28 Co 302/2001-227, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 27.2.2001, čj. 7 C 482/94-198, ve znění opravného usnesení ze dne 10.5.2001, čj. 7 C 482/94-206, zrušil kupní smlouvu ze dne 12.10.1987, registrovanou Státním notářstvím v S. dne 17.11.1987, v části III., kterou žalobkyně darovala žalovaným každému jednou podílovou polovinou pozemky v užívání socialistické organizace v katastrálním území M. , ve výroku blíže specifikované. Šlo již druhé rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci, neboť jeho předchozí zamítavý rozsudek ze dne 9.9.1999, čj. 7 C 482/94-128, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 30.9.1999, čj. 7 C 482/94-132 , byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 6.3.2000, čj. 28 Co 121/2000, 28 Co 122/2000-142, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.9.2001, čj. 28 Co 302/2001-227, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27.2.2001 ve znění opravného usnesení ze dne 10.5.2001 ve věci samé potvrdil. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně je \"osobou oprávněnou\", žalovaní jsou \"osobami povinnými\" a že nárok žalobkyně byl uplatněn včas podle tehdy platného ustanovení § 8 odst. 3 (nyní § 8 odst.4) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“). Poukázal rovněž na své usnesení ze dne 6.3.2000, v němž konstatoval, že soud prvního stupně věc správně posoudil podle § 8 odst. 4 zákona o půdě a nechal vypracovat znalecký posudek o ceně nemovitostí ke dni 24.6.1991, když žalobkyně původně navrhovala úhradu ceny darovaných pozemků. Soud prvního stupně správně zjistil, že nemovitosti byly převedeny kupní a darovací smlouvou, tj. bezúplatným převodem v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu. Odvolací soud rovněž přisvědčil závěru soudu prvního stupně, jenž za použití konstantní judikatury dovodil, že v daném případě není potřeba prokazovat tíseň, a nepochybil proto, když neprovedl důkaz výslechem navržených svědků, kteří se k této otázce měli vyjádřit. O tvrzení žalovaných, uplatněném po zrušení prvního rozsudku soudu prvního stupně, totiž že pozemky v užívání socialistické organizace žalobkyni zaplatili, odvolací soud doplnil dokazování výslechem svědka J. Ch. Zhodnotil i další důkazy provedené soudem prvního stupně, a poté se ztotožnil s jeho závěrem, že zaplacení částky 28.000 Kč za pozemky prokázáno nebylo. Uzavřel, že v daném případě šlo o bezúplatný převod pozemků, a je tedy dán důvod ke zrušení smlouvy v té části, kde došlo k jejich darování. Odvolací soud neměl pochybnosti o tom, že oba žalovaní se vůči soudu vyjádřili tak, že nesouhlasí s úhradou darovaných pozemků.

Žalovaní podali proti tomuto rozsudku včas dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ, a jehož důvod založili na ustanovení § 241a odst 2 písm. a) a b) OSŘ. Vyjádřili přesvědčení, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatelů v daném případě odvolací soud neprovedl významné důkazy, spočívající především ve výslechu svědků J. K. a J. Ř., a tato okolnost měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odmítli závěr soudu prvního stupně i odvolacího soudu o tom, že jejich důkazy jsou účelové, a poukázali naopak jako na rozporuplnou výpověď svědka Š. Žalovaní se domnívají, že zcela unesli důkazní břemeno o zaplacení pozemků a v této souvislosti poukazují na svědecké výpovědi MUDr. M. a J. K., J. B., dr. Ch., i výpověď žalobkyně a na potvrzení S., a.s. v H. K., že v době několika měsíců před převodem vybrali částku 30.000 Kč. Dále namítli, že jejich obrana týkající se zaplacení pozemků, nepřišla v řízení později, ale že prvý žalovaný již při svém výslechu dne 10.6.1996 jasně uvedl, že „ teprve po zaplacení kupní ceny jsme společně s žalobkyní šli smlouvu podepsat na matriku. … Rozumí se samozřejmě, že jde o částku 28.000 Kč za pozemky, neboť na chalupu jsme si půjčili od spořitelny a žalobkyně tedy peníze dostala až později z úvěru“. Žalovaní přisvědčili, že jejich důkazní aktivita v této věci přišla později, konkrétně v době, kdy se seznámili s judikáty Nejvyššího soudu, které žalovaným v obdobných případech umožnily adekvátní obranu. Žalovaní namítli, že všechny jimi navržené důkazy hodnotil odvolací soud povrchně, k jejich argumentaci, opírající se o judikáty Nejvyššího soudu, nepřihlížel, a pominul jejich přednesy a k nim navržené důkazy, čímž porušil povinnost vyplývající ustanovení § 157 odst. 2 OSŘ a jejich právo na spravedlivý proces. Uvedené zásadní vady řízení měly, dle dovolatelů, za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu, a to i pokud jde o právní posouzení věci. Navrhli zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Dovolací řízení se řídí ustanovením občanského soudního řádu (OSŘ) ve znění platném od 1.1.2001, protože rozsudek soudu prvního stupně byl vydán po tomto datu. Dovolací soud shledal, že dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 a 241a odst. 1 OSŘ a bylo podáno včas. Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b), neboť rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Dovolání se opírá o přípustné dovolací důvody podřaditelné pod ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a písm. b) OSŘ. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rámci uplatněných dovolacích důvodů, jimiž jsou nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ, a vady řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ.

V prvé řadě dovolací soud konstatoval, že vady řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm.a) OSŘ v postupu odvolacího soudu neshledal. Okolnost, že soud považoval za nadbytečné provádět výslech svědků k okolnostem, které nejsou pro posouzení věci podstatné, nepředstavuje takovou vadu řízení. Tím jsou míněny okolnosti uváděné v dovolání, které se mají týkat důvodů, pro něž byla smlouva se strany žalobkyně uzavírána, tedy okolnosti nepodstatné v případě, kdy nesporně šlo o převod pozemků v souvislosti s prodejem budovy, k níž patřily. Přitom právní závěry odvolacího soudu, vyjádřené v jeho rozsudku, jsou v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, včetně rozhodnutí, na něž poukazují dovolatelé.

I kdyby totiž soud považoval za prokázané, že žalovaní zaplatili žalobkyni více, než činila kupní cena domu, nestačilo by samo toto zjištění pro přijetí závěru, že platba navíc byla po dohodě stran poskytnuta za zemědělské pozemky v užívání socialistické organizace, jež byly dle výslovného znění písemné smlouvy darovány. Dovolací soud ve své konstantní judikatuře zastává totiž názor, že je na žalovaných, aby v takovém případě prokázali, že v rozporu s písemnou smlouvou uzavřeli s převádějícím další dohodu, že přesto budou pozemky převedeny úplatně. Je známo, že v době, kdy se obytné budovy musely převádět za úředně stanovené ceny, neodpovídající jejich skutečné hodnotě, se za tyto budovy, stavební parcely a zahrady často platilo více, než bylo ve smlouvě uvedeno; naopak zemědělské pozemky,užívané socialistickými organizacemi, neměly tehdy prakticky žádnou tržní hodnotu. K závěru, že zemědělské pozemky byly převedeny za úplatu, tedy nestačí ani případné zjištění, že v souvislosti s převodem celé nemovitosti bylo zaplaceno více, než bylo uvedeno ve smlouvě, pokud nebyla zjištěna existence dohody účastníků smlouvy o tom, že platba navíc je určena na zemědělské pozemky. Takto rozhodl Nejvyšší soud např. v rozsudcích ze dne 31.10.2000, sp.zn. 24 Cdo 2932/99, nebo ze dne 26.1.1999, sp.zn. 24 Cdo 369/98, ze dne 20.2.2002, sp.zn. 28 Cdo 1540/2001, ze dne 4.8.1999, sp.zn. 28 Cdo 1521/ 99, ze dne 29.10.1997, sp.zn. 2 Cdon 1051/97, a dalších. Tato judikatura je též v souladu s nálezem Ústavního soudu sp.zn. IV.ÚS 189/94, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, díl 3, č. 17.

Z obsahu spisu nevyplývá, že by dohoda účastníků o zaplacení ceny pozemků, jež byly dle smlouvy výslovně darovány, byla učiněna; ostatně kdyby k tomu úmysl účastníků smlouvy směřoval, nic nebránilo tomu, aby převod pozemků za úplatu byl ve smlouvě přímo vyjádřen.

Rozsudek odvolacího soudu byl tedy shledán správným a dovolání bylo podle § 243b odst. 2 OSŘ zamítnuto.

Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalobkyni, která měla v dovolacím řízení úspěch, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly (§ 243c odst. 1, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. října 2002

JUDr. Ema Barešová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru