Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 4638/2009Rozsudek NS ze dne 09.03.2010

HeslaVázanost rozhodnutím soudu
Vydání věci
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.4638.2009.1
Dotčené předpisy

§ 126 odst. 1 obč. zák.

§ 159a odst. 4 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 4638/2009

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy – Asociace svobodných odborů České republiky, IČ: 00006033, se sídlem v Praze 2, Tyršova 6, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí 18, proti žalované Základní organizaci Odborového svazu KOVO STS Roudnice nad Labem, IČ: 71220836, se sídlem v Roudnici nad Labem, Boženy Němcové 1345, zastoupené obecným zmocněncem JUDr. Zdeňkem Procházkou, bytem v Mělníku, Nemocniční 2629, o vydání účetních dokladů, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 243/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 6. 2009, č. j. 10 Co 825/2006-101, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Odvolací soud změnil žalobě vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu co do povinnosti žalované vydat žalobci účetní doklady týkající se rekreačního zařízení zapsaného na LV č. 191 pro katastrální území Č. H. v K., obec J., blíže specifikované v rozsudku odvolacího soudu. Jinak rozsudek soudu prvního stupně, v rozsahu, v němž tento soud uložil žalované vydat jiné účetní doklady, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení i řízení před soudem prvního stupně.

Žaloba byla založena na tvrzeném vlastnickém právu žalobce k nemovitostem (rekreačnímu zařízení). Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 7. 2006, č. j. 7 C 22/2006 – 86, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 3. 2009, č. j. 12 Co 761/2006 – 139, jenž nabyl právní moci dne 1. 6. 2009, byla zamítnuta žaloba téhož žalobce proti téže žalované na určení žalobcova vlastnického práva k nemovitostem, ohledně jejichž účetní dokumentace se jedná v souzeném sporu. Pravomocným rozsudkem mezi týmiž účastníky bylo o vlastnickém právu k předmětným nemovitostem věcně rozhodnuto, a tímto rozsudkem byl soud v tomto řízení vázán. Žalobce tedy požaduje vydat účetní doklady týkající se nemovitosti, kterou nevlastní a k níž jiné než vlastnické právo netvrdí. Jeho žaloba je tedy zjevně nedůvodná.

Proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, podal žalobce dovolání, neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Proti výše zmíněnému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. 12 Co 761/2006 – 139, ze dne 13. 3. 2009 podal žalobce taktéž dovolání, přičemž má za to, že vlastnické právo k nemovitostem, o jejichž účetní dokumentaci se jedná, svědčí jemu. Jednou ze základních povinností organizačních jednotek žalobce (tedy základních odborových organizací, kterou v minulosti byla i žalovaná) bylo vést účetnictví, a to podle přesných pokynů žalobce či usnesení sjezdu nebo ústředního výboru a předsednictva žalobce. K převzetí těchto účetních dokladů neměla žalovaná žádné právo, neboť nástupnickou organizací je žalobce a po ukončení činnosti výše uvedené základní odborové organizace měly být tyto doklady předány žalobci. Žalovaná se prohlásila za nástupnickou, to znamená, že převzala veškeré doklady a je zřejmé, že tyto doklady má neoprávněně ve svém držení. Odvolací soud si nesprávně vyložil § 126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), neboť „nelze vše vázat jen na vlastnictví nemovitostí…“. Dovolatel v závěru upozornil na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nimiž se ztotožnil, a navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího v napadené části a v tomto rozsahu aby vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná k dovolání uvedla, že žalobce se neustálým vedením účelových soudních sporů snaží získat nemovitosti základních organizací k řešení svých finančních problémů. Žalobcem vyžadovaná účetní evidence nebyla nikdy součástí jeho účetní evidence, ani součástí jeho daňového přiznání či podkladem pro něj. Tyto dokumenty nemají pro žalobce žádný význam a nelze je považovat za jeho movitý majetek. Předmětem vydání by měly být pouze doklady týkající se činnosti základní organizace a nikoliv doklady spojené s podnikatelskou činnosti – provozem rekreačního zařízení. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání „odmítnul“.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“

Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

V daném případě bylo dovolání shledáno přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolání však není důvodné.

Dovolací soud nejprve z úřední povinnosti zkoumal, zda řízení před oběma soudy není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Řízení takovými vadami zjevně podle obsahu spisu nebylo zatíženo. Odvolací soud se zcela přiléhavě vypořádal i se závazností rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 7. 2006, č. j. 7 C 22/2006 – 86, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 3. 2009, č. j. 12 Co 761/2006 – 139, jenž nabyl právní moci dne 1. 6. 2009. V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě i jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány (§ 159a odst. 4 o. s. ř.), tedy jak správní orgány, tak i soudy. Soudy (a jiné státní orgány) jsou týmž výrokem vázány i ve smyslu prejudiciálním (viz David, L.; Ištvánek, F.; Javůrková, N.; Kasíková, M.; Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, str. 724).

Namítá-li žalobce, že ve vztahu k těmto rozhodnutím je před Nejvyšším soudem vedeno dovolací řízení, pak je nutno poukázat na to, že o dovolání v tomto případě bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3716/2009 (dostupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz), a to tak, že dovolání žalobce bylo zamítnuto jako nedůvodné.

Ve vztahu k interpretaci odvolacím soudem aplikovaného § 126 obč. zák. lze uvést jen tolik, že žalobce v řízení o vydání věci musí prokázat, že nastaly skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, případně jiného práva, o něž lze opřít žalobu na vydání věci (tzv. reivindikační žalobu). V daném případě žalobce opíral důvodnost své žaloby o to, že jako právní nástupce zaniklé Základní organizace Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy – Asociace svobodných odborů STS Roudnice nad Labem je vlastníkem všech účetních dokladů týkajících se činnosti této organizace. Nejvyšší soud však ve sporu mezi týmiž účastníky uzavřel, že žalobce není právním nástupcem této organizace, nýbrž že tato organizace v rámci realizace svého práva svobodně se sdružovat vystoupila ze žalobce a vstoupila do jiného odborového svazu (Odborového svazu KOVO), a to včetně majetku, jenž byl v jejím vlastnictví (viz rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 3716/2009).

Žalobce přitom netvrdil, a tím méně prokazoval, jiné skutečnosti, na jejichž základě by měla být jeho žaloba shledána důvodnou.

Dovolací soud tedy považoval rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné, a proto jej podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 9. března 2010

JUDr. František Ištvánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru