Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 4525/2018Usnesení NS ze dne 09.10.2019

HeslaBezdůvodné obohacení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.4525.2018.1
Dotčené předpisy

§ 2991 obč. zák.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 4110/19


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 4525/2018-205

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce T. V., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vítem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 1610/95, proti žalované Z. P., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Žďárou, advokátem se sídlem v Kroměříži, Milíčovo náměstí 620/3, o zaplacení 251.600 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 16 C 102/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 16. srpna 2018, č. j. 60 Co 396/2017-183, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 4. 10. 2017, č. j. 16 C 102/2017-74, uložil žalované zaplatit žalobci 251.600 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Bylo zjištěno, že žalobce na bankovní účet žalované nechal převést částku 251.600 Kč, z dokazování však nevyplynulo, že by dotčené finanční prostředky byly žalobci navráceny ani, že by mezi účastníky existoval jakýkoli právní vztah, jenž by poskytnutí zmíněného plnění žalované opodstatňoval. Soud proto dospěl k závěru, že žalovaná obdržela uvedenou peněžní sumu bez právního důvodu a coby bezdůvodné obohacení (§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů) ji musí žalobci vrátit. Z předeslaných důvodů žalobě vyhověl.

Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 16. 8. 2018, č. j. 60 Co 396/2017-183, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že návrh žalobce, aby mu žalovaná zaplatila 251.600 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud zopakoval a doplnil dokazování provedené soudem prvního stupně. Vzal přitom za prokázané, že žalobce nechal vložit sporné finanční prostředky na účet vedený na jméno žalované, krom toho však zjistil, že žalovaná tyto peníze vybrala a ve formě hotovosti je umístila ve společném bydlišti účastníků. Žalobce měl k těmto prostředkům volný přístup a fakticky si z nich odebíral částky k úhradě svých potřeb. Za popsaných okolností krajský soud uzavřel, že obnosy poskytnuté žalobcem byly do jeho dispoziční sféry žalovanou vráceny. Na základě výše uvedených zjištění soud konstatoval, že žalobě nelze vyhovět, poněvadž žalobce neprokázal uzavření smlouvy, v souladu s níž by mu žalovaná byla povinna předmětné plnění poskytnout, a nelze dovodit ani trvající povinnost žalované vydat bezdůvodné obohacení, jelikož již žalobci částku, kterou od něj obdržela bez náležitého titulu, vrátila. Prvoinstanční rozsudek bylo tudíž namístě změnit a žalobu zamítnout.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost odvíjí od tvrzení, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Konkrétně odkazuje na rozhodnutí, podle nichž platí, že pokud se v řízení podaří prokázat poskytnutí určitého plnění, nikoli však již právní důvod, o nějž se tento přesun majetkových hodnot měl opírat, je namístě učinit závěr, že se žalovanému dostalo bezdůvodného obohacení, které je povinen vydat. Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká porušení zásad sporného řízení při zjišťování skutkového stavu, nepředvídatelnost jeho rozhodnutí, povrchnost právního hodnocení, pominutí některých relevantních skutečností, a naopak nepřípustné provedení jiných důkazů. Konečně namítá, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci, aniž by se jakkoli vypořádal s nákladovým výrokem rozhodnutí okresního soudu, takže není zřejmé, zda byl tento výrok odpraven. Se zřetelem ke shora uvedenému navrhuje žalobce, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že prvoinstanční rozhodnutí potvrdí, případně aby jej zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Jediná dovolatelem předestřená otázka (jež se týká rozložení důkazního břemene ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení) přípustnost posuzovaného dovolání založit nemůže, jelikož se při jejím řešení odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Právní úvahy krajského soudu jsou totiž v plném souladu s rozhodovací praxí, dle níž žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání, a na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na základě něhož si smí převzaté prostředky ponechat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 248/2012, ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1494/2013, či ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5299/2015, nebo jeho rozsudky ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99, ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5213/2016, a ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3382/2018). Namítá-li dovolatel rozpor napadeného rozsudku s těmito judikatorními závěry, zjevně přehlíží, že krajský soud vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované (s ohledem na neprokázání právního důvodu pro přijetí sporných prostředků) dovodil, uzavřel však rovněž, že příjemkyně sporné prostředky ze svého bankovního účtu vybrala a umístila je do dispoziční sféry žalobce; prospěch získaný obohacenou se tak podle zjištění odvolacího soudu navrátil do majetkové sféry ochuzeného, čímž byla povinnost žalované k vydání bezdůvodného obohacení splněna. Naříkaný rozsudek tedy nespočívá na dovolatelem kritizované myšlence, že příjemkyně plnění navzdory své důkazní nouzi ohledně titulu pro obdržení a ponechání si sporných prostředků nemá povinnost k vrácení nabytého prospěchu z titulu bezdůvodného obohacení, nýbrž na úvaze zcela odlišné.

Ve zbývajících částech dovolání pak žádná další otázka, jíž by mohly být naplněny předpoklady jeho přípustnosti dle § 237 o. s. ř., označena není, a dotčený opravný prostředek tudíž v daných pasážích trpí vadami (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat a které již vzhledem k uplynutí dovolací lhůty ani nemohou být odstraněny (§ 241b odst. 3, věta první, o. s. ř., dále viz mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3157/2015, ze dne 2. 6. 2016, sp. zn. 25 Cdo 410/2016, a ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4420/2017). Dovolatel navíc argumentačně napadá údajné nedostatky skutkových zjištění odvolacího soudu, jež dovolacímu přezkumu nepodléhají (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1383/2016, ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5016/2016, a ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3320/2017), a konkrétní vady řízení, které se základem přípustnosti dovolání (nejsou-li provázány s otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř.) stát nemohou (srovnej namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4490/2017, ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6020/2017, či ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2218/2018).

Toliko nad rámec nezbytného lze snad podotknout, že podle ustálené judikatury i komentářové literatury v případě, že odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, rozhodne v souladu s § 224 odst. 2 o. s. ř. znovu i o nákladech řízení vzniklých v řízení před soudem prvého stupně, což značí, že svým rozhodnutím nákladový výrok prvoinstančního rozhodnutí nahradí, aniž by jej rušil či měnil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2123/2013, nebo usnesení téhož soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 33 Cdo 878/2015, dále srovnej Drápal, L. In: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201–376. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1792). Vzhledem k tomu, že odvolací soud postupoval konformně s předeslaným výkladem, není o osudu výroku II. rozsudku Okresního soudu v Kroměříži žádných pochyb.

Nejvyšší soud tedy dovolání žalobce coby částečně nepřípustné a zčásti trpící vadami, jež znemožňují jeho věcné projednání, odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované v tomto stádiu řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 10. 2019

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru